Někteří lidé a leckdy dokonce i celé společnosti přímo zbožňují rituály, ceremonie či slavnosti vůbec. Nabízí se ptát se, co je k tomu vede.

Obecně lze na rituálech postřehnout to, že se vesměs týkají věcí, které jsou povýtce nejisté - jisté věci totiž není třeba dále stvrzovat a pochybnost o nich je spíš směšná. Kdo by například pochyboval o tom, že slunce ráno vychází a večer zapadá? Napadne snad někoho, že voda teče jinak než s kopce dolů? Lze mít rozpaky nad tím, že v přírodě silnější přemůže slabšího? Chválíme běžně to, že bez jídla hubneme? Slavíme snad to, že každý z nás docela jistě jednou zemře? Uvedené případy žádné slavnosti či ceremonie a rituály neprovázejí; odehrávají se vesměs bez našeho přispění a sotva se nad nimi i jen pozastavíme.

Docela jinak je tomu tehdy, když jde o něco ošidného, vrtkavého či prostě bez přesných mezí. Zde si hranice musíme stanovit sami. V dávných mýtických dobách bylo jen poskrovnu toho, co bylo přesně určeno; díky tomu se náboženské obřady konaly téměř u všeho. Zdálo se tenkrát lidem, že je třeba zaručit stabilní počasí a potažmo hojnou sklizeň úrody, úspěchy při lovu či jen základní zdraví kohokoliv; cestou k tomu bylo vykonat některé úkony podle přesného předpisu tak, aby se kýžený stav stal. Jistým zbytkem někdejší hrozby hladomoru je přetrvávající etiketa s rozmanitými pravidly stolování, kterou do jisté míry dodržuje každý a které se někteří až vášnivě věnují.

Avšak v plnosti se lidé stále oddávají rituálům, ceremoniím a slavnostem v případě některých událostí společenského rázu.

Tak například ve sportu je vždycky sporné to, kdo je vlastně nejschopnější a tudíž i vítězem; přesně z toho důvodu se pořádají slavností předávání cen.

Stejně je tomu s narozením: narození je do značné míru věcí dohody společnosti o tom, kdy se zárodek člověka člověkem vlastně stává - a tak si v různých kulturách stanovili různou dobu na to, aby někoho do lidského společenství vůbec začlenili (například v Řecku to byla 'amfidromie' po měsíci života a Židé zase prováděli obřízku až 8 dní po porodu).

Dospělost je podobně mlhavá a z těchto důvodů se odedávna pořádaly iniciační slavnosti s tím, že jejich zbytky známe v podobě vojny či maturity dosud. Uvedený přelom úzce souvisí se vzděláním a to, že někdo vzdělaný již je, je opět bezmezně sporné: pořádáme tudíž promoce k tomu, abychom ujistili všechny i sebe samé, že dotyčný v hlavě již něco má.

Ona nutkavá potřeba pořádat ceremonie a rituály je obzvlášť frapantní u soudu; soud a potažmo spravedlnost je totiž vágní tak strašně, že se bez stvrzení obřadným úkonem vzápětí vymkne z našich rukou a nám se zdá, že žádná spravedlnost není. K tomu účelu si právníci dokonce vytvořili zvláštní slovník a těší se z toho, že laici o obsahu jejich vět nemají ani ponětí.

Ovšem nesmíme zapomenout na svatbu: svatba má totiž garantovat něco, co je zoufale prchavé a jindy zase až k šílenství mocné, totiž sexuální vztah. Ponechat soužití muže a ženy jen na jejich vzájemné dohodě se zdá být pitomostí a zkušenost tuto pitomost jen potvrzuje - obvykle se totiž partneři žijící na hromádce dříve či později rozejdou.

Zbývá pak to poslední - pohřeb. Pohřby jsou odedávna též opředeny obřadnými úkony a důvodem je to, že ani smrt jistá není. Ačkoliv někteří lidé vydechnou naposled a jejich srdce se zastaví, přetrvává jejich duch či jejich myšlenky ve společnosti dál a namnoze hodně dlouho. Aby onen duch přestal pronásledovat živé potomky, scházejí se blízcí nad hrobem a provádějí různé pohyby či pronášejí různá slova s tím, že tím se ono působení ochromí.

Dostal jsem se konečně k tomu, co je uvedeno hned na začátku. Domnívám se, že českou společnost pronásleduje zlý duch a že je třeba se tohoto ducha konečně zbavit. Doposud se totiž srdce mnoha našich spoluobčanů zmítá pod náporem strašidla jménem Klement Gottwald. Gottwald ve skutečnosti vlastně nikdy pohřben nebyl - když 14. března, 1953 v důsledku syfilitidy a alkoholismu skonal, rozhodla strana a vláda, že bude nabalzamován, mumifikován a umístěn podle modelu jiných komunistických papalášů do sarkofágu ve Vítkovském památníku. Došlo pak k tomu, že mrtvola se rozpadla - zbývalo tudíž již jen zpopelnit ji. Když urnu s ostatky zrůdného vůdce vezl bolševický kronikář Jan Galandauer na hřbitov, cestou se zastavil v hospodě a tam Gottwaldovy zbytky zapomněl. Otázkou tak je, kde vlastně nyní Gottwald prodlévá - obávám se vážně, že v české společnosti téměř všude.

Tudíž: je třeba nyní velmi ceremoniálně a rituálně pohřbít Gottwalda!