Přišlo mi, že se tady někdo zbláznil… A to ve chvíli, kdy jsem náhodou otevřel synovu učebnici fyziky. V jednadvacátém století nějaký sepisovatel vytvořil knihu plnou nepřežvýkatelných osvědčených pravd a aby si pofoukal svůj mindrák, že se nestal Einsteinem, pomstil se dětem.V návalu nádherných učebnic, na které se hlava směje, suchopár profesionálního pana Suchoprda.
Zakažte volný čas! Kdo se učí, nezlobí! Začátkem nového pololetí jsme přeorganizovali našim dětem volný čas na další půl rok. Vybírali jsme oddíly, kroužky, kurzy. Hodně dětí má plný celý týden. Obětavé maminky (babičky, tatínkové, dědečkové) poletují s ratolestmi celá odpoledne jako penězi a trpělivostí vyzbrojený doprovod.
Stávám tam s nimi, všichni s hlavou obtěžkanou starostmi, jak naše děti připravit na onen, v jednom z předchozích článků zmíněný a v budoucnu jistě nezbytný Harvard…
Prošel jsem se po zahradě. Vyrazilo tam ze země něco krásně zeleného! Něco zajímavě zabarveného mi zatřepetalo křídly nad hlavou a zmizelo ve větvích nějakého keře. Nic z toho neumím pojmenovat. Můj táta to uměl. Já umím jen pouštět kohoutkem vodu, klikat myší a na netu se podívat na fotku Kozích hřbetů.
Na zdech ubývá srdíček a přibývá kosočtverců. V rádiích si mladíci na Valentýna plánují "pár dobrých koktejlů a potom hodiny pořádného sexu s nejkámoškou..." Ono vlastně "chození za někým" zavání stalkingem :-).
(Chtěl jsem to napsat jakoby o někom jiném. Ale nebyla by to pravda…)
Když jsme před lety s tátou, kufrem šatů a taškou jídla přijeli do malé vesničky pod Blaníkem, nepřipadalo mi to vůbec jako svátek.
Víte, jak se hraje kličkovaná? Když jsem kdysi jsem napsal pro Dalibora Jandu text písničky Kličkovaná, netušil jsem, že ještě po dvaceti letech se mnou budou lidé žertovně navazovat konverzaci dotazem na pravidla téhle hry...
Děsná rána. Skla zůstala v oknech. Pes vyje. Dvě v noci. Sedím u laptopu. Hlava se zatáhla mezi ramena. Strop nepadá. Vystrkuji hlavu na terasu. Deset metrů ode mě vybuchlé auto. Vyšlehují plameny…
Tak říkají tyrolskému Kitzbűhlu. Dřív se mu říkalo alpské Monte Carlo. Časy se mění. Azbuka na nápisech už z Karlových Varů docestovala i tam. Mám škodolibou radost, že si Američané i Japonci budou nejen z Prahy vozit domů jako suvenýr z Alp pravé tyrolské matrjošky. Když nám ty boubelky pochodují po regálech všude v centru Prahy, ať se jich nacpou i v Rakousku.