Dopřávám si na dovolené ten přepych, že místy i v leže prolistovávám a čtu kopec knížek, na který v běžném fofru nebyl čas. Někde jsem si v běhu koupil i tuhle: „101 věcí, které bys měl udělat dřív, než se tě zmocní stáří a nuda“.
Titul knížky se mi zdál velmi inspirativní. A jak tak listuji, objevil jsem i kapitolu, jejíž titulek uvádím v názvu této úvahy.


Dovolte mi z ní citovat:
„Pšouká každý. Pokud někdo tvrdí, že neprdí, pak lže. Je to prostě tak, že kdo žije, prdí. (Část plynu v pšouku tvoří spolknutý vzduch a část vytváření bakterie ve střevech při trávení. Tyto bakterie pokračují ve své činnosti i po smrti člověka a občas i z mrtvého unikne plyn v podobě pšouku!)
Každý člověk v průměru vyprodukuje přibližně půl litru plynu denně. To odpovídá čtrnácti pšoukům denně a platí to i pro holky! Ano, je to tak. Výmluva, že „dívky neprdí“, je prostě nesmysl. Prdí úplně stejně jako kluci, akorát že se to mnohem usilovněji snaží skrýt.
A jako kdyby to nestačilo, tak si k tomu ještě přibližně patnáctkrát za den říhneme. Ano, děvčata, opět i vy. Pouštění větrů a krkání je znamením, že naše tělo funguje správně. Lidová moudrost praví, že kdo prdí, zdraví si tvrdí, a tak by tyto tělesné projevy měly být vítané, nikoliv zatracované.“

A v kapitole následují návody na „lumpárny“:
? „Upšoukni se v uzavřeném prostoru, například v autobuse. Nejlepší okamžik nastává při vystupování. Smrádek zůstane uvnitř, zatímco ty už jsi v bezpečí venku. Až do příští zastávky nikdo neunikne. Zkus tento kousek rovněž třeba ve výtahu.
? Hlasitě se uprdni nebo říhni do ticha v kině, divadle, na schůzi, na svatbě nebo při líbání.
? Nauč se pšoukat tak, aby to vypadalo, že to udělal někdo jiný. Dobrý způsob je na někoho se podívat a mírně pohoršeně zdvihnout obočí. Nezapomeň však na rčení Kdo křičí, tomu do prdele fičí. Nezačni hned na někoho ukazovat – to by bylo moc nápadné. Vhodnou obětí je dědeček nebo pes...“

V knížce dále následuje formulář Pšoukej a krkej: „Jakmile splníš tento úkol, nalep sem hvězdičku ´splněno´ a vyplň formulář... A úkoly viz řádky výše: Na schůzi, v narvaném výtahu, ve škole, při líbání...

Autoři knihy kromě této kapitoly uvádějí spoustu jiných nápadů, jak nebýt nudný. Většinu z nich podepisuji. Návodů na činnost není nikdy dost. Teprve při podrobnějším listování jsem pochopil, že jde o knihu pro puberťáky, která je s úpornou snahou o „odvázanost“ anglickými autory napsána a neskutečně křečovitě přeložena do češtiny. Obálka knihy je naopak pravděpodobně zcela úmyslně velice konzervativní a je realizována tak, aby zaujala co nejširší čtenářskou veřejnost, která nechce působit nudně...

Jsem ochoten si oživit házení žabek, na stará kolena se naučit pískat na prsty, založit kapelu, obdělávat záhonek, pozorovat, jak se pulec mění v žábu, uspořádat bazar. Kdybych měl v sobě dva litry vína, možná bych se snažil i vlepovat na správná místa po splnění úkolů barevné hvězdičky. Ale nejjednodušší vlastně bude sednout zase k laptopu a splnit kapitolu: Dostaň se do novin! To na rozdíl od úkolu v titulku určitě zkusím...

(Úmyslně neuvádím bližší informace o knize, protože nestojím o to, být považován za jejího propagátora.)

P.S.
Když vidím u českých silnic spoustu chlápků vykonávajících potřebu hrdě hned vedle svého auta, napadá mě, že to možná nejsou kreténi, ale jen zastydlí puberťáci, kteří si vzápětí za splnění úkolu nalepí na čelo hvězdičku...