Smrt – slovo stále břitké jako čepel kosy zní našim uším již poněkud vzdáleně, jako by k našemu životu už ani nepatřilo. Ač i dříve bývala přijímána vesměs nevítaně, přesto se na kmotřičku Smrt nahlíželo jako na zcela běžnou aktérku v lidském údělu. Možnosti moderního způsobu života však oslnily člověka natolik, že téměř pozbyl respektu, úcty a pokory vůči přirozenému řádu věcí. Tento pro společnost asi nezdravý stav se zcela promítá i do výchovy dětí.

Ta tam je doba, kdy byly děti běžně svědky umírání a kdy s naprostou samozřejmostí bylo ze strany dospělých sdělováno vědomí vlastní smrtelnosti. Dokonce i v písních se zpívalo „byli naši, byli, ale sa minuli, aj my sa mineme po malučkej chvíli“ či třeba „starý som já, starý, nedočkám do jari“. S dnešními dětmi většinou o smrti a umírání nemluvíme, účast na pohřbech jim neumožňujeme, abychom je ochránili od nehezkých zážitků, ani na hřbitov v době Dušiček je často již s sebou nevodíme. Že bychom tak děti o něco připravovali, toho si nejsme vědomi. Oč bychom je vlastně mohli ochudit? O významné zasvěcení – zasvěcení do životní pravdy.

Vypořádání se s realitou vlastní smrti představuje úkol stojící před každým z nás. I život našich dětí se jednoho dne skončí, i je čeká stejný úkol, a my bychom jim proto měli předat štafetu zbavenou přebytečného strachu. Moderní svět odvrhl tradice, jež se vyvíjely spolu s lidskou společností a jež vytvářely prostředí životních jistot. A tradice spojené s koncem lidského života k nim také patří. Najednou jsme zůstali s holýma rukama. Když se objeví smrt někde hodně nablízku, jsme zaskočeni, nevíme si rady a snažíme se ony hrůzy rychle zbavit. Se smrtí blízkých se nevypořádáváme, spíše ji zametáváme pod koberec své duše. Vidět své zemřelé nechceme, abychom si „prý“ uchovali hezkou vzpomínku. Někdy dokonce už ani žádný pohřeb nepořádáme.

Pobýt spolu s mrtvým přináší bez pochyby podstatně větší bolest, ale člověk nakonec stejně přistoupí na nezvratitelnost věci a jediné, co v tu chvíli zbývá, je pochování těla milovaného či jeho předání k zpopelnění. Tato konfrontace se smrtí přináší úlevu a napomáhá ke zdravému vypořádání. Nahlédnout smrti do tváře je blahodárné i pro děti. Ony si záležitost prožívají jinak než dospělí, taktéž jejich schopnost přijmout novou skutečnost se liší od dospělých, takže obavy o jejich psychickou újmu nejsou jistě na místě. Každé setkání s umíráním a smrtí člověka nejen posiluje, ale přináší i nenahraditelné zkušenosti a poskytuje příležitost k přehodnocení vlastního života.

Současný postoj k umírání a smrti je třeba zajisté považovat za zvrácený. Do obecného povědomí se vloudila představa, že umírání a smrt jsou něčím ohavným, špinavým, odporným, což zákonitě nahání strach a vede k vyhýbání se tomuto tématu. Navíc se umíráním završuje lidský život, takže je pojímáno jako už zbytečný, marný úsek nehodný pozornosti. Jenže tak jako batolecí věk či období první zamilovanosti mají svou výlučnost, tak také umírání dává životu novou jedinečnou kvalitu, kterou bychom měli coby ještě neumírající respektovat a učit tomu naše děti. Dokud člověk žije, má právo na důstojný život. I dětem bychom měli dopřát trávit čas u umírajícího. Nebo snad může dítěti uškodit sedět mlčky u umírající babičky, držet ji za ruku a dívat se na její nemocí změněnou tvář? Stále je to tatáž babička, s níž se kdysi mazlilo, jíž hopsalo na klíně a kterou má stejně rádo, jako když byla ještě zdravá.

Zasvěcení do pravdy se netýká pouze dospělých v rodině. I škola je prostředí, kde by se téma smrti nemělo přehlížet. Občas nastane problém, jak se zachovat k dítěti, kterému právě zemřel jeden z rodičů. Přejít „taktně“ celou záležitost, anebo s ním o události hovořit? Ale i mimo konkrétní případy mají pedagogové coby zástupci dospělých možnost vyjádřit svůj postoj k umírání a smrti či se tématem nějak zaobírat. (Bohužel v učebnicích zabývajících se etapami lidského života se probírá nitroděložní vývoj, ale o umírání a smrti se mlčí.) Z vlastní praxe můžu zmínit třeba navštěvování Nového židovského hřbitova v Praze se studenty. Samo prostředí a také veršované nápisy na náhrobcích (v českém i německém jazyce) nabízejí dostatek podnětů k zamyšlení. Čím vším může například obohatit dospívajícího mladíka více než sto let starý verš, který si zaznamenal a přeložil z němčiny „Příliš brzy jsi nás opustil, oči – hluboce zarmouceny – stále nové slzy roní, jen myšlenka dopřává nám klidných chvil, že nás Pán zas jednou spojí.“?


Vyšlo v časopise Rodina a škola