Zemanův „bonmot“ o likvidaci novinářů je pěknou ukázkou bubliny, jaká dřív nebo později obklopí skoro každého špičkového politika. A uzavírá jeho vidění světa. Bohužel, v případě Miloše Zemana je obal mimořádně důkladný, protože ho tmelí chronický nedostatek empatie a sociální inteligence, specifické osobnostní dispozice a životní styl. Je to bublina z betonu. Bunkr, ze kterého se dá vykládat cokoli bez ohledu na to, jestli jste zrovna hlavou státu nebo bavičem na volné noze.

V případě poznámky Novinářů je příliš mnoho, je třeba je likvidovat ve skutečnosti nejde o bonmot (z francouzského bon mot, dobré slovo), dokonce ani o tzv. politicky nekorektní bonmot, nýbrž o důkaz snížené schopnosti sebeovládání. Kdyby to byl bonmot, mohli bychom bonmoty považovat za součást třídního boje. A místo novinářů dosadit rádobyintelektuály, buržousty, kulaky, k lopatě můžeme postavit kohokoli. Historických zkušeností existuje víc, než je zdrávo.

Když hlava státu – a je jedno, že to byl neoficiální výrok, v podobném duchu nehovořil Zeman poprvé – prohlásí o nějaké skupině obyvatelstva, že je třeba ji likvidovat, těžce to zavání přinejmenším padesátými lety. Hlava státu se ovšem nebojí, zná hlas lidu: v průzkumu prestiže povolání je novinář až hluboko dole, mimochodem jedním z mála za ním je kněz. Když jsme u těch 50. let.

Bublina zároveň hlavě státu umožňuje milosrdně zapomínat, že za její vlády vysoký státní úředník Karel Srba připravoval vraždu novinářky, za což byl později odsouzen k 12 letům vězení. „Žertovat“ o likvidaci novinářů je od Zemana o to smělejší.

Z bubliny také není vidět, že novinářům – obecně i adresně – se spílá nebo dokonce vyhrožuje nejen soukromě a anonymně, ale i na sociálních sítích. „Bonmot“ o likvidaci tuhle nahnědlou atmosféru – zloba se netýká jen novinářů, ale i dalších skupin – ilustruje a dotváří, přirozeně do ní zapadá. Cynicky řečeno, Zeman vyhmátl hateful náladu.

Bublina naprosto neumožňuje domyslet, že „novináři“ nejsou anonymní masou nepřátel, ale konkrétními živými lidmi, se svými blízkými, přáteli, příbuznými. Mami, tati, nebojte se, pan prezident to myslel jen tak v legraci, víte? A ten jeho samopal byla atrapa.

Sebestřednost – tady není Zeman mezi politiky až takovou výjimkou – brání rozlišovat mezi novinářskými specializacemi. Novinář je prostě ten, co píše (podle mého názoru špatně, pochopitelně) o politice, o mojí politice, a to ho předurčuje k „likvidaci“. Bez ohledu na to, že novinář může taky psát, fotografovat, natáčet, hovořit o fotbale, burzách, módě, zpožděných vlacích nebo Pražském jaru. Ano, je to hrozné: dokonce většina českých novinářů se zabývá něčím jiným než Zemanem! Novinář je přesto mizera an sich. Kolektivní vina.

Poslední střípek bubliny: O likvidaci se nejlépe „žertuje“, pokud jste sám obklopen bytelnou ochrankou a ad absurdum dovedenými bezpečnostními opatřeními.

Na české politiky významně účinkuje okolní prostředí. Z Bohuslava Sobotky má člověk někdy pocit, že když vyjede na Západ, například do Ameriky, začne o něco víc mluvit a působit jako demokrat. U Miloše Zemana je to obráceně – čím dál zamíří na Východ a přiblíží se diktátorům, tím to bývá horší. Takže poznámka při čínském setkání s Putinem nepřekvapila: koeficient pravděpodobnosti průšvihu tu byl nastaven na maximum.