Zdá se, že česká politická scéna si se spravedlností zahrává a ještě k tomu je cynická i arogantní.

Konkrétně z poslední doby jde zejména o Klausovu amnestii vysmívající se celé české společnosti. Tato monstrózní akce následovaná vzápětí organizováním tajných schůzek je pak vyvrcholením bídy naší současnosti. Scházejí se nyní ve Špindlerově mlýně i jinde reprezentanti Hradu s různými vlivnými politiky a rozdávají příkazy i výhružky stran toho, že ve veřejných i soukromých médiích nesmí být o amnestii ani zmínka, dotazy na Václava Klause jsou zakázány a petice podepsané stovkami tisíc lidí a kolující v elektronických médiích jako kdyby nebyly. Zdá se, že ČR se stává perestrojkově policejním státem.

Avšak i kdyby se gangsterům přece podařilo spravedlnosti dál potlačovat a vysmívat se nám všem, trest je nemine. Ona se totiž spravedlnost nakonec děje navzdory tomu, že mnozí v to nevěří. Na každého jednou dojde. Přísloví o božích mlýnech má v sobě hlubokou moudrost.

Snad to může být i tak, že dojde k různé souhře okolností, ovšem do těchto úvah se pouštět nechci, poněvadž se snadno zvrhnou (Zemětřesení v Chile; Heinrich von Kleist).

Metafyzická spravedlnost má ovšem i jiné nástroje a ty jsou daleko srozumitelnější.

Pochybovat například o tom, že kuřáci budou trpět rakovinou či aterosklerozou cév, hraničí s hloupostí. Avšak jsou i jemnější psychosomatické souvislosti a nejednomu gangsterovi se již stalo, že jeho nakradené bohatství mu bylo k ničem, když ho postihla vážná choroba (Al Capone sice za své vraždy žádný hrozivý trest nedostal, zemřel nicméně s těžkou demencí na důsledky syfilis mozku). Celkem jistým trestem pak je ztráta klidu, když pachatel se musí bát toho, že ho policie nakonec přece jen dopadne, případně toho, že ho jeho kumpáni zabijí (kvůli penězům či naopak kvůli tomu, že toho moc zná). Takoví zlí lidé totiž již ani nemají tušení, že dobrý život tkví v něčem úplně jiném (je celkem jisté, že Aristotela a celou bohatou literaturu po něm nečetli); jejich křečovité veselí je jen zoufalým zaháněním nudy, strachu či obojího (ze své klinické zkušenosti znám, že zlí lidé jsou bezmezní slaboši, kteří se roztřesou z každého píchnutí, poněvadž se děsí smrti).

Avšak je ještě jedna cesta spravedlnosti a ta spočívá v hněvu společnosti. Společnost sice dokáže dlouho snášet křivdy a to, že se jim gangsteři vysmívají, ovšem v určité chvíli pohár přeteče a spravedlnost vezmou do svých rukou lidé samotní. Jistý náznak jsme tu měli v roce 1989 a scházelo jen málo k tomu, aby se lidé vzbouřili radikálnějším způsobem; důvodem 'sametovosti' byly pouze dohody mezi některými disidenty a komunisty předem. Takové dohody nyní nejsou, poněvadž společnost nemá vyčleněny ony přirozené autority a není tudíž vlastně s kým jednat. Kromě toho se vládnoucí 'věrchuška' vůbec nemá k tomu, aby se skutečnou opozicí (opozicí nikoliv loutkovou v podobě parlamentních stran) jednala. O to horší bude její konec. Zdá se totiž, že papaláši ženou společnost do revoluce a sami si tak pletou svou oprátku.

Připomenout v této souvislosti by se dalo mnohé z dějin a v poslední době zejména arabské jaro. Kdo by čekal, že tak docilní islámská společnost povstane. Samolibí vládci jako Kadáfí, Mubarak a Asad asi sotva tušili před třemi roky, co je potká, přičemž vládli organizovanému zločinu ve svých zemích a vesele hromadili své bohatství.

Všichni ti naši gangsteři by měli mít na paměti to, že pachatelům křivd se jejich chování nakonec jistě vymstí. Pošlapávat spravedlnost lze jen po určitou dobu a do jisté míry. A křivdy spáchané i před stovkami roků tanou na mysli společnosti dál, díky čemuž potomci či následovníci oněch pachatelů potud, pokud se smíření nestalo, musí dál nést následky (vzpomínka na upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského měla dohru v tom, že česká společnost se kdysi chopila kvůli tomu zbraní a dosud má katolické církve plné zuby).

Hromadí si politici organizovaní zločinem a organizující zločin majetek a s tím i křivdy páchané na české společnosti. Společnost má ale již nakročeno ke změně a změna musí přijít brzy. Už je toho totiž dost!

Se spravedlností není radno si zahrávat.