Řítí-li se řidič vysokou rychlostí po silnici, která se náhle začne prudce stáčet vpravo, s nejvyšší pravděpodobností začne brzdit tak, aby zákrutou bezpečně projel. Jedná se v tu chvíli o rozhodnutí ovlivněné minimálně dvěma stejně důležitými faktory. Jednak strachem z následků případné nehody (a tedy emoční reakcí na podnět), jednak racionálním úsudkem, že pokud rychlost neupraví, odstředivá síla překoná adhezní sílu pneumatik a auto dostane smyk. Kombinace emočních stimulů a racionálních úvah (např. o tom, jak ostrá zatáčka je, v jakém technickém stavu je vozidlo, jaké máme řidičské zkušenosti atp.) pak určí, s jakou razancí se naše pravá noha setká s brzdovým pedálem.

Celý lidský život je ve znamení vztahu mezi racionalitou a emocemi. V odlehlém koutě mysli jsme si pravděpodobně vědomi toho, že na ulicích měst může číhat zločin. Prokazatelně víme, že násilná trestná činnost zdaleka nebyla vymýcena. Víme ale také, že pravděpodobnost toho, že bychom se stali její obětí, je mizivá. Proto se a priori nebojíme vyjít z domu, ačkoliv zpravidla budeme ostražitější uprostřed noci v tmavých uličkách, než bychom byli v průběhu odpolední špičky na rušné nákupní třídě. Neznamená to, že jsme ztratili pud sebezáchovy, jenž je hnán strachem o přežití. Pouze jsme využili rozum k úpravě svého chování dle nastalé situace. Uvědomili jsme si, že zanedbatelné riziko smrti není dostatečným důvodem pro to, abychom přestali chodit nakupovat či se vyhýbali davům neznámých lidí. Na druhou stranu, do válečných zón většina z nás za nákupy nejezdí. Samozřejmě můžeme tvrdit, že nechceme být rušeni svistem okolo létajících kulek (což je argument zcela pochopitelný, zvláště ve slevovém období), nicméně důležitější roli při našem rozhodování se dané oblasti vyhnout bude pravděpodobně opět hrát strach o život. Ve válečné zóně je mnohem více opodstatněný než v centru Prahy, Londýna či New Yorku.

Je jasné, že strach nám může nejednou zachránit život. Dalo by se dokonce tvrdit, že je jakousi neviditelnou ochrannou rukou, kterou si mnohdy ani nepřipouštíme. To proto, že na něj racionálně zareagujeme, nedovolíme mu, aby nad námi převzal kontrolu. Kdyby nebylo strachu, pramálo co by nás donutilo sešlápnout v prudké zatáčce brzdový pedál. Jezdili bychom za nákupy do konfliktních zón. Pokoušeli bychom se hrát si s ohněm. A on by nás popálil. Není tedy moudré strach jako takový druhým vyčítat. Uměle rozdělovat společnost na ty, kteří se „oprávněně bojí o své přežití“ a na „ty druhé, ženoucí nás do spárů zkázy“. Bojíme se všichni. O práci, o blízké. Bojíme se změn, neznámého. Bojíme se udělat první krok. Bojíme se selhání. Kdo tvrdí, že je nebojácný, lže sám sobě i okolí. Co nás odlišuje je způsob, jakým se strachem naložíme.

Zkušenější řidiči lépe odhadnou sílu brždění, která je v zatáčce rýsující se na obzoru potřebná. Na svůj strach zareagují adekvátně, čímž ho minimalizují. Začátečníci zkušenosti nemají, a tak buď zatáčkou pojedou pomaleji, nebo v horším případě příliš rychle. Svůj strach můžou podcenit, nepřipustit si ho. A následky můžou být katastrofální. Totéž ovšem platí i v případě přecenění strachu. Jestliže začátečník na brzdu dupne příliš prudce, riskuje, že za ním jedoucí řidič nestihne včas zareagovat. Ve výsledku může i přehnaný strach způsobit nehodu minimálně stejně vážnou jako strach nedostatečný.

Společnosti fungují totožně. Odpovídat na rizikové a nebezpečné situace musejí, je to nutné pro jejich přežití. Ale musí také nabrat zkušenosti tak, aby na potenciální rizika mohly reagovat adekvátně. Nikoliv nedostatečně, ale také ne přehnaně. Musí se otevřít světu, být ochotné přijímat rozdílné názory a kriticky o nich diskutovat. Nehledat pouze jednoduchá řešení, ale řešení dlouhodobá – ačkoliv možná komplexnější a náročnější.

Společnost česká je – bohužel – v tomto ohledu v jasné nevýhodě. Má za sebou téměř půl století nesvobody, vnucovaných zdánlivě jednoduchých řešení a uniformity. Vládnoucí strana nabízela „recepty na štěstí“, které jsme neměli šanci svobodně rozporovat. Ideologie marxismu-leninismu byla axiomaticky chápána jako perfektní, alternativy nebyly přípustné. Rozdíly psychické či fyzické byly potlačovány či ignorovány. Zdravotně postižení zavíráni do ústavů, hranice do „toho druhého světa“, ať už toho reálného na Západě, nebo toho metaforického v našich duších neprodyšně uzavřené. Cokoliv rozdílné, oficiálně neschválné a odlišující se od uznávané normy bylo špatné, bez ohledu na racionální kalkulaci hrozícího strachu. Jako kdyby řidiči zavázali oči a řekli, ať zabrzdí kdykoliv se na to bude cítit. Samozřejmě že udělá chybu. Samozřejmě že způsobí nehodu.

Pozůstatky minulosti v dnešním posttotalitním světě, a tedy nejen v Česku, vnímáme na každém kroku. Stále hledáme jednoduchá řešení, chceme se strachu zbavit rychle, mít klid. Těžko to lze někomu mít za zlé. Každý chce žít spokojený život, ochránit svoji rodinu, nebát se jít na nákupy. Zcela racionálně Je ale nutné si uvědomit, že bariéry chod světa nezastaví. Rozdíly vždy existovaly. Pouze jsme se naučili je nevnímat, vytěsňovat. Psychicky či fyzicky nemocní již sice nejsou automaticky zavíráni do léčeben, hranice již nejsou neprodyšně uzavřené. Ale v našich hlavách bariéry pořád stojí. Potřeba vymezit se jasně vůči druhým může být prospěšná, jestliže ovšem nepřeroste v iracionální nenávist.

Jsem dalek tvrdit, že se s novým režimem máme přestat bát, že se máme vzdát svých identit a promptně přijmout nové. Ale jsem přesvědčen, že bychom měli otevřeného světa využít k načerpávání zkušeností, k najetí kilometrů za naším pomyslným volantem. Tak abychom věděli, kdy je nutné před zatáčkou přibrzdit, a kdy naopak stačí pouze sundat nohu z plynu. Měli bychom postupně bourat falešnou dichotomii mezi „námi“ a „těmi druhými“, která nám byla vštípena ve světě minulém, falešně jednoduchém. A přijmout fakt, že dimenzí je více než jen dvě. Že diskuze automaticky neznamená odpor. Že když něco není černé, nemusí to být pouze černé. A že v čím dál propletenějším, komplikovanějším a navzájem provázaném světě budou i řešení problémů komplikovaná a náročná, ačkoli sami sebe přesvědčujeme o opaku.

Být v důsledku bezpečností situace přiměřeně obezřetní je na místě, třebaže se nebojíme o život. Stejně tak integrovat všechny hendikepované děti do běžných škol nelze, ať se budeme snažit sebevíc. A chránit Pražský hrad či jiné památky je jistě potřeba. Bojíme se, což je v pořádku; strach nás může zachránit. Ale dát kvůli strachu hlas extrémistické, nenávist hlásající straně, zcela vyloučit hendikepované z běžné výuky či postavit před Hrad zátarasy je nepřiměřené, nešťastné. Nereflektuje to reálnou míru rizika, nejedná se o racionální odpověď na problém.

Diskutujme. O tom, zda je současná míra obezřetnosti dostatečná. O tom, že inkluze již probíhá mnoho let a zda ji současný zákon zjednodušuje. O tom, jaká míra ochrany veřejných míst je přiměřená, a jaká už hraničí se zbabělostí. A v neposlední řadě přijměme, že ten, co s námi nesouhlasí, není automaticky „tím druhým“ – placeným CIA, FSB či Mossadem. S jeho názorem nemusíme souhlasit, ale měli bychom ho zvážit a respektovat.

Proto bychom si měli vážit otevřených hranic, demokracie, možnosti studia či práce v zahraničí. Dávají nám tolik potřebné zkušenosti pro to, abychom příště v pravotočivé zatáčce nedostali zbytečný smyk.