Horké léto střídá horká volební kampaň. Nemine den, aby se v médiích nehovořilo i o nové instituci, která má na financování volební soutěže dohlížet. Jsou tací, kteří kritiku úřadu zahrnuli do repertoáru vlastní kampaně. Někteří dokonce tvrdí, že úřad sám vede kampaň. Rodí se tak mýty, které mohou leckoho zmást, proto je třeba na ně reagovat.

Mýtus 1: úřad určuje, co je kampaň. Neurčuje. Definici kampaně obsahuje volební zákon, podle kterého musí úřad jednat. Zákon schválil parlament a podepsal prezident. Kampaň dle zákona nelze redukovat na výzvu „volte mě“, jak někteří tvrdí. V době od vyhlášení voleb do jejich ukončení se za ni považuje jakákoliv forma oslovování voličů, která stojí peníze. Úřad tedy není povinen považovat za kampaň pouze agitaci, kterou nelze ocenit v penězích. Proto například oznámil, že do nákladů kampaně nebude počítat drobnou prezentaci na vlastních nemovitostech či vozidlech, nošení propagačních oděvů a používání drobných předmětů, neplacené příspěvky na sociálních sítích a podobně.

Mýtus 2: úřad vykládá zákon, což náleží jen soudům. Možná jde jen o slovíčkaření – právníci jsou na pojem „výklad“ citlivější než běžná veřejnost. Úřad na svém webu zveřejňuje stanoviska k častým dotazům. Dává tím dopředu najevo, jak bude při kontrole volebního účetnictví postupovat. Nemusel by to vůbec dělat, není to jeho povinnost. Tak jako některé jiné státní instituce by mohl stranám a kandidátům vzkázat: vy i my máme před očima stejné paragrafy, řiďte se jimi a při kontrole uvidíte. Jenže, jak praví známé úsloví, i dva právníci mají v Česku na tutéž věc aspoň tři názory. Natož pověstná „babička, která si chce na chaloupku pověsit transparent“ (tato typická babička figurovala v několika vystoupeních politiků při veřejném slyšení v Senátu na konci srpna). Tím, že úřad stanoviska publikuje dopředu, usnadňuje stranám i angažovaným babičkám možnost uspět v povolební kontrole nákladů.

Mýtus 3: úřad je nelegitimní, nevychází z ústavy a nemá co omezovat ústavní činitele. Fakt, že úřad vznikl na základě zákona, asi nikdo nezpochybňuje. Méně se však hovoří o jeho členech. Ti nejsou běžnými kariérními úředníky, ale mají status veřejných funkcionářů. Kandidáty do úřadu navrhují obě parlamentní komory a prezident NKÚ. Z těchto nominací senát volí čtyři členy úřadu. Jmenuje je prezident se spolupodpisem premiéra. Pátým činitelem je předseda. Toho vybírá prezident se souhlasem premiéra ze dvou kandidátů, zvolených po jednom každou z parlamentních komor. Ústava prezidentovi přiznává několik vyjmenovaných pravomocí s tím, že další stanoví zákon. Jmenování vedení úřadu je právě takovouto kompetencí, je tedy ústavou podloženo. Úřad je po svém jmenování na politicích zcela nezávislý. Jeho rozhodnutí ale samozřejmě mohou být napadena u soudu.

Mýtus 4: úřad může zrušit volby nebo zakázat někomu kandidovat. To je asi nejnebezpečnější legenda. Může vyvolat dojem, že ústavně zaručené právo kandidovat lze upřít i jinak než výrokem soudu. Kompetencí úřadu je pouze dohled nad financováním kampaně a jejím řádným označováním. Jedinou sankcí, kterou smí úřad udělit, je pokuta. Listiny registrují krajské úřady (v prezidentských volbách ministerstvo vnitra) a pokud by to odmítly, mohou se poškození domáhat ochrany u soudu. Při registraci listin nehraje žádnou roli, zda strana nebo kandidát mají splněny všechny povinnosti u dohledového úřadu. Podání kandidatury s činností dohledového úřadu nijak nesouvisí. Návrh na zrušení (neplatnost) voleb mohou k soudu podat kandidující strany (v prezidentských volbách kandidáti) nebo voliči z obvodu, kde mělo k porušení zákona dojít. Ne dohledový úřad.

Úřad pro dohled nad hospodařením stran a hnutí se rozhodl být maximálně otevřený a ochotný reagovat na dotazy stran, kandidátů i veřejnosti. Bohužel tím otevírá také možnost pro dezinformace a tvorbu mýtů. U neseriózních médií to nepřekvapí. Zarážející je, že mýtotvorní jsou i někteří jinak renomovaní komentátoři. Zvláště jsou-li současně označováni za politology, dalo by se očekávat, že si alespoň přečtou volební zákon. Nepřijatelné je, že mýty zaznívají z úst zaměstnanců státu v situacích, kdy zastupují významnou personu. Zpochybňují tím svoji kompetentnost a vyvolávají otázku, proč tak činí.

Text vyšel 5. 9. 2017 v Právu