NERUŠME OTCE!
Minulý týden vyšel v příloze Pátek Lidových novin článek „Když to rodiče nezvládají“, zabývající se rozpolceností současné generace rodičů a jejich neurotickými dětmi a reagující na případ desetileté holčičky, která se díky svému dopisu prezidentovi stala předmětem pozornosti médií. Myslím, že problém porozvodové péče, s nímž se potýkají tisíce rozvedených rodičů a který přesahuje rodinný rozměr, souvisí s celospolečenským jevem – změnou hodnoty samotného rodičovství.
Uvědomění si významu rodičů pro naši existenci a s tím spojená úcta k nim se z obecného povědomí vytrácí. Vnímání rodičovství se totiž nenápadně přesouvá z roviny přirozené, biologicky dané role jinam. Rodiče ve snaze zajistit dítěti „to nejlepší“ (opomíjím zahrnovaní hmotnými statky) přestávají v jeho přítomnosti vykonávat řadu běžných a nutných činností, přestávají v tu chvíli v jistém ohledu žít svůj život a být sami sebou, ale obětují se dítěti, plně se mu přizpůsobují, snaží se jej zabavit či mu zábavu organizují. Dítě pak, místo aby se od rodičů učilo životu a mělo v nich vzor k napodobování, je nuceno věnovat se dobře míněným, ale často zcela nepřirozeným aktivitám. Jeho vrozená schopnost nápodoby se pak nemůže smysluplně uplatnit a dítě se ocitá v bludném kraji. Důkaz správného vývoje - hraní si na něco, tj. v reflexe světa dospělých, mizí. Prosté bytí s dítětem je nahrazováno vytvářením programu pro dítě.
Změněnou hodnotu rodičovství či spíše pokles hodnoty rodičovství potvrzuje i praxe častého odebírání dětí rodičům v případě, že sociální pracovníci zjistí potíže rodiny. Stát je schopen vyplatit ročně přes 10 miliard korun ve formě přídavků na děti, ale na druhé straně není sto zajistit pomoc těm rodičům, u nichž je to nanejvýš nutné. Bohužel tradice náhradní ústavní výchovy z dob socialismu má hluboké kořeny.
Podobně zakořeněná je i přehnaná péče státu o jednotlivce, která se neblaze projevuje na míře osobní zodpovědnosti, rodičovskou nevyjímaje. Vědomá zodpovědnost je základním rysem lidské dospělosti. Kolik slasti se naskýtá v možnostech dětsky si užívat života. Tak se, státe, o to postarej! Když ale potom „nedospělí“ vychovávají děti, společnost vlastně mládne. A je to znát. Stáří, jehož moudrost zastiňovala jiné nedostatky, se musí schovávat. (Miloval jsem coby dítě vrásčité ruce své babičky a nenáviděl její občasné upomenutí, že smrt může každým dnem zaklepat na její dveře. Ale bylo to pravdivé.) „Mladá“ společnost nezná zodpovědnost, „nestará“ se a ignoruje vše staré. Ale to staré si neseme v sobě, z generace na generaci. Jsou jich pořádné zástupy, jak z matčiny strany, tak otcovy. Hold lidská přirozenost.
Rodičovství vzniká spojením mateřství a otcovství, z půlky jsem přece po matce, z půlky po otci. Jenže v důsledku velké rozvodovosti rodičovství otců silně utrpělo. Desítky let zaběhnutý způsob řešení péče o děti v době po rozvodu, při němž byly většinou zcela automaticky svěřeny do výchovy matce, zcela zasunul do obecného povědomí, že otec ve výchově dítěte hraje podřadnou roli. Může-li se otec na výchově podílet po rozvodu, záleží vesměs na libovůli matky. I když se snaží být matka, jíž bylo dítě svěřeno do výchovy vůči otci vstřícná, zůstává jí nástroj moci jako potencionální zbraň. Avšak už pouhá existence této zbraně, byť trvale uložena v záloze, zraňuje dítě, neboť ono své rodiče miluje. Miluje je oba a touží ze své přirozenosti mít je při sobě, miluje je i v případě, že mu ubližují. Děti v dětských domovech nechtějí do náhradních rodin, chtějí ke svým rodičům.
Současné rodičovství – obecně vzato - tak tedy nabylo deformované tváře, složené z mocného, mužného mateřství a pokořeného, ochablého otcovství. Odstranit tuto disproporci, která negativně poznamenává již několikátou generaci, patří proto k aktuálním úkolům současné společnosti. Nerušme otce, ale zaměřme pozornost na jejich výchovu. Nerozmazlujme chlapce, ale veďme je k odvaze. A hlavně nezbavujeme děti, chlapce i dívky, zodpovědnosti, ale ukazujme jim, že na životě se podílejí muži i ženy a že najít správný poměr obou kvalit je sice mimořádně náročné, ale nezbytné.
Uvědomění si významu rodičů pro naši existenci a s tím spojená úcta k nim se z obecného povědomí vytrácí. Vnímání rodičovství se totiž nenápadně přesouvá z roviny přirozené, biologicky dané role jinam. Rodiče ve snaze zajistit dítěti „to nejlepší“ (opomíjím zahrnovaní hmotnými statky) přestávají v jeho přítomnosti vykonávat řadu běžných a nutných činností, přestávají v tu chvíli v jistém ohledu žít svůj život a být sami sebou, ale obětují se dítěti, plně se mu přizpůsobují, snaží se jej zabavit či mu zábavu organizují. Dítě pak, místo aby se od rodičů učilo životu a mělo v nich vzor k napodobování, je nuceno věnovat se dobře míněným, ale často zcela nepřirozeným aktivitám. Jeho vrozená schopnost nápodoby se pak nemůže smysluplně uplatnit a dítě se ocitá v bludném kraji. Důkaz správného vývoje - hraní si na něco, tj. v reflexe světa dospělých, mizí. Prosté bytí s dítětem je nahrazováno vytvářením programu pro dítě.
Změněnou hodnotu rodičovství či spíše pokles hodnoty rodičovství potvrzuje i praxe častého odebírání dětí rodičům v případě, že sociální pracovníci zjistí potíže rodiny. Stát je schopen vyplatit ročně přes 10 miliard korun ve formě přídavků na děti, ale na druhé straně není sto zajistit pomoc těm rodičům, u nichž je to nanejvýš nutné. Bohužel tradice náhradní ústavní výchovy z dob socialismu má hluboké kořeny.
Podobně zakořeněná je i přehnaná péče státu o jednotlivce, která se neblaze projevuje na míře osobní zodpovědnosti, rodičovskou nevyjímaje. Vědomá zodpovědnost je základním rysem lidské dospělosti. Kolik slasti se naskýtá v možnostech dětsky si užívat života. Tak se, státe, o to postarej! Když ale potom „nedospělí“ vychovávají děti, společnost vlastně mládne. A je to znát. Stáří, jehož moudrost zastiňovala jiné nedostatky, se musí schovávat. (Miloval jsem coby dítě vrásčité ruce své babičky a nenáviděl její občasné upomenutí, že smrt může každým dnem zaklepat na její dveře. Ale bylo to pravdivé.) „Mladá“ společnost nezná zodpovědnost, „nestará“ se a ignoruje vše staré. Ale to staré si neseme v sobě, z generace na generaci. Jsou jich pořádné zástupy, jak z matčiny strany, tak otcovy. Hold lidská přirozenost.
Rodičovství vzniká spojením mateřství a otcovství, z půlky jsem přece po matce, z půlky po otci. Jenže v důsledku velké rozvodovosti rodičovství otců silně utrpělo. Desítky let zaběhnutý způsob řešení péče o děti v době po rozvodu, při němž byly většinou zcela automaticky svěřeny do výchovy matce, zcela zasunul do obecného povědomí, že otec ve výchově dítěte hraje podřadnou roli. Může-li se otec na výchově podílet po rozvodu, záleží vesměs na libovůli matky. I když se snaží být matka, jíž bylo dítě svěřeno do výchovy vůči otci vstřícná, zůstává jí nástroj moci jako potencionální zbraň. Avšak už pouhá existence této zbraně, byť trvale uložena v záloze, zraňuje dítě, neboť ono své rodiče miluje. Miluje je oba a touží ze své přirozenosti mít je při sobě, miluje je i v případě, že mu ubližují. Děti v dětských domovech nechtějí do náhradních rodin, chtějí ke svým rodičům.
Současné rodičovství – obecně vzato - tak tedy nabylo deformované tváře, složené z mocného, mužného mateřství a pokořeného, ochablého otcovství. Odstranit tuto disproporci, která negativně poznamenává již několikátou generaci, patří proto k aktuálním úkolům současné společnosti. Nerušme otce, ale zaměřme pozornost na jejich výchovu. Nerozmazlujme chlapce, ale veďme je k odvaze. A hlavně nezbavujeme děti, chlapce i dívky, zodpovědnosti, ale ukazujme jim, že na životě se podílejí muži i ženy a že najít správný poměr obou kvalit je sice mimořádně náročné, ale nezbytné.