Počínaje dnešním dnem by se měla právě probíhající reforma školství začít promítat do interakce učitel – žák. Již uvítání v první den školy asi tedy nebude probíhat tradičně od katedry, nýbrž zcela osobně s každým žákem zvlášť, aby tak byl stvrzen skutečný zájem o jeho osobnost. (Pouze v 1. a 6. ročnících základního vzdělávání.) Co se konkrétně v následujících dnech změní, závisí především na škole a jejích učitelích. Každá škola si vypracovala podle jednotného celostátního předpisu vlastní osnovy, kterými se bude muset nadále řídit. Nakolik reformního ducha nesou, se vzhledem k počtu škol nedá zjistit. A i kdyby, důležitější je jejich naplňování v chodu školy. Že „papír snese všechno“, známe ve školství desítky let. Vždyť dokumenty školské reformy v r. 1976 hlásaly zabezpečení individuálního přístupu k žákům ve vyučování, uskutečnění zásady, že si žáci osvojují základní vědomosti, dovednosti a návyky již ve škole, aby úkoly školy nebyly přenášeny na rodiče. Dokonce výchovně vzdělávací práce základní školy se přes 30 let zaměřovala na soustavný rozvoj aktivity a tvořivé činnosti žáků.

V čem potom spočívá samotná reforma? V nepřehlédnutelném zdůraznění přesunu těžiště vzdělávání z pamětného osvojování poznatků na všestrannou kultivaci osobnosti žáka. Ono přejít od předávání vědomostí k všestranné kultivaci osobnosti představuje zajisté úkol reformní. Bohužel školské předpisy, ač by se od nich očekával spíše opak, svojí rozporuplností skutečné reformě moc nepomáhají. Ani výše zmíněný jednotný celostátní předpis, (oficiálně nazvaný Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání a vydaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy). Je v něm sice explicitně dáno, že veškeré činnosti ve škole musí směřovat a přispívat k utváření a rozvíjení tzv. klíčových kompetencí, což je „souhrn vědomostí, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti“, včetně jejich rozsáhlého výčtu, např. že žák „formuluje a vyjadřuje své myšlenky a názory v logickém sledu“, „ovládá a řídí svoje jednání a chování tak, aby dosáhl pocitu sebeuspokojení a sebeúcty“, „chápe podstatu a riziko podnikání, rozvíjí své podnikatelské myšlení“, „nedá se odradit případným nezdarem a vytrvale hledá konečné řešení problému“ aj. Avšak na druhé straně tento předpis ponechává předimenzovaný obsah základního vzdělávání dosavadních dokumentů, čímž se jeho požadavky stávají nesplnitelné.

Je zajisté hezkým přáním předpokládat, že žák na konci základního vzdělávání např. „objasní funkci dvou organismů ve stélce lišejníků“, „rozlišuje jednotlivá geologická období podle charakteristických znaků“, „charakterizuje příčiny nastolení jednotlivých totalitních systémů v širších ekonomických a politických souvislostech“, „objasní příčiny a důsledky vzniku třicetileté války a posoudí její důsledky“, „rozpozná některé z tanců různých stylových období, zvolí vhodný typ hudebně pohybových prvků k poslouchané hudbě a na základě individuálních hudebních schopností a pohybové vyspělosti předvede jednoduchou pohybovou vazbu“ atd. Jenže nemůžeme zaměňovat naše přání za reálné možnosti dětí. Chceme-li, aby idea reformy školství zapustila na všech školách kořeny, musíme jí připravit půdu. A to se bohužel neuskutečnilo – jak na úrovni školské legislativy, tak na úrovni mediální.

Na výchově a vzdělávání se navíc nepodílí pouze škola. Kolik informací o podstatě reformy vzdělávacího systému se ale zatím dostalo rodičovské veřejnosti? Snad jen matoucí fráze, že se děti přestanou biflovat. Očekával bych, že se nejvyšší školští představitelé budou rvát o příležitost vystoupit v médiích a zasvěceně působit na veřejné mínění. Budou-li rodiče o problematice více přemýšlet, budou možná i tlačit na školu, aby zapracovala na změnách. Jinak se obávám, že se školství jako celek výrazně kupředu neposune. Samozřejmě existuje řada škol, které na státní reformu nečekaly a jsou kus napřed. Ale těm zajisté hodně napomohlo zapálení pro novou věc, což je zcela jiná situace, než když je člověku něco nařizováno.