Příští týden by se měla v Poslanecké sněmovně opět dostat na pořad dne otázka tzv. státních maturit. Návrh změny příslušné části školského zákona, který nedávno schválila Vláda ČR, působí sice uklidňujícím dojmem, ale ve své podstatě se jedná o korekci školského zmetku. Do obecného povědomí se dostala iluze, že „státní maturity“ konečně odstraní zažitý model zkoušky dospělosti. Jenže tzv. statní maturity, jejichž podobu - v zákoně již zakotvenou - se chystá lehce kosmeticky upravit vládní návrh novely školského zákona, ani zcela nenahradí zažitý model, jak si mnozí představují, ani důsledně nezajistí vyšší úroveň středních škol, jak je veřejnosti podsouváno. Málokdo (možná i mezi zákonodárci) si je vědom toho, že školský zákon přijatý v minulém volebním období připojil - jednoduše řečeno - k tradiční maturitní zkoušce, nově označované jako „profilová část maturitní zkoušky“, ještě další složku, státem jednotně organizovanou, s označením „společná část maturitní zkoušky“, tedy tzv. státní maturity.

Co by zavedení tzv. státních maturit přineslo do praxe, lze odvodit z testovacího schématu, které mělo Ministerstvo školství již připraveno pro letošní školní rok: Počínaje 1. dubnem a konče 21. dubnem by maturantům byly jednotně v celé ČR zadávány testy podle jednotlivých předmětů, povinných i nepovinných. Celkem tedy po dobu 15 dnů. V novém ministerském návrhu ubyl z nabídky předmětů italský jazyk a přírodně technický základ, což by možná zkrátilo testovací období o jeden den. Poté by studenty čekalo běžné uzavírání ročníku. Pokud by úspěšně ukončili poslední ročník studia, měli by právo skládat „profilovou část maturitní zkoušky“, do níž by školy byly povinny zakomponovat zbytek „společné části maturitní zkoušky“, tj. ústní formu zkoušky z českého jazyka a literatury a z cizích jazyků. Vykoná-li student úspěšně společnou i profilovou část maturitní zkoušky, získává střední vzdělání a může vykročit směrem k dalším životním metám. Těmi nejbližšími budou v hojné míře přijímací zkoušky na vysoké školy.

V únoru loňského roku jsem osobně předal předsedovi Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Waltru Bartošovi petici za změnu školského zákona s více než čtyřmi tisíci podpisy, v níž byla požadována změna koncepce maturitní zkoušky vypuštěním její společné části, neboť existují i jiné způsoby dosažení žádoucího efektu. Následně v květnu, již po demonstraci studentů, jsem měl možnost na schůzce s tehdejší ministryní Danou Kuchtovou a řediteli čtyř odborů ministerstva vyslechnout čtyři argumenty obhajující tzv. státní maturity:
1) Školská reforma bude školám poskytovat velkou volnost, a tak musí mít stát zajištěnu u středoškolského vzdělávání alespoň výstupní kontrolu.
2) Státní maturity mají zabránit nízké úrovni maturitní zkoušky, při níž studenti zodpovídají banální otázky jako např. „lakovaní nehtů“ (myšleno na střední odborné škole) nebo „pravidla fotbalu“ (na gymnáziu se sportovním zaměřením).
3) Zaměstnavatelé mají právo na hodnotné a objektivní informace o středoškolském vzdělání uchazečů o práci, což mohou zabezpečit pravě statní maturity.
4) Statni maturity odstraní nebo zjednoduší přijímací zkoušky na vysoké školy.

Na první pohled se jeví uvedené argumenty rozumně. Ano, je pravdou, ze školská reforma poskytne středním školám nebývalou volnost, ale jen ve sféře organizační, po obsahové stránce nepředstavuje rámcový vzdělávací program oproti současným osnovám žádnou úlevu, ba naopak. Považovat státní maturitu z českého jazyka a literatury, vybraného cizího jazyka a volitelného předmětu za výstupní kontrolu středoškolského vzdělávání je dle mého soudu velmi povrchní a zavádějící. Dále se takto koncipovaná státní část maturit vůbec nedotkne odborné části maturitních zkoušek na středních odborných školách, ta nadále zůstanou v režii dané školy. Ani pro trh práce nespatřuji smysl zavedení státem organizované časti maturitní zkoušky, neboť pro zaměstnavatele bude maturitní vysvědčeni stále jen dokladem o dosaženém stupni vzdělání a případně odbornosti. Objektivní, státem garantovaná informace o výsledku zkoušky ze zmíněných tří disciplin, navíc ztrácející každým dnem od jejího vykonání na aktuálnosti, nemůže mít žádnou významnou vypovídací hodnotu (po 5, 10 či více letech) vedle právě prokázaných schopností uchazeče o zaměstnání. Státní maturity mohou zjednodušit či dokonce odstranit přijímací zkoušky na některých studijních oborech, ale aby mohlo být přijímací řízení objektivní a nenapadnutelné, pak by museli všichni uchazeči skládat státní maturity ve stejném roce. Kromě toho budou diskriminováni všichni, kteří vykonali maturitní zkoušku podle dřívějších předpisů, což vzhledem k nárůstu celoživotního vzdělávání může být velkou komplikací.

Prostřednictvím tzv. státních maturit zamýšlí stát potvrdit, že maturant zvládá státem stanovené minimum z českého jazyka a literatury, jednoho z pěti cizích jazyků a dále na základě volby buď z matematiky, z občanského a společenskovědního základu nebo z informatiky. Za pozornost však stojí kvalita státní garance, protože jedním ze záměrů k pořádání jednotných maturit je dohled nad školami s pochybnou úrovní. Osobu, která zadává písemnou maturitní zkoušku a dohlíží na řádný průběh, jmenuje podle zákona ředitel školy, hodnotiteli strukturovaných písemných prací, které tvoří součást písemných zkoušek, budou učitelé dané školy (po absolvování příslušného školení), ústní část jednotných maturit bude probíhat před stejnou maturitní komisí a ve stejnou dobu jako školní část maturitní zkoušky. Jakou váhu tedy bude mít státní garance? A má v takové podobě vůbec smysl?

Vysvědčení o maturitní zkoušce je dokladem o stupni dosaženého vzdělání, k němuž se maturant dopracoval po minimálně čtyřech letech studia. Maturitní zkouška byla po dlouhá desetiletí v prvé řadě kulturním fenoménem, společenskou událostí. Starý stupeň hodnocení zkoušky „dospělý většinou hlasů“ jistě vystihuje původní, do jisté míry iniciační význam tohoto momentu. Svědčí o tom i maturitní plesy či stužkovací večírky a tabla maturitních tříd v ulicích měst. Maturitní zkouška představuje tedy slavnostní, veřejnou, závěrečnou a shrnující prezentaci absolventa před komisi, k jejímuž hodnocení v podstatě stačí stupně uspěl/neuspěl, tj. dosáhl daného stupně vzdělání ano/ne. Vždyť v celém dalším životě absolventa tento doklad, jak již bylo řečeno, o ničem jiném nesvědčí.

Stejně jako základní školy budou muset i střední školy začít vzdělávat podle vlastních osnov vypracovaných na podkladě státem vydaných rámcových vzdělávacích programů, čímž každá škola získá na jedinečnosti. Příprava studentů na jednotné maturitní zkoušky by pak představovala směřování proti této tendenci. Samozřejmě je povinností státu zajistit, aby maturitní zkouška nesklouzla na úroveň směšné formality. K tomu však stačí kvalitně zpracované požadavky k maturitní zkoušce (ty již vesměs existují) a namátková kontrola jejich plnění. Vždyť přece školy s nevalnou pověstí nejsou v žádném regionu tajemstvím.
Není proto nutné, aby musely střední školy vyhrazovat k realizaci ministerstvem zadávaných maturit téměř 3 týdny ještě před ukončením samotné výuky v maturitních ročnících a před konáním školní části maturit. Rovněž není nutné, aby bylo celostátně ignorováno právo budoucích maturantů na důstojný závěr studia. A nemalé finanční prostředky, které by resortu rok co rok odčerpala byrokratická rozmařilost, by zajisté měly najít prospěšnější uplatněni, třeba při pomoci dospívajícím dětem bez přístřeší.