Jako historik se nezabývám středním východem a za normálních okolností bych se vůbec neodvážil se k situaci v Sýrii vyjadřovat. Ale jako etnolog vím, že v arabských zemích středního východu přežívají kmenové struktury. Demokracie evropského a amerického typu nefunguje a ani nemůže fungovat tam, kde neexistuje občanská společnost a kde loajalita každého obyvatele k vlastní rodině a vlastnímu etniku či náboženské komunitě stojí výše než jeho loajalita ke státu.


Koncept demokracie a lidských práv je vázán na evropské osvícenství a vývoj v západní Evropě v 19. století. Není možné tento model mechanicky přesadit do zcela odlišných kulturních poměrů Středního východu a snažit se jej naroubovat na společnost, která prošla v uplynulých staletích zcela odlišným vývojem od Evropy. Demokracie a systém lidských práv, jak je chápeme v oblasti euroatlantické civilizace, znamenají vládu většiny při respektování práv menšin. Rozhoduje většina, přičemž nikde není řečeno, že toto rozhodnutí většiny musí být správné. Toto rozhodnutí není ani neměnné a konečné. Menšina se totiž sice musí podřídit rozhodnutí většiny, má ale právo ponechat si svůj názor. V budoucnosti se cestou voleb z někdejší menšiny může stát většina, která pak prosadí svůj názor. Naproti tomu islámské právo (šaria) tvoří ucelený právní a politický systém, který je (podle islámských teologů) objektivně správný a neměnný, protože pochází přímo od Boha. V takovém systému není pro demokracii a lidská práva v našem pojetí žádný prostor.
Připusťme nyní – čistě teoreticky – že by v Sýrii zvítězily ty síly, které především USA označují za „umírněné rebely“ nebo „liberální opozici“, a ty vypsaly svobodné volby. V takovém případě jsou tu dvě možnosti, jedna horší než druhá: buď budou voliči hlasovat podle etnických a náboženských kritérií, což povede k další občanské válce, protože etnické a náboženské hranice bude možné vytýčit jen silou zbraní, anebo si většina zvolí nějakou islamistickou politickou skupinu, která pak začne legálně měnit Sýrii v islamistický stát. Takováto režim získá volbami legitimitu, která bude těžko zpochybnitelná. Každá jistě pochopí, že pro jinověrce a různé „kacíře“ bude v Sýrii s takto „demokraticky“ zvolenou vládou situace ještě mnohem horší, než je dnes. Pro nás v EU a v USA je proto dnes jedinou reálnou alternativou k islámskému teokratickému státu sekulární diktatura, a to i za cenu toho, že bude nucena používat ke své vládě i drakonických opatření. Jedině takováto diktatura, opírající se o armádu, bude totiž schopná zajistit obyvatelstvu elementární bezpečnost.
Na pořadu dne je nyní v Sýrii i Iráku porážka tzv. Islámského státu, nikoliv dodržování lidských práv. Porazit tzv. Islámský stát může dnes v Sýrii z domácích sil jedině armáda Bašára Asada, který si proto - bez ohledu na charakter režimu – zaslouží dočasnou podporu EU i USA. V roce 1941 Velká Británie a USA podpořily Sovětský svaz v boji proti nacionálně socialistickému Německu, a to bez ohledu na svoje zásadně negativní stanovisko ke komunismu a nehledě na skutečnost, že režim v SSSR se od toho nacistického nijak podstatně nelišil. Bylo to tehdy správné rozhodnutí, protože nacismus tehdy představoval větší hrozbu než komunismus. Po druhé světové válce v občanské válce v Řecku podpořily nedemokratické polofašistické síly, aby zabránily vítězství komunistů. Během korejské války ze stejných důvodů USA podporovaly pravicovou diktaturu v Jižní Koreji. Dnes je situace obdobná: Asadův režim je možná nelidský, ale režim tzv. islámského státu by byl určitě ještě horší. Asadova diktatura se omezuje na Sýrii, fundamentalistický tzv. islámský stát nerespektuje stávající hranice států a ohrožuje celý svět. USA i EU by se proto měly konečně přestat párat s čistě virtuální „umírněnou syrskou opozicí“, začít s Asadem jednat a podobně jako Rusko jej vojensky podpořit. Po porážce islámského státu v Sýrii teprve nastane ten pravý čas na úvahy, co s Asadem udělat.