aneb

Fejeton plný příběhů...

V tom mém chatrném snu se novinář s diktafonem vedle mě zeptal jakési dámy v černém: „Neznáte nějakou báseň?“
A ona odpověděla: „Všechny.“
Zasmáli jsme se tomu a novinář ji obdaroval jakýmsi obrázkem. Pohlédla na něj a vykřikla:
„Ale to je přece Burianovo antidepresivní kladivo!“
A tím jsem se pobudil. Tedy ne přesně tím, ale chytla mě křeč do levé nohy a někdo mě za ni z toho snu vytáhl. Dobré jitro!

Nejsem vykladač snů. Podle mého zesnulého islandského přítele Örna se některé sny musejí složitě vykládat, ale jiné se naopak nechávají jen tak, protože jsou to jakési příběhy...

Tohle snad bude spíš ten druhý případ, řekl jsem si, protože na složité výklady bylo přece jen moc brzo, ale vstal jsem a mezitím jsem jen tak zapnul počítač, třeba mi někdo píše.
Taky že jo. „Gratulujeme! Vaše e-mailová adresa se objevil vítěz paušální částky výplata US $ 720,000.00 (sedm set a dvacet tisíc United States Dolarů) z DUBAI národního programu loterii, to Online program je společně sponzorované společností Microsoft nadaci, která potvrdí přijetí tento e-mail a další pokyny...“

No to je dneska den, řekl jsem si a počítač zase vypnul. Ani tohle se nebudu snažit nějak vykládat a nechám to raději jen tak – jako příběh.

Odpoledne jsem vyrazil z města do jiného města, kam jsem byl pozván na besedu do knihovny. Celou cestu na mě z billboardů vyskakovaly různé tváře. Politikové, kteří – jak jsem se marně domníval – už dávno zmizeli v propadlišti dějin, a teď si na mě najednou vzpomněli, protože chtějí můj hlas a celý Pražský hrad k tomu. Podvodníci, lumpové, notorici, kouzelníci, galerka. Další příběhy...

Na večerní besedě si pak jedna milá paní postěžovala: „Představte si, můj manžel umí najít vodu. Vezme do rukou proutek a jde a najde ji. Nic si za to ale nikdy nebere, říká, že to dostal jako dar, tak ať z toho něco mají i ti druzí. A víte, že s tím má kolikrát problémy? Někteří lidé se mu za každou cenu snaží něco dát a vůbec to nejsou schopni pochopit.“

„Třeba znají Kmotra,“ zažertoval jsem. „Myslí si, že váš manžel je mafián a že mu budou dlužni nějakou službu.“ Ale paní to nepobavilo a trvala na svém: „Lidi prostě nechápou, že by pro ně někdo něco udělal jen tak, zadarmo. V jakém divném světě to žijeme?“

Když jsem potom z knihovny odcházel, zastavil mě solidně vypadající prošedivělý pán a bez varování spustil:
„Je fakt, že zaplatit je jednodušší. Věc se vyřídí na místě a nic už si pak nemusíte pamatovat, nemusíte být nikomu vděční a hotovo. Proč by nám tu měl někdo znovu zavádět výměnný obchod anebo se na nás vytahovat, že je lepší než my, protože si za službu nic nevezme. Od toho přece byly vynalezeny peníze, aby byl na světě pořádek a klid. Ale vést si ještě jedno účetnictví, co kdo pro mě udělal jen tak, to už by bylo moc.“

To už jsme byli venku a já si nakládal věci do auta, ale solidní pán se nedal zastavit.
„Prostě bych mu řek: Milej pane, jen si ty peníze pěkně vemte a nechte už toho. Neprovokujte. Takoví, co by chtěli neustále vylepšovat svět, jsou nejhorší. Nakonec nadělají jen zmatky a nikam to nevede. Ne! Je mi jedno, co s těmi penězi uděláte, jsou vaše! Nechte je třeba na zemi jen tak ležet, on už po nich někdo skočí, ale já jsem vám zaplatil. Já jo. My jsme vyrovnaní, pamatujte si to!“
„Tak tohle bych mu řekl,“ dodal ten pán a zmizel ve tmě, než jsem stačil něco říct a nastartovat motor.

Byl to divný den. Nejlepší bude brát ho jako příběh.
Mimochodem: Neznáte nějakou báseň?