Seděli jsme s přítelem na lavičce poblíž Ladronky, svítilo ostré jarní slunce, kolem stromy v květu, klid a mír. Vyprávěl jsem mu, jak mě nedávno šokoval novinový článek o tom, že pavouci v jedné texaské přírodní rezervaci vytvořili pavučinu, jíž překryli celé tamější jezero. Z míry mě ani tak nevyvedla ta popisovaná velikost sítě, ale spíš to, že se údajně při té práci spojil asi tucet místních druhů pavouků, kteří se obyčejně vzájemně nesnášejí a na potkání se zabíjejí. Najednou s tím přestali a nějakým mně naprosto nepochopitelným způsobem se jim podařilo uzavřít dohodu. Pak vybudovali společné gigantické vodní dílo, jejich úlovky se zmnohonásobily a nastal pavoučí blahobyt...


„Pavoučí vpády se pravidelně opakují, copak jsi už zapomněl, co se dělo před pěti lety v Praze?“ pravil přítel tak, jako by ho nic nedokázalo překvapit.
„Něco jsem propásl?“ zeptal jsem se.
„V létě roku 2003 se přece v Praze podél Vltavy objevily najednou tisíce pavučin! Možná miliony křižáků potáhly šedým závojem domy a zaslepily okna. Stovky občanů telefonovaly odborníkům, aby se dozvěděly, co se vlastně děje, co je to za divnou kalamitu.“
„Já tenkrát bydlel u Hradu a tam jsme měli v bytě akorát komáry nebo mravence,“ řekl jsem.
Přítel se nezastavil: „V rádiu tehdy říkali, že někteří občané si vybavili vzpomínky na katastrofické filmy a navrhovali zahájit okamžité chemické postřiky proti hmyzu. Jeden člověk prý dokonce vyžadoval totální likvidaci pavouků zamořením celého nábřeží pesticidy.“
„A jak to dopadlo?“
„Nic se nestalo, kalamita odezněla a pavouci zase zmizeli.“
„Taky jsem si všiml.“
Přítel si už od dětských let rád vymýšlí, a tak i teď nadšeně pokračoval:
„Pokus o zabalení Prahy do pavučin jim zjevně nevyšel. V Texasu pak už byli důslednější. Víš, že v Praze žije jen asi čtyři sta druhů pavouků z odhadovaných pětatřiceti tisíc známých druhů na světě? Někteří se sem dostávají podivným způsobem – nedávno prý vylezl v prodejně v Dolnoměcholupské ulici z trsu ekvádorských banánů pavouk velký asi deset centimetrů. Museli zavolat odchytovou službu a ta ho pak umístila do útulku v Měcholupech. Psali to v novinách.“
„Asi bychom neměli ty noviny číst,“ řekl jsem, „jsou tam samé děsivé zprávy!“
Přítel chvíli mlčky přemítal a pak zabručel:
„Jak se ale mohlo stát, že se ti vyhlášení pavoučí válečníci a masožrouti dohodli, zatímco my se tu neshodneme ani na tom zatraceném vrácení ukradeného majetku církvím?“
„To ví Bůh,“ zavtipkoval jsem. „A někteří naši politici. Rozumím tomu čím dál tím míň.“
Zvedli jsme hlavy, neboť kolem nás zrovna prosvištěla dlouhonohá kolečková bruslařka, která také připomínala nějakou zvláštní odrůdu hmyzu.
„Mimochodem,“ pokračoval přítel, „víš, že existují pavouci, kteří při milostném aktu spoutají samičku, aby jim byla po vůli? Je to prý jen symbolické, ale přece…“
„No jo, příroda, to je fakt samá záhada...“

(psáno pro Pražský deník)