Jeden filosof se konečně ujal svého poslání a stal se iniciátorem podpisové iniciativy "Vyměňte politiky!" s docela úctyhodným počtem těch, kteří jej podporují. Blahopřeji signatářům a hlavně filosofu Václavu Němcovi k úspěšnému podniku. Ovšem je třeba pokračovat dál. Avšak co dál?

Namítá se, že korupce je všude. A někteří dokonce tvrdí, že je všude stejná, a případně i: kdo někdy někde úplatek nedal? Z takových poznámek jsem si již udělal test této osoby pro mou vlastní potřebu: pokud totiž někdo něco takového vysloví, prokazuje tím pouze to, že sám úplatky dává či bere. Jistě je korupce všude, avšak rozdíl je předně v míře a pak také i v tom, že zatímco jinde nejen, že každý, kdo je do korupce zapletený, opouští politiku ihned, nýbrž je též obžalován, odsouzen a stráví mnoho roků ve vězení, u nás dostane za prokázaný úplatek 40 milionů dva roky podmíněně. Zdá se, že se nám soudci vysmívají - pokládají nás všechny za blbce.

Jeden smutný český vtip praví: proč bych si měl platit drahého advokáta, když si mohu zaplatit laciného soudce?

Přibližme si věc díky medicínskému podobenství. V medicíně jsou dva druhy léčby: léčba kauzální a paliativní. Paliativní léčba znamená, že se léčí pouze příznaky choroby; choroba totiž není do důsledku známa a odstranit ji nelze. Proti tomu kauzální léčba spočívá v tom, že se odstraní příčina a symptomy pak vymizí samy. Panuje v medicíně všeobecné mínění o tom, že je třeba dávat posledně jmenované terapii vždycky předost. Přesně toto je třeba udělat i v naší společnosti.

Avšak v podobenství lze jít ještě dál: až dosud jsme léčili důsledky nádoru odstraňováním jeho projevů a nádor si zatím spokojeně bujel dál. Ještě k tomu se začal chovat po způsobu AIDS čili tak, že se pustil do likvidace naší imunity přímo, totiž když korupce pronikla do samotného vzdělávání právníků a potažmo soudců. Kolik absolventů plzeňské právnické fakulty je nyní mezi soudci? Má to někdo spočítané? Namítne se jistě, že přece ne všichni ... a že jsou i fakulty jiné ... Která? Ta pražská vyznačující se prokazatelně tím, že přijímačky na ni bylo možné si koupit? Ano, určitě zdaleka ne všichni soudci i právníci obecně jsou šejdíři či lemplové a mnozí z nich jsou vynikající. Potíž je jen v tom, kdo ty spravedlivé mezi nimi vybere.

Dosud to bylo tak, že soudce vybírají politici a politici mají právě eminentní zájem na tom, aby soudci spravedliví nebyli. Je to začarovaný kruh, ze kterého není východiska. Zbývá pouze jediné, totiž přenechat výběr soudců někomu jinému. Komu? Přece lidem samotným.

Již od Aristotela je známo, že moc exekutivní, legislativní a soudní mají být oddělené bez závislosti jedné na druhé. Toho lze docílit pouze tak, že je každá z nich volena veřejností přímo. O volbě presidenta se diskuse již vede a snad se to i podaří. Ovšem soudci zůstávají tabu s tím, že oni sami stále proklamují a reklamují to, že by neměli být závislí. Závislost na politicích je jistě hodna chvály, avšak té nelze dosáhnout potud, pokud je sami politici vybírají. Východiskem je tudíž jen to, abychom si soudce volili sami.

Jde o to, že soudce je archetypálně osobou vybranou dvěma či všemi stranami a vlastně tudíž společností vcelku předem, když společnost či alespoň obě strany se dohodne na tom, že rozhodnutí každého sporu touto osobou bude dodržováno a ctěno. Je třeba vrátit se k tomuto archetypální pochopení, přičemž jedinou cestou k tomu je volit soudce a případně zavést soudní poroty z laických řad.

Jistě se vzedme mohutná vlna odporu k tomu, že bychom měli mít volené soudce a že by poroty měly rozhodovat o nás. Určitě se bude argumentovat tím, že je to příliš nákladné. Nákladnější je ovšem každoroční únik desítek či stovek miliard díky předraženým zakázkám a díky tomu, že šejdíři a lemplové vyrobí či vybudují něco, co je buď zmetek anebo alespoň ošklivé. Další argumentační náboj se bude čerpat z toho, že u nás takovou tradici nemáme. Máme: tak vypadaly soudu za císaře pána a tak to přetrvaly ještě do Masarykovy republiky s tím, že pak asi jinak tehdy poměrně silné korupční tlaky tento institut zrušily. Nabízí se též argumentovat tím, že společnost na něco takového není připravená. Připravme ji na to!

Nyní to totiž vypadá tak, že (někteří) soudci se snaží zbavit závislosti nikoliv jen na politickém tlaku, nýbrž (mnozí) by se rádi zbavili závislosti i na spravedlnosti samotné: budeme si dělat, co chceme! Chtějí pak docílit toho, aby politici byli závislí na nich. Kdyby ovšem soudci byli opravdu závislí na spravedlnosti samotné, snadno by se politici vyměnili sami: dílem půjdou ti, kteří již v politice jsou, do vězení, dílem se ti, kteří by se jinak do politiky hrnuli, ze strachu před vězením, raději politice vyhnou.

Shrňme si to tudíž: vyměňte soudce!