Vztah rodiny a školy se v posledních letech výrazně mění. Doba, kdy rodiče byli smířeni s úlohou pouhého přihlížitele dění ve škole, je asi nenávratně pryč. Stále více přibývá rodičů, kteří se zajímají o to, jakou formou jsou jejich děti ve škole vzdělávány, a svou případnou kritiku si nenechávají pro sebe, ba dokonce vznášejí své požadavky. Nové postoje a způsoby chování rodičů vůči škole se tak dostávají do konfliktu s tradičním postavením školy spočívajícím v její nadřazenosti nad rodinou.

Škola se zákonitě své tradiční pozice nechce vzdát, vždyť přece „odjakživa“ platilo, že rodina se musí podřídit škole, a to v zájmu dítěte, neboť škola coby prodloužená ruka státu zajišťuje povinné vzdělávání každého dítěte a dohlíží nad ním. Koneckonců až do roku 1998 platilo ustanovení zákona o rodině, že o výchovu dětí pečují v nerozlučné jednotě rodiče a stát spolu se společenskými organizacemi, přičemž vzdělávání bylo doménou státu. Následná i stávající právní úprava už státu výchovnou roli nepřiznávají, zato deklarují, že je třeba zohledňovat názor dítěte v záležitostech, jež se dotýkají jeho zájmu, tedy včetně vzdělávání. V podobném duchu zní příslušné ustanovení školského zákona. A tady se, myslím, dostáváme k jádru problému.

Vedle časté neochoty akceptovat požadavky rodičů panuje na školách ještě častější odpor k požadavkům samotných žáků. Mimochodem řada učitelů středních škol se dosud např. nesmířila s tím, že musejí respektovat plnoletost svých studentů. Učitelé si stěžují, že „žáci mají jen samá práva a žádné povinnosti“ a že stát nechává pedagogy na holičkách, když jim není s to zajistit status veřejného činitele, aby tak mohli rázně své žáky umlčet. Samozřejmě není pravda, že by žáci neměli povinnosti. Zákon jim mimo řádného chození do školy ukládá povinnost řádně se vzdělávat, dodržovat školní předpisy a plnit pokyny pedagogických pracovníků. Potíže nastávají při vymahatelnosti těchto povinností.

Vyjdeme-li ze stěžejního předpokladu, že právo na vzdělání přísluší dětem, tj. žákům škol, náleží jim, alespoň to tak chápu, taktéž – přiměřeně věku – oprávnění svým právem na vzdělání disponovat. Ve zbytku leží zodpovědnost za naplňování práva na vzdělání na zákonných zástupcích dětí a teprve poté na osobách, které zákonní zástupci vzděláváním dítěte v rámci veřejné služby „pověří“. Zákon dokonce školám nařizuje zohledňovat vzdělávací potřeby jednotlivce. Jestliže žák vnímá, že vzdělávání ve škole pro něj přestalo být v tom či onom ohledu přínosné a postrádá smysl, pak zajisté dochází k tomu, že rezignuje na svou povinnost řádně se vzdělávat atd. Úkolem školy coby odborného vzdělávacího zařízení je s žákem i jeho zákonnými zástupci komunikovat a společně hledat řešení, aby se dítě mohlo cítit vzděláváním ve škole naplněno a současně aby učitel byl s to takové vzdělávání organizovat a vést. Takovéto společné hledání řešení, jehož součástí je i vytváření pravidel, lze dokonce považovat za významnou součást vzdělávání.

Vyhovět požadavkům žáků a jejich rodičů v plné míře nejspíš není v možnostech školy, snaha vyjít jim vstříc však z možností pedagogických pracovníků škol nemizí. Když se podáváme na školy, vidíme, že se většinou snaží vyhradit prostor pro komunikaci „školy a rodiny“ v rámci třídních schůzek, které probíhají tradičně čtyřikrát ročně (na středních školách pouze dvakrát) a během nichž je pokud možno udržován jednosměrný komunikační proud, sloužící k informování o prospěchu žáka na závěr čtvrtletí. Vzájemná diskuze příliš vítána není, neboť rodič nebývá brán coby partner, nýbrž jako osoba, která by se spíše měla řídit pokyny školy a která by vzhledem ke své odborné nekompetentnosti neměla posuzovat práci školy. Připomínky ze strany rodičů bývají mnohdy vnímány jako útok, nikoli jako podnět.

Nelze se proto divit nespokojenosti rodičů, kteří někdy bývají v moderních vzdělávacích trendech vzdělanější než učitelé. Některým rodičům se podařilo vypořádat se s nespokojeností tak, že našli pro své dítě jinou školu, výjimečně že se pustili do domácího vzdělávání anebo založili vlastní školu. Velká část rodičů je však nucena rezignovat, neboť nemají alternativní řešení a chtějí zajistit raději klid pro vzdělávání svého dítěte v dané škole. Ale jejich nespokojenost se zajisté přímo či nepřímo přenáší i na děti a ovlivňuje jejich vztah k jednotlivým učitelům či ke škole vůbec a samozřejmě se podílí na obecném snižování prestiže učitelů.

Za závažné považuji, že u učitele postrádajícího úctu dochází k znevažování veškeré jeho vzdělávací práce, což zanechává trvalé stopy ve výsledcích vzdělávání a motivaci k němu. Jestliže učitel není ochoten partnersky jednat s rodiči i žáky a schovává-li se za tradiční autoritu a moc školy, potvrzuje v jistém ohledu, že není hoden být dobrým výchovným vzorem svým žákům. Takový učitel nemůže mimochodem naplňovat závazné cíle vzdělávání, které spočívají v rozvíjení sociálních, komunikativních a občanských kompetencí žáků. Na práci učitele, jak je vidět, jsou v současné době kladeny podstatně vyšší nároky, než tomu bývalo dříve, čímž se profese učitele proměňuje. To, co dříve bývalo výjimkou, se dnes žádá jako standard pedagogické práce.

Břímě, které stát a společnost klade na bedra učitelům, není patřičně kompenzováno. O náročnosti učitelského povolání, k němuž se pojí nesmírná zodpovědnost, se málo mluví, a to na všech úrovních společnosti. Objevují se sice nářky učitelů nad dnešními dětmi a jejich rodiči, ale to na prestiži učitele nepřidá. Ani hořekování nad nízkými platy ve školství. Je třeba více diskutovat o smyslu a hodnotě vzdělání, o důležitosti efektivních forem vzdělávání a o zdravé výchově dětí vůbec, dále o nutnosti zásadních změn ve vzdělávání budoucích učitelů a taky o vztahu rodiny a školy. A jaký by tento vztah měl být? Jsem přesvědčen o tom, že škola by měla představovat odborné zázemí rodiny, které musí respektovat jedinečnost rodinného prostředí dítěte, podporovat rodiče a především maximální měrou pomáhat dítěti ve vzdělávání a při hledání sebe sama i svého místa ve světě. To však bez vzájemné úcty rodiny a školy nebude možné. A jedná-li se o nabytí prestiže učitelů, vše leží v jejich rukou. A nelze opomenout ani stát, který by učitelům měl všemožně pomáhat. Otázkou zůstává, zda tak činit skutečně chce.