Diskuse o souvislosti mezi řízením města, komunismem a elektorměry je možná vtipná, ale řešení dostupnosti bydlení nepomůže. Ani o píď. První krok k řešení je toto pseudotéma opustit.

Zklamu každého čtenáře, který si myslí, že dostupnosti bydlení v Prraze lze dosáhnout během dvou tří let. Zklamu i ty, kdo by chtěli přemýšlet o možnostech datového vytěžení poskytovatele připojení v podmínkách GDPR. Zklamu, každého, kdo si myslí, že agregovaná data z elektroměrů pomohou vyřešit bydlení. Možná najít těžbu bitcoinu, ale bytovou krizi to neřeší. Nabízím ale tři nadějné kroky ke zlepšení situace. Začít je možno hned zítra, konec je ale tak za osm deset let. Nelze rychleji vyřešit problém, který se kumuluje půl století.

Krok první: opravdová diskuse nad daní z nemovitosti
Praha má tuto daň nastavenou velmi nízko. Přitom není jasné, proč tomu tak je. Vlivem desítek let, kdy se město chovalo vůči developerům jako slabý partner došlo k tomu, že developerské firmy se zcela legálně a legitimně snažily maximalizovat zisk. K tomu využivali i to, že se nemuseli, nikdo to totiž nechtěl, podílet na rozvoji městské infrastruktury. Město k jejich developerským projektům dovedlo dopravu, obklopilo je zelení, v ulicích se v noci svítí a s většími či menšími úspěchy město komunikace udržuje. Je jenom v pořádku, že daň z nemovitosti je nástroj, jak může město peníze na ínfrastrukturu a její údržbu získat. A není nespravedlivé, že za ně zaplatí majitelé bytů, neboť cenu a hodnotu jejich bytu podstatným způsobem ovlivňuje lokalita. A tu ovlivňují investice města. Problém je, že takové zdanění dopadne na koncové uživatele bytů. Tedy sám o sobě tento krok dostupnost bydlení vůbec zlepšit nemusí. Proto je třeba přemýšlet dál - co město s takovými nově získanými penězi udělá. Aby zůstaly tyto prostředky v bydlení, musí být město dobrým správcem a investorem. Po několika dekádách se to musí začít učit a ne se snažit toto delegovat na soukromý sektor, byť ten v tom obcím může být partnerem.

Krok druhý: město začíná spravovat svůj bytový fond
Na konci tohoto procesu je jasná informace o tom, jak městský bytový fond vypadá, kdo se reálně podílí na řešení bytové situace (včetně sociálních služeb a nezisku), či jaká je role městských částí vůči "velké Praze". Rozsáhlá a první velká inventura majetku (včetně dluhů), partnerstkých organizací (včetně odhalení neefektivních partnerství) a analýza desítek dokumentů a rozhodovacích procesů, kterými je bytový fond spravován - to všechno bude stát čas a peníze. Podmínka nutná pro další investice. Tento krok je nutný, protože i kdyby šťastnou a ve světě unikátní náhodou došlo k tomu, že chaotická výstavba zlepší dostupnost bydlení, pořád bude dlouho trvat byty postavit. Nová výstavba v Praze ale již několik let neslouží ke zvýšení dostupnosti bydlení, není proč by měla za deset let začít sama od sebe. Část řešení se nachází v již stávajícím bytovém fondu. A jeho dobrém managementu.

Krok třetí: Praha chytře investuje
Krok druhý otevírá dveře otázce výstavby. Výstavba? Jistě, ano. Ale jaká? Jaké přesně byty, v jakém režimu, z jakých peněz? Pro jaké segmenty populace - jinak vypadá byt pro mladou rodinu, jinak pro seniory. Co se má a kde začít stavět jako první? Kdo má být partnerem obecní výstavby? Má se něco z postaveného prodat? Atd. Samé otázky - ale bez odpovědí, i nedokonalých, na ně nemá smysl začít stavět. Chaotická výstavba není cesta vpřed. Nakonec, Praha už ji zažila.

Shrnuto - elektroměry a diskuse o nich jen zabírají místo podstatnějším krokům, které by opravdu mohly situaci zlepšit. Proto je třeba tuto diskusi odmítnout a soustředit se na to podstatné. Jak vybudovat opravdu smart city - město chytré správy a investic. Elektroměr k tomu není třeba ani jeden, a GDPR je to jedno.