Problém je to, že po moci opět sahají estébáci.

Estébácká mafie skládající se z těch, kdo toho měli již tehdy dost, kdysi uspořádala "revoluci" a našla si k tomu zástěrku v podobě některých disidentů tak, aby zakryla svou ohavnou povahu. Potíž tkvěla v tom, že disidenti se jí tak trochu vymkli z ruky. V OF záhy získali převahu a zdálo se, že se vymaní z jejich vlivu. Navzdory tomu měli v OF též estébáci své lidi a z toho důvodu ho chránili před dříve naprosto běžným policejním zásahem: pozatýkat stovku lidí v Činoherním klubu po tom, co před tím se někde v hospodě sešli tři a již byli ve vězení, přece bylo tak snadné. Celá "revoluce" tak mohla být uhašena hned, ještě než vůbec začala. Ovšem zájem o její pokračování byl hlubší: vždyť ji estébáci koneckonců sami uspořádali povolenou demonstrací na Albertově a následně aranžovaným masakrem na Národní třídě (to se jim také trochu vymklo z ruky a bylo třeba některé zabité ututlat).

Důvod takového kvapu tkvěl v tom, že na leden 1990 proslulý již demonstracemi na Palachovy dny chystali kágébáci perestrojku řízenou z Prognostického ústavu a bylo třeba je předběhnout. Dopadlo to tak, že Prognostický ústav utřel hubu. Jeho reprezentanti Klaus, Tříska a Dlouhý bloumali po chodbách Laterny Magiky a nikdo si jich nevšímal; zůstali osiřelí a zprvu to vypadalo na totální prohru. Dokonce i z Vídně přispěchavší Mlynář, Gorbačevův přítel, ztroskotal. Vybaveni strategickými radami různých center ovšem zvolili alternativní postup. Zatímco Rita Klímová navrhla Klause na ministra financí a tím ho dostala do vlády, stal se Dlouhý členem vedení ODA a Zeman rozvrátil sociální demokraty s tím, že je vzápětí zcela ovládl. Zbývalo již jen to poslední: uzavřít v roce 1996 opoziční smlouvu. Přisluhovači Moskvy Zeman a Klaus se sítí svých kumpánů se stali našimi vládci. Tak došlo k převratu a na dlouhých dvacet roků nás měli kágébáci v hrsti.

Jenže estébáci nebyli ochotni všechno tak rychle vzdát. Podařilo se jim domoci se v divokých privatizacích mnoha miliard a potichu kuli své pikle na opětné převzetí moci. Ona dávná zástěrka v podobě disidentů byla již pro veřejné mínění k ničemu; jednak ji soustavně diskreditovali všichni kágébáci a jednak to bylo již dávno. Tak se estébáci chopili jiné nálepky: pronikli mezi bojovníky proti korupci a získali tak alespoň částečnou legitimaci poctivých lidí. S touto výbavou a s výbavou oněch ukradených miliard se vrhli do politiky a v posledních volbách provedli tito estébáci další převrat: odstavili kágébáky od vlivu. Pochopitelně ani kágébáci nelenili a vyslali do boje náhončí své: o tom, že Okamura je ruským poskokem, ubezpečuje jeho bratr, a dokazují to veškeré jeho projevy nabádající k rozbití EU. V ODS se ruští služebníčci zdráhají svrhnout Fialu ze strachu, že bez něj se opět propadnou do nicoty, kdežto ČSSD se po pádu Haška začala ze své podřízenosti pomalu vyhrabávat. Ovšem vítězství estébáků bylo příliš drtivé.

U tohoto momentu je třeba se zastavit. Pokládat Babiše za hlavního aktéra by bylo příliš jednoduché. Jistě za tím není Babišova osobnost: překvapení nad tím, že zrovna tento človíček by měl být vůdcem, se dá skrývat jen těžko. Ani ty miliardy nemohou zaručit jeho úspěch; ostatní miliardáři se pokusili o něco podobného a ve volbách měli výsledek nula nula nic. Za vším je síť osob tak či tak spřažených s minulým režimem a ti ve vzájemné koordinaci dosáhli svého. A Babiš je jen jedním z nich; bez svých kumpánů a bez peněz na kupování dalších, avšak i bez "zkartovaných" údajů o každém z nás, by byl ničím.

Co s tím? Předně počítejme s tím, že dvě mafie se někdy dohodnou na společném postupu. Ovšem jindy se navzájem vystřílejí. Příkladů z Chicaga či Kalábrie známe dost. Zde se pak nabízí prosté řešení: když se dva smějí, ten třetí se směje. Je třeba nechat estébáky a kágébáky požrat se navzájem, přičemž je nutné konečně vytvořit pevnou demokratickou sestavu pravicové a levicové strany. Na levici by bylo žádoucí konečně přetavit komunisty na přijatelnou stranu (bude to, až vypustí komunismus ze svého pojmenování), zatímco na pravici se již přímo nabízí spojit tři strany v jednu, totiž TOP09, STAN a KDU-ČSL. V zájmu všech by bylo ne přičlenit dvě k jedné, ale najít jednoho leadera a společné jméno pro stranu vlastně již novou. Přímo se nabízí "křesťansko-demokratická strana" mimo jiné díky tomu, že jejími partnery by měly být strany s týmž jménem v Německu a Rakousku, ale může to být i cokoliv jiného.

Avšak klíčové je, aby se dohodla levice a pravice na pravidlech společného postupu, například členství v NATO i EU a přijetí Eura. Demokracie tkví v konsensu s tím, že dospět k němu ve všem sice možné není, ale je třeba dosáhnout alespoň minimální shody. Ostatně tak to dělají politici v daleko bezpečnějších zemích na západ od nás. Naši nepřátelé se na rozvrácení demokracie dohodnou snadno a tváří v tvář této hrozbě je tudíž naprosto urgentní semknout se.