aneb

Vzpomínka na modrou knížku

Stál jsem na jevišti kavárny Pátá kolona uprostřed areálu bohnické psychiatrické léčebny a zpíval svou starou píseň: Můj psychiatr říká: To se spraví/ Nutí mně prášky na nervy/ Já ale toužím skočit do Vltavy/ A začít plavat přes jezy a splavy/ Jak olejovka prchlá z konzervy...

Myšlenka zřídit tuto kavárnu, dát možnost pracovní terapie těm, kdo se tu léčí, i těm, kteří přicházejí zvenčí, se mi zdála skvělá. A teď, když se kavárna příjemně naplnila posluchači koncertu, bylo ještě méně jasné, kdo je tu vlastně nemocný a kdo není.

Zmíněnou písničku Rybí pláč jsem napsal v době, kdy jsem si ze strachu před nástupem na vojnu usmyslel, že musím získat modrou knížku neboli průkaz o neschopnosti vykonávat povinnou vojenskou službu. Tehdy zbývalo do plánovaného odjezdu už jen pár dnů a dobře jsem věděl, co by mě na vojně čekalo, neboť jsem byl úspěšným absolventem vojenské katedry Univerzity Karlovy.

Po několik let jsme se my studenti převlékali každé pondělí do vojenských stejnokrojů, což byly historické filcové uniformy, které v armádních skladech zbyly z dob před druhou světovou válkou. Když pršelo a nasákly vodou, vážily snad o deset kilogramů víc, než když nám na motolském cvičišti svítilo slunce. Pochodovali jsme z kopečka do kopečka pořád dokola a velitel občas něco zahlásil, například: Jaderný výbuch zleva! To jsme pak museli okamžitě padnout k zemi nohama směrem k epicentru výbuchu. A když jsme vstali, následoval jaderný výbuch zezadu či zprava...

Tak jsme trávili svá studentská léta, přesněji řečeno svá studentská pondělí. Mezi veliteli bylo také velmi těžké rozeznat, kdo je blázen. Vyučoval nás například podplukovník, který byl na katedře za trest, neboť nechal na hranicích sestřelit práškovací letadlo v mylném přesvědčení, že jeho pilot je diverzant. Jiný šílenec nás zase přesvědčoval, že pomeranče jsou všechny stejné, protože ty velké mají na rozdíl od malých tlustou slupku. A v jedné sdělné chvíli se nám další mužík v uniformě svěřil: „Mládenci, jestli nebude třetí světová válka, tak můj život neměl smysl...“

Bylo mi líto ztraceného roku života, bál jsem se, že kdyby se cokoli stalo, nemám mezi těmito lidmi šanci přežít, a tak jsem začal předstírat duševní chorobu. Po dva roky jsem pravidelně navštěvoval psychiatra a moc jsem toho na těch návštěvách nenamluvil, nebylo ostatně o čem. Pan doktor mi vlídně zesiloval dávky léků a já si je poslušně vyzvedával v lekárně. Jednou jsem jeden ochutnal a měl jsem po něm pocit, že se vznáším.

Dva týdny jsem také strávil na přezkumu ve vojenské nemocnici a i tam jsem potkal spoustu zajímavých lidí, většinou vojáků z povolání nebo policajtů. Měli v papírech různé diagnózy, ale jestli to byli opravdoví blázni, to jsem rozpoznat nedokázal. Když mi třeba jeden paranoidní policejní důstojník dlouhé hodiny vyprávěl, jak po něm jdou jeho kolegové, neměl jsem důvod mu nevěřit...

Nakonec jsem vysněnou modrou knížku opravdu obdržel a dodnes má své čestné místo v mé pomyslné životní knihovně. Tehdy jsem také o svém psychiatrovi napsal onen písňový text. V refrénu se zpívá: Chci hasit žízeň kapkou deště/ A potom slíbat růžím růž/ Chci říkat ještěrkám své ještě/ Chci říkat užovkám své už/ Otiskli mi to tenkrát v časopise Gramorevue a já si to vystřihl.

Na poslední návštěvu jsem výstřižek donesl svému psychiatrovi jako dárek.
„Napsal jsem o vás text, pane doktore,“ řekl jsem mu.
Vlídně se usmál a opatrně ho vložil do mých lékařských spisů.
Dodnes, když přemýšlím, proč to udělal, říkám si: To jsem blázen...


(vyjde zítra v Týdeníku Rozhlas)