Milý deníčku, i švihák lázeňský má někdy své dny, kdy mu dobrou náladu nezaručí ani bílé ponožky k černému saku. :-)


Vyjel jsem si ve volnu z rezervace, abych potkal i jiné lidi než indiány. Prostě jsem potřeboval vidět i někoho pod padesát, nevidět za dveřmi do jídelny koš na hole a berle, nebavit se o tom, co bude k večeři.

Ale krajina už listopadově zaslzená a smutná, listí z osik pršelo na silnice a džípíeska mě třikrát dovedla do slepé silnice na okrajích vojenského prostoru. Když jsem konečně zastavil v jednom městečku, koupil jsem si jako záplatu na radost deset deka šunky. Kolem chodili listopadoví lidé a titulek na internetu hlásal Připravme se na nejhorší…

Když jsem pak dojel nazpátek, potkal jsem paní jeptišku. Měla u ucha mobil, občas pozvedla oči k nebi a asi pánu Bohu žalovala, že v těch francouzských bramborách se salámem byly i zbytky sekané od oběda.
Anebo se modlila po telefonu? Možná pomodlit se s někým on-line pomáhá i když je člověku nanic.

Pozdě večer celý upsaný jsem zaskočil do lázeňské hospůdky na ferneta s tonikem a on tam zase taneční večer. Považte: V pondělí! Účast medvědů a opiček o hodně slabší. Ale pod pódiem skupina andílků – mimozemšťanů. Skupina postižených slečen tančila po svém, ale nesmírně radostně. A s nimi dvě hodně mladé ženy. Ani nevím, jak se jim říká. Byly to ošetřovatelky? Vychovatelky? Učitelky? Andělky? Milý deníčku, nespustil jsem z nich oči. Byly úžasné. Tolik citu, tolik nádherné vzájemnosti a spontánnosti…
Vzpomněl jsem si na jakýsi citát: Soucit je tvá bolest v mém srdci…

Kdybych nebyl srab, šel bych s nimi já do hloučku tancovat. Ale nezvedl se nikdo. Nikdo se nepřidal, aby se nenakazil. Abychom se nenakazili. Cítili jsme jejich zapomenutou bolest v našich srdcích, ale nikdo jsme jim nepomohli svou spontánností svým přispěním. Nikoliv padesátikorunami ale obejmutím kolem ramen a společným šoupáním nohama.

Rychle jsem dopil a zahanbeně odešel a myslel jsem na tu paní jeptišku, jestli třeba právě teď nežaluje pánu Bohu na mě, že debil jsem byl ten večer já.

Pane Bože, jsi-li, omlouvám se Ti. Nešlo mi to. Nedal jsem to…
Jsem jeden z těch, kteří po nich pokukovali a cítili jen ten blbý soucit… Přitom právě tady mezi marody na Tebe často myslím v němém obdivu! Zase mi přišlo na mysl, jak jsi to geniálně vymyslel. Oči účelně zapadlé v očních důlcích, nos smysluplně trčí z obličeje, plachty uší se nastavují volání světa o pomoc. Jak jsi tak geniálně vymyslel a umístil a ochránil všechny naše otvory – vstupy i výstupy. Jak jsi z miliard kostek postavil stroj, který celý život běžel jako hodinky. Jak jsi nás umodeloval a obzvlášť některé, jak se ti povedly!

Cítím veliký respekt k všelikému životu. A i když titulek řve Připravme se na nejhorší, rád bych byl ještě chvíli kolečkem stroje, který je schopen vzájemnosti a spontánnosti se vším dobrým a živým. Se všemi živými, i s těmi slečnami – mimozemšťankami a jejich andělkami.

Zavání to naivismem takováhle skoromodlitba za dobro světa. Ale, víš, zase jsem se dneska v jakémsi bahně koupal a kolem jezdil po kolejkách vozík hřmící jako tank a sestřičky na sebe pokřikovaly jako na návsi a aby se nezdržovaly, nezatahovaly závěsy mezi nahými starými mužskými těly a ta těla si připadala trapně jako staré maso a stačilo by trochu ohledů v tom nabitém servisu s ojetými…

Je toho nějak moc na jeden den. Poláci by řekli, že jsem „umenšóny“. Jako když chlapi vylezou z ledové vody. Bylo toho hodně na jeden den. Ale kdo chce – porozumí. A kdo nechce rozumět – pane Bože, promiň – tomu patří moje pokrčení ramen a neboží požehnání: Trhni si!


(Psáno pro www.brejle.net)