aneb

Oči má sněhem zaváté

Stalo se vám někdy, že vás nějaká písnička provázela téměř celým životem, a přesto jste si teprve po desetiletích uvědomili, že vlastně přesně nevíte, o čem se v ní zpívá? Mně ano. Díky projektu For Semaforjsem nedávno slyšel semaforský hit Oči má sněhem zaváté v soudobém provedení brněnského rockera Martina Kyšperského – a jako by mi až díky jeho syrovému podání došlo, jak nejednoznačný výklad ten text Jiřího Suchého může mít. Zdaleka to totiž není jen dobře poskládaná řada dlouhých hlásek vepsaná pod notovou osnovu, aby se bytelná Šlitrova kantiléna dobře zpívala...

Písnička Oči má sněhem zaváté byla v roce 1963 tak populární, že díky ní postoupil nepříliš známý zpěvák Karel Gott v anketě Zlatý slavík ze 49. místa rázem na až první.

Oči má sněhem zaváté
V duši má chladný stín
Rampouchem srdce prokláté
Studený hlas
Na dlani mráz
Ledový klín...

Karel Gott ta zvláštní slova zpíval s důrazem na jejich libozvučnou zpěvnost, melodie je nadnášela a posluchač jako já zřejmě vůbec neměl pocit, že by se mu předkládal nějaký zvlášť truchlivý příběh – děvče bylo zkrátka chladné a on byl proto smutný, a tak asi zůstane sám, ale zpívá přece tak jímavě, že si určitě za čas najde nějakou jinou, tak proč se znepokojovat... Že by mohla být zmíněná dívka opravdu zmrzlá, a tudíž mrtvá, to by mě tenkrát ani nenapadlo.

Zhruba pět let po zrodu velkého úspěchu tohoto songu jej zařadil do svého repertoáru i sám skladatel, nenapodobitelný komik Jiří Šlitr. V recitálu Ďábel z Vinohradnejprve s neodolatelným půvabem oznámil, že teď se ukáže, kdo je tu nejlepší zpěvák, a pak se zákonitě při prvních tónech slavné melodie rozkašlal a požádal kapelu, aby to raději vzala o něco níž.

Text Jiřího Suchého o chladné či zmrzlé dívce mu pak posloužil podobně jako Karlu Gottovi spíš jako materiál pro exhibici, tentokrát nikoli hlasovou, ale komediální. Obsahu písně se také příliš nevěnoval, jen v závěru jako člověk antipatetický přidal k poslední sloce o tom, že žije sám, celou svou vinohradskou adresu včetně informace, že bydlí v pátém patře bez výtahu...

Teprve z civilní a poněkud zajíkavé interpretace Martina Kyšperského na albu For Semaformi došlo, jak bizarní text vlastně před půl stoletím Suchý napsal. Pro jistotu si to zrekapitulujme: ona má oči zaváté sněhem, leží zmrzlá někde v závějích; on jede kamsi vlakem, dochází mu to a chtěl by vystoupit. Věří si, ale odsuzuje se k věčné osamělosti. A až se ho jednou zeptáte, proč žije sám, tak vám neodpoví.

Kdyby svou verzi tohoto příběhu již tehdy zapěl Martin Kyšperský (anebo třeba jen sám Suchý), tehdejší textová komise by ji nejspíš neschválila a Gott by se byl prodral na první příčku žebříčku popularity za pomoci nějakého jiného hitu. Kdyby...
Ale možná jsem to byl jen já, kdo tu písničku neuměl poslouchat, a tak se omlouvám všem jejím autorům a interpretům a raději zastavte vlak, už je to tak, nemohu dál...


(Napsáno pro Týdeník Rouzhlas)