aneb

Vono to baroko...

Napsat písničku o Praze, to může být velice zapeklité. Takhle ještě o jednotlivých místech nebo čtvrtích, to by bylo schůdnější, ale o Praze obecně? I když jste písničkář a máte dost velké sebevědomí, snadno si můžete uříznout ostudu. Když se to ovšem povede, stojí to za to.

Voskovec s Werichem například napsali kolem roku 1930 do hry Golem svou první „satirickou“ píseň právě o Praze. Jmenuje se Pražská Java a určitě si vzpomenete alespoň na verš Vono to baroko není špatný pro voko, ale je vo voko vokolo baroka flinkat se bez floka... Je tu s námi už bezmála devadesát let, ale nestárne. Zato Praha je zlatá loď, text, který napsal asi o dvacet let později básník Karel Šiktanc, působí dneska komicky: Na tisíc zvonů tramvajáci zvoní, na tisíc veršů básník píše o ní, křehkých jak úsměv jejich žen. Praha je zlatá loď, na které slunce v máji po nocích přespává...  takovéhle Praze nikdo z nás nikdy nebydlel.

Jiří Suchý se s tématem vypořádal s nadhledem: Já neznám ani Michli a neznám Hradčany, mám s sebou ale bichli, v tý je to napsaný (Píseň o Praze). S humorem a ironií to ádla i Zorka Růžová, když pro Jaroslava Hutku počátkem sedmdesátých let napsala Pražské tango:V kanálech jsou krysy líné, občas i potkan se vylíhne, ve Vltavě plavou kapři, jeden až dva, někdy i tři...

O několik málo let mladší je Madame PrahaVlastimila Třešňáka, o níž autor říká, že ji napsal v opilosti a našel ráno u postele, jenže my všichni, kteří jsme tou písní po léta fascinováni, hudebníkově tehdejší šťastné opici blahořečíme. Madame Praha, s níž se miluje na stojáka v průjezdu, á ho odkopne a pak se rozbrečí a bere ho pod paží, to je milostná báseň i nelítostné vyznání, oslavná óda nebo také úpěnlivá kletba. Takovou píseň člověk nemůže poslouchat bez zaujetí. Buď ji vypne, anebo se do ní propadne.

Podobně nezapomenutelná je i Praha magickáVladimíra Merty. Napsal ji v polovině osmdesátých let a představuje ojedinělý pokus monumentální písňovou fresku s nadčasovým, ale přitom i hluboce aktuálním významem.Náměstím, kde kdysi lidu kázal revoluční kněz, šustí šeky, limuzíny lidí společnosti bez peněz. Na nároží hospoda Parlament, kde do toho můžeš mluvit – jen to zkus – pssst! Za sto let budeš mít svoji ulici jak on, jak mistr Hus. tehdy na Portě šokoval svazácké ideology, kteří si mysleli, že mají festival pod kontrolou, když Prahuzařadil jako přídavek a dvacetitisícové publikum na Lochotíně ohromil. Zároveň si tím vysloužil další ze zákazů činnosti, ale i to už je historie.

Z písní napsaných v posledních pětadvaceti letech mě nejvíc zaujaly tři; jednou z nich je polozapomenutý kuplet Ivana Mládka Pražská mešita: Hele Čecha ješitu, nechce v Praze mešitu, bojí se o jitrnice, o dvanácku ještě více! nejen proto, že se v něm nacházejí tradičně zábavné mládkovské rýmy jako Nuslím/muslim,ale zvláště tím, jak tu jde autor programově našim xenofobům proti srsti. Jan Jeřábek v písni Při cestě z prácezpívá o Praze, která je venku i uvnitř – šleno kolem nás i v nás –a přestože v ní „syčí neonový had“, říká si: „stejně tě mám rád“.

Podobný motiv lásky k tomuto nejednoduchému lidskému mraveništi můžeme najít i v písni Pod PrahouJakuba Königa zvaného Kittchen: Pod Prahou, kterou znáš, je ještě jiná, cizí, je úplně jiná, úplně nepodobná těm šťastným obličejům v televizích. A ty si říkáš – mám ji rád, nebo nemám ji rád? A vlastně nevíš...

Praha má nejen stovku věží, ale i tváří. A když se písnička o ní povede, a není to zase tak často, pomáhá nám to tohle podivuhodné město pochopit. Venku i uvnitř...


(Vyšlo v Týdeníku Rozhlas)