Il dottore aneb vzpomínka na Giro d´ Italia

20. 06. 2017 | 11:12
Přečteno 13894 krát
Rozhovor pro cyklistický časopis 53x11

Jan Hnízdil s Lubošem Lomem, Massimem Podenzanou a dalšími jezdci týmu Navigare na Giro d'Italia 1993
Jan Hnízdil s Lubošem Lomem, Massimem Podenzanou a dalšími jezdci týmu Navigare na Giro d'Italia 1993

Il dottore

O tom, jak si Jan Hnízdil splnil sen stát se doktorem a masérem
profesionálních cyklistů, ale nakonec zjistil, že tuhle práci vlastně
dělat nechce.

Bylo to ve druhé etapě, co tenkrát vedla z Grosseta do Rieti.

Giro v roce 1993 sice startovalo na Elbě ranní půletapou a odpolední
časovkou, ale Napoleonův ostrov je tak titěrný, že podporu pelotonu tam
dělalo sotva pár mechanických vozů s tím nejzákladnějším vybavením. A ta
hlavní šou měla začít až další den, na kontinentu.

Teprve tam startoval opravdový okruh kolem Itálie.

Jan Hnízdil tenkrát naburácel pod Apeniny za svým klukovským snem

– být doktorem profesionálních závodníků. Odmalička byl vášnivým cyklistou,
pak se do jeho života připletla medicína a na vojně to celé spojil – stal
se lékařem stíhačů Dukly Praha. Když si odkroutil službu v armádě, zrovna
se rodila popularita horských kol a Hnízdil se do nich zamiloval taky.
Kvasnička, Slavíček, Štícha, to byly hvězdy týmu, pro nějž začal pracovat
a s nímž brzy zjara roku 1993 vyrazil do Itálie na soustředění. „Do malebného
městečka Porto Recanati poblíž Rimini, kde právě v té době probíhal
závod Tirreno-Adriatico,“ vzpomíná Hnízdil.

Jeho šestá etapa končila právě v přístavním městě na Jadranu, kde Uwe
Raab spurtoval pro vítězství a v barvách týmu Navigare-Blue Storm tam
závodil taky Luboš Lom. „Toho jsem znal z Dukly, potkali jsme se u něj
v hotelu a povídali si,“ říká Hnízdil, tehdy pětatřicetiletý. „Pozval kluky ze
stáje, manažera...“

A pak to zaznělo: Nechtěl bys nám dělat doktora na Giru?

„Oni měli jednoho, který si hlídal takové ty všelijaké podpůrné záležitosti,“
naznačí Hnízdil obvyklé praktiky tehdejší doby. „Ale měli taky filozofii,
že chtěli v týmu co nejvíc exotů, aby upoutali pozornost. Když už to nešlo
skrze výkony.“ Takže v zelenkavých dresech závodil Japonec Masatoši Ičikawa,
se kterým se Hnízdil později skamarádil, taky Kazach Alex Šefr, dnes
sportovní ředitel Astany. A po večerní debatě v Porto Recanati k národnostní
rozmanitosti Navigare přibyl právě český doktor, který se nevyhýbal
ani masérské práci a vůbec celkové péči o závodníky.

„Pochopitelně jsem zajásal, v květnu jsem v Praze sedl na vlak a jel
na start závodu,“ vypráví Hnízdil a přestože je to už skoro čtvrtstoletí,
vzpomínky jsou pořád tak barevné. „Sám jsem překvapený, jak jsou živé,“
diví se a sleduje při tom královskou etapu letošního Gira, kde Jan Hirt zrovna
pádí před pelotonem na svazích Stelvia. „Když s manželkou koukáme
na šlapáky, jak cyklistům říkáme, já si u toho zavzpomínám. Dodnes si
i vizuálně vybavuju scény, jak jsme sjížděli průsmyky, všechny hromadné
pády. Jako bych si to pouštěl v hlavě. Pamatuju si i jména závodníků týmu
Navigare.“

A samozřejmě taky tu komickou scénu z Grosseta, dnes úsměvnou, ale
tenkrát tak stresující.

Když „il dottore cecho“ přijel na Giro, žil v naivní představě, že bude
v týmu opravdu za doktora, jako na to byl zvyklý ze závodů v Čechách. „Že
mě posadí na zadní sedačku auta, tam že budu s tím kufírkem nacpaným
obvazy, léky a masážními emulzemi a že když se něco stane, budu ošetřovat.
A po skončení závodu budu dělat fyzioterapeuta, maséra. Jako doma.“

S tím plánem se Hnízdil dostavil na start, šéfovi stáje Brunovi Reverberimu
(dodnes se pohybuje v profipelotonu a spolu se svým synem je
manažerem stáje Bardiani-CSF) se přihlásil do služby a ten povídá: „Tady
máš klíčky, tohle je tvoje auto, tady ten Citroën, jo? Nasedni a je to
tvoje. Máš tam rezervní kola, bidony, tašky s občerstvením. Prostě
se zařaď do konvoje a jeď.“

Hnízdil ztuhl a začal koktat: „No... to... já... Já jsem tohle
nikdy nezažil, já jsem neřídil auto v konvoji; to v Čechách
neexistuje, aby tam člověka z ulice pustili do pelotonu.
Na to musíte mít speciální vyškolení, vědět, jak to
v pelotonu chodí. A to já neznám!“

„To nic není,“ mávl Reverberi rukou. „To se naučíš.
Dělej to, co ostatní. Odchod.“

„Neměl jsem šanci na odpor. Buďto na Giru skončit, anebo to vzít. Vzal
jsem klíče od auta, byl to brčálově zelený Citroën. Dbal jsem pokynů a řekl
jsem si: Budu dělat, co dělají ostatní.“

Vybral si nejvíc popsané auto, polepené reklamami a řekl si, že toho se
bude držet. Pověsil se za ně a neustále sledoval, co jeho řidič dělá. Držel
se ho jako klíště, jeli tak za sebou snad hodinu. „Pak jsem se rozhlédl
a zjistil jsem, že jsme sami. Cyklisté zmizeli, diváci taky, konvoj zmizel. Byli
jsme sami. Ještě chvíli jsem ho sledoval, pak už jsem to nevydržel, předjel
ho a zastavil. Ptal jsem se ho, co se děje, že jsme přece na Giru, tak kde je
ten závod? A ukázalo se, že je to prezident španělské cyklistické federace,
který se byl podívat na start, a teď se vracel domů. Takže já jsem ztuhnul,
skočil do auta a začal hledat Giro. Navigace nula, takže do vesniček, za domorodci,
vyptával jsem se. Možná padesát minut jsem jel pekelnou stíhačku,
ale nakonec jsem Giro našel, zařadil se do konvoje a dělal jako by nic.“

To byl první zápis.

Další ale měly následovat, protože tohle Giro, v němž Ján Svorada ovládl
soutěž Intergiro, mělo před sebou dalších 19 etap. „Po tom prvním zážitku
jsem byl vynervovaný,“ směje se už dnes uznávaný rehabilitační doktor
a taky autor lékařských knih. „Ale hned v další etapě to pokračovalo.“

Kolem cest špalíry diváků, kteří na toho šoféra v zeleném kombíku pořád
pořvávali a ťukali si při tom na hlavu. „Byl jsem vyplašený a netušil
jsem, co dělám za pitomost. Tak jsem u jednoho zastavil a ptal se, co je
špatně. A oni na mě volali cappellino, cappellino – čepička.“

Ukázalo se, že doktorovi do auta mimo jiné naložili bednu reklamních
čepic a že jeho úkolem, o kterém mu ale jaksi zapomněli něco říct, bylo
vyhazovat propagační materiály. „Takže jsem nebyl úplně blbej, oni jen
chtěli ty čepičky.“

Ten úplně největší zážitek, kterým se Hnízdil nesmazatelně zapsal
do análů Giro d´Italia, přišel v jedné z dalších etap, kdy se nějakou záhadou
jeho vůz ocitl na prvním místě konvoje. A po chvíli z rádiového okruhu
závodu přiletěl pokyn: Doprovodné vozy projedou pelotonem na občerstvovací
stanici, tam předají občerstvení a zase se zařadí za peloton.

Takový povel znamená rozsvítit světla, zmáčknout houkačku a taky
plyn až na podlahu. Balík se otevře, cyklisté uvolní cestu a vozy uhánějí
vpřed. A pak se zase peloton uzamkne.

„Tak jsem udělal všechno podle instrukcí, vjel do balíku a když jsem
byl uprostřed, přišla levotočivá zatáčka, kterou zase vidím jako dneska,“
ujistí Hnízdil. „Oni mě tam zavřeli, ale já místo toho, abych pokračoval,
jsem se lekl, šlápl jsem na brzdu, a ta půlka balíku, co byla za mnou, celá
lehla.“

Porazil Miguela Induraina, Claudia Chiappucciho, Grega LeMonda.
Hvězdy profesionální cyklistiky. A ty, když se zvedaly na nohy, bouchaly
mu do okna, do kapoty a vykřikovali.

LeMond: Fuck you!

Indurain: Bastardo.

Chiapucci: Cretino, stupido!

„Byl jsem zase vyděšený, měl jsem trauma, že je to obrovský průšvih,
ale v mančaftu úplně v pohodě. Nikdo mi nevynadal, smáli se. Nic si
z toho nedělej, doktore. Paggiamo tutto, my to zatáhneme. 200 švýcarských
franků, to je maličkost. Řídit v závodě, to je peklo, oni tam jedou
osmdesátkou, balík se roztrhá, ve sjezdech to dojíždějí, a do toho já
s autem. Cyklista zprava, zleva, vzadu, prostě všude kolem, jako roj včel.
Takže když dnes vidím, že motorka nebo auto sestřelí cyklistu, vůbec se
nedivím. Tomu není možné zabránit.“

A propos – pády. Těch je v pelotonu vždycky mraky a když se na silnici
nakupila hromada těl a bicyklů, měl český doktor jednu osvědčenou
taktiku. Ne jako ve fotbale, kdy felčar sprintuje ke svému hráči, aby mu
ochladil odřené koleno. On to dělal právě naopak. S rozvahou. „A pomaličku,“
vysvětluje. „Seděl jsem v autě, pomaličku se zvedl, pak jsem
vyndal svůj kufr, pomaličku jsem šel k místu pádu, čekal jsem, až se
všichni zvednou. Většinou se zvedli. A když ne, tak už to nebyl případ
pro mě, ale pro vrtulník. Těch pádů byla spousta, po nich tam vždycky
zůstávala spousta věcí a mně toho bylo líto. Přece tam nenecháte brýle
Briko. Nebo Oakley. Bidony... Takové vzácné a drahé věci. No tak jsem
vždycky zastavil, počkal, až se závodníci zvedli, a nasbíral jsem si tašku
špičkových brýlí. Mám je dodnes, ty černé, historické „oukleje“. Tady bych
si je v životě nekoupil, byly šíleně drahé, pět tisíc korun. Tam jsem je
sbíral jak houby v lese.“

Takto Hnízdil trávil své dny na Giru, během nich šprtal slovíčka z učebnice
italštiny přilepené na volant. Protože jet v koloně jednoho z největších
závodů planety se sice může zdát jako snová kratochvíle. „Jenže
jedete čtyřicítkou, šest sedm hodin a to je makačka na zadek,“ kývne
Hnízdil. „Tak jsem se kochal, protože tratě byly nádherné, a k tomu jsem
se zdokonalil v italštině.“

Teprve večer přicházela práce, kterou vlastně od svého italského dobrodružství
očekával. To když se v pelotonu rozkřiklo, že má ve svém kufříku
kouzelný lektvar na silniční lišej – zelenou tinkturu Novikov. Ačkoliv
její aplikace nebyla z nejpříjemnějších.

„To se nejdřív rána musí vydrhnout, kartáčem, ve sprše, aby v ní ne-
zůstala žádná nečistota. A to je strašná bolest. Ale stojí to za to. Přivezl
jsem si asi čtvrt litru Novikovu, používal jsem ho nejdřív na naše cyklisty,

ale pak si toho všimli v ostatních týmech, začali se zajímat, protože jejich
masti nefungovaly. Takže po pár etapách byla ode mě nazeleno natřená
polovina pelotonu.“

Další zápis předvedl Hnízdil během masáží, u nichž zazářil s dalším
u profíků neznámým přípravkem – emulzí Emspoma. „Italové z toho zase
byli úplně vedle,“ říká. „Třeba před etapou do Corvary, kdy se přejížděly
zasněžené vrcholy. To si jezdili pro hřejivku za tím doktorem z exotické
země, který donedávna žil za železnou oponou.“

V záplavě humorných historek a zážitků, které přinášel každý nový den
na trati Corsa rosa, ale Hnízdil uviděl i opačnou stranu profesionálního
sportu. Ostatně stáje se cyklistickým týmům podle něj neříká jen tak

– závodníci jsou taky jako dostihoví koně, dostanou obří dávky podpůrných
prostředků, pak je posadí na kolo a... Tryskem kupředu.
„V týmu měli vlastního doktora, který se jmenoval Graziano Rossi,
a ten měl za úkol biochemickou podporu,“ líčí Hnízdil. „Reálně to vypadalo
tak, že cyklisti, ještě propocení a prosolení, naklusali do pokoje, kde
už stály infuzní stojany a... Nastav žílu, my se o tebe postaráme. Ti kluci
ani neměli šanci dozvědět se, co v těch infuzích je. Já byl svědkem toho,
jak se Alex Šefr ptal doktora Graziana: Što takoje? Što? A on na to: Eto
charašo, Saša, eto vitaminy.“

Přitom rané devadesátky byly dobou, kdy začínalo EPO, kdy frčel adrenokortikotropní
hormon, kdy se podávaly megadávky vitaminu B i nitrožilní
výživa. „Prali to do nich jako do těch dostihových koní. Ale třeba ten
Masatoši... Chtěli po něm žílu, a on: Non volio punture, nechci injekci. Já
nejsem kůň. To si nechte!“

Týmové vedení však na neposlušnost nebylo zvědavé. „Takže ty nechceš,
Masato?“ ujišťovali se. „No dobrá, my tě nenutíme. Ale pokud
nesplníš výkonností cíle, které máš ve smlouvě, tak u nás končíš a my se
postaráme, že končíš i v celé profesionální cyklistice.“

Japonec je pochopitelně nesplnil a v profesionálním pelotonu se rozneslo:
S Masatošim Ičikawou jsou problémy, toho neberte. „Takže skončil
a jak jsem se doslechl, otevřel si pizzerii. Takže jestli se říká, že cyklisté
dopují sami, to je nesmysl. Prostě ty technologie jsou tak drahé, tak
složité, že málokterý závodník by byl schopen si to zaplatit, zorganizovat.
Oni jsou opravdu posledním kolečkem soukolí a musejí se podrobit
týmové disciplíně.“

Této dopingové kaňce navzdory byly tři týdny italských „prázdnin“
zážitkem. Hnízdil za ně dostal ruličku bankovek v hodnotě, která byla
na tehdejší dobu nadprůměrná. Od majitele týmu si taky vyslechl: Dot-
tore, byli jsme moc spokojení a kdybys chtěl, vezmeme tě na další etapáky.
„Ale to už nešlo. Byl jsem zaměstnaný, do toho rodina a ani jsem
nechtěl.“

Když se pak vrátil domů, provázela ho pověst doktora a maséra
na Giru, toho zkušeného, který zná svět. Dostával nabídky různých mančaftů,
v některých pak i působil. Ale vždycky to dospělo do stadia, kdy
mu manažeři, majitelé pověděli: Doktore, máme nejlepší kola, máme
speciální soustředění, investujeme do sportu spoustu peněz a výsledky
pořád nepřicházejí. Teď je to na tobě. Ty máš zkušenosti z toho Gira, víš,
jak to tam chodí, tak se ukaž. My do toho jdeme i za hranu.

„Tlak byl ohromný a já jsem řekl: Dobrá, jděte, ale beze mě,“ říká Hnízdil.
„A ze špičkové cyklistiky jsem vystoupil. Ona totiž bez dopingu nejde
dělat, výkony jsou tam daleko za hranicí lidských možností. Sport může
být buď vrcholový, nebo čistý. Obojí současně chtít nemůžeme. Já jsem si
splnil sen, dostal jsem se k profesionálním cyklistům, ale tam jsem zjistil,
že to vlastně dělat nechci.“

Pro časopis silniční cyklistiky 53x11 rozhovor vedl a sepsal Filip Grim

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy