25. 10.

Prohlášení - přechod do administrativy

Jan Kubáček Přečteno 6096 krát Přidat komentář

Vážený čtenáři,

vzhledem k tomu, že po celou dobu svého politologického vzdělávání a dosavadní nabyté pracovní zkušenosti jsem velmi kritický vůči utajené stranické politologii, která velmi často supluje řízenou komunikaci politických stran a jejich sekretariátů a halí se do „nezávislých analýz“, proto jsem se rozhodl zvolit tento způsob zveřejnění svých dalších kroků. Představit vám veřejně a jasně své rozhodnutí.

V minulých dnech jsem byl osloven vicepremiérem vlády a ministrem vnitra Radkem Johnem, zda bych přijal pozici šéfa jeho sboru poradců. Vzhledem k tomu, že je pro mě myšlenka protikorupční politiky a omezování nesmyslné přebujelé státní administrativy a veřejné správy velmi důležitá a že mi byl nabídnut široký mandát, souhlasil jsem.

Zůstávám nadále veřejně aktivním. Nerezignuji ani na své politologické vzdělání a metody. Chci však nadále udržet korektní vztahy dovnitř i navenek, proto veřejně oznamuji přijetí této funkce a přechod do administrativy.

Věřím, že čtenář politologických analýz a stoupenec české politologické obce tento můj krok i formu zveřejnění příjme s respektem.

Jan Kubáček, politolog

14. 10.

Komunální volby - ještě vůbec není rozhodnuto

Jan Kubáček Přečteno 6522 krát Přidat komentář

Blížící se komunální volby budou napínavější než se původně zdálo. Prahu čeká nevídaně vyrovnaný volební souboj o primátora, ale i o „pravicové“ prvenství mezi ODS a TOP 09, kdy se rozdíl v preferencích z průzkumů pohybuje v rozmezí statistické chyby. I v dalších krajských městech jsou výsledky poměrně vyrovnané a slibují napínavé duely do posledních chvil. Vyrovnanost výsledků má několik důvodů. Vedle vysoké míry profesionalizace kampaní a poměrně velkého mediálního zájmu o komunální volby, za to může i odlišná skladba potenciálních voličů oproti vzorku z jarních sněmovních voleb a zejména nastupující amerikanizace obecních voleb.

Přímo ilustrativním příkladem je právě pražská kampaň. Oproti minulosti letošní agitaci zasáhl důraz na personalizaci. Program buď zcela vymizel, či se smrskl na pouhé slogany a ústřední místo zabrali tváře a charakteristiky volebních lídrů. Právě volební předáci se stali esencí volebních manifestů drtivé většiny stran, snad vyjma komunistů a zcela ovládli volební popis. Nedochází k porovnání jednotlivých řešení a návrhů politických formací, nýbrž zkušeností, postojů, hodnot, ale i poklesků pánů a dam z billboardů. Nehledě na to, že komunální typ voleb vždy vynikal právě vysokou mírou konkrétnosti, preferenčním výběrem a představováním týmů, ne jednotlivců. I logika volebního výběru neodpovídá zvolenému politickému marketingu. Vždyť sebesilnější a sebepopulárnější kandidát na starostu, primátora je volen zastupitelstvem, ne voličem a působí zejména jako reprezentant úřadu, ne jako exekutivec. Přitom volební inzerce, letáky, profily v médiích, diskusní duely a plakáty všeho druhu vykreslují volby jako referendum o budoucím starostovi či primátorovi se silným mandátem.

Důvodů rozchodu volebního slovníku a reality je několik. Hlavním je snaha přitáhnout pozornost, strhnout voliče logikou volebních dostihů a tím ho dovézt z gauče k volebním urnám, ale i oslovit mladší generaci voličů. Ta zůstává k místním volbám značně netečná a postrádá důvod k volbám jít. Otázky domova a blízkého okolí ji až tolik nepálí. To je samozřejmě nepříjemná zpráva pro nové a středové formace. Proto z tolika prostranství promlouvají vrcholoví politici, poslanci, senátoři, i premiér a snaží se zmobilizovat veřejnost. Ač jde o zcela odlišný typ voleb.

Další velkou neznámou je i způsob volby. Symbolizovaný nově vyšrafovanými obvody s umělým členěním a nepochopitelnými čísly, tak preferenčním křížkováním, které oproti sněmovním volbám kandidující strany fakticky oslabuje. I to jsou důvody, které do poslední chvíle nechávají výsledek v Praze poměrně nejasný. Už proto, že všudypřítomní lídři pro Prahu kandidují jen v jedné sedmině metropole a v dalších obvodech nabízejí na kandidátkách spíše nenápadné, či dokonce kontroverzní postavy, které mohou voliče vést ke křížkovému rozmělňování podpory.

I to jsou důvody, proč se do posledního momentu bude bojovat o účast, za křížky pro strany a obecně za důležitost tohoto typu voleb. Právě to rozhodne o výsledku.

Komentář vyšel v deníku E15

23. 09.

Čeká nás česká "Watergate"?

Jan Kubáček Přečteno 3134 krát Přidat komentář

Dnes odolal zákonodárný sbor klasické sněmovní funkcionářské a formalistní politice. Politice libující si v řadě výborů a podvýborů, kterých před nedávnem vzniklo opět požehnaně a zejména v politické praxi vyznávající svolávání mimořádných vyšetřovacích sněmovních komisí.

Poslanci mají komise rádi i přes jejich neradostnou minulost, během níž tyto orgány spíše vyvolávaly posměšky, než že by přinášely výsledky. Dosud ani jedna poslanecká vyšetřovací komise nepřišla s konkrétním a hmatatelným úspěchem.
Vzpomeňme na sněmovní komisi vyšetřující případ plzeňských práv, jež vznikla právě před rokem. Konkrétní výstup z její práce? Jen předvolební hesla na billboardech a emotivní projevy na půdě parlamentu. Jinak zhola nic. Možná si vzpomenete i na komisi vyšetřující kauzu Diag Human, Unipetrol či privatizaci předních českých bank (na ukázce IPB). Také nic.
Nejsmutnějším symbolem prázdnoty těchto aktivit je komise k případu Jana Moravy. Ta měla ambice vyšetřit údajné vyděračské aktivity mladého poslance. Nedokázala se ale ani jednou sejít. Jediným účelem bylo zabavit veřejnost předstíranou kontrolní aktivitou.

Věčným a nekonkrétním přetahováním mezi poslanci komise každý problém vždy jen rozmělnily či od něj odvedly pozornost. Někdy navíc přílišnou politizací kauzy dokázaly zkomplikovat práci policii.

Problém je, že se u nás komise sestavují podle stranického klíče, ne podle odbornosti. Komise navíc neplní ani roli opravdového vyšetřování s jasným politickým mandátem a účinností jako třeba v USA, Británii nebo v Nizozemsku. Tam panuje skutečná snaha poslanců o kontrolu a šetření, platí tam povinnost účastnit se jednání komisí, a využití závěrů pro policejní vyšetřování přitahuje i mediální zájem.

Přes všechnu skepsi si nemyslím, že by sněmovna měla na tuto aktivitu zcela rezignovat. Věrohodná kontrola je jednou z tradičních výsad zákonodárných sborů, dodává jim na vážnosti a smysluplnosti. Česká dolní komora ale urgentně potřebuje ukázat vůli konat, dobrat se k výsledku. Je třeba komise podpořit i právně, úpravou, jež by zakázala absence jak ze strany zpovídaných, tak i „komisařů“. Pak by se dalo dojít k výstupům využitelným třeba i pro policii.

Vidím jistou šanci v pracovním zápalu legislativců-nováčků a v mediálním tlaku. Pokud se totiž konečně začneme pídit po průběžných výsledcích a budeme hodnotit zákonodárce i podle tohoto kritéria, pak možná přestane platit okřídlené pravidlo „když chceš zamést problém pod koberec, vytvoř komisi“. Asi nejdříve potřebujeme svou symbolickou „Watergate“, aby konečně došlo ke změně.


Komentář vyšel v deníku E15

08. 09.

Z volební kuchařky podzimních voleb – nové trendy s tradičním výsledkem

Jan Kubáček Přečteno 3348 krát Přidat komentář

Nadcházející volby přinesou několik nových marketingových trendů. Prvním trendem je posilování kontaktních kampaní a jejich úzké propojení s využíváním sociálních sítí a tematickou (segmentovanou) moderní komunikací. Vzhledem k tomu, že lidé jsou převážně neteční vůči politice a jediná účinná šance je oslovit je v terénu, budou se politici a jejich týmy přesouvat za nimi. Nejen do ulic, ale zejména do míst, kde tráví svůj volný čas, kde pracují, případně kde řeší své strasti. Protože, jestli stále něco funguje, tak je to přímé oslovování voličů. Náročné, ale úspěšné.

Více »

19. 08.

O co se hraje v podzimních volbách - kauza Senát 2010

Jan Kubáček Přečteno 6173 krát Přidat komentář

Jubilejní, v pořadí desáté senátní volby slibuji nezvykle poutavé politické dění. Doposavad byla česká senátní klání spíše poklidným bojem a volbami druhého řádu, které lákaly pouze tradiční a věrné voliče. Ani letos neočekávejme rekordní účast voličů, ba naopak. Za solidní účast bude považována hranice okolo jedné třetiny všech oprávněných voličů. Přesto se bude soutěžit o řadu zajímavých primátů, které mohou ovlivnit domácí politickou stabilitu nejméně na rok dopředu.

Soubojem prvním bude volební konkurence mezi blokem vládní koalice a opozicí, zejména pak post-paroubkovskou ČSSD. Hraje se o hodně, především o udržení početní převahy a tím i zákonodárné dominance v horní komoře, která zajistí kontrolu nad celým legislativním procesem. Prvenství sociální demokracie v počtu senátorských křesel by poskytlo opozici cennou příležitost vymezovat se vůči návrhům kabinetu. Ty budou často nepopulární, proto bude vůle u vlády přijímat je rychle a pokud možno i demonstrativní jednotou. Převaha oranžových politiků v Senátu by akceschopnost vlády významně zbrzdila a sociální demokracii by pomohla převzít iniciativu. Naopak neutrální či dokonce podprůměrný výsledek ČSSD by znásobil dosavadní rozpolcenost strany, individualismus místopředsedů a iniciativu by přihrál hejtmanům a významným komunálním politikům z této strany. Uskupení oranžové růže by se začalo regionalizovat.

Střet druhý se povede o reputaci koaličních stran. Výsledek senátních voleb, vedle těch regionálních odhalí v jaké jsou momentálně kondici, jak úspěšně pracují se svými voliči a jaká bude jejich dlouhodobá pozice na české scéně. Zda budou luxovat nespokojené, či se spíše soustředí na klasické tradicionalistické voliče.

Mediálně velmi vděčným bude konkurenční boj o převahu na pravici, zda ji pro sebe získá TOP 09 a tím ODS odsune na druhou kolej a do vnitřní deprese. Či ji uhájí strana modré holubice, nastartuje svoji personální stabilizaci a naopak donutí topku hledat si nové, dlouhodobé poselství veřejnosti, které ji vymezí jako stranu - specialistu s tematickou nabídkou pro vybrané voličské skupiny. Tento dostih bude velmi bedlivě sledovat strana Věci veřejné, které výsledek napoví jakou roli nadále sehrávat ve vládě a vůči komu se vymezovat.

Neméně zajímavou volební výzvou bude i pokus o politický comeback u lidovců, zelených, ale i nezávislých osobností. Tyto politické proudy si uvědomují, že jde o možná poslední příležitost, než se stanou zapomenutými a dlouhodobě zbytnými. Tím také donutí nové tváře Sněmovny zaujmout jasnější postoj ve svých dalších plánech, což může nabudit veřejnost k zájmu o podzimní volbu.

Všechny tyto duely spojuje snaha přitáhnout tradiční voliče k účasti, proto vedle plamenných sporů nad celostátními tématy, reformními ambicemi a sváry o podobu šetření, se objeví další unikátní předvolební jev. Svého druhu komunalizace senátní nabídky. Voliči totiž stále častěji spojují své rozhodování nejen se stranou kandidáta, jeho jménem a charisma, ale i s místními potřebami, regionálními a komunálními tématy. Více než kdy jindy budeme slýchat od rekordního počtu senátních kandidátů, že budou ochraňovateli celostátních zájmů, ale i že pomohou místním řešením a budou viditelnými stoupenci svých měst a čtvrtí.

Můžeme čekat vlnobití ve vnitrostranických vodách a přeskupování na české politické scéně, kuriózně však sám Senát se zas tak příliš nezmění. Rozvášnění vítězové se brzy zklidní a obdobně jako v minulosti se vydají cestou relativního klidu a věcnosti. O stranách po volbách se to s velkou pravděpodobností říct nedá.

11. 08.

Lečba NERVem? Co jsou nervy české vlády?

Jan Kubáček Přečteno 5820 krát Přidat komentář

Rozšířená Národní ekonomická rada vlády, známá pod zlidovělou zkratkou NERV, poradenský výbor ministra financí, „mini rady“ jednotlivých rezortních ministrů složené z poradců či mezirezortní odborné skupiny, kterých má být v dosavadní tradici českých vlád historické maximum.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se česká vrcholová politika kvalitativně proměňuje a že zástupy stranických politiků byly vystřídány nestraníky s bohatou odbornou erudicí. Ostatně Česká republika v trendu posilování odborného vhledu do celostátní politiky kopíruje celou řadu dalších zemí. Například Velkou Británii s bezpočtem komisí, Francii a Německo s institutem odborných rad a tajemníků nebo USA, které symbolizují snad nejrozvinutější předobraz výrazného vlivu odborníků na politickou praxi, skrze státní tajemníky a národní poradce.

Právě odborníci jsou často povoláváni po bok politiků s úkolem nacházet recepty na problémy moderní doby, nahradit deficit straníků, kterých se z početně slabých politických hnutí nedostává, a také poskytnout záruku erudovanosti rozhodnutím politika s cílem naklonit státníkovi veřejné mínění a též a priori nedůvěřivá média.

Politici doufají, že nestranní profíci postaví hráz politikaření odborných orgánů a zamezí řevnivosti uvnitř stran i na půdě zákonodárných sborů. Ale právě Spojené státy, které díky své prezidentské tradici přišly jako první s myšlenkou spoluvlády odborníků, jsou důkazem toho, že ani odborníci, vědci a vrcholoví manažeři nejsou ušetřeni svodů moci a soupeření o prestiž a renomé. Každý americký prezident řešil spory mezi nejbližšími poradci a státními tajemníky, členy vlády. I persony typu Henryho Kissingera tomuto boji zasvěcovaly většinu své kariéry. Stejnou řevnivost bychom našli ve Francii, v menší míře v Německu a Velké Británii. Potkalo to i českou politiku, když docházelo k soupeření mezi odborníky vládními a odborníky opozičními, s vazbou ke stínovému kabinetu.

Lze očekávat, že trend bude pokračovat a bude prohlubován soutěží mezi odborníky premiéra, ministra financí a experty jednotlivých stran a rezortů. V zahraničí i u nás se totiž potvrzuje, že bez skutečného politického mandátu a ochoty odborné návrhy politicky posvětit a prosazovat, nemají odborníci šanci své ideje přenést do reálu.

Obecně je dobře, že dochází k setkávání odbornosti a politické odpovědnosti, musí z ní však něco vyplynout, jinak hrozí, že se zpochybní váha erudovanosti a společnost se znejistí hrou čísel a dat a příliš tendenčním výkladem. Proto buďme rádi, že politici mají vůli nechat si poradit. Buďme ale obezřetní a neočekávejme automatické klady „vlády odborníků“. Bez politické odvahy a úcty ke slibům žádné plody neuzrají.

Komentář byl publikován v deníku E15

21. 07.

Nejvyšší čas opustit první republiku

Jan Kubáček Přečteno 3810 krát Přidat komentář

Fakt, že na dnešním prvním věcném jednání nové vlády dojde i na téma imunity členů parlamentu, má výraznou symboliku. K rokování se schází vláda, jež se rozhodla být vládou nepříjemných zpráv a rozsáhlých škrtů. Ministři si uvědomují, že budou potřebovat širokou podporu veřejnosti a její pochopení. Proto musejí začít se změnami alespoň symbolicky sami u sebe dle staré dobré rady, že schody se vždy uklízejí odshora.

Téma imunity se pro tuto taktiku nabízí. Rozvětvená nedotknutelnost českých poslanců veřejnost dlouhodobě dráždí. V dnešní politice navíc nemá opodstatnění. Je historickým dozvukem traumat prvorepublikové politické elity, jejíž obavy pramenily z politického zatýkání oponentů během první světové války. Takovým situacím už dost dlouho nečelíme. Monarchistické rozměry ochrany zákonodárců naopak oslabují průhlednost a efektivitu dnešní politické moci.

Také ve srovnání s poměry v cizině vyvolává česká imunita údiv. Všechny parlamenty od Finska po Portugalsko nabízejí svým představitelům pouze ochranu výkonu jejich práce, pronesených názorů a působení na půdě parlamentu. Většina evropských států si sice ponechává i institut nepostižitelnosti poslanců, ten se však vztahuje jen na vybrané drobné přečiny a funguje spíše jako pojistka proti účelovým smyšleným obviněním. I tato garance však platí velmi omezeně jen na cestu do parlamentu, případně po dobu jeho zasedání. Existují i přísnější státy, například Nizozemsko, Španělsko, Švédsko či Velká Británie, kde jsou poslanci chráněni jen na parlamentní půdě a v souvislosti se svými názory a projevy.

Přežitost stávající podoby české imunity prokazují i sami ochraňovaní. Drtivá většina poslanců a senátorů se zákonné ochrany v případě přestupků či vyšetřování sama vzdala v obavě z nepříznivého mediálního ohlasu.

Ano, od vzniku českého státu jde už o třináctý pokus o změnu, jež pravidelně narážela na odpor Senátu. Nyní by se však situace mohla změnit. Senátoři budou pod tlakem blížících se voleb, řada z nich bude obhajovat mandát. Společnost je navíc dnes na chování politiků nebývale citlivá a podle toho bude také uzpůsobovat i svou ochotu podporovat je v nepopulárních krocích a v jejich kariérách. Právě tato souvislost se vzácně dotýká jak vládní koalice, tak opozice, jak vlády, tak i sněmovny a Senátu.

Pokud přes tuto příznivou konstelaci neuspěje ani třináctý pokus, pak celý český politický establishment velmi vážně hazarduje se svou budoucností. Příště se už téma omezení imunity může stát velmi účinným politickým beranidlem ryze populistického, či přímo extremistického politického proudu.

Komentář vyšel v deníku E15

07. 07.

Nastupuje patnáctka realistů - co můžeme čekat od nové vlády

Jan Kubáček Přečteno 11962 krát Přidat komentář

První bitva je vybojována. Známe už jména patnácti postav nové vlády. Fakt, že jde jen o mužské osazenstvo a výběr z řad dlouholetých praktiků byznysu a politiky na různých úrovních, a chce se i říci pověstných pragmatiků, dokazuje, že půjde o kabinet nepopulárních zpráv, omezení a viditelných škrtů.

Ostrý start

Odvozeno z personálií a jejich dosavadních kariér, jednání na půdě Strakovy akademie budou tvrdá, ale realistická. Velmi ilustrativně to vystihují finální střety o jednotlivá ministerstva a dolaďování pověstných detailů kompromisů.

V nastupujícím vrcholném týmu jsou i těžké politické váhy, které mají řadu plánů a jde jim o další politický vývoj – tvrdý vyjednávač Kalousek se utká o politický vliv a voliče s Petrem Nečasem. Právě od nich můžeme očekávat výraznou politickou dynamiku. Miroslav Kalousek bude bojovat o pověst dobrého hospodáře a odborníka, Petr Nečas o pozici šéfa silného týmu. Nečas si uvědomuje, že když se stane výrazným premiérem, vyroste jak stranicky, tak státnicky. Viditelné party odehrají i Karel Schwarzenberg a Vít Bárta, u kterých minulé týdny potvrdily taktický um. Velkou výzvou budou další měsíce pro Radka Johna, Alexandra Vondru a Pavla Drobila, kterým startuje vrcholná politická kariéra.

První rok

Koalice tedy dosáhla dílčího vítězství, avšak další bitvy se rychle blíží. O podobu státního rozpočtu, o reformní zákony či o intenzitu šetření na jednotlivých rezortech. Dosavadní zkušenost bude premiérovi a jeho „vládním mužům“ velet udělat maximum nepříjemných rozhodnutí a legislativních návrhů do prvního roku vlády. Tedy v čase, dokud bude veřejnost alespoň částečně svolná k uskromnění ve prospěch budoucnosti.

První rok je vždy spojen s atmosférou očekávání a s možností čerpat z kreditu udělené důvěry a trpělivosti. Této příležitosti navíc nahrává skutečnost, že opoziční ČSSD trpí v současnosti přinejmenším dualitou moci a vyvažováním mezi jednotlivými místopředsedy. Vládní kabinet doposud požívá i podpory prezidenta, což všechny předchozí začínající vlády také říci nemohly.

Zkoušky přesto přijdou. V podobě podzimních voleb, prvních otřesů popularity nebo zevšednění nových ministerských tváří. Skutečný étos nového vládního kabinetu se projeví až u první legislativní vlny a návrhu státního rozpočtu pro rok 2012. Podoba státního hospodaření pro příští rok je z velké části dána dosluhující vládou Jana Fischera a zejména současným stavem zákonů a mandatorních omezení.

Buďme rádi za spory

Na lámání chleba dojde především při dojednávání detailů navrhovaných zákonů, při jednání o střídmosti jednotlivých rezortů a při diskuzích o průlomových změnách u penzijního, zdravotního a sociálního systému. Svým způsobem tak buďme rádi, že v minulých týdnech došlo k řadě sporů při tvrdém vyjednávání, které dalo možnost dosáhnout základního kompromisu, jízdního řádu dalších změn a zejména pevných lhůt. Stále totiž platí, že je lepší tvrdě vybojovaná dohoda, která je závazná a později i ctěná, než věčný „klid před bouří“, zapříčiněný vágní smlouvou plnou politicky korektních, ale zcela nekonkrétních slibů.

Závdavek věcné vlády by tedy byl, teď ho ještě zhmotnit. Jasná sněmovní většina, očekávání veřejnosti a bilanční podzimní volby tomu nahrávají.


Text vyšel v deníku E15

07. 06.

Kdo se ocitne v kůži Jiřího Paroubka

Jan Kubáček Přečteno 9868 krát Přidat komentář

Odchod Jiřího Paroubka v přímém přenosu postavil před ČSSD otázku, co dál a zejména s kým. Do té doby vrcholní straníci uvažovali hypoteticky a ještě v negaci vůči solitérnímu předákovi. Teď jsou nuceni vymezit se pozitivně a vizionářsky, bez odvolání na Paroubkův monologický styl.

Doposud měl patent na politickou taktiku a budoucnost oranžového týmu Jiří Paroubek a jeho nejbližší marketingový tým. V zádech sice měl brblavé a mocné místopředsedy, ti si však v klidu a v závětří budovali své frakce. V ČSSD se mezitím utvořil první skutečně silný ročník viditelných komunálních politiků, starostů a primátorů, které navíc posílila velmi vlivná liga hejtmanů. Mnozí z nich už často viděli partajní cestu odlišně, čekali však až na pověstné „potom“. Vidina lídrovství nyní mnohé z nich svádí, jenže na post předsedy jich je příliš mnoho, navíc s podobnou zkušeností.

Sociální demokracie trpí přetlakem obdobně silných osobností s potenciálem růstu. Jde o místopředsedy ČSSD, několik hejtmanů, ale i pár politiků z komunálu. Nejvážnějšími kandidáty na uprázdněný post jsou Bohuslav Sobotka a Michal Hašek.

Zvláštnost obou se ukazuje na jejich zaměnitelnosti. Oba reprezentují jižní Moravu, pojí je i podobný věk, rovněž shodná cesta partají od mládežnických podporovatelů přes nadějné poslance-benjamínky s raketovou kariérou až po exekutivní zkušenost. První jmenovaný ji nabíral ve vládě, druhý v čele významného hejtmanství a ve vedení Asociace krajů. I pohled na roli ČSSD v české politice mají velmi podobný. Dělí je snad jedině délka pobytu ve sněmovních lavicích. V té vede místopředseda Sobotka, což ale nemusí být výhoda.

Právě jejich abnormální shoda a stejný regionální původ nahrává vývoji „dva se perou, třetí se směje“. A těch třetích je hned několik. Pokud bude Hašek nebo Sobotka usilovat o převahu, nemine je přemlouvání Lubomíra Zaorálka, Zdeňka Škromacha a předáků vlivných českých frakcí ve straně: Milana Urbana a zástupců ústeckých a pražských buněk. Jako první zveřejnění adepti na funkci předsedy budou muset významně agitovat u hejtmanů a komunálních politiků, protože právě oni možná o novém předsedovi rozhodnou.

ČSSD jde stejným směrem jako její největší konkurent – ODS, cestou regionalizace a vytváření řady frakcí. Oba kandidáti dosud často využívali faktu, že Jiří Paroubek neměl svoji věrnou platformu a byl závislý na vůli vlivných straníků. Nyní je dost možná čeká obdobné. Vítěz zaplatí poslušností vůči regionům a vlivným straníkům. Kuriózně jej tak zřejmě čeká život v kůži Jiřího Paroubka, osamělé rozhodování a povinnost stále vítězit. První zkouška bude už na podzim, v komunálních a senátních volbách.

Psáno pro deník E15

02. 06.

Kroužkovací revoluce

Jan Kubáček Přečteno 8191 krát Přidat komentář

O víkendu jsme prožili kroužkovací revoluci. Český volič, který doposud vynikal spíše tradičním až schematickým hlasováním pro stranu a existenci preferenčních hlasů si téměř nepřipouštěl, náhle otočil. V předchozích kláních své preferenční hlasy téměř neužíval, nyní dával i všechny čtyři, tedy přípustné maximum. Na stranické kandidátky přilétlo 3,7 milionu preferenčních hlasů a dá se usuzovat, že se těmito volbami chování českého voliče změnilo. A pokud nebude tato možnost promarněna, tak se i změní a asi i posílí natrvalo.

Obrat ve voličské taktice nastal částečně díky médiím, která pravidelně vyzdvihovala instrument preferenčních hlasů. Zásadní vliv však tentokráte měly občanské iniciativy. Právě tyto aktivity, vzývající pozitivní „voličskou neposlušnost skrze hlas“, vystihly ducha doby. Vycítily atmosféru nespokojenosti ze siláckého stylu politiky a neschopnosti kompromisu i všeobecnou touhu po protestu, avšak vedeném pozitivním směrem, aktivní účastí u voleb za personální obměnu stran. V některých případech touhy po nových tvářích ve sněmovních lavicích svoji roli hrálo volání po omlazení, po komunálních politicích či úspěšných kandidátech z praxe, zkrátka po alternativě. Výraznou změnu náhledu na možnost osobní volby způsobila nenápadná změna ve volebním zákoně, která vzešla z iniciativy sociálnědemokratických poslanců. Byla to jediná obměna stávající české normy, která prošla legislativním sítem. Počet preferenčních hlasů se zdvojnásobil na čtyři a hranice k postupu na kandidátce se snížila ze sedmi procent na pět. Nikdo z volebních štábů si tuto změnu téměř nepřipouštěl. I díky tomu, že ještě nikdy nebyla využita v praxi. Začala totiž platit až několik měsíců po „patových“ sněmovních volbách, v listopadu 2006.

Tato relativně drobná institucionální změna ruku v ruce se společenským tlakem razantně proměnila vnitřní osazenstvo většiny politických stran. Zajímavé je, že voliči nerozlišovali mezi partajními matadory a nováčky. Své o tom ví exministr Ivan Langer, pražský poslanec ČSSD Svoboda, Pavel Severa z TOP 09 či Jiří Janeček z pražské frakce ODS, kterým zůstala brána Sněmovny uzavřena. Například stranické kandidátky Libereckého kraje se otřásly téměř v kompletu.

Překvapí i to, jak nečekaně intenzivně se po vlasti české roznesla a rovněž praktikovala iniciativa podpory „posledních čtyř kandidátů“. Právě ona přivede do Sněmovny řadu neznámých nováčků, ale i komunálních politiků a regionálních osobností. Preferenční hlasování však na jedné straně vyzdvihlo naprosté nováčky, ale podrželo i kontroverzní dlouholeté politiky typu Marka Bendy z ODS či Stanislava Křečka z ČSSD. Můžeme jen spekulovat, zda ze vzdoru vůči Pavlu Bémovi či Jiřímu Paroubkovi.

Jediný, kdo odolal svodům „obráceného“ kroužkování, kdy se z mnohých posledních kandidátů náhle stali první, byli voliči KSČM. I tento trend poodkryl vnitřní rozpoložení duše voličovy. Komunistický podporovatel zcela ctil vůli stranického vedení. Podporovatelé nekomunistických stran do toho naopak šli naplno, často s pocitem, co to udělá. Do budoucna bude zajímavé sledovat, zda se i komunističtí voliči v příštích volbách tímto chováním nakazí nebo si ponechají svůj respekt k autoritě za každou cenu.

Pozitivním na proběhlé „revoluci preferencí“ je, že se voliči rozhodovali konstruktivně, výběrem, ne domácím vzdorem na otomanu. Vybírali za změnu a vnitřní personální reformu, a ne za každou cenu proti. Zkrátka stranickou kandidátku pojali jako univerzální menu, ze kterého si mají právo vybrat. Strany tato nečekaná rošáda do budoucna donutí nespokojit se pouze se silnou pětkou vpředu a zbytkem kandidátů jen do počtu, ale budou shánět zkušené i na zadní místa. To je možná donutí se i více otevřít sympatizantům a lidem praxe. Aktivní využívání preference oslabí i klany a sekretariáty, které si doposud určovaly, kdo zasedne v dolní komoře.

Nováčkům možná tento nečekaný skok do hluboké vody velké politiky umožní vyrůst, více vsadit na shodu a kompromis, už proto, aby dosáhli výsledku. Budou se rozkoukávat, ale existuje šance, že se naučí již odlišným, korektnějším mravům a nerozplynou se ve většině dlouholetých matadorů, konfliktních rutinérů.

V dalších měsících tak poznáme, jak kvalitní má každá strana svoji personální politiku a zda se nám skutečně rýsuje nová politická elita, která se slovy klasika „již nezakecá“.


Psáno pro deník MD Dnes

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy