Bylo by naivní si myslet, že dnešní svět je zcela bezpečné místo. Nebezpečí terorismu se nezmírňuje. Nestabilní situace v okolí Evropy, lokální konflikty a kolabující státy jsou hrozby, které mohou přímo ohrozit i Českou republiku. Existují však i nové hrozby, na které se teprve musíme naučit reagovat, ať již jde o různé formy informační války nebo kybernetické hrozby.

Říká se, že štěstí přeje připraveným a v dnešním světě to platí dvojnásob. Současná koaliční vláda, kde byla ČSSD nejsilnější stranou, prosadila celou řadu konkrétních opatření na posílení bezpečnosti naší země. Po letech strmého propadu financování armády jsme nastartovali navyšování výdajů na obranu. Ministr vnitra Milan Chovance zorganizoval Audit národní bezpečnosti, který poprvé komplexně ukázal, jakým hrozbám čelíme a jak se na ně máme připravit. Zřídili jsme Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost. Migrační vlně jsme dovedli úspěšně vzdorovat a terorismus na našem území nepřipustili. Není divu, že jsme nyní šestá nejbezpečnější země na světě.

Je toho ale skutečně hodně, co ještě zbývá udělat, zejména řadu věcí je třeba řešit v oblasti vnější bezpečnosti - tedy jak by měl stát efektivně reagovat na bezpečnostní hrozby, které nás ohrožují či do budoucna budou ohrožovat zvenčí. Sociální demokracie pro příští volební období vidí následující priority a řešení:

Bezpečnost je i efektivní diplomacie a mezinárodní spolupráce

Jako evropská země střední velikosti s omezenými zdroji můžeme naši bezpečnost plně zajistit jen ve spolupráci s našimi spojenci. Klíčová je proto aktivní diplomacie. Jinými slovy tedy být u toho jak v NATO, tak i v EU, a podporovat regionální spolupráci v otázkách obrany.

Klíčovou bezpečnostní garancí pro nás zůstává naše aktivní členství v NATO. Chceme, aby ČR byla vnímána jako odpovědný spojenec, který se nejen dokáže postarat o vlastní bezpečnost, ale i přispět ke kolektivní bezpečnosti celé Aliance. Poprvé jsme v našich dějinách v situaci, kdy tuto pomoc jen sami neočekáváme, ale také můžeme nabídnout. Skrze spojenecké závazky tak roste nejen naše vlastní bezpečí, ale také náš vliv a význam. Zejména účast na vojenských cvičeních se spojenci je v tomto ohledu podstatná, stejně tak i posilování schopností naší armády působit s ozbrojenými silami našich spojenců. Nelze ale zároveň dopustit, abychom se neúměrně orientovali na zahraniční mise, jak k tomu někdy docházelo v minulosti. Hlavním úkolem ozbrojených sil musí být zajišťovat bezpečnost České republiky a jejích občanů.

Považujeme také za správné posilování evropských vojenských schopností a věříme, že tím postupně zvýšíme i akceschopnost NATO. Naší ambicí je vznik samostatné evropské armády. Evropská armáda jako taková zůstává sice vzdálená vize, nicméně cestou k jejímu naplnění můžeme začít konečně využívat různé mechanismy bezpečnostní spolupráce, které evropské státy zřídily, ale nevyužívají.

Nezapomínáme, že dnešní hrozby jsou komplexní a nevyžadují jen vojenská řešení. Proto musíme lépe využívat například rozvojovou pomoc. Tu musíme využívat účelně a pomáhat především nestabilním zemím, které pro nás mohou představovat bezpečnostní hrozbu (zejména to platí pro regiony Severní Afriky a Blízkého Východu). Je třeba si uvědomit, že i taková pomoc se vyplatí, protože pomůže řešit problémy tam, kde vznikly. A to je jistě lepší a ve finále i méně nákladné, než se s těmito hrozbami muset potýkat na našich hranicích.

Potřebujeme dobře vycvičenou a vyzbrojenou profesionální armádu

Pilířem naší obranyschopnosti musí být profesionální armáda, která bude kvalitně vyzbrojená a bude dobře vycvičená a motivovaná.

Armáda tu není jen kvůli nasazení do zahraničních misí. Je potřeba posílit roli armády v oblasti vnitřní bezpečnosti. Armáda tradičně pomáhá občanům při živelných katastrofách a musí být chápana jako nástroj sloužící k reakci na nové hrozby či hrozby, které přesahují možnosti jiných složek státu.

Zároveň zvládání nelegální migrace a obrana hranic našich i hranic EU je úkolem, které bude muset armáda do budoucna cvičit. Postavit novou brigádu dnes představuje výdaje ve výši přes 120 miliard Kč. Avšak postavit nové útvary k ochraně hranic lze teoreticky do 18 miliard Kč. (výstroj, zbraně, munice, základní prostředky spojení a velení). Tyto útvary pak mohou bránit nejen naše hranice, ale i EU a časem se rozvinout do plnohodnotných bojových útvarů. Pomohlo by to rozložit investice v čase a pomůže to čelit hrozbám, které naši občané tak silně vnímají. Veďme proto odbornou debatu i o těchto možných opatřeních a jejich přínosech pro naší obranyschopnost.

Nefunkční akviziční systém je kardinálním selháním současného vedení resortu obrany v čele s ministrem Martinem Stropnickým za hnutí ANO. Je zásadním manažerským selháním, že za čtyři roky, kdy docházelo k pravidelnému navyšování výdajů na obranu, se nepodařilo dokončit ani jeden velký modernizační projekt. Nelze pokračovat v absurdní rovnici „Známe hrozby, resort obrany má peníze – a nemá výzbroj“. Jednou současné hrozby ochabnou a pokud toho nevyužijeme, abychom zmodernizovali armádu, tak na příští a nové hrozby budeme ještě méně připravení. Nefunkční akviziční politika má navíc dopad i na rekrutaci nových vojáků. Situace, kdy technika je starší než vojáci, kteří ji obsluhují, je ostudná a zároveň odrazuje vojáky od vstupu do armády. Je potřeba, aby ministerstvo dodržovalo dlouhodobé plány a když například naplánuje nákup nových pásových transportérů, tak tento projekt musí dotáhnout do konec. Kromě důsledného dodržování dlouhodobých plánů je také nutné celý proces nákupů zjednodušit, zpřehlednit a zefektivnit. V neposlední řadě musí být našemu obrannému průmyslu umožněno se co nejvíce zapojit do modernizace naší armády.

Armáda je tu pro občany a pro stát

Armáda je významným nástrojem státu, který má občany nejen bránit, ale i reprezentovat. Naše ozbrojené síly tu nejsou od toho, aby suplovaly výchovu v rodině povinnou vojenskou službou. Povinná vojenská služba by v dnešní době stát ekonomicky zruinovala a bezpečnost nezvýšila. Znamenala by obrovské a ne zcela efektivní výdaje na výzbroj a výstroj, dále by bylo třeba vybudovat nové kasárny, a to jen k vycvičení masy vojáků, jejichž použití proti současným hrozbám by bylo jen těžko představitelné. Byla to Sociální demokracie, která zrušila povinnou vojenskou službu a zavedla profesionální armádu a chceme tento koncept, který se osvědčil ve světě, udržet. Uvědomujeme si ale, že existuje značné množství občanů, kteří se chtějí dobrovolně na obraně státu podílet a ty musí být armáda schopna v různých formátech absorbovat a tuto možnost jim nabídnout. Vážím si takového nadšení a je třeba jej všemožně podporovat.

Armáda má ale také sociální funkci vůči občanům. Poskytuje obživu nejen přibližně 30 000 vojáků a civilním zaměstnancům (a jejich rodinám). Má také dopady na posádková města a tak i celé regiony, jejichž životaschopnost tím stát pomáhá posilovat. V současné době však pozorujeme nerovnoměrné rozložení náborů mezi regiony. Proto by do budoucna bylo logické stavět nové útvary tam, kde je o službu v armádě zájem a tím posílit vazbu armády na občany, které má bránit.

Naše bezpečnost není zadarmo

Hlavním úkolem pro příští ministryni či ministra bude zajistit a udržet podporu u veřejnosti, ve vládě a v Poslanecké sněmovně pro pokračování navyšování výdajů na obranu. Klíčová je stabilita a předvídatelnost financování armády, neboť jen tak se dá smysluplně modernizovat. Jako rozumný první krok proto ČSSD vidí ihned po volbách zahájit diskusi o dohodě všech politických stran, které budou zastoupeny ve Sněmovně, s cílem zajistit financování armády na období alespoň čtyř let. ČSSD vnímá jako realistické usilovat o dosažení 1,4 procent HDP na obranu do roku 2020, tak jak se na něm dohodla současná koaliční vláda.

Obrana státu a její zabezpečení není rozhodně otázkou jednoho volebního období. Často je naopak otázkou životního poslání, jak ukazuje příklad posledních žijících veteránů druhé světové války – a také těch novodobých. Odpovědností politiků po volbách, ať už v opozici nebo ve vládě, bude proto zajistit, aby toto poslání, které slouží celé zemi, bylo řádně zajištěno a stabilizováno.


Článek vyšel také na serveru echo.cz (18. 10. 2017)

Pokud mě chcete kontaktovat anebo chcete vědět více o mých názorech, využijte můj Twitter @jhamacek, nebo Facebook, případně navštivte mé webové stránky hamacek.cz.