Opakovaně jsem vystoupil jak proti odstranění sochy maršála Koněva, tak proti památníku vlasovcům v Řeporyjích. Nepokládám ani za rozumné, že část ulice Pod Kaštany před ruským velvyslanectvím byla přejmenovaná na Náměstí Borise Němcova.

Na žádné agenty s ricinem, kteří sem přijeli vraždit naše komunální politiky také nevěřím – tajné služby samozřejmě občas vraždí nepohodlné lidi (to mají, aby se tak řeklo, v popisu práce), ale starostové Prahy 6 a Prahy-Řeporyjí jsou pro ruskou FSB příliš malé ryby na to, aby se kvůli nim Rusku vyplatilo riskovat nový mezinárodní skandál. Nejsem si jist, zda odstranění Koněvovy sochy odporuje či neodporuje česko-ruské smlouvě o přátelství z roku 1993, jak tvrdí poslanec Vojtěch Filip – to je otázka výkladu. Jednu věc vím ale určitě: reakce Ruské federace na odstranění Koněvova pomníku v podobě přijetí zákona umožňujícího trestat kohokoliv a kdekoliv za poškozování či odstraňování pomníků ruské bojové slávy byla naprosto neadekvátní. Zahájení vyšetřování českých komunálních politiků jakousi ruskou komisí na základě tohoto zákona pak nelze chápat jinak, než jako naprostý právní nihilismus odporující elementárním zásadám právního státu.
Po právní stránce ruský přístup vůbec neobstojí, a to hned dvakrát. Především: v době, kdy byla socha Koněva odstraněna, tedy 3. dubna 2020, ještě předmětný zákon o pomnících neplatil, protože prezident Putin jej podepsal až o tři dny později. Uplatnění zákona by tedy bylo retroaktivní, což obecné principy trestního práva, k nimž se právní řád Ruské federace (alespoň slovně) hlásí, nepřipouštějí. Je tu ale ještě druhá stránka věci a ta je mnohem závažnější. Ruská federace zavádí při aplikaci uvedeného zákona o pomnících tzv. princip univerzality, tj. osobuje si právo soudit svými soudy podle ruských zákonů všechny „pachatele“ bez ohledu na jejich státní příslušnost, místo spáchání činu a právní pořádek jejich domovského státu. Takováto univerzalita je ale obecně nepřípustná; připouští se jen výjimečně např. u zločinu genocidy, válečných zločiny apod., tedy činů stíhatelných podle principů mezinárodního trestního práva, případně ještě u činů obecně uznávaných za trestné, jestliže nelze jednoznačně určit příslušnost soudu a občanství pachatele.
Každý stát má právo stanovit si zákony, jaké uzná za vhodné, a může podle nich soudit na svém území všechny osoby bez ohledu na jejich státní příslušnost, pokud nepožívají výsad imunity. Může také soudit své občany za činy spáchané v zahraničí, i když podle právního řádu zemí, kde došlo k spáchání činu, nejde o trestný čin. Nemůže ale soudit podle svých zákonů cizince za činy spáchané v jejich domovském státě, jestliže navíc podle právního pořádku tohoto domovského státu nejde o trestný čin. Odstraňování pomníků sovětských hrdinů druhé světové války je sice nemorální a politicky hloupé, ale trestné to v České republice není.
Jakkoliv dokáži pochopit, že odstranění pomníku se mnoha Rusů emocionálně dotklo, musím tentokráte souhlasit s reakcí ministra zahraničí Tomáše Petříčka, který se proti myšlence stíhání pražských starostů ostře ohradil. Kdyby totiž každý stát jednal podobně jako Ruská federace a trestal cizí osoby za něco, co u nich doma není trestné, nemohli bychom vůbec cestovat za hranice, protože by především nám, kteří se vyjadřujeme ve veřejném prostoru, všude za chvíli všude hrozil kriminál. Jako historik navíc musím s bolestí konstatovat, že univerzalistický princip ruského zákona o pomnících až příliš připomíná někdejší trestní zákoník RSFSR z 22. listopadu 1926 (doplněný 25. února 1927). Ten obsahoval nechvalně známý článek 58 o „kontrarevolučních trestných činech“ umožňující svými zcela vágními formulacemi zavřít v podstatě každého, kdo byť i jen vzdáleně naznačil své výhrady vůči sovětskému režimu (např. anekdoty byly kvalifikovány jako „protisovětská agitace“). I tento paragraf platil univerzalisticky, tedy vztahoval se i na „kontrarevoluční činy“ cizinců spáchaných v cizině. Diplomatické zprávy československého velvyslanectví v Moskvě z let 1945-1948 ukazují, že právě na základě univerzality tohoto paragrafu byla „za protisovětskou činnost“ řada lidí odvlečena do SSSR a tam skončila na mnohá léta v gulagu. Samozřejmě, že se to netýkalo jen Československa, ale všech zemí, do kterých přišla v letech 1944-1945 sovětská armáda. Šlo přitom často o osoby, které nejenomže nikdy nebyly sovětskými občany, ale ani nikdy nevstoupily na sovětském území.
V SSSR byl článek 58 trestního zákona RSFSR zrušen v době Chruščovova „tání“. Šlo o první krok k zajištění alespoň minimálních právních jistot sovětských občanů. Byl to tedy nepochybně krok správným směrem. Nebylo by dobré pro nikoho, kdyby nyní, po šedesáti letech, vykročil právní řád Ruské federace směrem opačným.
(otištěno v Lidových novinách, 13. 5. 2020)