Ministr zdravotnictví nemá žádný raison d'etre potud, pokud se z úvah o systému zdravotnictví vyloučí etika.

Ministr zdravotnictví je nyní plně vytížen a ještě k tomu ve stresu kvůli hrozbě zhroucení nemocniční péče. O krizi v důsledku hrozby odchodu tisíců lékařů bylo proneseno již hodně a další slova jsou již celkem zbytečná: vyřešit tento problém lze totiž velmi snadno - stačí dát lékařům peníze. Peněz je při tom ve zdravotnictví dost - hned teď lze brát miliardy z pojišťoven a v krátké době lze získat desítky miliard tím, že se omezí či zamezí korupci předně v zakázkách na různé nemocniční služby, dále v děsivě přehnaných nákladech za nákup přístrojů a konečně ve farmaceutickém průmyslu.

Důsledky toho, že politici zdravotnictví dvě desítky roků zanedbávají, přinášejí již své plody: na lékařských fakultách studují studenti již daleko méně schopní (podle SCIO bylo IQ studentů medicíny v roce 1990 127 oproti 108 před dvěma roky). To odnesou všichni včetně politiků samotných či alespoň jejich rodin.

Kdesi v pozadí je ovšem reforma zdravotnictví a má se za to, že ta nakonec vyřeší všechno. Do řad expertů pro tento úkol jsou vybíráni různí lidé s tím, že hlavní slovo mezi nimi mají ekonomové. Ekonomové by ovšem měli mít jen slovo pomocné. Pokud by totiž mělo být zdravotnictví výhradně věcí trhu, byl by ministr zdravotnictví úplně zbytečný. Namítat zde, že přece prostředky jsou ve zdravotnictví omezené, postrádá váhu, poněvadž stejně je tomu všude. Také Mercedesů či Picassových obrazů je omezený počet a žádné ministerstvo na jejich příděl třeba není. Snaha řídit se případně pravidlem "každému podle jeho zásluh" či dokonce "každému podle jeho potřeb" tu již byla a měla katastrofální konce.

Tudíž: k čemu vůbec potřebujeme ministra zdravotnictví? Jeho raison d'etre je v tom, že rozdělování prostředků ve zdravotnictví včetně finančních toků je zcela a výhradně věcí hodnot a potažmo etiky. Etika hraje v moderní medicíně obrovskou roli a v mnoha vyspělých zemích je jí věnována v politice i akademickém prostředí adekvátní péče. Na univerzitách je předmětem přednášení i bádání a v různých institucích soukromých i státních jsou ustavovány komise či alespoň poradci (ostatně současný velvyslanec USA v Praze Norman Eisen je poradcem amerického presidenta právě pro etické otázky; zajímalo by mě, kterého politika u nás etické otázky vůbec zajímají).

Důsledkem tohoto pohybu ve společnosti je, že se již konstituoval poměrně rozsáhlý obor BIOETIKA a v jeho rámci též odbornost pro scarce resources allocation (alokace vzácných zdrojů) s klíčovými body, jimiž jsou například goals of medicine, priorities, rationing a podobně. Zde všude jde o hodnoty a hodnoty jsou tím, co má být. Při tom platí něco, co David Hume postřehl již dávno, totiž že to, co má být, se žádným způsobem nedá odvodit z toho, co je. Díky tomu nelze v etice vycházet z vědy; věda je přece s to zkoumat pouze něco, co je, a v tom je její obrovská přednost. Přesně takové jsou důvody pro to, že vznikl samostatný obor bioetiky s tím, že v jejím rámci je třeba rozvíjet kritickou a racionální argumentaci jiného rázu, než je ta, s níž pracuje přírodní bádání.

Vraťme se ke zdravotnictví: zdravotnictví a medicína povýtce s hodnotami stojí a padá. To tušil již Hippokratés a po něm i všichni ti, kteří v jeho tradici pokračovali, přičemž do této tradice spadáme i my. To je třeba mít na paměti nyní, když se snad již vážně uvažuje o reformě zdravotnictví s tím, že jejím klíčovým bodem bude oddělení, vyjádřeno stručně, toho, co se prodává a co se dává. Tuto linii lze stanovit pouze na základě etické úvahy a každý jiný pokus musí ztroskotat.

Bohužel žádný etik natolik, nakolik je mi známo, do této diskuse zahrnut ještě nebyl. Váženě se pak obávám toho, že spíš než o nedopatření jde o opatření v zájmu toho, aby se ještě snáze braly a dávaly úplatky na všech úrovních. Příznakem nekalých úmyslů je jistě snaha ponechat soukromé připojištění a pojištění veřejné zdravotní péče v týchž rukou. První krok k oddělení toho, co se prodává a co se dává, je tudíž oddělení intergererační a intragenerační pojišťovny; pojišťoven intrageneračních by při tom mělo být dost, aby si konkurovaly mezi sebou, kdežto intergenerační pojišťovna musí být pouze jedna. Kdo je proti, ten je buď bezmezně hloupý, anebo má velmi pokoutní záměry.

Důsledky zanedbání uvedených okolností mohou být naprosto fatální a v této souvislosti se zdá, že by bylo upřímné ministerstvo zdravotnictví rovnou zrušit coby naprosto zbytečný úřad - pokud se nebude brát etika v potaz.