Česká republika se ocitla pod palbou kritiky za své dluhy. Jenže co naplat, když mnohdy stačí umanout si jako politik něco líbivého a trvat na tom, ať to stojí, co to stojí. Jedním z příkladů jsou i státní maturity. Nevyjít desítka tisíc studentů do ulic, nebyla by veřejnost kamufláži zvané státní maturity věnovala více pozornosti.

Přesto zůstává tento fenomén zamlžen. Nikde v médiích jsem nezaregistroval např. informaci o tom, že střední školy budou muset k realizaci ministerstvem zadávaných maturit vyhradit celkem 3 týdny ještě před ukončením samotné výuky v maturitních ročnících a konáním školní části maturit, což každopádně výrazně zasáhne chod celé školy.

Polemizovat o devalvaci maturit zajisté netřeba, začala již za socialismu, kdy zajištění úplného středního vzdělání dělnické mládeži získalo status politické zakázky. Avšak v prvé řadě došlo k znehodnocení řemesla, výuční list bez maturitního vysvědčení jakoby ztratil váhu a získání maturity, nikoli samotného vzdělání, se stalo všeobecnou metou. Boom nových středních škol v 90. letech byl již pouhým vyústěním. Nyní po dvaceti letech tohoto procesu by mělo dojít k nápravě. Vedle devalvovaných maturitních vysvědčení i těch starých, ještě nedevalvovaných se začnou ve společnosti objevovat nová, s nálepkou státní garance. Platit samozřejmě budou rovnocenně, neboť i ty starší typy jsou státem garantovány.

V čem bude tedy spočívat přednost přidané nálepky? Stát jejím prostřednictvím potvrdí, že maturant, který zvládá státem stanovené minimum z českého jazyka a literatury, jednoho z šesti cizích jazyků a dále na základě volby buď z matematiky, nebo z občanského základu, nebo přírodovědně technického základu, nebo informačně technologického základu. Docela hodně povyku kvůli organizaci pouhého potvrzení třech minim. Kolik by měla každoročně stát výroba nálepky státní garance, se mi nepodařilo zjistit, ale o lákavou státní zakázku (např. na tisk a distribuci testů) by jistě mohlo jít.

Za pozornost však stojí kvalita státní garance, protože, pokud se nemýlím, hlavním záměrem k pořádání jednotných maturit je dohled nad školami s pochybnou úrovní. Osobu, která zadává písemnou maturitní zkoušku a dohlíží na řádný průběh, jmenuje podle zákona ředitel školy, hodnotiteli strukturovaných písemných prací, které tvoří součást písemných zkoušek, budou učitelé dané školy (po absolvování příslušného školení), ústní část jednotných maturit bude probíhat před stejnou maturitní komisí a ve stejnou dobu jako školní část maturitní zkoušky. Jakou váhu tedy bude mít nálepka státní garance? A má vůbec smysl?

Vysvědčení o maturitní zkoušce je dokladem o stupni dosaženého vzdělání, k němuž se maturant dopracoval po minimálně čtyřech letech studia. Maturitní zkouška představuje tradičně spíše slavnostní akt, závěrečnou shrnující prezentaci absolventa, k jejímuž hodnocení bohatě stačí stupně uspěl/neuspěl, tj. dosáhl daného stupně vzdělání ano/ne. Vždyť v celém dalším životě absolventa tento doklad o ničem jiném nesvědčí. Na trhu práce budou vždy rozhodující aktuální schopnosti, než výsledky pět, deset, dvacet let staré maturitní zkoušky. Obdobně u přijímacího řízení na vysoké školy, a to obzvláště s ohledem na rostoucí trend celoživotního vzdělávání.

Stejně jako základní školy budou muset v nejbližších letech i střední školy začít vzdělávat podle vlastních osnov vypracovaných na podkladě státem vydaných dokumentů, čímž každá škola získá na jedinečnosti. Příprava studentů na jednotnou maturitní zkoušku by pak představovala směřování proti této tendenci. Navíc hlavní smysl maturity – zkoušky dospělosti spočívá v její společenské, iniciační funkci, o čemž svědčí maturitní plesy či stužkovací večírky a tabla maturitních tříd v ulicích měst. Povinností státu je proto zajistit, aby závěr studia nebyl narušován byrokratickými testovacími formalitami a aby maturitní zkouška nesklouzla na úroveň trapné formality. K tomu však stačí kvalitně zpracované požadavky k maturitní zkoušce a namátková kontrola jejich plnění. Vždyť přece školy s nevalnou pověstí nejsou v žádném regionu tajemstvím.

Jak vidno, vyřešit problém státních maturit by šlo elegantní cestou a při tom nezatěžovat ani studenty ani školy a ušetřit. Miliardy ročně by to sice nedělalo, ale jak staří Valaši říkávali: „Gdyž ušanuje, jak kdyby vydělál.“