Premiér Fischer sice v poslední době intenzivně jedná s evropskými partnery včetně schůzky se švédským protějškem a předsedou Komise Barrosem. Přesto aktuální komentář premiéra Jana Fischera potvrdil, že i současnou vládu postihl syndrom politického zaslepení a nezralosti. A to v momentě, kdy veřejně prohlásil, že jeho vláda nemá ani mít nebude vlastního kandidáta na eurokomisaře. Ukázalo se, že ani tým kariérních úředníků a nestraníků s limitovaným mandátem není imunní vůči nepromyšleným žabomyším tahanicím parlamentních stran o jméno budoucího kandidáta na unijního komisaře.

Jako by nestačila notně pošramocená pověst státu získaná pádem vlády v době unijního předsednictví násobená trucovitou nečinností prezidenta Klause ve věci podpisu Lisabonské smlouvy, ač obě rozhodující české parlamentní komory dávno hlasovaly pro. Přesto si komplikujeme i otázku nominace kandidáta do Evropské komise za českou stranu. Nehledě na to, že jsme jedni z posledních, kteří otálejí a nedodali svou nabídku, ale i vzhledem k nešťastným přehmatům v minulosti v přístupu k této zásadní personální agendě.

Zpočátku se zdálo, že bude česká úřednická vláda schopna zacelit blamáž minulých hledání adeptů na komisaře. O to víc, že Jan Fischer za českou stranu uzavíral předsednictví. Byl si i vědom potřeby vyslat evropským vládám pozitivní signál z Prahy, který přehluší dosavadní české largo desolato. Oporou jeho aktivity mohla být zkušenost s předchozím amatérským navrhováním českého eurokomisaře po přechodném Teličkově mandátu. Tehdy se s touto prestižní funkcí nestoudně politicky licitovalo, vysílali se kandidáti na zkoušku, aby se hned poté po svém rozpačitém entrée odvolávali. Těsně před hrozící blamáží, v samém závěru, jako jedni z posledních jsme narychlo nominovali expremiéra Špidlu. Jediným důvodem byla snaha expremiéra a bývalého předsedu ČSSD kultivovaně „vyvézt“ z domácí politiky.

Nepoučili jsme se a kráčíme stejně ošidnou cestou vstříc mezinárodní ostudě. Jenže už nás nechrání pověst členského nováčka, který má na občasné chyby právo. Naopak, teď jsme spíše země, která poslední dva roky svými kroky jen překvapuje a své partnery mate. Přitom výběr kandidáta na eurokomisaře je zcela v gesci vládního kabinetu. Místo toho do Bruselu vyrážejí na své spanilé jízdy jednotliví lídři politických stran se svými partikulárními personálními návrhy, navíc povětšinou jen vyhraněných straníků. Vzájemně se přebíjejí jak v rámci svých evropských turné, tak doma na parlamentní půdě. Ve výsledku se česká pozice vůči zahraničí drolí, izoluje a vůči evropským partnerům se jen nedůstojně ztrapňuje.

Fischerův kabinet, posílený prosazením takzvaného Janotova balíčku a prodloužením mandátu vlády, má iniciovat hledání vlastního kandidáta na tuto důležitou unijní funkci nebo alespoň vést politické strany k hledání společného nominanta se silným zázemím, rozsáhlou erudicí a respektem ze strany všech klíčových partnerů. Ostatně tato strategie není nijak převratná, využívají ji i další členské státy Unie a předchází veškerému důležitému hledání významných reprezentantů navenek. Na rozdíl od nás si ostatní jsou vědomi, že si tak ve výsledku posilují i svou diplomacii a váhu v evropské politice. Tím i své národní zájmy.

Ministerský předseda Fischer by měl pamatovat, že výběr a prolobbování kandidáta do Evropské komise k jejímu předsedovi Barrosovi je výhradně odpovědnost české vlády, potažmo jejího předáka. Osud této věci bude spojován s jeho jménem, tedy i s jeho další kariérou. V příštích dnech by proto měl vyvíjet pozitivní, avšak zřetelný tlak na stávající předsedy stran, aby začali ctít elementární kompromis, závaznost základních českých zájmů a dohodli se na náležitě reprezentativním kandidátovi za republiku do unijní komise.

Jenom tak můžeme postupně zahlazovat naše nedávné přešlapy, které často začínaly domácími malými tahanicemi a momentálními pohnutkami. V závěru pak dopadaly na akceschopnost celého evropského spolku. Hledání nového eurokomisaře by tak už dopadnout nemělo!

Psáno pro deník MF DNES