Havel naplnil svou laskavostí slova evangelia

Oslavy neberou konce. Z jeho odpůrců a asi ani jeho stoupenců nikdo takovou zcela spontánní úctu všech nečekal. Ještě nedávno se mu mnozí posmívali a jeho stoupencům nadávali do "pravdoláskařů" s tím, že "pravdoláskaři" jsou podle nich tak trochu hloupí, poněvadž vůbec nepochopili chod dějin. Stojí asi za to ptát se, kde se toto zvláštní nadšení pro Havla v české společnosti a i v zahraničí dříve i nyní bere.

Jeden z možných výkladů nabízí José Ortega y Gasset a spočívá v tom, že lidé si prostě do určitých osobností promítají svá očekávání, přičemž dotyčného si pak přizpůsobí k obrazu svému. Jde o to, že člověk má vrozenou dispozici směřovat od zla k dobru čili k tomu, co má být, avšak obsah tohoto sklonu vrozený již není; díky tomu si musí sám vybrat to, oč by měl usilovat. Naskýtají se pak pro takto zakotvenou etiku pouze dvě cesty: pro toho, kdo určitou etickou průpravu má, je jediným řešením myslet otázku dobra a zla kriticky čili svou vlastní hlavou, kdežto lidé bez vzdělání a děti potřebují určitou autoritu dávající jim příklad hodný následování. Odedávna tomu tak bylo a naše společnost je šťastná v tom, že autoritou pro ni není Hitler, Stalin či někdo podobný.

Přesně do tohoto schématu zapadají snahy venerovanou osobnost po smrti zbožštit či alespoň vtělit do zákonů. Postihlo to u nás Masaryka a poněkud křečovitě i Beneše; Havel by je měl nyní následovat. Ovšem věta "zasloužil se o svobodu" vypadá tak trochu hloupě a na ty, kteří se snaží o její fixování do zákonné podoby, vrhá dost temné světlo.

Měli bychom mít též na paměti, že Havel druhým Masarykem není a vtěsnat ho do Masarykova kadlubu nelze. Chválabohu! Je jiný, je svůj a je originální. Originalitu napodobit nelze či lze leda originalitou vlastní. Každý je jiný než každý jiný! Stát se konkrétní lidskou bytostí je podle Sorena Kierkegaarda naším klíčovým úkolem a my před tímto úkolem utíkáme do abstrakcí všeho druhu, když imitace jiných je obrovským svodem. Již básnířka Sapfó kladla lidem na srdce: staň se sám sebou!

Mám za to, že tím nejhlubším uctěním Havlovy památky je zamyslet se nad jeho poselstvím nám všem. Toto poselství tkví v tom, oč mu po celý život šlo a co je právě v současnosti tak výjimečné, výjimečné zejména u nás. Jistě by se dalo vyprávět různé epizody z jeho života či jeho život v celku, ale to přenechám jeho přátelům a blízkým: jistě se záhy najde hodně těch, kteří se do toho pustí, takže náš knižní trh bude takovými biografiemi záhy zahlcen. Ovšem obávám se, že ani zevrubné zkoumání toho, kým Havel skutečně byl, nám samo o sobě kýžené poselství vydat nemusí a dokonce ho možná ještě zastře.

Poukazů na některé Havlovy rysy lze potkat již nyní dost. Jedni ho pokládají za hrdinu, avšak odvážnějších a statečnějších lidí se dá najít i mezi jeho vrstevníky celá řada, když s politickými vězni z doby stalinismu se asi srovnávat vůbec nemůže. Druzí ho ctí coby osobnost s mimořádným mravním důrazem, ovšem leckteří i z jeho blízkého okolí by jeho mravnost možná hodnotili trochu jinak. Též se velebí coby filosof; filosofické nadání jistě měl, leč zůstalo tak trochu ladem: jeho analýzy trpí určitou povrchností, přičemž i mezi jeho přáteli se vykytovali myslitelé daleko hlubší a radikálnější se zevrubným vzděláním i s přímým vlivem na Havla samotného. Také někteří chválí jeho politické umění, avšak politologové již i nyní připomínají jeho docela fatální chyby. V čem tudíž tkví Havlův význam?

Naprosto unikátní je na Havlovi jeden rys a v tom se mu podobá opravdu jen sotva kdo; v něm podle mě tkví jeho hlavní odkaz, přínos a podnět zejména pro českou společnost, ačkoliv se zdá, že i pro mnohé jiné za našimi hranicemi. Jde o něco, co současnému lidstvu zoufale chybí a čím Havel překypoval. Vyjádřit toto ústřední Havlovo sdělení se dá různě; přidržel bych se prostého: byl vstřícný a laskavý. Laskavý nikoliv jen tehdy, když se mu věci dařily (to umí každý z nás), nýbrž vždycky čili i za, v duchu Karla Jasperse, extrémně mezních okolností při osamění, ve vězení, po propuknutí velmi vážné choroby, tváří v tvář smrti. Snad by se chtělo dodat ještě: až příliš. Až příliš ke komunistům a některým dalším darebákům. Z této překypující laskavosti pak pramení i některé jeho přehmaty.

Ovšem přesně toto je důvod jeho vlastně nakonec mimořádně úspěšné kariéry a posléze takové jeho obliby ve veřejnosti; veřejnost a zejména veřejnost česká totiž laskavost postrádá, přičemž mnozí tento svůj deficit již tuší. Chybějící laskavost je, hádám, zdrojem mnoha neduhů naší společnosti. Všichni stále bojují proti všem (homo homini lupus) a někteří vůdci nás po revoluci dokonce učili, že kapitalismus tví právě v tom. Díky takovým předpokladům panuje nevraživost mezi lidmi na každém kroku: místo úsměvu jen škleb. Z těchto jedinců se pak rekrutují jeho nepřátelé, počínaje zarputilými konzervativci a zapšklými komunisty konče. Ti všichni Havlem bohorovně pohrdali a pohrdají dál; mají pak společné to, že laskavost je pro ně cizím slovem. Kéž jim jednou dojde to, co bylo hlavní Havlovou zbraní a díky čemuž zvítězil nad mnoha jinými. Tuším ale, že již nyní se Havlův duch vznáší nad českou kotlinou.

Zdá se, že s laskavostí se člověk v tomto zhůvěřilém životě daleko nedostane. Ovšem Havel nám ukázal něco jiného, totiž že s laskavostí se nejen dají přežít persekuce včetně komunistického kriminálu a spousta jiných nepřátelských chvil, ale že s laskavostí se člověk může stát vůdcem národa, osobou proslulou dokonce ve všech koutech zeměkoule.

Dodat je ještě třeba, že shovívavost k lidem není shovívavostí ke zlu kolem. To je druhý bod Havlova úspěchu. Rozlišoval pečlivě mezi člověkem samotným, kterého dokázal mít rád, a tím, čemu jinak třeba i pošetile slouží. Známe to z jeho her.

Takže jádro Havlova poselství není překvapivé. Vyjádřit ho lze jeho vlastními slovy: "pravda a láska". Snažme se tento jeho odkaz přijmout a následovat v běžném životě, třeba i navzdory politováníhodným chudákům, kteří nám budou spílat do "pravdoláskařů" či jinak. Lze to vyjádřit i tak, že Havel naplnil slova evangelia a ukázal nám, že podle evangelia (evangelium se při tom od církevního učení propastně liší) s jeho důrazem na "miluj bližního svého jako sebe samého" se dá žít.