Dožít se v člověčím stavu stovky je i přes obrovský pokrok a zvýšení průměrného věku lidí v našem teritoriu něco abnormálního.
Této abnormalitě se pochopitelně věnuje velká pozornost. O to větší, když takovýto věkovitý člověk zanechal výraznou stopu, o které se už za jeho života ví, že jeho věk přesahuje.


O Otakaru Vávrovi se mluví v těchto dnech tolik, že je to možná kontraprodukltivní a lidé s kalkulačkou v hlavě, kteří chtěli na tuto vlnu vsadit a slušně ji pro sebe zobchodovat, možná pohoří. Na trhu se objevily knihy k Vávrovu výročí, televize avizuje erupci Vávrových filmových děl, dokumentů o jeho životě, jeho výročí je do omrzení připomínáno.

Na hodnocení významu Vávrova díla jsou tu jiní. Mně jeho výročí přimělo k přemítání.

Vávra, vlastně filmový autodidakt, jistě velmi nadaný, má nepopiratelné zásluhy, kterou jsou mnohokrát potvrzeny. A proč o tom tedy píšu?

Při odpovědi na otázku, jak je možné, že jako režisér byl produktivní za všech režimů, které se mu do života vešly, odpověděl, že prostě v životě uměl uhnout...

A pak taky, že je v životě důležité umět házet leccos za hlavu...

Diskutovaná Vávrova historická trilogie moji generaci provázela školními filmovými představeními, moje babička v jednom z filmů hrála jednu z tisíců žen z lidu v tisícihlavém davu (vždycky jsme ji v něm na plátně hledali). Jako dítěti se mi tyto filmy vryly do hlavy a Zdeněk Štěpánek jako Žižka je jediný Žižka, kterého chci v hlavě mít.

Jde mi obecně jen o to UMĚNÍ UHNOUT a umění házet pochyby (výčitky) za hlavu.

Tahleta „umění“ nás provázela velkým kusem našeho dospělého života. Kdo, v jaké míře, to si musí zodpovědět každý sám. Jen přemítám o té oprávněnosti nenechat zadupat svůj talent a prosadit ho za každou cenu, za každých okolností. Jak dalece je to bezohledné vůči těm, který svůj talent zapřou a neuhnou. Kteří svůj talent obětují obecné touze po spravedlnosti.

A není to přemítání jen o historii. Takovou při uvnitř přece dneska řešíme všichni. Mám kvůli penězům pochlebovat šéfovi idiotovi? Musím být loyální, i když vidím kolem sebe korupci, podvody a vítězství spravedlnosti v ofsajdu na celé čáře?

Zase už si říkáme, že to děláme kvůli dětem? Nebo kvůli tomu, že přece platíme hypotéky? Hrdinství stranou...

Tohle umění není česká specifika. Nesouvisí úzce pouze s jubilantem, nějakou generací, nějakým režimem. Skoro vždycky byla a je určitá možnost volby. V momentu rozhodnutí většinou nestojíme na jevišti a pod námi nesedí nápověda.

A po rozhodnutí nás čeká, zda uspějeme v další zkoušce. Umět nést onoho rozhodnutí tíhu - ono umění házet za hlavu. Prostě za sebou spláchnout a čistý jít dál.

Přeji vám, abyste s touhle myšlenkou v hlavě neusnuli jako já do rána... A teprve pak můžete spláchnout.




(Psáno pro www.brejle.net)