Chce se mi do toho, ale i nechce. Blog je žrout času. Ale blog je taky cesta k sobě a most k jiným. A to je taky důvod, proč jsem se 100 let za opicemi rozhodl si ho pořídit. Ani teď si nejsem jistý. Jakou cenu má plkání... ahojky, přeju ti hezký den... je dneska u vás taky zamračeno? Tak dlouho jsem si z podobných chatů dělal přezíravou legraci, až jsem ji na jednom potkal... Několik let uvázaná na lůžko a místo nicku Superdepka si říká Mějsehezky… Od nesmělých pokusů s laptopem na kolenou se vypsala a stíhá svým psaním rozezpívat ptáčky na střechách. Možná do toho blogu jdu kvůli ní. Zkusím nerozesílat tímto blogem smetí. To, čemu říkám smetí já. Což ovšem nevylučuje, že tomu tak nebudete říkat vy. V tom případě mi vynadejte, anebo sem nechoďte. Tady úřaduje Krůtí brko.



Občas se mi chce o půlnoci zařvat něco z okna. Nebo se vyšeptat. Ale do zdi se mi nechce. To když tolikrát vidím, že po zločinu nenásleduje trest. Když tak těžce rozpoznávám pravdu na rozdíl od panáků, kteří si jsou vším jisti, protože osvícené pochybnosti nepatří do jejich repertoáru.

Nadáváme na politiky. Jaké jsme zvolili, takové máme? Politika přitahuje lehkoživky. Že vám jich hodně na první pohled připadá jako zmetci?

Jediná možnost je hledat takové lidi, za které se nebudeme muset stydět. Jsou takoví mezi námi? Nejste to třeba vy? Šel byste do toho? Šla byste do toho? Nebudete litovat času? Času stráveného s tolika lehkoživky? S tolika nečistými? S tolika zkompromitovanými? Zdegenerovanými životem v kompromisu?

Když mezi nimi na různých úrovních občas vidím člověka, o kterém vím, že má za sebou kus poctivé práce, mám sto chutí jít do toho s ním. Ale pak vidím tu přesilovku a představím si spoustu hodin prorážení zdi hlavou, vždycky zalezu a nechám sebou vládnout.

Nevíte, jak to udělat, aby člověk mohl být politikem a zvládl udělat kus poctivé práce s čistýma rukama? Někdy mi to nedá spát…