Soudy podřízené vládě? Nová ústava prosazena pouze vládnoucí stranou? Omezování opozice a dokonce izolace v rámci Evropské unie? Všechny tyto problémy můžeme najít v současném Maďarsku. Premiér Viktor Orbán, předseda pravicové strany Fidesz, je ale odbývá jednoduše: „Země potřebovala restart.” Zkrátka jednoduchá a líbivá opatření s cílem řešit neuvěřitelně složité společenskoekonomické problémy. Nabízí se jisté srovnání s ambicemi českého senátora Okamury a jemu podobným, kteří slibují rychlá a razantní řešení, jako je tomu například i v případě nově založeného hnutí Úsvit.

Od roku 2010, kdy se vlády ujal Fidesz v čele s Viktorem Orbánem, se politické problémy v Maďarsku jen kupí. Problematická ústava, vypjatý nacionalismus a kontrola médií jsou některými z nejpalčivějších problémů, které jsou v souvislosti s Orbánovou vládou často vzpomínané. Maďarská vláda se navíc dostává stále častěji do konfliktu s Bruselem a ostrá kritika přišla i z amerického Senátu, jenž dokonce pořádal na maďarské téma slyšení.

Z těchto důvodů by nemělo naší pozornosti uniknout, kudy se ubírá nová cesta středoevropské země pod vedením neústupného premiéra Orbána. Není totiž tak těžké vidět, že vývoj v Maďarsku se nápadně podobá leckterým událostem také u nás.
I když ne v takové míře, i v České republice se objevuje pravicový populismus, xenofobie a paušální odmítání sociální soudržnosti, jako podpory “líným a nepřizpůsobivým”. Maďarsko je tak jakousi výkladní skříní, ve které lze dobře pozorovat, jakým směrem se může společnost ubírat, je-li ponechána pravicovému populismu napospas.

Jednoduchá řešení bohužel často nefungují

Razantní politické změny provádí Viktor Orbán skutečně důsledně. Začal tím, co slýcháme tak často i od proroků snadných řešení u nás – změnou základního kamene systému, tedy ústavou. Nejprve Fidesz díky své parlamentní většině zrušil tu původní, aby pak následně přišel s vlastním kontroverzním návrhem nové. Navíc neproběhla téměř žádná veřejná diskuze a k tvorbě nebyl přizván prakticky nikdo kromě vládní strany. Nová ústava nebyla konzultována ani s opozicí, ani s občanskou společností a Fidesz ji prosadil jen díky převaze svých vlastních poslanců. Je tak třeba dát za pravdu těm, co se obávají ústavy nadiktované jednou politickou stranou.

Během dalšího roku pak přišly další čtyři dodatky a nic nenaznačuje, že by Viktor Orbán chtěl v tomto tempu zpomalit. Fideszu se tak dobře osvědčuje taktika odstraňování překážek pomocí ústavních dodatků, které si díky své většině v zákonodárném orgánu lehce odhlasuje.

Neefektivní demokracie

Oblíbeným terčem Orbánova restartu se stalo soudnictví. A znovu, pro toho, kdo má sklon vidět svět spíše černobíle, není vhodnějšího otloukánka než zdánlivě pomalá a přebyrokratizovaná justice. Tato instituce má sloužit k zajištění rovných podmínek pro všechny a zůstává nepostradatelná zejména proto, že její význam se naplno projeví především právě ve vypjatých krizových situacích. Ovšem těm, kdo hledají jednoduchá řešení, přijde zajištění spravedlnosti a rovných podmínek zbytečné. Není proto divu, že maďarský scénář začal vyřazením hlavního oponenta Fideszu – Ústavního soudu.

Poté, co nejvyšší justiční orgán několikrát zrušil Orbánovy zákony, které odporovaly ústavnosti, se představitelé vlády rozhodli, že pro něj už v maďarském systému není místo. Byl tedy změněn způsob jmenování nových soudců a na základě toho byly rozšířeny řady ústavních činitelů.. Tento krok umožnil Orbánovi dosadit tolik svých soudců, že v něm zvrátil většinu nutnou k rozhodování ve prospěch Fideszu.

Podobným způsobem si Fidesz opatřil spolupráci i soudů nižšího stupně. Má nad nimi značnou kontrolu v otázce dosazování soudců, jejich odvolávání i přesouvání případů mezi jednotlivými soudy.

Hlavním argumentem vládnoucí strany pak byla údajná neefektivnost soudů a samozřejmě v rámci avizovaného restartu země bylo zapotřebí systém soudnictví modernizovat. V praxi to však znamenalo, že je Fidesz podřídil své kontrole. I tady se tedy potvrdil scénář, který je obdobný po celém světě. Snadná řešení jdou ruku v ruce s ústrky proti demokracii a s poškozováním práv nás všech. To se může v důsledku vymstít, neboť se tak efektivně odstranila kontrola a dohled nad státní mocí, a to může mít podstatně závažné dopady daleko za horizont Orbánovy vlády.

Proč to funguje?

Jak je ale možné, že si lidé nechají pošlapávání základních demokratických principů líbit? Na domácí scéně se Orbán pohybuje obratně a ví, co lidem nabídnout. Strana Fidesz umí dobře pracovat s xenofobními, antisemitistickými a homofobními náladami a využít tuto atmosféru ve svůj prospěch. Orbánova administrativa například opakovaně vyznamenala jednak občany, kteří se pochvalně vyjadřovali o činech maďarských antisemitů za časů druhé světové války a opěvovali roli maďarského ultrakonzervativního předáka admirála Hortyho.

V souvislosti s výroky na adresu skupin stojících na okraji společnosti si nelze opět nevzpomenout na českého senátora Tomia Okamuru. Jeho články o parazitech společnosti jsou nebezpečné a také jeho sliby se až příliš podobají těm Orbánovým. Oba se opírají o restart země, vymezují se proti soudům a jejich populismus je nezdravý pro kvalitu demokracie. Maďarská cesta totiž rozhodně není tou, kterou bychom se měli chtít vydat.

Článek byl psán pro Deník Referendum http://denikreferendum.cz (14.5.2013)