aneb

Národ tupý, zatvrzelý, nevšímavý...

Počátkem dvacátého století dorazili do dalekého Chile kromě jiných přistěhovalců či cestovatelů i dva krajané. V roce 1907 projel železničním tunelem pod Aconcaguou slovenský lékař a spisovatel Matej Bencúr, který studoval v Praze. Se svou chorvatskou manželkou se usadil v Punta Arenas a jako ctihodný občan se tam stal hlavou krajanského spolku. My ho známe pod jeho uměleckým jménem Martin Kukučín jako zakladatele moderní slovenské prózy. V Chile žil dlouhá léta, zemřel v roce 1928 v Záhřebu a jeho ostatky pak byly převezeny do rodného Martina.

Zhruba o šestnáct let později projel tímtéž tunelem pod Andami i vyučený bednář František Čech-Vyšata z Chluman u Husince. Do Jižní Ameriky se vydal proto, aby zapomněl na nešťastnou lásku, a prožil tam s dvěma přestávkami dvacet sedm let. Cestoval sám, například v argentinské pampě strávil se svým koněm a psem osamělých osm měsíců. Někdy pracoval jako dělník v továrně, řidič tramvaje, truhlář či bednář v pivovaru. Když vydělal nějaké peníze, vydal se zase někam dál. V jedné hospodě ve Vršovicích prý později měl svůj klub přátel. Jeho členům promítal „světelné obrazy“ z cest a zanechal po sobě i několik zajímavých cestopisů.

Oba muži, vážený občan Bencúr i osamělý tulák Vyšata, strávili delší čas v kraji kolem Magellanova průplavu a oba se setkali s příslušníky vymírajících indiánských národů. Oba o tom také napsali do svých knih a odlišnost jejich svědectví a způsobu myšlení je i dnes inspirativní.

Martin Kukučín je v roce 1922 v knize Prechádzka po Patagónii charakterizoval takto:

Nedá se říci, že je to snad národ neschopný, tupohlavý. Je zatvrzelý a nevšímavý. Nikdy se nenamáhal, aby zblízka pozoroval naši vzdělanost, její projevy a plody, základní pravidla a měřítka, její výhody a nedostatky, stránky světlé i stinné. Snad si myslel, že ty všechny věci nejsou hodné jeho pozornosti a zkoumání. Snad považují za vzdělanost to, co mají ve svých táborech. A to je: lov, boje, pití, zlodějské výpravy k sousedům, únosy cizích žen... (...) Tak si oni sami podřezali žíly svého života. Osaměli, odtáhli se od cizince a souseda, nechtěli si vzít, co měl dobrého, nechtěli si přivlastnit výdobytky jeho vzdělanosti...

O pět let později se František Čech-Vyšata ke stejnému tématu vyjádřil ve svém cestopise Patnáct let v Jižní Americe následovně:

Abychom mohli o nich usuzovat, je nutno vniknout do jejich života i primitivní duše, jít za nimi do němých, záhadných krajů, kde v hlubokých lesích se úzkostlivě skrývají před zraky svých pronásledovatelů... (...) Cizinci zmocnivší se násilím země jejich otců těží z půdy velké bohatství a pro ně nemají než ústrky, pronásledování a těžkou práci. Úřady zdejší dávají osadníkům lidsky nijak odůvodnitelné právo, aby na najatém nebo od vlády koupeném pozemku naložili i jen s objevivším se Indiánem podle své vůle a svého svědomí. A toho svědomí je zde tak málo, že běloši dávají přednost hrubému násilí před výchovou. A prostě toho Indiána, který se nechce jakékoli jejich vůli podrobit, beze všech procesů odstřelí.

Řekl bych, že charakteristika národa, který se nikdy „nenamáhal, aby zblízka pozoroval naši vzdělanost, její projevy a plody, základní pravidla a měřítka…“, nepříjemně evokuje naše Kukučíny. Ti by přece také s chutí dali přednost hrubému násilí před výchovou...

(Psáno pro Týdeník Rozhlas)