aneb

Je těžké stát se skutečným Čechem?


Naši rodinní přátelé nám před časem představili svou kamarádku – Američanku, která sem jezdí velmi často a Českou republiku opravdu obdivuje. O našich dějinách i současnosti toho ví víc než průměrný tuzemský občan a také tu občas provází americké turisty.

„Nedávno, když jsem s nimi byla na Českém Šternberku, kde to opravdu miluju,“ vyprávěla, „pocítila jsem před nimi takovou zvláštní hrdost, jako že je to taky moje země.“

Nechtěl jsem ji ranit, a tak jsem jí neřekl, aby si u nás na takové výroky raději dávala pozor, tohle že nejspíš běžný Čech nepochopí a bude to považovat za pěknou drzost. To tak ještě! Aby se nám tu roztahovala a přivlastňovala si něco, co patří jenom nám!

Při jejím vyprávění se mi ovšem okamžitě vybavilo několik míst na Islandu, která – také většinou s turisty – navštěvuji déle než patnáct let a podobně jako ona je už částečně považuji za svoje, přestože mi ani trochu nepatří. Kdo ví, možná bych při vyslovení tohoto názoru v méně vhodné společnosti na Islandu narazil stejně, jako by mohla ona narazit u nás.

Na jedné černé islandské pláži mám totiž „svoji skálu“ a na ní se, když se na chvíli zastavím a koukám, objevují tváře „mých“ trollů. Když mám na Islandu fofr a na vyfotografování nového trolla na té skále nezbyde čas, stýská se mi...

A podobné pocity mám i na jednom „svém“ indiánském hřbitůvku v Andách a v jedné „své“ hospodě v údolí řeky Douro v Portugalsku. Tam se opravdu cítím jako vlastenec...

Minulý týden oslavil můj pražský přítel, kavárník a spisovatel Jorge zvláštní den. Vypočítal si totiž, že od chvíle, kdy opustil své rodné Santiago de Chile a odstěhoval se do Prahy, uplynulo přesně 8449 dnů a že v pátek to už bylo o den víc, než kolik si jich předtím odžil ve svém rodišti.

Mám v Chile také několik „svých“ míst, a tak jsem se před svou poslední cestou neudržel a zeptal se Jorgeho, jestli se tam občas vrací.

„Pořád méně,“ odpověděl. „Nemůžu prostě žít v zemi, kde je v každé ulici lékárna a ještě se v ní prodávají nezdravé věci.“
Tak jsem ten jeho důvod v Chile prověřoval a měl pravdu, tolik obchůdků se zbožím pro zdravé nemocné (či naopak) jsem nikde na světě neviděl... Ale mně by to tak moc nevadilo, kdybych měl dost času, klidně bych se tam na nějakou dobu odstěhoval.

V Jorgeho pražské chilské kavárně s ním o páteční noci slavila půlka pražské Latinské Ameriky stejně jako řada přátel z jeho druhé půlky života.
„Tak teď už jsem opravdu Čech,“ pravil, když jsme si slavnostně přiťukli zčásti chilským piscem a dílem obyčejným pomerančovým džusem, protože já jsem ještě musel řídit. Alespoň v duchu jsem si představoval, že popíjím originální chilské „jugos naturales“, které považuji za nejlepší pití na světě.

„Co pro tebe tento den znamená?“ zeptal jsem se Jorgeho.
„No, asi hlavně to, že už nemůžu jen tak říkat: ‚Co to tady děláte?‘ Musím se prostě ptát: ‚Co to tady děláme?‘“
To tedy není zase tak moc české, napadlo mě, když jsem se pak vracel noční Prahou domů. Kdyby byl Jorge opravdu Čech, zeptal by se: „Co to tady dělají?“

U nás se přece v těchto případech nikdy neříká my, ale oni!
Ovšem Jorgemu bych tohle radši neřekl, abych mu nepokazil radost.

A koneckonců třeba se to časem změní a nejen on, ale i my ostatní Češi se přestaneme vyhýbat alespoň slovní odpovědnosti za to, co tu máme.