Česká společnost se začíná nápadně podobat Chicagu třicátých roků tím, že politika je v rukou organizovaného zločinu a zločinci samotní se tváří jako ctností občané a dobrodinci. Chapadla mafií sahají nyní již do všech koutů veřejné správy a pokud nechceme dopadnout špatně, musíme s tím začít konečně něco dělat. Z dějin Chicaga si pro svou snahu můžeme vzít celou řadu podnětů a příkladů.

Toto slovní spojení charakterizuje Chicago a dokonce i celé USA třicátých roků: tato doba byla dokonce pojmenována přímo "dobou nepřítele veřejnosti" (public enemy era) a důvodem bylo to, že v ní dominovalo pronásledování organizátorů organizovaného zločinu. Vezměme trochu poučení z této dějinné episody pro nás: zdá se, že je nám ho velmi zapotřebí.

Pravděpodobně všichni znají alespoň trochu případ Al Capone; Al Capone původem ze Sicílie vybudoval ve státě Illinois rozsáhlou mafii užívající všech prostředků k získání bohatství i vlivu, počínaje nájemnými vraždami přes vydírání i štědré úplatky až po známosti mezi vrcholnými politickými představiteli. Dosáhl toho, že političtí i policejní představitelé mu šli na ruku, takže se mu například podařilo vyhnout se odsouzení za hromadnou vraždu členů konkurenčního gangu a musel být propuštěn. Ovšem nikoliv jen toto - těšil se dokonce veliké popularitě u veřejnosti díky tomu, že jim poskytoval v podobě zakázaného alkoholu potěšení. Zároveň se cynicky hájil tím, že zabíjí jen v sebeobraně - obraně své rodiny a majetku. Tvrdil o sobě, že sice přestupuje prohibiční zákon či dává úplatky, ovšem že ho přece přestupují všichni, když on jen lépe využívá možností. Sám sebe tak pokládal dokonce za "veřejného dobrodince".

Není nám na tom něco nápadného? Domnívám se, že naši kmotři v pozadí politických stran si z něj vzali příklad a postupují podobně. Berme si i my příklad z této dějinné události a naučme se bojovat s organizovaným zločinem pronikajícím do všech koutů našeho života. V USA šlo o boj úspěšný.

Počátkem bylo vytvoření Chicagské komise pro kriminalitu (Chicago crime commission) se zaměřením na boj s mafiemi v rámci lidských možností. Možností mnoho neměli, poněvadž šlo o ryze občanskou iniciativu bez veškeré politické moci. Sami sebe pokládali za "hlídacího psa" a šlo jim o to monitorovat a publikovat jména nejnebezpečnějších kriminálníků ve městě. Jejich předseda Frank Loesch nakonec sestavil seznam 28 nejhorších gangsterů tak, že na prvním místě, "nepřítel veřejnosti číslo jedna", stál právě Al Capone; Ralph Capone, jeho starší bratra byl na druhém místě. Jádro věci spočívalo v tom nerozptylovat se chaotickými útoky na jednotlivé přestupky; důvtip celé akce tkvěl tom soustředit se na jednoho, hlavního vůdce těch ostatních a takto postupně zhoubné chobotnici usekávat chapadla. Jejich nástrojem bylo tak vlastně jen ostouzet a odstrašovat je, dávat popudy institucím k jejich pronásledování, poukazovat na jimi spáchané zločiny.

My jsem na tom podobně. Pouze občanské iniciativy jsou s to s mafiemi u nás pohnout. Obával bych se, že bez veřejné podpory ani oddaný bojovník proti mafiím Jan Kubice toho mnoho nezmůže. Mimochodem to, že se někteří naši politici buď instinktivně anebo naprosto racionálně bojí nezávislých aktivit a občanské společnosti, jistě není vůbec náhodné. Příkladem Chicaga se jistě nechali poučit a snaží se vytvořit si předpolí. Východiskem je pouze nedat se a jít do toho.

Je obecně známo, že Al Capone nakonec v roce 1931 odsouzen byl, ale za něco úplně jiného - za daňové úniky. Ostatní jeho zločiny včetně vražd zůstaly nepotrestány. Nepotrestány? Osudy další tohoto proslulého gangstera jsou též poučené: převážnou část trestu se odpykával v Alcatraz a tam se u něj postupně rozvinula nákaza syfilitidou s postižením mozku, tak že upadl do těžké demence; dementního ho propustili 2 roky před odpykáním trestu vyměřeného původně na 11 roků a poměrně záhy pak, ve věku 48 roků zemřel. Napadá tak maně člověka: že slabost lidské spravedlnosti překryla nakonec spravedlnost Boží?

Avšak boj s mafiemi měl v Chicagu i své oběti. Jednou z nich byl i oblíbený starosta (1931-1933) českého původu Anton Cermak; Cermak zemřel v roce 1933 po neúspěšném atentátu na Fanklina Roosvelta s tím, že Roosvelt to přežil. Podle některých dohadů i dokladů ovšem atentátníkům vůbec nešlo o zabití presidenta samotného, nýbrž o zavraždění právě Antona Cermaka proslulého tím, že gangstery důsledně pronásledoval; pochopitelně se jej snažili gangsteři zbavit. Posléze se tato občanská iniciativa institucionalizovala s tím, že boj proti "nepříteli veřejnosti číslo jedna" vedla již FBI a další relevantní segmenty státní správy. Příběh Bonie Parker and Clydea Barrowa je proslulým příkladem takového pronásledování a dopadení.

Tudíž: které poučení si z Chicaga můžeme vzít? Zejména: soustředit se vždycky na "nepřítele veřejnosti číslo jedna" a všemi prostředky nestátními i státními jít po něm až po jeho uvěznění. Bezesporu to nebude práce snadné. Těch kmotrů či hlav organizovaného zločinu je u nás zhruba padesátka. Avšak je to konečné číslo a vlastně koneckonců i číslo docela malé. Při tom naším spojencem může být to, že zlí lidé se vyznačují jednou základní vlastností: jsou to vesměs v jádru ubožáci a přikrčení zbabělci. Důsledkem pronásledování alespoň některých z nich se docílí toho, že ostatní se přece jen zaleknou.

Zbývá tak zeptat se, kdo by měl být v současnosti tím "nepřítelem veřejnosti číslo jedna". Zdá se, že na pomyslném seznam je na prvním místě Vít Bárta; Bárta je ovšem jen nastrčeným bílým koněm a potažmo spíš chudákem. V přírodě se podobá ještěrčímu ocásku; ocásek ještěrka pustí a uteče, přičemž predator se soustředí na ten kroutící se ocásek a ještěrka se mezitím uchýlí do bezpečí. Upřesním: nikoliv že by snad on a jeho "věci veřejné" nepřáteli veřejnosti nebyli, jen nejsou číslo jedna. Ti daleko horší jsou jinde. Je na nás, abychom je z jejich děr vypudili a polapili.