Je prvomájové šedivé ráno. Tak vstávat, vstávat, na náměstí už troubějí. Rychle dodělat mávátka, alegorické vozy už startují a vzhůru do prvomájového průvodu. Vzpomíná si někdo z vás na hesla, která jsme jako děti v průvodu provolávaly?

To bylo asi v době, kdy za Chruščova frčela kukuřice, nesli jsme nějaké kukuřičné klasy z krepového papíru a už nevím, s čím jsme rýmovali, že „kukuřice bude více“. Možná, že republice. Slibujeme republice, kukuřice bude více... Na druhou stranu si dobře pamatuji to vyšetřování, když na chodník přes noc někdo napsal, že na náměstí chcípá hvězda pěticípá..:-)
Tak ještě uvázat pionýrské šátky a vyrazit. Pionýři, pionýři, malované děti, nasedají do lodiček jako šipky letí,letí, letí, letí... Anebo: Zní zpěv a smích náš po kraji, zní v každý směr i kout, tam, kde se kosy blýskají a kde zříš ocel kout :-)
Bože, to byl cirkus.
Ale ten pocit, když nám táta koupil po průvodu párek! Tu chuť dodnes cítím na jazyku!
Ale i tu pachuť. Tu pachuť bezduché povinnosti. Tu pachuť ohlupování. Tu pachuť z povědomí, že jsem součástí ohlupovaného náměstí. A ta záhada pro vzorného žáka čtvrťáka, proč na tom náměstí všichni stojí a dělají že poslouchají, ale tělo ty poslušné hlavy neposlouchá a táhne je nenápadnými krůčky směrem ke stánkům, aby jim nevyprodali párky. A ten hlas od mikrofonu, který velitelsky volá, aby ještě ty párky neprodávali, se strachem, že by pak všichni na náměstí měli mikrofon párku u pusy a chtěli tomu „masovčíkovi“ do toho taky kecat. Víte vlastně, že ti, kteří měli „práci s masami“ jako zaměstnání, se jmenovali porusku „masovčíci“? Masovčíků plno a na maso fronty...
Když jsme se po oslavě vraceli dva kilometry pěšky ze střediskové obce, mávátka ležela odhozená ve škarpách a ono radostné Hurá znělo najednou úplně jasně jako ÁRUH!

Teď se mi tyhle šílenosti vynořují jedna za druhou. Měl jsem ještě spát. Měl jsem si dát zdát o krásných čarodějkách, které nenastartovaly košťata a přišly ke mně domů. A místo toho, mi drnčí okenní skla v hlavě, a pochoduje v ní břeskná dechovka vzpomínek. Ta, která ještě včera v šouravém rytmu funébrmarše kráčela se starým Heřmánkem od kostelíka ke hřbitovu na ostrov, odkud se nikdo nevrátil... Mně darovalo děvčátko, prstýnek zlacený...
Je šedivé prvomájové ráno. Jabloň za okny, ještě včera připravená do růžova, stojí do země vrostlá celá zaražená.
Vykročím pro křupavé rohlíčky. Levou nebo pravou?
Hlavně, aby rohlíčky byly obzvláště dobře vypečené...

(Psáno pro www.vanilka.cz)