Spor o to, zda Breivik je zlý či šílený se opět přetřásá. Ovšem věc je vlastně poměrně prostá.

V bioetice je problém týkající se toho, zda někdo je schopen dělat svobodná rozhodnutí či nikoliv, jedním z ústředních. Důvodem je to, že pokud někdo není schopen rozhodnutí bez vlivu vnějších okolností či vnitřních sklonů dělat, pak lékař nemůže s jeho svobodnou vůlí počítat. Počítat s ní ovšem z řady pádných důvodů musí, což se řeší tak, že potud, pokud má pacient svou vůli tak či tak narušenou, zbývá lékaři pouze obrátit se na zástupce pacienta s tím, aby ten rozhodl za něj (smutné je, že v ČR tento základní princip etických kodexů platí stále jen omezeně).

Tento základní etický předpoklad vyslovil již Aristotelés (Etika Nikomachova, III) a praví, že někoho lze chválit či hanět jen tehdy, když jednal dobrovolně čili když měl možnost jednat jinak.

Cosi analogického pak znají také právníci obecně a soudci zejména, přičemž jejich rozhodnutí je tímto kritériem zcela dáno. Platí totiž, že trest si zaslouží jen ten, kdo spáchal trestný čin čili komu onen čin přičíst lze. Lze to pak jen potud, pokud měl dotyčný možnost jednat jinak. Ve sporných případech se soudci obracejí na soudní znalce a žádají po nich, aby věc rozhodli na základě odborného zhodnocení.

Potíž je ovšem filosofické povahy: výsledek totiž závisí na filosofickém pojetí vztahu mezi myslí a tělem člověka vůbec. Vyřešit tento problém se pokoušeli myslitelé odedávna a troufám si tvrdit, že definitivně se to ze zcela principiálních důvodů nikdy nepodaří; zbývá pouze odhad, přičemž do něj promítá odborná i laická veřejnost různé dobové a kulturní předpoklady.

Poslední doba je výrazně pod vlivem scientismu čili snahy vykládat všechno na základě empirického bádání. Avšak v empirické rovině nelze vůli a potažmo svobodu vůbec potkat. Výsledkem je, že svoboda se namnoze chápe coby 'výpotek' mozku, což je ovšem známkou omezenosti uvažování těch, kteří to tak berou. Je totiž třeba rozhodnutí hodnotit v jeho vlastní rovině a nikoliv z roviny jiné.

Oč jde? Jde o to, že to, zda je někdo schopen rozhodnutí dělat (kompetentní) je třeba měřit vlastním kritériem a kritériem je zde autonomie; autonomie ovšem znamená samo- (autos) -zákonnost (nomos) čili schopnost vybrat si určité pravidlo a tímto pravidlem pak umět zdůvodnit vlastní skutky minulé či budoucí (takto Immanuel Kant vymezuje racionální počínání) i jednat podle něj. Není tudíž svobodný ten, kdo dělá to, co chce - chtění je totiž výrazem disposic, instinktů či různých pocitů a nálad. Uvedenou definici dále rozpracoval Georg Lind z Kostnice do podoby testů a je schopen morální kompetenci přímo měřit.

Není mi známo, zda Anders Behring Breivik takové testy podstoupil. Obvyklé to totiž v praxi u soudních znalců není. Avšak mám za to, že žádné zvláštní zkoumání třeba není. Když člověk sleduje to, co napsal či vyslovil během soudní pře, pak jen sotva může dospět k tomu, že Breivik neměl pro své konání důvody či že jeho důvody dost racionální nejsou. Jsou to obecné principy a on je při své podle všeho poměrně vysoké inteligenci schopen je důsledně naplňovat (mimochodem čerpá inspiraci z projevů našeho presidenta a výtečně mu to do jeho koncepcí zapadá).

Jiná věc je, co o těch jeho principech soudí jiní či případně filosofická etika samotná. To, že je na nich něco bezmezně vadného, by etika mohla zdůvodnit a laická veřejnost převážně tuší. Avšak když si někdo vybere pravidla zvrhlá a obludná čili až za hranicemi zdravého rozumu (otázkou Immanuela Kanta mimochodem je, zda je to vůbec možné - možné to ovšem v praxi je), pak ho to ještě bláznem nedělá. Je příčetný a přičíst mu jeho zlé skutky lze a je dokonce nutné: jde prostě o zlou lidskou bytost (krok za krokem líčí vývoj takové osobnosti Dostojevský na příkladu Raskolnikova i jiných svých hrdinů).

Naše moderní sklony naprosto všechno omlouvat a vysvětlovat okolím, výchovou, vrozenými předpoklady a podobně (psychologismus) jsou scestné a když se společnost dá touto cestou, špatně skončí. Coby neurolog ovšem znám i spoustu případů opačných, pojmenovaných pseudoanetický syndrom a spočívajících v tom, že někdo se chová amorálně díky poškození mozku. Je prostě nutné najít vždycky tu přiměřenou míru a to snadné nebývá.

Zde to ovšem snadné je, poněvadž Breivik má všechno dokonale zdůvodněné obecnými principy a podle těchto principů velmi racionálně jedná. Jde jen o to, že při své vyhrocené racionalitě má morálku naprosto ujetou (ujetou morálku má podobně i řada dalších a od onoho masového vraha se liší jen tím, že z různých důvodů od skrupulí přes liknavost až po strach nejsou dost důslední čili skončí to v jejich případě jen bizarním blábolením).

Pro nás z toho pak plyne, že bychom měli začít uvažovat o tom, kterými principy se vlastně řídíme a zda tyto principy nejsou náhodou zvrácené. Ovšem tady začíná etika; etika se bohužel ve školách skoro neučí a ti, kteří byli vychováni v komunistickém duchu, mají za to, že kromě komunistické doktríny v té či oné podobě žádná jiná etika není.