V sobotu odpoledne se na pražském Staroměstském náměstí křičelo "Stop invazi vetřelců" a o kousek dál na Palackého náměstí zase "Třiďme odpad, ne lidi". Byl to zkoncentrovaný konflikt dvou skupin Čechů, kteří se přou o uprchlíky.

Jedni se jich bojí a druhým nadávají do "sluníčkářů" a "pražských kaváren". Druzí povýšeně označují ty první za necivilizované xenofoby. Celý tenhle konflikt je ale namířen špatným směrem. Je to nic neřešící pokračování střetu, který je dobře zřetelný nejméně od první přímé prezidentské volby. Liberálové z měst proti maloměstským a vesnickým konzervativcům. Obě skupiny se ale chovají nerozumně a své naštvání by měly zaměřit na ty, koho si za ochranu před nebezpečími platí. Na stát, na ministry, jejich náměstky, na hejtmany a třeba i na poslance a senátory. Protože ti zodpovědní si zatím vystačí s pouhým přihlížením, a dokonce tu a tam do toho ohně sami přilijí trochu oleje.

Podstata je v tom, že nevíme, čeho se bojíme (nebo nebojíme). Je běženců mířících právě teď do Řecka nebo na Sicílii 50 nebo 200 tisíc? Požádalo loni o azyl v některé z evropských zemí 120 nebo přes 600 tisíc? Kolik z nich míří do Česka? Když si projdeme výroky českých ministrů za několik posledních týdnů, zjistíme, že tu nejistotu a strach, který žene společnost proti sobě, spíše rozvíjejí. Premiér Bohuslav Sobotka sdělil, že jsme "v krizi", že "Evropa je v tuto chvíli znovu na osudové křižovatce". Ministr vnitra Milan Chovanec omezuje problém na počty policistů v akci a zadržených v terénu. Ministr zahraničí… Řekl k tomu vůbec něco zapamatovatelného? Mocný a populární Andrej Babiš občany v červenci informoval, že "to je největší ohrožení Evropy". Co s tím? "Je potřeba zařídit, aby do Evropy neplynuli nekontrolovaně uprchlíci." Aha.

Nikdo není tak naivní, aby čekal od některého z členů české vlády převratný plán ochrany Evropy a zklidnění situace v Sýrii. Přesto jsou ty útržkovité, nejasné a místy hloupě populistické výroky (třeba ten prezidentův, naznačující, že vláda dává na uprchlíky zbytečně moc peněz) ostudně málo. Co přesně může stát dělat v případě, že se v Česku budou chtít v příštích letech usadit více než jen dnešní stovky běženců? Umí stát zabránit vzniku ghett? Kolik azylantů dokáže sociální systém Česka pojmout? Jací uprchlíci, z jakých zemí a z jakých důvodů dostávají v Česku obvykle azyl? Nelze nějak zjemnit podmínky v uprchlickém táboře v Bělé pod Bezdězem, aby tam nedocházelo k nepokojům? Nebo to nelze? Proč?

Nešťastné je, že spoluautorem ustrašené atmosféry je ve velké míře i veřejnoprávní televize. Respektive média obecně, ale Česká televize by měla plátcům koncesionářských poplatků nabízet více než televize komerční. Jenže ČT se soustřeďuje prakticky jen na počty zadržených běženců a podporuje všeobecné rozjitření už třeba tím, že při tom pravidelně zapomíná uvést, nakolik jsou ty neustálé rekordy způsobené rekordními policejními kontrolami. Chybí příběhy konkrétních běženců a rodin. Čím více tu totiž mluvíme o jakýchsi anonymizovaných cizincích a muslimech, tím více strachu z neznámého v nás zůstává.

Je divné, že politici z velkých stran nedělají víc už kvůli sobě samým. V sobotu, v době výše zmíněných demonstrací, se předsedou parlamentní strany Úsvit − Národní koalice stal válečný veterán Miroslav Lidinský, který vzápětí pronesl: "Pokud máme obstát, musíme být schopni naše hranice chránit před imigranty." Malá stranička, ale ono se nemusí vyplatit podceňovat podobně bojovná hnutí a spolky. Lidinský je mladý rázný hrdina z bojů proti Tálibánu a to, že si ho autoři projektu Úsvit dokázali najít, svědčí o zdatném politickém marketingu. V roce 2010 bylo nemálo překvapených, když Věci veřejné Víta Bárty získaly 11 procent a 24 poslaneckých mandátů. A to chtěly "jen" hlídkovat u center pro narkomany. Teď je tu k dispozici masový strach, což je skvělá věc, když se nebojíte populismu a potřebujete pár volebních procent navíc. A komu asi pak budou ta procenta chybět.