aneb

Pohled z té lepší stránky

V dopoledním vedru jsem na jinak zcela opuštěném hřbitově v pouštním městečku San Pedro de Atacama potkal tři mladíky. „Odkud jsi?“ zeptali se.

„República Checa de Europa,“ odvětil jsem připraveně a chvíli je nechal bloudit po pomyslných mapách kdesi v hlubinách jejich hlav, než jsem dodal:
„Petr Čech!“

Rozzářili se. Jméno slavného fotbalisty neselhalo. Šíří slávu naší vlasti i tady, na nejsušší poušti světa. „Ibrahimovič?“ zkusil se opatrně vmísit do hovoru ten třetí vzadu.
„Ale ne, to je Švédsko!“ opravili jsme ho my ostatní téměř sborově. Potřásli jsme si rukama, mladíci nasedli do silně zaprášeného auta a v prachu také zmizeli.

Ano, zase jsem mohl strávit pár dní s turisty v „nejdelší zemi světa“, která má jen dvě světové strany, sever a jih, a v níž nevládne hospodářská krize – a poslouchat přitom, jak komentují a porovnávají tento patrně nejvyspělejší kout Jižní Ameriky s tím, co pozorujeme u nás.

V Chile mají například o sto let déle republiku než my a také mají poměrně déle problémy s demokracií. A tak když jeden z turistů u večeře pravil, že volební právo by u nás měl mít jen ten, kdo platí daně, vytanul mi v paměti otec chilské ústavy z roku 1833 Diego Portales. Už tehdy hlásal heslo „Nejprve výchova, potom skutečná demokracie” a prosazoval osvícený autoritářský režim.

„Pak by se nemohlo stát, že by stát řídili ti, kteří si z něj dělají dojnou krávu,“ přidal se jiný pán z druhé strany stolu. Abych všechno trochu zlehčil, řekl jsem:
„Omezování demokracie je jistě, pánové, podnětná myšlenka, ale naštěstí ji těžko prosadíte do praxe.“
I nedůvěra v demokracii je v Chile stará jako demokracie sama.

Třeba v roce 1924 se rozhádaní a zkorumpovaní poslanci dokonale postarali o to, že si jich už nikdo nevážil. Za čtyři roky se v Chile vystřídalo šestnáct vlád a nakonec do budovy parlamentu vtrhli nespokojení vojáci, kteří vyděšené kongresmany přinutili okamžitě pracovat. Za jediný den přijali zákon o osmihodinové pracovní době, o povinném pojištění všech pracujících, o omezení práce žen a dětí, o pracovních úrazech a další, což Chile postrčilo mezi nejmodernější země světa.

Mělo to jedinou chybičku – armádě se pak z parlamentu vůbec nechtělo a prezident Alessandri se zmýlil, když se domníval, že se vojáci zase stáhnou zpátky do kasáren. Výsledkem bylo oslabení důvěry v ústavu a demokracii a moci se ujala důstojnická junta... Demokracie je křehká věc.

„Měli bychom se na tyhle věci dívat z té lepší stránky,“ pravil pán, který se u našeho stolu zatím moc neprojevoval.
„Znáte ten vtip o tom, jak jde tasemnice s dětmi na výlet? Děti poprvé spatří jasnou oblohu a ptají se: Maminko, co je to ta krásná zářivá zlatá koule nad námi?

To je přece sluníčko, děti, říká tasemnice. A co to stojí támhle před námi s těmi zelenými listy? No to je stromeček, a to, po čem šlapeme, je travička, miláčkové! No ale když je to tu tak nádherné, mami, proč teda musíme žít tam... víš kde?
Musíme tam, děti, žít. Tam je přece naše vlast!”

Zasmáli jsme se, ale já se ho trochu podezíravě zeptal:
„Co je podle vás na tom vtipu pozitivního?“
„No přece ta naše věrnost a láska k vlasti! Co jiného?“ pravil bezelstně.




(Psáno pro Týdeník Rozhlas)