V článku „Závod s časem“ (Právo, 20. 4.) Jan Keller výstižně napsal: „Proběhlo též významné referendum v Nizozemsku, které nebylo ani tak vyjádřením k asociační smlouvě s Ukrajinou, jako spíše sondou do vztahů Nizozemců vůči Evropské unii.“

Jan Keller má nepochybně pravdu, jenže nizozemský případ potvrdil navíc známou skutečnost, že při referendech lidé zpravidla jednají zcela emocionálně a vůbec netuší, o čem vlastně hlasují. Co má co dělat nespokojenost Nizozemců s řízením Evropské unie s asociační smlouvou s Ukrajinou? A proč by Ukrajinci, kteří o členství v Evropské unii stojí, měli doplatit na to, že si asi třetina nizozemských občanů vybila hlasováním svou frustraci? Asociační smlouva s Ukrajinou byla připravena a měla být podepsána už v prosinci 2013: tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč ji na nátlak Moskvy odmítl podepsat, vyvolal tím několika měsíční nepokoje a nakonec byl svržen. Všichni na Západě tehdy jásali a smlouva nikomu nevadila, ani Nizozemcům ne. Tehdy nikdo žádnou podpisovou akci za vypsání referenda neorganizoval. Proč tedy vadí smlouva Nizozemcům dnes? Argumentem ani omluvou pro Nizozemce nemůže být strach z islámských teroristů či imigrační vlny, protože ani s jedním ani s druhým nemají Ukrajinci nic společného. Kdo argumentuje proti členství Ukrajiny v evropských strukturách současnou imigrační vlnou a terorismem dokazuje jen vlastní hloupost. Jakékoliv srovnávání Ukrajinců se zločinci z tzv. islámského státu musí přece každý soudný člověk a především každý Ukrajinec považovat za hrubou urážku ukrajinského národa! Ponechávám také stranou skutečnost, že celé referendum je naprosto neprůkazné, protože 70% Nizozemců se jej nezúčastnilo a asociační smlouva s Ukrajinou jim tedy nevadí.
Mám po referendu velké pochybnosti, zda nizozemští voliči vůbec vědí, kde leží Ukrajina a kdo jsou Ukrajinci, ale o to teď nejde. Za zásadní chybu považuji, že jim nikdo nevysvětlil dvě základní a přitom zásadní věci: 1) asociační dohoda vůbec ještě neznamená členství v Evropské unii – vždyť Turecko má asociační dohodu již několik desetiletí a jeho členství není vůbec pravděpodobné, 2) podle pravidel přijatých Evropskou unií na summitu v Kodani v roce 1993 má každý evropský stát právo přistoupit k EU, pokud splní stanovená kritéria. Tuto zásadu všechny státy EU včetně Nizozemí přijaly a proto členství dalšího evropského státu (pokud splňuje stanovená kritéria) nemůže být samo o sobě předmětem referenda. Že tato kritéria Ukrajina zatím nesplňuje, je jiná, věc – ale o plnění kritérií referendum nebylo.
Je velkým štěstím, že pro nizozemskou vládu není referendum závazné, byť bohužel bude zřejmě s ohledem na blížící se volby nucena s ohledem na blížící se volby k němu přihlédnout a prosazovat pozměnění asociační smlouvy. Většina ekonomických klausulí asociační dohody s Ukrajinou je ostatně už nyní na štěstí uplatňována v zatímním režimu.
Nizozemská vláda neměla jinou možnost, než referendum vypsat, protože jeho organizátoři sebrali ústavou stanovený počet podpisů. Můžeme to ovšem brát tak, „že lid demokraticky rozhodl“. Jenže jeden starý bonmot říká, že největším nebezpečím pro svobodu a demokracii je právě všeobecné volební právo, protože umožňuje lidem rozhodovat o otázkách, kterým vůbec nerozumějí. Je to jen bonmot, ale nizozemský příklad bohužel ukazuje, že na něm něco bude. Samozřejmě, nikdo dnes nevolá po zrušení všeobecného volebního práva, avšak zakázat referenda o čistě odborných otázkách, kterým voliči často ani nemohou rozumět, by rozhodně bylo na místě.
Jan Rychlík (otištěno: Právo, 22. 4. 2016 pod titulem: Referendum jako nebezpečí svobody)