Zakopaný pes zkvalitňování škol № 1

25. 06. 2012 | 17:23
Přečteno 4145 krát
Při rozpravách o zvyšování kvality základního i středního vzdělávání lze často zaslechnout tvrzení, že nezbytnou podmínkou pro dosahování lepších výsledků pedagogické práce je snížení počtu žáků ve třídě. Pokud by tomu tak vskutku bylo, pak bychom demografický vývoj mohli vítat jako samospasný faktor. Bohužel skutečnost ukazuje, že zákonitost – čím méně žáků, tím kvalitnější výuka – tak jednoduše, jak je vesměs pojímána, neplatí. Co se tedy skrývá za tím, že ani školy, jejichž zřizovatelé dotují „luxus“ v podobě malého počtu žáků ve třídách, se nemusejí svou kvalitou lišit od ostatních běžných škol?

Samozřejmě zde hlavní úlohu sehrávají učitelé a jejich pedagogické myšlení. V každé škole vládne určitý pedagogický duch, kterému se většina učitelů podřídí, tj. přizpůsobí mu své pedagogické myšlení, (což je výrazně patrné při jednání pedagogických rad). Přestože na školství působí desítky a desítky let nejrůznější reformní myšlenky a tlaky, můžeme vidět, že zažité tradiční pedagogické myšlení nijak výrazně neovlivňují a školy se v tomto ohledu vzájemně dosti podobají. A tak nepatří k žádným výjimkám, že mladí začínající učitelé, kteří přicházejí s pedagogickými ideály, je záhy po nástupu do prvního zaměstnání opouštějí.

Základní složku tradičního pedagogického myšlení, odrážejícího se pak v celém stylu pedagogické práce, tvoří představa nezbytnosti mocensko-autoritativního vztahu učitelů k žákům. Protože je tento vztah prost upřímného respektu vůči osobnosti dítěte a mladého člověka, nese v sobě zárodek školních neúspěchů. Anebo se snad může dítě či mladý člověk cítit dobře, rozvíjet se v souladu se svými osobními možnostmi a zažívat úspěchy v prostředí, kde jeho osobnost není brána vážně a kde je nucen se po dlouhé hodiny pouze podřizovat cizí moci, byť jakkoliv odůvodněné?

Obhájci tradičního autoritativního vzdělávání většinou argumentují tím, že jím sami prošli, a přesto dosáhli dobrého vzdělání. Zde je možná na místě otázka, jaké by bylo jejich vzdělání, kdyby byli absolvovali školy, v nichž by panovala namísto vynucované poslušnosti atmosféra vzájemné úcty a respektu. Věřím, že by bylo kvalitnější a obohacené častějšími pocity radosti a uspokojení, ve velké řadě případů taktéž posílením sebedůvěry. Jestliže touha po projevech uznání a úcty patří k základním potřebám člověka, potom prostředí, kde se těchto projevů žákům dostává, má zákonitě pozitivní vliv na jejich celkový rozvoj.

Pro pedagogiku není samozřejmě novinkou, že respektovaný žák má lepší předpoklady ke svému osobnímu růstu, proto je nutné se ptát po zdroji síly, která udržuje tradiční pedagogické myšlení při životě ve školní praxi, a to i ve třídách s pěti šesti žáky. Když ponecháme stranou pohodlnost a neochotu měnit zaběhnuté pořádky, odhalí se nám touha po moci a strach ze selhání. Z nich především pramení síla, jež nenechává tradiční mocensko-autoritativní model škol padnout a nutí učitele držet žáky, bez ohledu na jejich počet ve třídě, v mocenském sevření, které zákonitě budí odpor – k učiteli, k předmětu, ke škole, k vzdělávání či přeneseně k někomu či něčemu jinému.

Naplňování učitelské role s sebou vždy přináší příležitost k získání moci nad druhými. Možnost ovládat žáky, poroučet jim, hodnotit je, manipulovat jimi a dokonce je i trestat v sobě skrývá velké pokušení, kterému člověk těžce odolává. Sklon k touze po moci je přirozená, mnohdy zcela neuvědomovaná vlastnost. Jakmile jedinec zakusí mít moc, je velká pravděpodobnost, že se této „drogy“ nebude chtít vzdát. Navíc je učitel k nadřazenému mocenskému postoji podněcován již třeba pouhým nábytkem ve třídě: Učitelská židle má opěrku i sedák čalouněný, kdežto u žákovských židlí jsou opěrka i sedák zhotoveny z tvarované překližky.

Tradiční škola má také zavedený systém rituálů a pravidel, jimiž je potvrzována moc a nadřazenost učitelů. Jejich nezbytnost se často zdůvodňuje právě velkým počtem žáků, které je třeba ve vyučování řídit. Jenže i ve třídách s několika pár žáky, kde by bylo možno předpokládat přirozenější partnerský a individuální přístup, panují tradiční poměry založené na vztahu nadřazeného učitele proti celé třídě, v těchto případech proti celé minitřídě. Touha po moci spojená s potřebou zdůraznění vážnosti a důležitosti učitelské role v takových případech vytváří umělé překážky ve zkvalitnění pedagogické práce, k níž jsou jinak vytvořeny ideální podmínky.

Druhým významným faktorem působícím proti bourání tradičního pedagogického myšlení je strach ze selhání. Většina učitelů se snaží vykonávat svou práci dobře a také hledají způsoby, jak by ji vylepšili. Avšak pouhá informovanost či povědomí o jiných pojetích výuky vyvolávají spíše obavy z případného selhání, než aby vybízely k zásadním změnám ve vlastní pedagogické praxi. Pokud učitelé sami zažívali – od mateřské školy až po školu vysokou – pouze mocensko-autoritativní formu vzdělávání, nelze jim klást za vinu, že k zavedení jiného způsobu se jim nedostává ani důvěry, ani odvahy.

Partnerský vztah ve výchově vychází z respektu člověka k člověku a staví na přirozené autoritě, kterou děti a mladí lidé následují. Učitel, jenž není motivován silnou touhou po moci, má velký předpoklad opustit tradiční pedagogický styl, čemuž může napomoci vytvoření osobního vztahu k žákům, neboť právě ten potřebují – namísto profesionální masky. Jak ale můžeme často slyšet z úst učitelů, osobního vztahu se obávají, neboť ohrožuje jejich tradiční pozici. „Další rok už tuto třídu nechci, ještě bych si k nim vytvořila hlubší vztah,“ zněl rozhodný výrok učitelky na prvním stupni základní školy.

Ruku v ruce s tradičním pedagogickým myšlením se pojí mylný názor, že úkolem školy není vychovávat, nýbrž jen vzdělávat. Ač to mnozí učitelé i rodiče nechtějí uznat, výchova tvoří neoddělitelnou součást školního vzdělávání. Učitel, stejně jako rodič, vychovává nepřetržitě v každém okamžiku celou svou osobností. Pokud se přiklání k tradičnímu pedagogickému stylu, působí i tímto postojem na své žáky a sděluje jim takto, že prioritou je přinutit druhé k poslušnosti, nikoli respektovat jejich potřeby, že pravidla vznikají z vůle silnějšího, nikoli na základě dohody.

O tom, že respekt a úcta k žákům nejsou pouhou naivní představou, jsem měl možnost se přesvědčit ještě v době, než jsem sám nastoupil na školu coby učitel. Docházel jsem tehdy pozorovat vyučování do 8. třídy na zvláštní škole a s nesmírným údivem i obdivem jsem sledoval učitelku – drobnou čtyřicátnici s jemným hlasem, jak plna respektu a úcty pracuje s dospívajícími výrostky převážně z romských rodin, a jak oni s obdobným postojem jednají po celé dny s ní, a to jak ve škole, tak i mimo ni. I ke mně coby hostu, asi o šest sedm let staršímu než byli sami, přistupovali s respektem a úctou, (což mě přimělo k pocitu studu za své předsudky).

Nepřiměřené uplatňování moci, vyjadřování nadřazenosti vůči žákům, které se rovnou pojí s jejich ponižováním, a nedostatek respektu k jejich osobnosti považuji za nejvýznamnější faktory, jež negativně ovlivňují kvalitu trvalejších výsledků výchovy a vzdělávání. Čím menší počet žáků ve třídě, tím intenzivnější je působení učitele na každého z nich, což platí jak pro pozitivní, tak negativní stránku tohoto procesu. Dostáváme se tedy k závěru: u dobrého učitele vede snížení počtu žáků ve třídě k vyšší kvalitě celkových výsledků, u špatného učitele tomu je vzhledem k intenzitě jeho působení zcela naopak. A souvislost s demografickým úbytkem žáků? Netřeba odpovídat.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Anna napsal(a):

"Učitel, stejně jako rodič, vychovává nepřetržitě v každém okamžiku celou svou osobností. Pokud se přiklání k tradičnímu pedagogickému stylu, působí i tímto postojem na své žáky a sděluje jim takto, že prioritou je přinutit druhé k poslušnosti, nikoli respektovat jejich potřeby, že pravidla vznikají z vůle silnějšího, nikoli na základě dohody."

Ve většině zaměstnání je nutná poslušnost. A pravidla v životě vznikají z vůle silnějšího. Nebo snad ne?
25. 06. 2012 | 17:47

Yosif K napsal(a):

Anna napsal(a):
Ve většině zaměstnání je nutná poslušnost. A pravidla v životě vznikají z vůle silnějšího. Nebo snad ne?
25. 06. 2012 | 17:47
V ruznych zamestnanich je nutna ruzna mira "poslusnosti".
Vetsi mira poslusnosti je nutna pri veslovani na galere, nebo rucnim rozbijeni kamene v kamenolomu.
Pri praci instalketra, nebo ve vyzkumne laboratori nebo pri vyvoji software je zapotrebi samostatnejsi mysleni - "poslusnost" pri techto profesich neni "slepa poslusnost" ale spise uvedomela pracovni disciplina.
25. 06. 2012 | 18:05

Panda napsal(a):

Dle mého názoru jako žáka třetího ročníku SŠ je "kamarádský" přístup cesta do pekel. Předpokládá mentální vyspělost žáků, že si uvědomují důležitost jejich výuky a jsou schopni samostatné práce. Přitom to v praxi vypadá tak, že žáci učitelovu schovívavost zneužívají, nic nědělají, a se v důsledku toho nudí a ještě nic neumí. Přísní učitelé s pevně stanoveným řádem výuky jsou (vlastní zkušenost) také nejoblíběnějšími. Dětem se dává spoustu práv a žádné povinnosti. A to jak ve škole, tak v rodině. Myslím si, že to je zdrojem masového rozšíření prokrastinace, znudění a v důsledku toho i smutku v budoucím životě.
25. 06. 2012 | 18:17

Sladký napsal(a):

Pane mlezivo, kdy jste byl naposledy ve škole? A učil jste vůbec někdy? :o))) Nezlobte se, ale ta vaše tvrzení vyznívají v konfrontaci s REALITOU našich škol téměř jako blábol schizofrenika. "Nepřiměřené uplatnování moci" "Vyjadřování nadřazenosti vůči žákům" -kdy a kde jste se s něčím takovým setkal?
Jak byste vyjádřil respekt a úctu k sedmnáctiletému výrostkovi, který vám řekne "Vyliž mi prdel, kundo/čuráku" za pobaveného chechtotu celé třídy?
A i kdyby tomu tak bylo- nemyslíte si, že hned v prvním zaměstnání po absolvování školy se mladý člověk setká se vztahy nadřízenosti a odřízenosti, leckdy velmi tvrdě vynucované?
25. 06. 2012 | 18:19

Sladký napsal(a):

Problém je zcela opačný, Jene Michale Mlezivo. Je to naprostý a totální úpadek autority učitele, školy, rodičů...společnost je hierarchicky uspořádaná a vztahy nadřízenosti, podřízenosti k ní zcela neodmyslitelně patří, nelze je vymazat!!
25. 06. 2012 | 18:28

Občan napsal(a):

Můj ty Tondo kolenatej!
Byl jste, člověče nešťastná, někdy v internátní škole v Anglii nebo ve Francii? Tam by Vás měli za emzáka - a přitom to jsou zhusta soukromé a draze placené školy pro rozmazlené fracky z "elity".
Přesto si tam vejlupek nedovolí ani ceknout a respektuje učitele bez mrknutí okem (co si myslí vevnitř, je jeho věc).

Učil jsem na učňáku. POKUD pro to byly podmínky, tak jsem respektoval osobnosti, diskutovali jsme, bavili se, ba dokonce mě "miminka" párkrát vzala sebou na koncert. Ale když jsem šel s třiceti 17tiletými exoty na plavání, tak šla veškerá volnost stranou. Protože ty paka by se mi jinak utopily.

Náctiletý prostě NENÍ dospělec. Často myslí a jedná zkratkovitě a když se mu "zadaří", dokáže způsobit pěkný malér, aniž by o něj jakkoli usiloval.
Tím méně pak jsou vyzrálými osobnostmi děti a malé děti obzvlášť.

Navíc je škola často jediná autorita, s níž se děti ve svém krátkém životě potkaly.

Ech, škoda slov...
25. 06. 2012 | 19:13

Béda napsal(a):

Autor,

řeknu vám ještě jeden aspekt problému. Snížení počtu žáků je poměrně obvyklé v tzv. nestátních školách, kde si rodiče za luxus malotřídky připlácejí. Nezšídka se tyto třídy stávají odkladištěm pro nezvladatelné, z jiných škol vyloučené žáky dobře (lépe) situovaných rodičů, kteří si pro své děti prakticky kupují vzdělání pro své děti. Zavedení tržního principu - principu školného tedy rovněž automaticky nerovná se záruka kvalitní výuky.
25. 06. 2012 | 19:16

Béda napsal(a):

Občane,

tohle mi nedělejte! :)) (Žeby opět zafungovala telepatie?)
25. 06. 2012 | 19:17

Al Jouda napsal(a):

Názory zeleného učitele.........
25. 06. 2012 | 19:28

otokar napsal(a):

Další multík, který zažil, jak cikánští výrostci respektují učitelku.
Zdá se, že úpadek vzdělání je vyřešen, je třeba více respektovat osobost žáka, nebát se vlastního selhání a další ptákoviny.
milý jene, metla-vyhání děti z pekla. žák, který se nebojí svého učitele, ten za chvilku leze po zdi jak opice. Tzv. hodní učitelé neudrží kázeň ve třídě, proto nic nenaučí, neb furt napomínají.
Současné výsledky vzdělanosti mládeže hovoří jasnou řečí. Něco není v pořádku. Že by nedostatek úcty k žákům? Vzpamatujte se,člověče! A nelze-li, aspoň nepište.
25. 06. 2012 | 19:52

Anna napsal(a):

otokar

Souhlas. Jen doplním: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.`
U nás jsme přešli na profi armádu, tak by výchovu v lidi měla převzít škola.
25. 06. 2012 | 20:45

Josef K. napsal(a):

Jaké může být školství v zemi, kde se nic nedozvíte ani z událostí ve světě? odpovídající. Tím chci opět zdůraznit, že bstav školství nemá moc primárně společného ani s učiteli ani s inspektory ani s teoretiky. Má však hodně společného se stavem společnosti, její schopností být kolektivní veličinou, sdílet nějaký aparát základních hodent.
Podobné technokratické úvahy jsou zoufalým projevem intelektuální nemohoucnosti.
25. 06. 2012 | 21:06

Bára napsal(a):

Pane Mlezivo, musím Vám napsat. Sice s několika Vašimi články jsem dříve nesouhlasila, ale tady jsem se našla. Asi jsem taky naivní, jako Vy - soudě podle reakcí ostatních komentujících.

Chtěla jsem být učitelkou, protože se mi líbilo, že učitelka je moudrá, vzdělaná, příjemná a laskavá paní, která má moc ráda děti a ony zase ji. Proto ji děti následují a ona je může vychovávat, vést je k poznání i k dobrému chování a jednání mezi sebou navzájem.

Po dvanácti letech jsem se z jiného působiště shodou okolností vrátila na základní školu jako učitelka 2. stupně. Učitelství mi připadá jako trest. Od prvních hodin jen hledám, čím bych žáky zaujala, upoutala, čím je motivovat k práci a učení, probudit v nich snahu. Zatím marně. Nic je nebaví, práce je nudí (snad až na pár, ale hodně málo výjimek, které se ale nedokáží prosadit oproti ostatnímu kolektivu). Jediné, co se mi podařilo, je získat důvěru - stále za mnou někdo z žáků chodí a svěřují se s věcmi z rodin i ze školy, žádají o radu i pomoc. Mohu říci, že nemám nikoho ze žáků, s kým bych dobře nevycházela. Ano, já je respektuju, přesně jak píšete - a oni to spolehlivě vycítí a ohromně ocení. JENŽE.
Vzájemná důvěra ani dobré vztahy při vyučování mi ani dost málo nepomáhají k něčemu, co bych mohla nazvat efektivní výuka. Nebo aspoň slušné výsledky, kdy se žáci dobrovolně zapojí do procesu a pracují. Jakmile chci začít pracovat, třeba i alternativními formami, zkoušela jsem i hry, netradiční metody, apod., je zle. Začne zlobení a plně si mě vychutnají - oni ví, že jsem "měkká". Jakmile poprvé přišla do mé hodiny třídní učitelka (metr), zařvala na ně a byl klid - ovšem jen pár minut, pak začnou znovu. Většinu hodin čekám na ztišení, snažím se dávat hodně písemných doplňovaček jako ostatní učitelé, protože to je jediná doba, kdy třída trochu ztichne, a čekám, kdy konečně zazvoní.
Marně přemýšlím, kde ten režim začíná - asi na 1. stupni. Tam už je kolegyně ne zcela zvládají, tak přejdou na křik. Ten zabere, ale taky otráví - obě strany. Podle mě to začíná špatnou výchovou v rodinách, děti smějí vše, jsou vedeny k právům, ne příliš k povinnostem a slušnosti. Bohužel ve výsledku pak máme špatné školství a mezinárodní ostudu, jak klesáme ke dnu. Bez výchovy není vzdělání. A teď co s tím.
25. 06. 2012 | 21:09

Pepa Josef napsal(a):

Článek objevil velkou věc: dobrý učitel učí dobře, špatný učitel učí blbě.
Uč jak uč, hlavně nauč, říkával můj dědeček, školní inspektor. A já bych dodal, že učitel musí hlavně dobře hrát svoji roli, z tohoto pohledu je ideálem Igor Hnízdo. Nejhorší nešvar českých učitelů, najmě ženského pohlaví, je, že si školní problémy berou osobně. Zedník se nenasejří na cihlu, že blbě drží, česká učitelka to dělá běžně.

A hlavně naše základní školy opouští obrovské procento žáků, kteří vzdělávání kladou aktivní odpor. To je vina jen učitelů?...
25. 06. 2012 | 21:12

Josef K. napsal(a):

Panda. Partnerský , kamarádský, vztah studenta a učitele má smysl pouze tam, kde jsou na oba kladeny ty nejpřísnější nároky a nelze je obejít. Proto tato forma vznikla, měla přinést v napětí z povinností a obavy z jejich nesplění ono částečné uvolnění. Povinnost je dána obecným požadavkem společnosti, vzájemná podpora učitel žák napomůže jejímu plnění, u středoškoláků v procdesu socializace nezbytně.
Tento vzat negunguje v okamžiku, kdy povinnost není jako projev autority společnosti. Česko typicky od normalizace, kdy talent a pracovitost nebyl ničím ve srovnání s loyalitou. Tak vznikla společnost naprostého kompromisu, její důsledky jsou dnes na stole a ještě se prohlubují za vlády Toljů s jejich rudagardovskými sklony z dob zabírání Sudet. O tom, že Rožnov jsou Sudety, navíc silně protestantské, snad není sporu.
25. 06. 2012 | 21:13

Pepa Josef ješčo raz napsal(a):

A propos, vždycky platilo, že v armádě, v divadle a ve škole nemá demokracie co dělat. Jakmile takový absolvent vleze do prvního zaměstnání, je první den vyléčen z nějaké rovnosti (i volnosti, bratrství nevyjímaje) a je mu jasně dáno najevo, kdo má vždycky pravdu.

Ale takhle to sakra má bejt! Přece mám-li za něco jako šéf zodpovědnost, nebudu to konzultovat s každým picmochem. Což rovnou neznamená, že ho musím ponižovat. Autor by si měl zkusit týden odučit ve škole. Ale obyčejné, řadové, žádné "prestižní".
25. 06. 2012 | 21:17

zdenekbrom napsal(a):

Ahoj Michale,

problém vidím v obecné poloze, ve které píšeš.

Během výuky jsou různé chvíle. Jednou je třeba drsné držení uzdy, jinde můžu povolit. Jiné je to u Toníka, jiné u Pavla. O něčem se debatovat dá, o nečem ne.

Nemochu Tvůj text dost dobře uchopit.
25. 06. 2012 | 21:19

zdenekbrom napsal(a):

Oprava:

Nemochu - nemohu.
25. 06. 2012 | 21:20

Pepa Josef napsal(a):

Bára: naprosto chápu. Jediná Vaše "chyba" je, že nejste - chlap. Z toho pramení ty pocity "měkkosti" na obou stranách. Jinak s tím nemůžete nic udělat. Čili buď přežít s pocitem, že jste udělala vše, co je ve Vašich silách a udělala jste to profesionálně, nebo odejít. Nechcete zkusit nějakou střední školu? Tam by to mohlo fungovat, zníte jinak velice věrohodně.

To je duch této společnosti, jejíž prezident prohlásil, že morálka je přepych a hlavní jsou jakkoli vydělané prachy. A k těm netřeba vzdělání.

Chcete-li malou naději založenou na zkušenostech - ono to těm žákům dojde a někteří Vám to i řeknou. Jenže to už nebudou sedět v těch lavicích. Zkuste být méně tvořivá, neřvěte, je to o hlas, protože učitel většinou neumí s hlasem pracovat, řekněte žákům pravidla a důsledně je vyžadujte. Hodiny klasicky strukturujte do pevných částí časově limitovaných... Ale to asi děláte. Navzdory panu Mlezivovi trvejte na pozdravu, tj. žáci vstanou, zklidní se, vy řeknete Dobrý den, děkuji vám, posaďte se, počkejte, až se posadí a zvolte rytmus, při němž nebudou mít prostor zkoušet, jak jste měkká. Co se týče motivace, mám po těch letech jedinou zkušenost: jakžtakž funguje pouze zaujetí učitele, jeho rozhled a schopnost pokud možno vtipně reagovat. "Motivační vyprávění", obrázky a videa berou žáci jako vítanou příležitost se na všechno vykašlat. Žák se musí trochu bát, jinak to nejde.

Komenský doporučoval řezat žáky metlou, ale pozor, píše "bez křiku a zuřivého mlácení" a tak by měl vypadat každý trest.
25. 06. 2012 | 21:32

mb napsal(a):

myslim že panda bude mít velký kus pravdy ... na to ovšem mleziva může odpovědět ... že je to důsledkem mocenského systému .... což asi není zcela pravda ,... viděl bych to na zlatou střední / podobně brom / ...

rozhodně učitel nesmí ustupovat lumpům, gaunerům a zlu ...

aneb jak pravil ludvík vaculík: není horšího tvora než zbabělý učitel ...

zatím ...
25. 06. 2012 | 21:36

mb napsal(a):

Al Jouda napsal(a):
Názory zeleného učitele.........
25. 06. 2012 | 19:28

... ani h....
25. 06. 2012 | 21:38

mb napsal(a):

milý jene, metla-vyhání děti z pekla. žák, který se nebojí svého učitele, ten za chvilku leze po zdi jak opice.

si to taky představte, na karláku na každym stromě jeden žák bez disciplíny ....
25. 06. 2012 | 21:39

Bára napsal(a):

Pepa Josef

Děkuju za podporu, rady beru a v podstatě se o totéž snažím. Na tom "strachu" zapracuju, žák se musí trochu bát. Snad je ve mně kus i té hérečky :)
Mějte se.
25. 06. 2012 | 22:05

Drak napsal(a):

Bohužel, naše školství si na vzdělávání spíše jen hraje. Do školy se nechodí pro informace a vědomosti, ale pro známky a hlavně "ten papír" na konci. To mohlo fungovat za minulého režimu, kdy byl vzdělávací systém tvrdě represivní a selektivní, kdy se o každé místo na sš a vš muselo tvrdě bojovat a kdy učitelé měli nad žáky a jejich osudy takřka neomezenou moc. Ale ne v dnešní době, kdy není velký problém se dostat na téměř jakoukoli školu. Navíc, čím dál tím víc žákům dnes dochází, že značná část učiva je pro ně v praktickém životě nepoužitelná a tudíž k ničemu.
25. 06. 2012 | 22:22

mb napsal(a):

bára vzpomente si treba na nějakého malého savce ... který načepýří peří ... a zažene třeba hada / plaza ... ( to je dobra motivační pomůcka ne ? / ... trochu načepýřit peří ...
25. 06. 2012 | 22:22

mb napsal(a):

teda srst :-)) ---
25. 06. 2012 | 22:40

Pepa Josef napsal(a):

Drak: trošku se musím smát nad tou represí a selekcí - my jsme byli průmyslovka nabitá žáky, protože velká fabrika tak velela, mnoho z nich bylo velice chytrých, schopných a i když to některé nebavilo, dokázali přijmout status quo. Výborné vztahy, komunikace, humor, studentský vtip... Kámen úrazu dnešní doby je v tom, že v duchu RVP/ŠVP se nesmí říct "student něco umí", neb jsou tam dvě zakázaná slova: student a umí...

Dneska hanba mluvit: katastrofální úbytek žáků, neb techniku neobelžete, buď to prostě umíte nebo neumíte :)), slučují nás s kdekým... dítě s dvojkou-trojkou z matiky ZŠ neumí nic, slovní úlohu nechápe ze dvou důvodů: je z matiky a je slovní... Jo, jsou tam žáci, co vyhrávají odborné soutěže, ale to jsou ojedinělí jednotlivci.

Za další: pobavil mě opět ten evergreen s praktickou použitelností. To je oblečení, obutí a použití WC. Ta "prakticky nepoužitelná" část učiva formuje žákovu osobnost, mnohdy poprvé a naposled v životě. Škola není zaškolovací kurz a říci, zda žák je vzdělán dva nebo tři metry, nelze. Vy neznáte tezi o tom, že vzdělání je v tom, co ve vás zůstane, když zapomenete všechno, co jste se učil ve škole (Čapek řekl z latiny a řečtiny)? Vy nepoznáte vysokoškoláka od středoškoláka jen podle toho, jak mluví, myslí, formuluje, argumentuje? Nikdo přece nemůže vědět, co bude v dalších padesáti letech aktivního života potřebovat. Žákům dojde velké Ho...! Kdyby uměli zhodnotit, k čemu jim je školní vzdělání, měli by zkušenosti padesátiletých a tudíž by v té škole nemuseli být. V tom je právě zodpovědnost učitele někam ty žáky vést, oni proboha v patnácti nemohou tušit, kam jdou.
25. 06. 2012 | 22:47

Pepa Josef napsal(a):

mb: to mi připomnělo Jiřího Suchého: "... a naproti mně seděli dva biolózi. Ten mladší biolog, tomu byly tak štyry, tvrdil, že velryba má nohy. Chtěl jsem mu vysvětlit, že velryba nemůže mít nohy, protože velryba je savec a savci... no, jsem ho nechal bejt..."
:))))
25. 06. 2012 | 22:56

Marcela napsal(a):

Pane autore, domnívám se, že tematika, kterou jste nastínil, není tak jednoduše černobílá. Když se podívám na ver*ež, která zastupuje občany v této republice, marně přemýšlím, dle jakého principu byla tato dnes už ne mládež, ale "stářež" (viz náš vrcholný zástupce mezinárodní politiky, který neustále spí), vychovávána. Můj názor je, že doma a i ve škole těmto lidem museli rodiče i učitelé vtloukat denně do hlavy, že mají být sprostí, hloupí, narcističtí...aby dosáhli v životě úspěchu. a vida, oni opravdu úspěšní jsou.
Co tedy s dětmi plné ideálů, které se ve třídách mísí s individuy, které se cvalem blíží svým vzorům v politice? Tj že sprostota, hulvátství,pohrdání druhými (hlavně slabšími, nemocnými,nemohoucími, starými atd), krádeže, podvádění tunelování atd - je správný recept na to, aby byli úspěšní. A: daří se to, jak pozoruji ve školách....

Těch pár světlých slušných a osvícených výjimek (promile obyvatelstva) je zadupáváno do země. Je to přístupem pedagogů? Částečně ano. Druhý podíl na tom mají rodiče. Co s tím? nějak si na to za dobu 28 let v praxi nedovedu odpovědět.
A že mladí učitelé odcházejí po roce pryč ze škol? A kam jdou? Je spousta lidí s pedagogickým vzděláním, kteří by rádi tuto práci dělali a nemohou,protože při zvyšování věku do důchodu mohou čekat do soudného dne a místa ve školství se neuvolní. Takže špatní, unylí a příliš autoritativní učitelé se tam drží jak vši a ti ostatní? Makají na páse ve fabrikách pod dozorem norem a novodobých otrokářů. To je systém hodný 21.století:-(((
26. 06. 2012 | 07:02

MaB napsal(a):

Klasik ekonomie a sociologie Pareto říká: "každé odstranění hierarchie vede k nastolení hierarchie nové."

Pokud odstraníte autoritu učitele vůči žákovi, dostaví se autorita žáka vůči učiteli. To je na řadě škol již podprahová realita.

Partnerský vztah je možný jen mezi srovnatelnými jedinci. To učitel a žák nejsou.
26. 06. 2012 | 07:06

Občan napsal(a):

Béďo,

se s odstupem omlouvám :o)))
Ale klidně to doplňte, určitě jsem toho ještě dost opomenul, protože když jsem to psal, šel mi kouř z uší a kolem synapsí lítaly blesky.
26. 06. 2012 | 07:42

gaia napsal(a):

nedivím se mladým, že brzy ztrácejí ve škole ideály, pokud přijdou vykrmeni takovouto ideologií.

To teorie cukru a biče, přednášená v 50. létech byla pro učitele přívětivější, však také brzy vymřou kantoři, kteří ještě stále tvrdí, že učitelství je pěkná profese a že by si ji zvolili znovu.

A také byla přívětivější pro děti, neb měly mantinely a když se to dobře podalo, toho cukru mohla být většina.
26. 06. 2012 | 08:55

Martin napsal(a):

Není třeba se pouštět do tak hlubokých úvah, každý ví že se osmiletá ZŠ nedávno převexlovala na devítiletou a kde jsou výsledky ? Děcka jsou ve škole o 12,5 % déle a vycházejí ze škol chytřejší alespoň o 5 % ? No tak to ani náhodou, spíše naopak.
Jak je možné, že dříve byly třídy běžně od 24-28 dětech a za 8 let se udělalo víc, než dneska za 9 let s třídami o 20 dětech ?
Odpovím si sám, každá učitelka s třicetiletou praxí potvrdí, že díky systematickému torpédování výukového procesu z Ministerstva je to rok od roku horší, prostě na Ministerstvu školství sedí diletanti.
26. 06. 2012 | 09:11

Důchodce68r napsal(a):

„Zakopaných psů zkvalitňování škol“ je jistě víc.
Nejsem sice učitel, ale s jedním takovým ještě zakopaným buldokem jsem náhodou měl možnost se potkat.
Je to výživa (smích povolen.)
Tak jako má zásadní vliv na vznik, průběh a léčení „fyzických“ poruch a nemocí, tak překvapivě silný vliv má i na funkci mozku, tedy chování lidí, nálady, trpělivost, pozornost, schopnost spolupráce, atd. atd. až po kverulatství, hypermobilitu u dětí, i těžší duševní poruchy. Bohužel, prakticky toto chybí ve výuce na lékařských fakultách (v celé Evropě, v protikladu se stavem v USA). A jde to mimo pozornost psychologů, učitelů atd. Kromě jednotlivců to nikoho nezajímá. Ministerstvo školství je zahlceno personálními rošádami a rozkrádáním dotací z EU.

Zajímavé je, že poznatky tohoto druhu se dostávají od nesporného potvrzení do všeobecného využívání zpravidla právě po 50 letech. Ty potřebné pro nápravu psychiky školou povinných (a zvýšení psychické odolnosti učitelů) jsou tedy prozatím rozptýleny ve velké převaze jiných. Je dost pracné je vyhledávat. A asi by to neměli být učitelé, kdo by měl vést kuchařky k tomu, co mají dětem přidat a také vyřadit z jejich stravy.
Končím, můžete se smát. Naposled to ale budu já, až se zmíněný přístup s výrazným úspěchem hromadně uplatní. Snad za 10, 20, 30 let, těžko odhadovat.
26. 06. 2012 | 10:13

mb napsal(a):

pepa josef ja to zmotal ... protože vim že hada dokážou zahnat jak savci tak i ptáci ( kterýho jsem viděl jak se naparuje / čepýří a plaza zažene ) ... taková fůze nezáměrná ... hezký den
26. 06. 2012 | 13:07

KAteřina napsal(a):

Pane Mlezivo, úplně jste pominul třetí stranu, rodiče. Ti jsou nejvíc zodpovědní za výchovu a vzdělávání dětí. O úpadku rodičovství není pochyb, takže je možné, že za úpadek vzdělanosti nemůže školství, ale rodiče.
A Důchodce není směšný, má naprosto pravdu. Dítě, které přijde do školy hladové a pak se posilní pytlem brambůrků a energetickým nápojem, je nesnesitelné.
26. 06. 2012 | 15:02

Zdena napsal(a):

Chodila jsem do školy hodně dávno, ale nic z toho, co jsem se naučila, nebylo zbytečné. Nebyla to ztráta času, všechno se později nějak hodilo.
Moc nerozumím námitkám typu: Děti se učí zbytečnosti.
26. 06. 2012 | 15:38

Jan-Michal Mleziva napsal(a):

To Panda:
Kamarádský přístup, který popisujete, je pravděpodobně pokus o vytvoření partnerského vztahu. Jenže tomu se musejí žáci, kteří na něj ve škole nejsou zvyklí, naučit, jinak se vše zvrtne tak, jak popisujete. Ale můžu Vám z vlastních zkušeností potvrdit, že lze ve škole vybudovat i kamarádský či přátelský vztah mezi učitelem a žáky, který vnímám coby rozvinutý partnerský vztah, a to samozřejmě při dosahování žádoucích vzdělávacích výsledků. Partnerský vztah ve škole neznamená, že by se z výuky vytratil řád, jen jeho utvoření a dodržování stojí na jiném principu než u mocensko-autoritativního vztahu.
To Sladký:
A není třeba realita našich škol, kterou máte asi na mysli, důsledkem mocensko-autoritativního vztahu? Dříve se žáci učitelů často báli, dnes už tomu tak není. Potom učitel, který se staví před žáky s mocenskou maskou, musí působit naprosto nedůstojně. Neschovávají ale pod touto maskou vlastní nedostatky? Jsem přesvědčený o tom, že mladí lidé chtějí mít před sebou osobnost – člověka bez masky, kterému jeho chyby a vady jsou ochotni tolerovat. To, že jako dospělí přiznáme před žáky své nedokonalosti, dovolíme i jim, aby byli sami sebou a nemuseli se obávat, že nebudou dospělými přijímáni jako hodnotní lidé. Pak nebudou mít žáci například potřebu opisovat a podvádět.

To Bára:
Co se týče obsahu článku, naivní si nepřipadám. Je sice napsán v teoretické rovině, ale vychází z vlastní praxe.
Když jsem v roce 1991 poprvé nastoupil na základní školu coby učitel, byl jsem připraven o tradiční nástroj moci, o klasické známkování žáků. Jednalo se o nepromyšlený experiment, který nevzešel z vůle učitelského sboru, nýbrž byl nařízen. Byla to tedy novinka jak pro učitele, tak pro žáky. U starších kolegů jsem zjistil, že neznámkování žáků vyřešili zavedením jiných ekvivalentů známek, já jsem se pokusil hledat jiné způsoby motivace. (Učil jsem němčinu.) Žáci zprvu odmítali spolupracovat, chtěli za svou „práci“ odměnu. Vymýšlel jsem vše možné, ale nic nezabíralo. Po třech týdnech nastal zvrat. Děti přišly na to, že zaobírat se cizím jazykem má smysl samo o sobě, že vlastně žádné známky či jejich náhražky nepotřebují. Domácí úkoly žáci nedostávali, od rodičů jsem se dozvěděl, že si je vytvářeli sami. Jen tak, pro sebe.
Pokud, Báro, se všemi žáky vycházíte velmi dobře, pak problém spočívá asi v tom, že žáci postrádají pravý smysl školního vzdělávání. To může mít počátek na prvním stupni, jak píšete. Tam se v prvé řadě formuje vztah ke vzdělávání. Nemá-li pro mě coby dítě něco smysl, dobrovolně to nedělám a nemám to rád. Vaši žáci jsou navyklí pracovat pod nátlakem, který Vy uplatňovat nechcete, a tak nepracují. Svou „měkkostí“ jim k tomu dáváte signál. Jestliže ale požíváte důvěru svých žáků, pak by nemělo být obtížné pomoci jim najít smysl práce s Vámi. Vždy jsem s žáky mluvil o tom, jaké jsou jejich představy a přání týkající se výuky. Nicnedělání to nikdy nebylo.

To KAteřina:
Jak velkou šanci mám coby rodič ovlivnit to, co probíhá ve škole?
26. 06. 2012 | 15:52

Jarle Halsnes napsal(a):

Já bych Zdenu doplnil: mně se samozřejmě všechno nehodilo. Jsou i věci (např. jména psů babičky Boženy Němcové), které se sice hodily, ale leda tak do křížovky - byl to tedy vyloženě ztracený čas. Ale řada věcí nějaký smysl měla, resp. mít mohla. Vzpomenu tedy bonmot svého otce na toto téma, když jsem se ptal: "K čemu mi to bude?" - "K ničemu, když to nebudeš umět."
26. 06. 2012 | 15:59

Jana Pechová napsal(a):

Článek se mi moc líbí.
A i když málokterá potíž má jedinou příčinu, dlouhodobě si myslím, že nedostatek pedagogických osobností s přirozenou autoritou má tak trochu na svědomí už samotný výběr.
To, že se sama dokážu naučit nazpaměť třeba tisíce stran textu a přečkat noc ve stoji na hlavě nezaručí, že byť jen zlomek z toho dokážu také někomu předat.
Myslím si, že uchazeči o studium na pedagogických fakultách by měli mít jako jednu z podmínek k přijetí dlouhodobou (aspoň dvouletou) práci s mládeží a měli by též projít talentovými zkouškami. Výborný prospěch by v tomto případě neměl uchazeče zvýhodňovat.
26. 06. 2012 | 16:17

přísloví napsal(a):

čím víc se hovno maže, tím víc smrdí
26. 06. 2012 | 19:52

Pepa Josef napsal(a):

Jana Pechová: obávám se, že v tu ránu by pedagogické fakulty mohli zavřít pro absenci zájemců. To jsou iluze. Mizerné platy, bezradnou inspekci, obtěžující právní předpisy, nevychovanou veřejnost orientovanou na prachy bez práce, systém padajícího lejna končícího na hlavě ředitele a nesmyslné financování talentovky opravdu nevyřeší.
26. 06. 2012 | 21:16

Pepa Josef napsal(a):

to autor
ad Bára: rok 1991 byl po stránce přístupu a postojů žáků hluboce v minulém století. Změna od té doby je propastná. Nelze srovnávat.

ad KAteřina: ovlivnit školu lze prostřednictvím školské rady, sdružení rodičů apod. docela dost. Musí se na to ale sejít lidi, to není záležitost jakéhosi imaginárního "školství".

ad Sladký: žáci mají přirozenou potřebu podvádět, protože mají dojem, že je to normální, když naši volení zástupci rozkradou 100 mld ročně a nic se nestane, jen se o tom kecá. Nejsme Skandinávie, tady se "taknějak" podvádělo odjakživa.

sakra, nejsem stroj, jen ty blbosti dole nemůžu už potřetí přečíst
26. 06. 2012 | 21:25

Pepa Josef napsal(a):

Jarle Halsnes:
díky, velmi vtipná odpověď na nezodpověditelnou otázku. Já na to říkám: "Zařadíš se mezi lidi, kteří to umí a ne mezi ty, kteří to neumí. A ti první se dost liší od těch druhých..."
26. 06. 2012 | 21:27

Bára napsal(a):

to Pepa Josef

to autor
ad Bára: rok 1991 byl po stránce přístupu a postojů žáků hluboce v minulém století. Změna od té doby je propastná. Nelze srovnávat.

No právě. Nejsem až tak mladá, v devadesátých jsem taky nějaký čas učila. Právě ten šok, co se to se školstvím stalo za posledních cca 12 - 13(15) let, mě děsí. Třídy byly tehdy nacpané, přesto jsem zažila většinu učitelů klidných a i k žákům příjemných. Vzadu mi seděli Romové, tak 5 - 8 v každé třídě - a byla pohoda, nerušili, byli v klidu, dávali pozor a občas i něco věděli. V hodinách se dalo bezvadně diskutovat, všichni dávali pozor a spolupracovali - dnes si takhle představuju opěvované finské školství. Rodiče chodili do školy s úklonou, pár zlobičů taky bylo, ale bylo vidět, že je doma sjedou a byl klid. No, škoda, že z tohohle obrázku mi zůstalo v současné realitě jen strašně málo.
26. 06. 2012 | 22:29

KAteřina napsal(a):

Rodiče ovlivňují dění ve škole zásadním způsobem, nejen prostřednictvím školských rad. Je důležité, aby dítě chodilo do školy vyspané, odpočinuté, připravené, najedené a vstřícné. Aby mělo dostatek pohybu mimo školu a svačinu do školy.
26. 06. 2012 | 22:33

Pepa Josef napsal(a):

KAteřina:
Výborně, máte za jedna! Někdy mám podle smradu a červených očí pocit, že většina středoškoláků bydlí v putyce.
27. 06. 2012 | 10:12

Mirek - HK napsal(a):

Vše záleží na osobnosti učitele.

Pokud je učitel osobnost a nemusí používat stupidní metody zastrašování a nátlaku, tak má vyhráno. Studenti si moc dobře uvědomí, že pokud mají kvalitního učitele, kterého si váží, tak je daleko lepší pacifikovat resp. ignorovat spolužáka, který kazí dobrý vztah s tímto učitelem. Oni ti mladí chlapci a děvčata to ve svých -nácti letech také nemají lehké a nabídnutou pomoc od staršího kamaráda-pedagoga neodmítnou obzvláště, když si uvědomí, že vyučovací hodiny právě s tímto učitelem není jedna velká nuda. Zažil jsem hodně učitelů, ale mohu říci, že je jich jenom několik, kterých jsem si opravdu vážil. Řada z nich nemělo být nikdy umožněno pracovat s mládeží. Pokud stále platí to, že na pedagogický institut odcházeli studovat ti, kteří se nedostali jinam resp. na jiných školách už neuspěli(u dřívějších ročníků chlapců pak platilo - raději alespoň nějakou školu vystudovat a nejít hned na vojnu), pak není se co divit, že pedagogy jsou lidé často bez vztahu k mládeži. A to je ten hlavní problém. Myslím, že děti už v 10 - 12 rokách moc dobře vědí s kým mají tu čest. V dobrém i ve zlém.
28. 06. 2012 | 15:43

Lenka Štrosová napsal(a):

Nedá mi to nezapojit se : pane Mlezivo, Váš text by mě i docela zaujal, kdybych si nepamatovala Vaše působení ve Waldorfské škole v Jinonicích. Moc úspěšné nebylo. Děti Vás měly na háku, mluvily o Vás hanlivě, a my, rodiče, kteří se s Vámi setkali na třídních schůzkách, jsme byli dost zděšení.
Nemůžu se zbavit dojmu, že ten velký počet škol, na nichž jste působil, je dán tím, že jste nikde nepobyl dlouho.
02. 07. 2012 | 21:06

Jan-Michal Mleziva napsal(a):

Paní Štrosová, škoda, že mi své zděšení sdělujete až teď. Před osmi lety bych to byl uvítal a možná by se dalo leccos změnit k Vaší spokojenosti. Rok svého externího působení ve WŠ mám docela v živé paměti, obzvláště experiment v osmé třídě, spočívající ve střídání výuky angličtiny a němčiny po měsících, tj. jeden měsíc 2x týdně AJ, druhý měsíc NJ stejně tak. Z toho jsem byl tehdy poněkud vyděšený já. A také z toho, že musím zbourat sedm let zaběhnutý způsob výuky odešlé paní učitelky. Protože mi Vaše uvedené příjmení nesedí k nikomu z žáků, tak mohu jen podle Vašich slov odhadovat, ke komu z nich patříte. Na základě toho vybírám z jedné závěrečné zprávy (jejich koncepty mám ještě schovány): „Tento školní rok mi připadal jako období proměny Tvého vztahu k němčině. Pokud je tomu skutečně tak a Tvůj zpočátku až nenávistný postoj se vytratil, pak už snad nebude nic bránit tomu, aby …“ (Doufám, že jsem se strefil – M. S. A jestli ne, pak to bylo těsně vedle – S. R.) Paní Štrosová, s mnohými bývalými žáky, dokonce i některými rodiči, jsem stále v kontaktu, takže oněch pět měsíců nevidím tak černě jako Vy. Myslím, že se Vám tehdy dostávaly informace jako součást velkého vzdoru dospívající osobnosti, s kterým jsem nepovažoval za vhodné bojovat, ba naopak jsem se jej snažil v mezích možností respektovat. Mrzí mě, že jsem ve Vás zanechal takovou stopu, ale s žáky jsem se tehdy loučil s pocitem, že chápou, proč jsme věci dělali tak a ne jinak. Pokud by Vás to ještě dodatečně zajímalo, rád si s Vámi popovídám. (Kontakt: mleziva@centrum.cz)
03. 07. 2012 | 02:42

Lenka Štrosová napsal(a):

Pane Mlezivo, právě to, že jste se cítil nucen bourat sedm let práce paní učitelky, která byla výborná, to už bylo divné. Na waldorfských školách JE jiná metodika práce. Ze své zkušenosti rodiče pěti dětí,které postupně WŠ prošly, úspěšně se dostaly na prestižní pražské střední školy a ty nejstarší pokračují ve studiu na VŠ, mohu říci, že ona jiná metodika skutečně funguje. Proč zrovna Vy jste se snažil dělat to jinak, netuším. Dál už, pokud vím, s Vámi škola nespolupracovala.
05. 07. 2012 | 21:23

Jan-Michal Mleziva napsal(a):

Asi Vás, paní Štrosová, překvapím, ale nabídku záskoku na waldorfské škole jsem využil především kvůli příležitosti vyzkoušet si její metodiku přímo v ní. Současně mě po dvanácti letech práce se středoškoláky lákalo prostředí dětí prvního stupně, neboť bylo pro mě coby rodiče aktuální. A přibral jsem ještě osmou třídu. Proč zrovna v ní jsem musel naprosto změnit styl výuky, nebudu tady písemně vysvětlovat, ale bylo to s vědomím kolegia školy. Mrzí mě, že jste se neozvala tehdy. Informace o úspěších Vašich dětí by bylo určitě vhodné uvést v komentářích pod můj článek z 29. června 2011.
07. 07. 2012 | 00:10

Miláno z Děčína napsal(a):

Tato problematika je na rozdělení tématu a tím i diskutování!
Po zdraví/ekologii/,justici,ekonomii,kultuře,sportu atd. musí být na 1 místě,neboď musí být mnoho let ve předu před životním způsobem života samotným:
Musí býti připraveni pedagogové,vychovatelé a ostatní pracovníci kolem.
Tzn. - od A až po Z naše zákony.Bohužel,neni tomu tak!!!
27. 08. 2012 | 11:33

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy