aneb

O značkování prostoru...

Toto léto jsem prožil v částečné izolaci. Nejdřív jsem dva týdny pracoval v zahraničí, po návratu jsem nastoupil do nemocnice a teď trávím doma – slovy mého operatéra – šestinedělí. Bydlíme daleko od centra města, před okny máme louku, na níž se občas prohánějí zajíci nebo srnky, a kousek za loukou přistávají letadla. S jejich pasažéry bychom si mohli mávat, ale to by mi společenský život nenahradilo...

Mezi loukou a přistávací drahou vede široká asfaltka, jejíž okraj je lemován žlutým pruhem, který jasně hlásá, že se tam nesmí zastavit. Přesto přibližně každý druhý řidič zaparkuje, vyleze z vozidla, rozepne si kalhoty směrem k našemu domu a označkuje si prostor. Činí tak navzdory tomu, že pár set metrů směrem k letišti stojí benzinka a v ní jsou toalety k použití zdarma. Takže zhruba každý druhý řidič pohrdne civilizačními vymoženostmi, učiní potřebu – a sotva skončí, přijíždí policejní hlídka a za zakázané parkování ho pokutuje.

Vzápětí pokutovaný dotčeně odjíždí, zřejmě na předražené letištní parkoviště, což už ovšem nemohu sledovat, a minutku poté, co můj obzor opustí i policajti, zastavuje na žlutém pruhu další auto. Řidič vychází, rozepíná si kalhoty, značkuje, policejní vůz se vrací a celá situace se opakuje.

Před časem došla policistům trpělivost – a nedivím se, to musí být opravdu bezútěšná služba, pořád jen vybírat pokuty a poslouchat ty řeči k tomu – a tak se z megafonu ozval mírně zoufalý hlas: „Jménem zákona, okamžitě odjeďte!“ A vzápětí bylo slyšet randál, jako když startuje formule jedna...

Jinak se tu ovšem opravdu nic neděje. Trávím většinu času s kocourem a dokonce jsem se po letech začal pravidelně dívat na zprávy v televizi. Nezůstalo to bez následků: člověk pak pomalu začne považovat život mediální za ten opravdový, a když mu třeba hlasatelka Marcela Augustová s vlídností zkušené pedagožky prozradí, že mu nějakou novinku oznámí „už za chvilku“, nevypne to, ale čeká dál jako ovce na porážku.

Přitom je jasné, že z televize se nic normálního dozvědět nelze, protože to, co je normální, není zajímavé. Věděli to už i islandští sedláci ve středověku, když psali své ságy. Žili sice většinou mírumilovně, pracovali a množili se, ale proč by se to mělo zapisovat? Psalo se, když se něco přihodilo, a proto jsou jejich příběhy plné krutosti a krve. A s námi je to stejné. Jestli po nás zůstanou dochované televizní zprávy, nechci vědět, co si o nás budoucí pokolení pomyslí. Vraždy, hádky, katastrofy a peníze jako nejvyšší životní hodnota.

Naši pověst nezachrání ani čerstvě narozené zvířátko na konci relace, i kdyby bylo sebevíc roztomilé. Většina z nás ale prožívá zrovna tak jako ti středověcí sedláci na Islandu i docela hezké dny! Sice třeba zrovna nevyhrajeme milion v loterii, ale děti se vrátí v pořádku domů ze školy, uděláme si večeři a třeba si jen tak povídáme…

Čím víc jsem v poslední době odkázán na zprostředkovaný mediální svět, tím jsem ze všeho nervóznější. A nespokojenější – třeba když vidím, jak se dějiny opakují, ale já s tím nic nenadělám. Čím častěji mě skrze obrazovku oslovují různí veřejní činitelé, tím víc mi pak lidstvo připadá nedospělé, fanatické, agresivní a jeho hodnoty pomatené. Když si potom konečně v klidu dáme na balkoně se ženou kávu, vybalím to na ni a možná i já mluvím rychleji, než stačím myslet.

„Nevyšiluj,“ řekne mi. „To je tím, že teď vůbec nikam nechodíš. Spousta lidí je pořád rozumných a hodných. Uvidíš, až zas budeš normálně žít.“
„Asi máš pravdu,“ musím přiznat. Rád bych ještě něco dodal, ale můj hlas zaniká v hluku přistávajícího letadla, z auta naproti vystupuje další řidič a rozepíná si kalhoty, strážci zákona tu budou za chvilku a asi sto metrů od nás poskakuje v trávě zajíc. A tak jen tiše doufám, že za pár týdnů budu poskakovat i já. Tahle izolace není nic pro mě...