Sedím u obrazovky a dopřávám si každodenní dávku katastrof, zločinů a politických písní a tanců. Hlasatelé se snaží jako obvykle chovat uvolněně a co nejpřirozeněji, jenže jakmile jste jednou měli možnost prohlédnout si to jejich čtecí zařízení umístěné na monitoru přímo před nimi, máte zkrátka tendenci jejich rádoby upřímnému výrazu nevěřit. Ty dny otevřených dveří by v televizi možná neměli pořádat…

Jenže co by si asi v soudobém úprku informací a zpravodajských klipů ti chudáci počali, kdyby chtěli být poctiví, předčítat z papíru a jen občas zvedat hlavu? To by se nejspíš většině diváků nelíbilo, televizní bossové to budou mít dávno nějakým výzkumem podchycené, protože jinak už by přece došlo ke změně. Zdá se, že většina diváků si přeje vídat raději kašírovaný přímý pohled do svých domácností, než sledovat nelehký moderátorův zápas s papírem položeným na stole. Jen ať raději předstírá, že se na mě dívá, zkrátka to líp vypadá! A stejně jsou televizní zprávy zřejmě jen taková hra na zprávy. Většina manažerů, kteří předstírají, že jsou žurnalisté, vám dneska řekne, že informace, to je především zboží. A zboží má obal a ten musí být lákavý a navoněný a pěkný...

Hlasatelé jsou proto kýmsi, kdo se na obrazovce zpravidla neobjevuje, nabádáni navíc k tomu, aby se na nás všelijak pitvořili. Občas, když je kamera nečekaně zabere, působí tak nějak pobaveně, jenže vy nevíte proč. Že by se tam pod stolem mimo záběr nějak pošťuchovali? Jindy zase nasadí vážný výraz, to abychom si třeba začali myslet, že všechny ty tragédie, o nichž referují, s námi doopravdy prožívají. Někdo zemře, oni se zachmuří, vzápětí se jim však oči rozzáří nefalšovanou radostí nad tím, že se v zoo podařilo vyléčit nějaké mláďátko. Zprávy a grimasy se střídají, a kdyby člověk vypnul zvuk, mohl by si to opravdu užít...

Hlasatel mi například právě oznamuje, co se stalo v Iráku a v Palestině, hlasatelka přidává zprávu o tom, že policie v našem hlavním městě honila nějakého lupiče, který se nakonec zastřelil. Sotva zhlédneme záběr, jak policajti kdesi cosi vyměřují, pokračuje nezměněným tónem: „K Mléčné dráze míří obrovský vodíkový oblak. Jeho srážka s naší galaxií za dvacet až čtyřicet miliónů let vyvolá podle astronomů mohutné exploze. Ty povedou ke vzniku milionů nových hvězd v Mléčné dráze.“ A okamžitě pokračuje, aniž hne brvou. Zírá na mě přitom tak upřeně, že se bojím, aby v příští vteřině nezačala referovat o dění v okolí mého gauče. Tohle mě tedy zasáhlo...

Následující zpráva, že premiér Topolánek hodlá zrušit zvýhodnění stravenek, mě zřejmě proto už tak, jak byste čekali, nezdrtí. Dokonce ani zvěsti o protestech pravoslavných věřících proti reklamám firmy Coca-Cola v Nižném Novgorodu už nevnímám tak ostře, přestože pobavený výraz hlasatelčina kolegy mě zjevně nabádá, abych se klidně odvázal a šel si do ledničky pro jednu dobře vychlazenou...

Zprávy skončily, ve veřejnoprávní televizi poskakují japonští zabijáci, kung-fu legenda pokračuje, ale já pořád ještě sedím, popíjím čaj a pomýšlím na konec vesmíru. Zvolna se probírám tím, co bych ještě mohl stihnout udělat a prožít, než to bouchne, a co má vlastně v životě smysl. A pak že televizní zprávy nemohou člověku dát nic opravdu užitečného.

(psáno pro Pražský deník)