Kdo zasévá práci, spokojenost klidí. - Vše co naším umem roste, do leposti nechť doroste. - V práci a vědění je naše spasení. Když někdo staví dům dnes, umíte si představit, že by vyzdobil fasádu takovými patetickými nápisy? Životními moudry? To sotva.

Obytné soubory, administrativní budovy, ani polyfunkční objekty 21. století především dost často nemají příhodný kus omítky, ve které by se daly závažné citáty zvěčnit. A na betonu, sklu a různých hi-tech materiálech by se vyjímaly jako pěst na oku. Je tu také jistý rozpor mezi myšlenkovou trvanlivostí takových hlubokých pravd a pomíjivostí v realitním podnikání, respektive v životním stylu, nastaveném na umění přijímat změnu.

Co když bude objekt, dejme tomu kancelářský, shánět nového nájemce, a ten by si tam chtěl napsat něco jiného? Nebo by se do baráku s mottem odmítal nastěhovat? Hlásat pravdy na domech, to je old-old-school (i kdyby nad vchodem stálo Změna je život).



Představa, že třeba magnát Radovat Vítek nechá průčelí paláce Quadrio ve Spálené ulici vyzdobit nápisem Staré-li zašlo, novému žijme, je obskurní.

Nesrovnáváme dnešek se středověkem a šlechtickými erby, ani s nápisy v kostelích a na pomnících. Budovy, do kterých se před sto lety tesala životní kréda, jsou vlastně tytéž, co se staví dodnes – školy, činžáky a jiné obytné domy, sídla bank a pojišťoven. Na fasádní patos si už ale netroufneme. Za velká slova se stydíme. Takhle veřejně do toho nikdo nepůjde. Už ani Našim dětem se na vily nepíše.



Zlatá éra fasádních poselství spadá do počátku 20. století. Společnost bohatla a města rostla, přitom ale investoři chtěli dát najevo, že to jejich není jen „další barák“. Věřilo se na pokrok a na ideály a hodilo se to oznámit: všem, napevno, s vlastním ručením. Tady stojí dům, který říká to a to. K něčemu se upíná.

Nejdůležitější byla „vytesanost“ nápisů. Měly vydržet navěky, nešly sundat, dávaly najevo, že dům tu nejen nastálo je, ale taky bude plnit svůj účel a hlásat paměť a nějaké hodnoty. Tak to bude, věříme v budoucnost, jinak bychom netesali. Byla v tom silná vazba konkrétních lidí ke konkrétnímu místu. Soudobá výstavba je tomu tak vzdálená - šla cestou univerzality, dočasnosti, anonymizace.

Což vůbec není záležitost posledních let, fasádní patos začal vymírat spolu s belle époque, už za první republiky ho bylo minimálně. Nedůvěra k příliš velkým a příliš vytesaným slovům - čtyřicet let socialismu s jeho budovatelskými hesly je případ sám pro sebe – souvisí s vystřízlivěním v první světové válce. Smysl pro účel doplnil pocit, že všechno je relativní, absurdita, ironie. Pohled na svět, podle kterého mělo smysl tesat hesla, slábl a mizel.



Dnes by se, pokud jde o komerční nebo veřejné instituce, takové nápisy daly umístit do záhlaví příslušných internetových stránek. Říká se jim „slogany“. Pomáhat a chránit. Zkraťte si cestu domů. Ale dát to na dům? Co když za rok najedeme na něco jiného, lepšího?

Jsme flexibilní, tak co s něčím, co má být nastálo, vydržet přes sto let. Vypadalo by to směšně. Kořeny jsou mělké. Na domy se dává už jenom reklama, patos byl vykázán do soukromí hřbitovů apod. Upřímně řečeno, taky už není moc co tesat, na co věřit.