Skutečně se dnes opakuje situace těsně po druhé světové válce? ¨
(polemika s Janem Eichlerem)

Jan Eichler ve svém článku „V čem se dnešek podobá rokům těsně po válce“ (Právo, 19. 5.) přirovnal dnešní konfrontační postoj USA vůči Rusku k situaci těsně po druhé světové válce: tehdy prý místo Rooseveltem prosazovanému vstřícnému kursu k Moskvě, založené na tom, že USA budou jednat se Sovětským svazem jako s velmocí a přiznají mu odpovídající vliv v Evropě a ve světě, zvítězila politika tvrdého kursu, která vedla k několika desetiletí trvající studené válce. Autor se ptá, zda bude i nadále pokračovat politika NATO spočívající v obkličování Ruska a vedoucí k eskalaci napětí a novému zbrojení, anebo zda zvítězí rozumná cesta politického kompromisu.
Jaká byla ale ve skutečnosti v Evropě situace po druhé světové válce? SSSR v roce 1945 chtěl, aby se s ním jednalo s velmocí, která přispěla rozhodující mírou k vítězství ve válce s Německem, za což si nárokuje rozhodující vliv ve střední Evropě. Spojené státy, které v roce 1947 převzaly i v evropské politice hlavní roli místo válkou vyčerpané Velké Británii, s tím souhlasily, protože jinou možnost za dané situace stejně neměly. Třeba říci, že v tomto ohledu nebyl žádný rozdíl mezi politikou F. D. Roosevelta a politikou jeho nástupce Harry Trumana, který jinak skutečně ve vztahu k Moskvě nastolil mnohem tvrdší kurs. Američané ponechali Sovětskému svazu ve východní Evropě volnou ruku a pod heslem „obrany demokracie“ se soustředily na zabezpečení západní Evropy před nebezpečím komunismu, který byl tehdy chápán především jako nástroj sovětské expanze. S americkou „obranou demokracie“, zahrnující mimo jiné i vojenskou podporu nedemokratických a diktátorských režimů ve Španělsku, Portugalsku, Řecku a Turecku, zase mlčky souhlasil SSSR. Evropa a pak i celý svět byl rozdělen podle hesla „já pán – ty pán“, čímž vznikla rovnováha sil. A tak jako se po válce nikdo neptal např. Francouzů, Italů či Řeků, zda se skutečně chtějí politicky podřídit Washingtonu, nikdo se neptal ani národů východní Evropy, zda si přejí orientovat se na Moskvu. Jenže takováto rovnováha sil se ukázala jako velmi labilní: jakmile byl SSSR dostatečně oslaben, využily jeho východoevropské satelitní státy v roce 1989 situace, sovětský vliv setřásly a nakonec přeběhly do protivného tábora. Stejně i jednotlivé svazové republiky využily situace k odtržení od Sovětského svazu, který nakonec koncem roku 1991 zanikl.
Západ neobkličuje Rusko, jak tvrdí Jan Eichler, byť z pohledu Moskvy a asi i mnoha Rusů to tak může vypadat. To, že státy někdejšího Varšavského paktu a někdejší sovětské baltské republiky vstoupily do NATO a jsou-li dnes členy Evropské unie, není výsledkem nějaké „západní agrese“ ale svobodným rozhodnutím většiny občanů těchto států samých. Konec studené války znamenal přece mimo jiné i právo každé země rozhodnout o svém osudu včetně politické orientace. Země někdejšího sovětského bloku a bývalé svazové republiky se rozhodly tak jak se rozhodly. Jistě, Moskvě a zřejmě ani většině Rusů se to nemusí líbit, ale to ještě neznamená, že to nemusejí respektovat. SSSR, vzniklý koncem roku 1922, byl reinkarnací někdejšího Ruského impéria a je proto lidsky i psychologicky pochopitelné, že většina Rusů považovala SSSR za „svůj“ stát, i když měla výhrady k jeho režimu. Je stejně tak lidsky pochopitelné, že Rusové těžko nesli a nesou ztrátu etnicky ruských oblastí, které zánikem SSSR zůstaly za politickou hranicí Ruské federace. Dá se jistě pochopit, že Moskva by ráda obnovila alespoň částečně politický vliv v někdejších svazových republikách a přála by si, aby se staré dobré časy rovnováhy sil mezi mocnostmi vrátily. Je také možné, že i v západní Evropě a zřejmě i v USA jsou politické síly, které by uvítaly návrat k politice rovnováhy sil. Takový vývoj ale nutně předpokládá, že národy ve východní Evropě, dnes především Ukrajinci a Gruzínci, budou opět zbaveni možnosti rozhodovat o své politické orientaci, což je pro ně samozřejmě nepřijatelné. Návrat k politice rovnováhy sil mezi velmocemi na úkor „těch malých“ by byl nejen nemorální, ale nepřinesl by ani větší stabilitu do mezinárodních vztahů. Nikdo totiž nemůže pochybovat, že Gruzie a Ukrajina, příp. další státy eventuální ruské sféry vlivu, by při nejbližším příštím oslabení Ruska stejně ukázaly Moskvě záda a pak přeběhly do protivného tábora.
Rusko je velmocí a jistě má mít své slovo ve světové i evropské politice. Spolupráce Evropské unie jako celku i jednotlivých jeho států s Ruskem je navýsost žádoucí, stejně jako je žádoucí dosažení uvolnění napětí mezi Ruskem a USA a nalezení nějakého modu vivendi na linii Rusko-NATO. Kompromis ale nemůže být založen na novém dělení Evropy jako v roce 1945. SSSR sice vyhrál druhou světovou válku a přinesl na oltář vítězství nesmírné oběti, ale to nic nemění na skutečnosti, že důsledky této války jsou vývojem už dávno překonány a Sovětský svaz již neexistuje. Rusko má jistě právo na zajištění své bezpečnosti, ale tato bezpečnost nemůže spočívat na přiznání nějakého výlučného vlivu na územích někdejších svazových republik.