V těchto dnech se ve Varšavě schází vrcholní představitelé členských států Severoatlantické aliance. Kvůli současné bezpečnostní situaci je Varšavské setkání zásadní a je tedy logické, že nosným tématem hodnocení připravenosti aliance na momentální hrozby jak jako celku tak i jejích jednotlivých členů. Zároveň politici posvětí další opatření na posilování kolektivní obrany.


Vážné narušení bezpečnostní architektury na východním křídle aliance, pás nestability táhnoucí se přes Severní Afriku a Blízký východ s řadou lokálních konfliktů, a do toho nové hrozby, jako například kybernetické útoky, představují pro NATO výbušný mix.

Alianční představitele čeká nespočet diskuzí nad těmito tématy, ale ta klíčová otázka, která se v myslích účastníků summitu bude objevovat patrně nejvíce – a nejen v jejich - bude: do jaké míry jsou jednotlivé členské státy ochotny a zároveň jak se jim daří přispívat k rozvoji vlastní obranyschopnosti a tedy i kolektivní obrany NATO? Jak v tomto srovnání obstojí Česká republika?

Síla aliance je o síle členů

Bezpečnost České republiky a jejích občanů je více než kdy jindy závislá především na NATO, které je její hlavní garancí, a EU. Funkčnost systému kolektivní obrany NATO však závisí pouze a jen na odhodlání každého jednotlivého členského státu do něj investovat. A pokud se my sami nejsme připraveni dostatečně postarat o vlastní bezpečnost, nelze dost dobře očekávat pomoc ani od našich spojenců.

Pro Českou republiku je v tomto ohledu summit přelomový navíc i z toho důvodu, že se jedná již o druhé vrcholové setkání Aliance během funkčního období koaliční vlády premiéra Sobotky.

Zatímco v roce 2014 na summitu ve Walesu mohla česká delegace spíše zpytovat svědomí nad situací kolem (ne)plnění našich aliančních závazků a (ne)zajištění obranyschopnosti – o dva roky později je situace o poznání lepší. S jistou mírou nadsázky se dá říci, že se podařilo zahájit restart naší bezpečnostní politiky. A vláda podniká i konkrétní kroky k jejímu posílení.

Předně se podařilo ukončit desetileté období destruktivního snižování výdajů na obranu za předchozích pravicových vlád – neoddiskutovatelný paradox české politiky. Koalice se zároveň dohodla, že bude prosazovat postupné navyšování obranného rozpočtu. Za zásadní považuji zejména onu postupnost, neboť pro resort obrany je důležité mít zajištěný dlouhodobý výhled financování a jeho předvídatelnost - jen tak se dá úspěšně a efektivně plánovat. Rozpočet armády by se tak měl zvyšovat v příštích letech každoročně o čtyři až pět miliard korun.

Dále Ministerstvo obrany za notné podpory koaličních i opozičních poslanců prosadilo rozsáhlou reformu branné legislativy, která se připravovala od roku 2011 a současná vláda ji dotáhla do konce. Tato legislativa umožňuje mimo jiné zavedení kariérního řádu, napomůže náborům (armádě v současnosti chybí až pět tisíc lidí), a revitalizaci aktivní zálohy, která je důležitou součástí obrany naší země.

Zvyšované finanční prostředky znamenají, že armáda může zahájit tolik potřebný proces modernizace vojenské techniky. Vždy jsem zastával názor, že to nejcennější co armáda má, jsou její lidé, a ti si zaslouží pro výkon svého náročného povolání moderní a funkční vybavení a techniku.

Bolavým místem zůstává modernizace

O to více zarážející je, že za situace, kterou by ministrovi Stropnickému mohl závidět leckterý jeho předchůdce, ministerstvo přinejmenším s modernizačními projekty přešlapuje na místě. Martin Stropnický je daleko za polovinou svého mandátu a zatím se mu nepodařilo uvést k životu žádný z velkých modernizačních projektů. Kde jsou nové víceúčelové vrtulníky, 3D mobilní radiolokátory či nové pásové transportéry?

O pořízení víceúčelového vrtulníku se už psalo v Koncepci dopravního a vrtulníkového letectva, kterou vláda schválila již počátkem roku 2013 – váhání v otázce specifikací a oslovení výrobců vede k tomu, že se posouvají termíny pro uzavření smlouvy do konce roku 2017. O pořízení moderních mobilních radiolokátorů se hovoří od roku 2007 a ty stávající již mají několikrát prodlouženou životnost. Náhrada sovětských BVP byla posunuta před rok 2020 - přitom ministr Stropnický říkal, že pozemní vojsko je jeho priorita. Nyní se termín vrací zpět za rok 2020.

Přestože ministr Stropnický po svém příchodu do úřadu musel řešit řadu palčivých problémů, prodlevy s modernizací jsou jen těžko pochopitelné. Zde - jako například u branné legislativy - nebylo nutné přicházet s něčím radikálně novým. To, co armáda potřebuje, je celkem známo a definováno v řadě koncepčních dokumentů. Navíc vůbec nepomáhá, že problematiku akvizic řídí za ministra Stropnického již třetí náměstek, což pro tak klíčový post není šťastné.

Pro dokreslení špatné situace jen dodejme, že v minulém roce, aby resort byl schopen utratit peníze určené na investice a nemusel je vracet do státní kasy, se vedení ministerstva rozhodlo mimo jiné předplatit si dopředu splátku za pronájem Gripenů. Pomalost ministerstva v oblasti akvizic může nahrávat odpůrcům navyšování výdajů na obranu, kteří kritizují resort, že stejně nedokáže efektivně využít navýšený rozpočet a proto není potřeba armádě přidávat.

I přes vyjmenované problémy můžeme česká delegace na summit ve Varšavě vystupovat se vztyčenou hlavou, protože se podařilo nastartovat dlouho odkládané změny v naší bezpečnostní politice. Nesmíme ale usínat na vavřínech především s ohledem na tak potřebnou modernizaci ozbrojených sil. Podporu koalice i veřejnosti ministr má, ale teď musí on a jeho tým prokázat, že jsou schopni účinného manažerského řízení. V sázce není jen naše důvěryhodnost jako člena NATO, ale především bezpečnost naší země a jejich občanů.