Rozhovor pro National Geographic




„Nemoc je informace o tom, že člověk ve svém životě dělá nějakou chybu,“ říká ve své knize Příběhy obyčejného uzdravení MUDr. Jan Hnízdil – atestovaný internista a rehabilitační lékař, který popularizuje psychosomatickou medicínu a prosazuje komplexní přistup k pacientovi.


Raketovým tempem se rozvíjí genetický výzkum, buněčná terapie, nové technologie, přichází tradiční východní medicína... Kam podle vás směřuje budoucnost léčení?

Moc se mi líbí personifikovaná medicína, která umí vytipovat nejúčinnější lék pro konkrétního pacienta, jak o ní píšete v článku Přesná medicína. Každý člověk je totiž jiný a jinak na léčbu reaguje. To je nesmírně cenné třeba pro onkologické pacienty. Dosud se určil typ rakoviny a na ten se nasadila standardní terapie. Jako podle kuchařky. Jenže se stává, že co jednoho uzdraví, druhému nepomůže a třetímu může dokonce uškodit. Teď lékaři dokážou pomocí genetického a imunologického vyšetření pacienta zjistit, jaká léčba je právě pro něj nejlepší: jestli je to imunoterapie, radioterapie nebo chemoterapie, a pokud chemoterapie, tak jaká ...

Jak zásadní je genetické dědictví pro zdraví člověka?

Jestliže má člověk genetickou dispozici k nějaké chorobě, tak to ještě neznamená, že onemocní. Dispozice není nemoc! Prokazatelně dědičných chorob je velmi málo. Ani výrazná genetická dispozice se nemusí projevit, pokud člověk žije aktivním tvůrčím životem. Nedědí se totiž nemoci, ale způsoby chování a rodinné vzorce, které k nemocem vedou. Třeba ke mně přijde do ordinace paní s bolestmi kyčlí a říká: „Já mám artrózu kyčle, u nás se to dědí. Babička má endoprotézu, maminka má endoprotézu a já ji asi budu potřebovat taky.“ A pak se ukáže, že všechny ženy v rodině se chovají způsobem, který k artróze vede: mají nadváhu, nedostatek vhodného pohybu, sedavé zaměstnání...Tak si pro artrózu samy dojdou, ale ospravedlňují si to genetikou: „Jó, já jsem to zdědila, já s tím nemohu nic dělat...“ Ale ona může! Jak neustále opakuji, nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jakým způsobem a v jakých podmínkách: rodinných, partnerských, pracovních a společenských, žije. Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu nebo žije v podmínkách, které jeho zdraví škodí. Z toho se nedá vyvinit genetikou.

Není to dost zjednodušené?

O to mi právě jde. Složité problémy zjednodušit. Dám příklad: vědecká medicína usilovně pátrá po příčině autoimunitních nemocí. Předpokládá se vliv genetiky a životního prostředí, spouštěčem může být běžná viróza. Jenže u naprosté většiny pacientů se příčina změny chování imunitního systému nenajde. Z hlediska komplexní medicíny je vysvětlení prosté: jak člověk žije, tak také stůně. Autoimunita totiž znamená, že obranyschopnost, imunita, místo aby člověka bránila, otočí se proti němu a začne mu škodit. V souvislostech života to znamená, že: „se přetěžuje, že si toho moc nakládá, že žije sebezničujícím způsobem, sobě na úkor“. To, co se odehrává na imunitní úrovni, je vlastně odrazem toho, jak člověk žije, jak se sebou zachází. Jestliže negativní emoce, stres, úzkost a deprese nemoci vyvolávají, pak prostřednictvím emocí pozitivních se může člověk v jisté fázi zase uzdravit. „Jen“ je potřeba se uklidnit, dívat se do budoucnosti s nadějí a věřit v uzdravení. Mám uzdravené pacienty, jejichž zkušenost potvrzují i výsledky experimentu vědců lékařské fakulty v Tokiu: zkoušeli léčit pacienty s kloubním revmatizmem i tak, že jim denně promítali grotesky. Pacienti nejenže se cítili subjektivně lépe, ale odběry krve, provedené po několika dnech, prokázaly významný nárůst hladiny látek s protizánětlivým účinkem.

Léčení groteskou... Už vidím na obzoru další Bludný balvan, který vám udělili kolegové za zjednodušování léčebných postupů klasické medicíny.

Jsou nemoci a situace, kdy jsou léky nenahraditelné. Jsem atakován desítkami onkologických pacientů s tím, že mají rakovinu, ale nechtějí chemoterapii, radioterapii, operaci... chtějí „alternativu.“ V takových případech vynakládám všechny síly k tomu, abych jim vysvětlil, ať neváhají ani den a využijí všech vymožeností onkologické medicíny, že jejich onemocnění je tak závažné a pokročilé, že by ho alternativně nezvládli. Jako doplněk jim samozřejmě nabídnu i podpůrnou fyzioterapii, psychoterapii, meditace, vizualizace...Odsoudit klasickou medicínu šmahem jako otravování lidí, to je holý nesmysl. Léky jsou důležité, ale samy o sobě nestačí. Je potřeba řešit příčinu. Jde o to, aby lidi rakovinou pokud možno vůbec neonemocněli. Navzdory tomu, jak se zlepšila diagnostika, navzdory tomu, jak se rozvíjí personifikovaná imunologie, chemoterapie...je rakoviny čím dál víc.

V knize Příběhy obyčejného zdraví uvádíte, že rakovina je doporučený dopis s černým pruhem, kde se píše: Otrávil jsi vzduch, teď ho dýcháš, otrávil jsi vodu, teď ji piješ, otrávil jsi zemi, teď jíš její plody, otrávil jsi mezilidské vztahy a teď v nich žiješ. Tak už se proboha zastav, nebo tady končíš.

To je podle mne nejlepší definice rakoviny. Nastavené zrcadlo naší společnosti. Někteří vědci ale vytvářejí iluzi, že se můžeme stresovat, přejídat, ničit životní prostředí - a tím i sami sebe ...oni pak provedou genetickou manipulaci nebo nasadí individualizovanou medicínu a bude vyhráno. Nebude! Proto se snažím každému pacientovi vysvětlit, co mu tělo nemocí sděluje, co dělá špatně a co má změnit, aby se uzdravil. Moderní technologie jsou důležité, ale je lepší se bez nich obejít. Když už je člověk vážně nemocný, třeba kardiak, diabetik, epileptik... Pak potřebuje svého doktora, se kterým se zná, který s ním příčiny nemoci rozebere, uklidní ho, vysvětlí jak bude vypadat léčba...Je skvělé že mu moderní technologie umožní takového pacienta monitorovat i na dálku. Základem kvalitní medicíny ale vždycky byl, je a bude osobní lidský kontakt.

Dovedete si představit, že jednou budou mít lidé – jak se píše v článku Budoucnost medicíny – na sobě senzory snímající aktuální zdravotní stav a jako palubní deska v autě člověka upozorní, že je čas na „technickou kontrolu“?

Představa, že člověk je soustava součástek, tekutin a nějakých drátů, převodovek, motorů, že bude mít čipy a vysílat někam přes GPS, jaký má tlak, teplotu, rosný bod… a pak na základě údajů telemetricky zadaných do počítače, se vytipuje a odešle konkrétní lék, „a když nepomůže, tak vám změníme geny, to už také umíme“… To není medicína, to je analogie autoservisu – mediservis. To je úplná pitomost. K čemu by navíc taková technologie byla, když dojde k výpadku proudu nebo signálu? Na jedné straně bude bezradný pacient a druhé straně u potemnělé obrazovky neméně bezradný vědec. Nehledě na obrovské náklady. Takovou technologickou hračku si možná může dovolit Kuvajt nebo Arabské Emiráty. U nás budeme rádi, pokud zdravotnictví zajistí život zachraňující péči. Když čtu o tom, jak nám budou mikrovlákna z polštáře ve spánku snímat mozkové potenciály, WC automaticky vyšetří moč a stolici, detektory různě po těle ...připadám si jako v Matrixu. Nebo jako Winston Smith pod dohledem Velkého bratra. To by se Orwell divil.

Nikdy nikomu neradíte na dálku?

Nikdy! Na takové žádosti mám v PC automatickou odpověď: „Základem psychosomatické medicíny je osobní setkání. Na dálku radit neumím. Máte-li zájem, můžete se objednat.“ Nad některými požadavky pacientů zůstává rozum stát. Třeba mi pošlou fotku vředu nebo vyrážky a píší: „Pane doktore, co si na to mám dát?“ Jako by měli flek na gauči a ode mě chtěli nějaký čistič! Kůže ale není potah těla, který by se dal jednoduše poslat do čistírny. Staří dermatologové věděli, že kůže je dějiště emocí. Kůží se stydíme, vztekáme...Na to abych mohl pacientovi poradit, musím mít informace nejen o stavu jeho kůže ale i jeho duše. Vcítit se do něj.

Objektivní nálezy jsou tedy podle vás až důsledkem, nikoliv příčinou nemoci?

Naprostá většina nemoci nezačíná objektivním nálezem ale funkčními potížemi. Pokud je člověk ve stresu, tělo na to reaguje zvýšením tlaku. Když stres odezní, tlak se normalizuje. Pokud je ale člověk ve stresu dlouhodobě, na zvýšení tlaku reagují cévy a srdce organickými změnami: ztluštěním stěny, aterosklerózou, infarktem. Důležitou roli hraje faktor času. Zatímco funkční změny jsou vratné, ty organické už se úplně napravit nedají. Klasická medicína si ale na ten nález „počká“. Vychází z představy, že každá nemoc má objektivní příčinu a my že ji dokážeme pomocí špičkové diagnostiky objektivně odhalit a následně působením zvenčí, léky, operacemi, ozařováním...odstranit. To je zásadní omyl. Studie, kterou provedli ve Velké Británii totiž prokázala, že téměř u čtyřiceti procent pacientů se objektivní nález, který by jejich potíže vysvětloval, nenajde. Ono jsou objektivně zdraví, ale je jim pořád blbě. Z té studie vyplynulo, že takzvaně somatizují. Somatizace znamená ztělesňování složité neřešené životní situace. Člověk je ve stresu, neví si rady a to, co on není schopen ve svém životě změnit vědomě, začne tělo na nevědomé úrovni dělat za něj. Začne za něj stonat: bolestí zad, vysokým tlakem, závratěmi, hučením v uších....Snahou psychosomatické medicíny je, vysvětlit mu souvislost mezi jeho obtížemi a životní situací, poradit, co má změnit, ještě ve fázi funkčních potíží. Aby to nedopracoval k nevratným, organickým změnám a těžkým nemocem. Ty už se pak bez léků a operací neobejdou.

V článku Přesná medicína se píše o genetikovi, který se celý život měří, zda žije zdravě a právě genetickou analýzou odhalí nemoci dřív než propuknou...

Když člověku řekneš, že něčím onemocní, on to vezme za své, začne se tou myšlenkou zabývat, změní chování. ..a nakonec skutečně onemocní. Mám pacienta, který nikdy nestonal. Pracuje jako manažer až deset hodin denně a stres ventiluje sportem. Vloni v létě mu tělo začalo hlásit, že si toho naložil víc, než unese. Cítil únavu, napětí šíje, stěhovavé bolesti a píchání po celém těle. Časem se přidaly otoky drobných kloubů ruky a skloubení levé klíční kosti. Strašně ho to vylekalo. Praktický lékař vyslovil podezření na kloubní revmatizmus. Odběry prokázaly diagnózu autoimunitní artritidy. „Musíme ihned nasadit léky,“ řekl mu striktně revmatolog a naordinoval methotrexát, lék na potlačení autoimunitního zánětu. Přestože ho svědomitě užíval čtyři měsíce, potíže pokračovaly. K nim se přidaly nevolnosti. Zoufalý sedl k internetu a začal studovat články o revmatizmu. To, co si přečetl, začal okamžitě pozorovat na svém těle. Propadal se do obrovské úzkosti. V takovém stavu se v únoru 2018 objevil ve dveřích Hnízda zdraví. Tělesný nález sice potvrzoval artritidu, ale nebyl nijak dramatický – na rozdíl od stavu psychiky. A jak se říká „nejhorší je smrt z vyplašení.“


Co jste s ním udělal?

Přesvědčoval jsem ho, aby se revmatizmem neznepokojoval, nestudoval internet, naopak se snažil od nemoci pozornost odvést. Čím víc se totiž člověk na něco soustředí, tím větší je to problém, tím větší napětí, tím větší potíže. Vysvětlil jsem mu, že jeho problémy způsobila kombinace sportovního přetížení a pracovního stresu. Doporučil jsem mu lehký pohyb, byliny na uklidnění, psychoterapii a jógové relaxace s tím, že nejde o nic fatálního, že to určitě zvládne. Marně. Neustále se vracel k hrozivé vizi života na invalidním vozíku. S děsem v očích mi vyprávěl o těžkých pacientech, které viděl na revmatologii, chmurných prognózách lékařů o tom, že už nikdy nebude sportovat ani mít děti.

Jak to dopadlo?

Ve Švédsku provedli studii, ve které zjišťovali, co u pacientů s bolestí zad rozhoduje o tom, jak dlouho budou stonat. Ukázalo se, že zásadní vliv neměla závažnost objektivního nálezu při prvním vyšetření, nýbrž verdikt lékaře. Když pan doktor řekl: „S tím budete ležet dva týdny,“ ležel dva týdny. Když doktor řekl: „To máte na měsíc,“ trpěl měsíc. Takovou sílu má autorita lékaře. Proto jsem dal svému pacientovi intrukci opačnou – jasně jsem stanovil termín, do kterého se musí uzdravit. „Vsadím se s vámi, že do května jste zdravý,“ řekl jsem rázně. To rozhodlo. Sázka ho přesvědčila. V červnu mi psal, že šnorchluje v Egyptě, před týdnem byl na pravidelné prohlídce u revmatologa. Jako důkazní materiál mi poslal zprávu, že je úplně bez příznaků. „Vy jste mi tu nemoc z hlavy vzal,“ děkoval mi. Takže pozor! Genetici mohou zdravému člověku nemoc do hlavy i nasadit. On se podle toho začne chovat a pak skutečně onemocní. A genetici řeknou: „Vidíte, my jsem vám to předpověděli.“

Lidé v poslední době vkládají naději do orientálních metod. S tím souvisí boom ajurvédské, čínské medicíny.

Určitě existuje řada kvalitních čínských léčitelů, určitě je řada pacientů, kterým pomohli. Je to ale jiná tradice, jiný kontinent, jiná mentalita. U nás lidé platí čínským léčitelům a nakupují čínské byliny, ve stejné době buduje investiční skupina Penta v Číně síť lékáren. Kdyby byla tradiční čínská medicína tak skvělá, Penta by si ani neškrtla. Na Čínu bych vůbec nespoléhal. Kořeny zdraví bychom měli hledat tam, kde žijeme. V péči o sebe, o vztahy s bližními, v péči o zdravé životní prostředí. Pokud se budeme nezdravě chovat, nepomůže nám ani medicína vědecká, ani ajurvédská, ani čínská, ani psychosomatická. O zdraví nerozhoduje medicína. O tom si rozhodujeme každý sám. Medicína je jen záchranný padák pro výjimečné situace.

Vyšlo v National Geographic, speciální číslo: Medicína budoucnosti, leden 2019, napsala Dana Emingerová