Mnozí z nás máme v uchu milou písničku Radka Pastrňáka, ve které Františkovi Dobrotovi řekla na smrtelné posteli babička: Zasázej kolem rybníka topoly, aby tam nefoukalo. A František to udělal.


Teď jsem dočetl útlou knížku Muž, který sázel stromy. Nádhera. Napsal ji před jednatřiceti lety Francouz Jean Giono. V předmluvě říká:
"Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řídící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se – bez nebezpečí, že se zmýlíme – před člověkem výjimečného charakteru."

Autor se v roce 1913 jako mladík potuloval v kopcích Nízkých Alp na jihovýchodě Francie, v pustých, holých a jednotvárných stepích ve výšce 1200 až 1900 metrů, kde rostla divoce jen levandule. Tři dny nepotkal člověka a došla mu voda. Sem tam narazil jen na rozvaliny dávno opuštěných vesnic, ale nenašel jedinou studánku, která by nebyla vyschlá. Nic nedávalo naději, že vodu najde. Po pěti hodinách další chůze uviděl v dálce člověka. S ním na svahu jen třicet ovcí a do nejbližší osady skoro dva dny cesty. Pasák zavedl mladíka do ovčína, který si postavil v rozvaliánách dávno opuštěné osady. Rumpálem mu načerpal vodu z velomi hlubokého pramenu. Dům opravený, on v pustině oholený, čistý a upravený, ačkoliv nikde ani živáčka. V nejbližší vesnice skoro dva dny chůze. V polorozbořených chalupách osad v dalekém okolí jen pár dřevorubců, co pálí dřevěné uhlí. V kraji neustále fičí vítr, dohání k častému šílenství a epidemiím sebevražd.
Pocestný zůstal u pastýře na noc. Večer pastýř vysypal na stůl z pytlíku spoustu žaludů a začal je přebírat. Jakmile vybral sto zdravých a pevných, šlo se spát. Než ráno vyhnal ovce, namočil pytlík s vybranými žaludy do vody.
Když ovce zavedl na pastvu, vystoupal na kopec, železnou tyčí udělal důlek, vložil jeden žalud a zahrnul ho hlínou. Denně vysázel sto dubů. Tři roky v té samotě už sázel a vysázel jich sto tisíc. Spočítal, že dvacet tisíc se jich ujalo. Počítal, že ještě polovina se ztratí. Hlodavci, sucho… Deset tisíc dubů poroste na místě, kde nerostlo nic.
Kdysi měl statek pod horami, ale zemřel mu syn i manželka.
Odešel do hor. Usoudil, že ten kraj vyhynul a hyne tím, že tam nejsou stromy. Začal je sázet.
Když tam autor knihy přišel za deset let, stromy byly vzrostlé. Mezitím začal pastýř pěstovat sazenice buků z bukvic a v místech, kde tušil pod zemí vodu, sázel i břízy. V potocích, kde před deseti lety zbyla jen suchá koryta, teď tekla voda a stromy byly nádherně vzrostlé.

Když se objevila voda, vznikly i jakési louky, začaly růst květiny.
Jeden rok zasázel 10 000 javorů, ale všechny uhynuly. Sázel tedy buky, kterým se dařilo. Přišli úředníci a vysvětlili mu, že tady nikde nesmí zapalovat oheň, vůbec je nenapadlo, že všechno je to jeho práce. Naštěstí zakázali v tom kraji pálit uhlí, jinak by stromy zase vymizely.

Když tam autor knihy přijel po druhé světové válce v roce 1945, kraj vůbec nepoznával. Z rozvalin byly žijící vesnice. Místo prudkých neustávajících větrů foukal jen vánek plný vůní, v potůčcích zurčela voda, v čerstvě omítnutých domech žily mladé rodiny. Kolem domků políčka s ječmenem a v údolích zelené louky. Voda přetékala z nádrží kašen na koberce divoké máty. V zahrádkách rostla zelenina a květiny.

Muži, který ten kraj probudil, bylo 85 let.
Kdyby se za každé tři další roky ze sta tisíc vsazených ujalo jeho 10 000 stromů, vysázel by jich za život více než milion a ujalo by se jich na planinách více než sto tisíc…

Navazuji na článek Narovnej se. Ten člověk se neptal, má-li to cenu, nepídil se po uznání. Byl si jistý svou věcí. Nepotřeboval ekologická přikázání, ani rady odborníků. Stačil mu selský rozum. Neptal se, proč zrovna já, ale proč ne právě já!

V roztěkanosti, zahlcení informačním smogem, je tak málo jistoty mezi námi! Tolik potřebné jistoty, že něco platí bez výjimek. Že černá je černá, bílá bílá a kulaté čtverečky neexistují...


(Psáno pro www.brejle.net)