27. 11.

MANIFEST ZA MODERNÍ ČESKO

Jan Štern Přečteno 2980 krát Přidat komentář

Vzbuďme se! Je čas přiznat si, jak si Česká republika stojí mezi vyspělými zeměmi, je čas připomenout si, kým jsme historicky byli, a je nejvyšší čas ptát se, jakou cestou se chceme vydat.

Prestižní světová agentura Bloomberg vydala počátkem tohoto roku žebříček států podle inovativnosti jejich ekonomiky. Česká republika je na 28. místě, tedy nejen za vyspělými státy, ale i za zeměmi jako Polsko, Maďarsko nebo Rusko. Přitom před 2.světovou válkou jsme patřili mezi deset nejvyspělejších ekonomik světa, nechávali jsme za sebou Finy, Iry, Španěly nebo Italy a směle se vyrovnali Norům či Rakušanům. Dokonce i v socialistické éře jsme byli řazeni mezi vyspělé země. Tento zveřejněný výsledek je historickým propadem v rámci existence našeho státu.


Jsme zaostalá země říkají fakta

Agentura Bloomberg se řídila podle pěti kritérií: objem investic do výzkumu a vývoje firem a státu, výše přidané hodnoty výroby, ekonomická výkonnost, podíl domácích firem s high-tech výrobou, podíl vysokoškoláků na celkové pracovní síle, počet výzkumných pracovníků a počet patentů.

V tomto žebříčku, který je založen na komplexním vyhodnocení každé země podle nejdůležitějších kritérií relevantních pro inovativnost a technickou vyspělost země, skončila Česká republika na konci třetí desítky.
Jde o skutečně alarmující výsledek! Inovativnost a technická vyspělost země je totiž měřítkem nejen momentálního ekonomického stavu země, ale hlavně indikátorem, jak se dané zemi povede v blízké budoucnosti, jestli bude oproti ostatním zemím zaostávat nebo je naopak předbíhat.
Svět se mění, vyspělé země investují do inovací, technologického rozvoje a my jsme zaspali. V tomto ohledu jsme tak slabí, že pokud se něco nestane, čeká nás jen trvalý propad a návrat mezi vyspělé země nebude reálný.


Naše zaostalost není jen technologická, ale zastaralý a neefektivní je v mnoha ohledech i náš společenský a státní systém.
Vzdělávací soustava na úrovni základního a středního školství je nemoderní, často na úrovni 19. století. Výuka je stále založena spíše na memorování a biflování, než na pěstování dovedností a schopnosti spolupráce. Tím vychováváme generace mladých lidí, kteří mají potíže uspět v globální konkurenci dnešního světa. Sociální systém, který by ze své podstaty měl vyrovnávat velké rozdíly ve společnosti, vůbec nereaguje na skutečnost, že dvě třetiny našich lidí, byť těžce pracují, nedosáhnou na průměrný plat.
Důchodový systém je zastaralý, chaotický a nepřehledný a neodpovídá potřebám lidí v měnící se společnosti. Víme, že v budoucnosti nebudeme mít dostatek prostředků na pokrytí penzí a spousta lidí, kteří celí život poctivě pracovali, budou žít v chudobě a strachu o zítřek.
Zdravotní systém disponuje daleko větším počtem doktorů než za minulého režimu, který měl lékařů dostatek, a přesto nám doktoři zoufale scházejí. Máme špičkové zdravotnictví, ale špičková péče se nedostane na všechny, je tedy evidentní, že i tento systém je nastaven chybně.
Máme v Evropě ojedinělý způsob zemědělské jedno-plodinové produkce založené na obrovských farmách a lánech, který vede k masivní erozi orné půdy a k jejímu vysoušení, a to zrovna v době, kdy díky klimatické změně dramatickým způsobem nastupují tropická vedra a sucho i u nás.
Dálnice stavíme dvakrát dráž a třikrát déle než v sousedním Německu. Vystřídali jsme desítky ministrů dopravy, ale nenašli řešení.
Dlouho mluvíme o tom, co by se mělo, ale výsledky se nedostavují a situace se nezlepšuje.

Tento stav nedostatečnosti se přenáší i do společenské atmosféry, kterou charakterizuje jakási zapšklá otrávenost. Václav Havel to nazval „blbá nálada“. Lidé jsou izolovaní a opuštění, nic je pořádně nespojuje, každý jede jen na sebe a svou rodinu, o druhé v podstatě nejeví zájem. Ztratili důvěru v sebe jako společnost, chybí nám pocit vzájemnosti. Nejsme s to sdílet víru, že může existovat něco jako všeobecná dobrá vůle. Společnost je rozeštvaná různými křiklouny a extrémisty, kteří vše demagogicky a nesmyslně nálepkují, a tím společnost rozdělují. My ostatní tomuto neblahému zlozvyku nálepkování a rozdělování podléháme.

Jak je toto možné, jak se to mohlo stát? Vždyť ekonomika roste, nezaměstnanost je na rekordně nízké úrovni a zde se náhle vyjevuje, že stojíme nad propastí zvanou zaostalost. Na vině jsou do značné míry dosavadní politické reprezentace, které uvažovaly jen v horizontu čtyřletého volebního období a až na výjimky prováděly politiku založenou na jediném cíli - být znovu zvolen. Chyběla nejen vůle, ale i kompetence k formulování a prosazování moderní vize pro naši zemi. Namísto toho politici u moci doslova projídali naši budoucnost v duchu hesla po nás potopa.

Levice založila svojí politiku na maximalizaci sociálních benefitů z veřejných peněz, aniž by se více starala také o to, jak naše bohatství vytvářet a kde vzít na stále větší sociální výdaje.
Pravice všechno svěřila volnému trhu, který ovšem ani zdaleka neřeší všechny problémy a navíc v době globální ekonomiky postavené na velkých nadnárodních firmách odstavuje malé a střední státy na vedlejší kolej.
Ani levice, ani pravice nenašly odpověď na globální výzvy. Navíc ať už vědomě či nevědomě ponechaly stát a jeho struktury napospas finančním a ekonomickým zájmům, takže ekonomika prorostla do politiky natolik, že se politika stala v mnohém ohledu služkou ekonomických zájmů různých skupin.


Jak se vrátit mezi vyspělé země

Ze všeho nejdřív musíme obnovit důvěru v sebe jako společnost. V sebe jako společenství lidí spojených všeobecnou dobrou vůlí, tvořících dohromady jeden kulturní celek. Kultura není jen schopnost komunikace a organizování se za různými účely, ale především vědomí jistých duchovních a materiálních hodnot, které vytváří prostor pro důstojný společný život.
Prvním krokem k obnově naší společnosti bude v sobě nalézt důvěru v to, že svět může být lepší, že my se o to můžeme přičinit. Sebevědomí nám nechybí, jako individuální bytosti si věříme, že můžeme uspět. Teď potřebujeme sebevědomí pro společnost, pro naši zemi, bez jejíhož celkového růstu a rozvoje se stejně nikam daleko nedostaneme. K tomu potřebujeme étos, něco nadosobního, povznášejícího, založeného na sdíleném mravním nároku, který je nad námi a jemuž se zodpovídáme.

Étos se nedostaví sám od sebe. Musíme se spojit jasnou vizí dalšího směřování naší země. Vizí, která půjde daleko za horizont jednoho volebního období, tedy za horizont běžného politického provozu. Bohatou a prosperující zemí budeme jen v případě, že budeme vnímat vývoj, kterým se ubírá vyspělý svět, budeme na to schopni reagovat, vrátíme se ke všemu dobrému, co jsme v minulosti uměli, znovu obnovíme společnost, která je propojená a jejíž síla je v podnikavosti, ve vzájemné pomoci a inspiraci.
Pokud opravdu chceme odvrátit riziko propadu mezi chudé a zaostalé země, pokud chceme zabezpečit našim lidem to, na co mají právo, tedy kvalitní a naplněný život v hrdé a vyspělé zemi, pak před námi stojí celá řada úkolů.


Cesta k Modernímu Česku – vyspělé zemi a bezpečnému domovu hrdých lidí

Je třeba zejména:

1. Formulovat dlouhodobou strategii hospodářského a technického rozvoje České republiky a na jeho základě zavést systém státních pobídek na technický rozvoj firem, zejména na výzkum a vývoj. Tím se zajistí maximální technický pokrok, následně růst produktivity práce a ekonomický růst.

2. Zvýšit podstatně platy učitelům a zvýšit jejich počet, současně uskutečnit reformu způsobu vzdělávání směrem od biflování k pěstování dovedností a schopnosti spolupráce na bázi kreativní výuky s účastí žáků. Tím se zajistí kvalitní vzdělání pro naše děti tak, aby obstály v globálním světě.

3. Vytvořit systém sociálních pobídek pro lidi s podprůměrnými příjmy tak, aby se všichni v rámci možností podíleli na prosperitě. Tím se odstraní nejkřiklavější nerovnost a podpoří sociální koheze společnosti.

4. Transformovat úřady práce v efektivní organizace schopné maximální rychlostí vracet nezaměstnané do pracovního procesu. Je třeba věnovat maximální péči lidem, kteří se ocitnou v tísni. Nejde jen o efektivní řešení nezaměstnanosti, ale i o to, že na to lidé nezůstanou sami.

5. Reformovat dotační systém v zemědělství tak, aby podporoval schopnost krajiny udržovat vodu a bránil erozi zemědělské půdy. Tím se zajistí přirozená schopnost krajiny udržovat vodu a nebude se ohrožovat produkční schopnost půdy, zabrání se její erozi.

To jsou nejnaléhavější úkoly. Existuje celá řada dalších oblastí, jako je zdravotnictví, doprava nebo energetika, které trpí zastaralostí nebo systémovými poruchami vyžadujícími nápravu. I na ně musí časem dojít.

Samotný technický rozvoj určitě přinese růst produktivity práce a následně i růst životní úrovně. Ale to nestačí, musíme se opět na základě společného étosu a vize spojit v jeden státní celek, v jednu republiku, v jednu zemi, o niž nám jde, pro niž jsme ochotni leccos obětovat, za níž neseme odpovědnost a na kterou chceme být hrdí.

Svým podpisem pod tento manifest se zavazujeme, že nebudeme dále nečinně přihlížet k úpadku naší země, ale podle svých možností přispějeme k restartu naší země a pomůžeme vybudovat Moderní Česko.


Petiční výbor:

Jan Štern, producent a publicista
Kryštof Kodl, podnikatel
Nikola Šeborová, studentka
Kryštof Šámal, produkční
Jan Bors, dramaturg
Pavel Štern, projektový manažer
Alois Ullmann, finanční expert

Petici je možné podepsat zde:
https://www.petice24.com/manifest_za_moderni_esk?u=2264278

26. 10.

VĚŘME NEJEN V DEMOKRACII, SVOBODU, ALE TÉŽ VE SVOU VÝJIMEČNOST. STO LET ČESKÉ STÁTNOSTI

Jan Štern Přečteno 2000 krát Přidat komentář

Československá deklarace o nezávislosti v roce 1918 končila zvoláním: „Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.“ Zakladatelé novému státu tím dali do vínku demokracii a svobodu. Československý stát byl těmito hodnotami prodchnut a trpěl v dobách, kdy se mu jich nedostávalo. Většina z nás opravdu věří tomu, že ke zdárnému vývoji naší republiky stačí prosazovat demokracii a svobodu. Jenže ze sta let existence státu, směřujícímu k demokracii a svobodě, jsme v demokracii a svobodě strávili jen polovinu doby. Můžeme to snadno zdůvodnit špatnými historickými podmínkami, smůlou, že ve světě okolo nás v průběhu oněch sta let převažovaly síly totalitarismu a velmocenské zvůle. Ale je to skutečně takhle jednoduché? Udělali jsme opravdu vše pro to, abychom svobodu a demokracii uhájili? Jak je možné, že komunisté získali v prvních poválečných volbách 40 procent hlasů? Kde zůstal instinkt obyvatelstva, který mu měl napovědět, že to je cesta do pekel? Jak to, že se naše obyvatelstvo tak snadno smířilo s nástupem normalizace po 68.roce? Jak to, že dnes na politické scéně dominují populistické strany ohrožující systém liberální demokracie? Nehledejme viníka našich národních trablů jenom za hranicemi. Velkým nebezpečím pro sebe sama jsme právě my tím, že nejsme schopni vytrvat v tom, co zakladatelé prozíravě a moudře státu vtiskli, čím ho vybavili.

Jako každý národ umíme vyniknout a umíme i selhat. Máme své světlé chvíle i temné momenty. Na něco můžeme být v uplynulých sto let hrdí, za něco jiného se naopak musíme stydět.

Svou cestu jsme jako stát zahájili nadějně. Byli jsme jednou z mála fungujících demokracií ve střední a východní Evropě. V tom jsme jasně vynikali a byli příkladem pro ostatní státy. Zvládli jsme uhájit demokratické a svobodné poměry, ale současně jsme si neporadili s velkými národnostními menšinami v novém státě, zejména pak s menšinou německou. Němci se v drtivé většině připojili k sudetoněmeckému hnutí Konráda Henleina, prosazujícímu připojení k Německu, a Slováci využili německou okupaci Československa k odtržení a vytvoření vlastního státu. Měli jsme bezpochyby velký podíl na odcizení Němců a Slováků a včas jsme nestihli předejít jejich snahám o národní sebeurčení. Otázkou je, zda by sebevětší autonomie zabránila jejich úplnému odtržení.

Jak jsme ke státu díky šťastným geopolitickým okolnostem více méně snadno přišli, stejně snadno jsme o něj zase přišli. Svůj stát jsme nedokázali ubránit před nacistickým Německem, což bylo vzhledem k jeho ohromné převaze pochopitelné. Avšak nepochopitelná a neomluvitelní je rychlost a snadnost kapitulace před Mnichovskou dohodou, která de facto znamenala konec státu. To, že jsme se ani nepokusili i se svými omezenými možnostmi stát a území bránit ,je ostudné, a mělo to zničující dopad i na náš národní charakter, který se z této zbabělosti nikdy pořádně nevzpamatoval.

Po válce jsme si hned podle principu kolektivní viny vyřídili účty se sudetskými Němci za jejich zradu , aniž jsme jim dali šanci hájit se v rámci zákona před regulérním soudem. Čtyřicet procent obyvatelstva volilo komunisty. Přijali jsme model Národní fronty, oklešťující demokracii a vládu práva. Snadno jsme zapomněli na to, co nám zakladatelé státu kladli na srdce jako základní princip jeho fungování, totiž na demokracii a svobodu. Ukázalo se také, že pro velkou část obyvatelstva byla sociální nerovnost první republiky natolik nepřijatelná, že po válce dali raději přednost komunistům před demokracií a svobodou.

Po strašných padesátých letech, kdy jsme sami sebe masakrovali v rámci komunistického ideologického šílenství, jsme se pokusili vybřednout z bahna totality a zahájili jsme demokratickou reformu komunistického systému. Přišli jsme s celkem unikátním konceptem socialismu s lidskou tváří spojeného s tržní formou socialistické ekonomiky na bázi samostatně hospodařících podniků, vlastněných kolektivem pracujících. Okupace bratrských armád ale učinila těmto snahám přítrž. Nový a zajímavý model společnosti, který jsme se pokusili uskutečnit, byl ve své době výjimečný a vzbudil ve světě pozornost, ale současně jsme po sovětské okupaci selhali a bez většího odporu přijali normalizační kolaborantský režim.

V listopadu 89 jsme překvapili svět i sami sebe sametovou revolucí bez násilí a nastoupili cestu k demokracii, svobodě a tržní ekonomice. Podobně jako po 1.světové válce jsme do nových demokratických poměrů vykročili nadějně a s vervou. Měli jsme presidenta, který byl pro svět morálním vzorem. Cítili jsme se být premianty mezi nově vzniklými postkomunistickými demokraciemi.
Společnost se zdála být sjednocená vizí návratu do Evropy, liberální demokracie a svobodného trhu. Jenže přišlo první zakolísání, nečekané rozdělení státu a odchod Slováků ze společného státu. Ekonomická transformace socialistické ekonomiky na volný trh byla založená na příliš rychlém a k drobným akcionářům bezohledném způsobu kuponové privatizace. Doprovázelo ji tunelování podniků a bank a vedla ke vzniku zbohatlické třídy veksláckých oligarchů, kteří posléze klientelistickým způsobem ovládli politiku. Naše společnost se jako mnohokrát předtím rozdělila na vítěze a poražené, což vedlo k tomu, že značná část společnosti polistopadový vývoj nepřijala. Dnes v důsledku toho zažíváme nástup různých populistických hnutí, které zpochybňují principy liberální demokracie a naši příslušnost k Západu, členství v EU a NATO.

Naše stoleté státní existování je trvalým bojem o to, co nám zakladatelé kladli na srdce, o demokracii a svobodu. Demokracie a svoboda nejsou samozřejmé, je třeba o ně neustále pečovat a usilovat (bojovat). Naši občané se většinově k těmto principům hlásili a řídili se jimi. Jenže přicházely krizové momenty a vůle k demokratickým hodnotám v takových chvílích slábla. Velkým nebezpečím se pak pro nás stávají autoritářské velmoci, v jejichž geopolitické zóně se právě nacházíme.

Jsme malý národ a musíme hledat mocné spojence, kteří vyznávají podobné hodnoty jako my a jsou s to svojí mocí ochránit a jistit naši cestu a hodnoty. Kdykoliv se nám nedařilo zajistit si mocnou ochranu spojenců, s nimiž jsme byli civilizačně a kulturně kompatibilní, zle se nám vedlo – německá okupace za 2.světové války trvala 6 let a komunistický režim v rámci socialistického tábora 41. Polovinu z uplynulých sta let jsme strávili v sevření totalitních států, a to přineslo dlouhé utrpení a poničilo život několika generací. Uplynulých sto let není nijak zvlášť dobrá bilance a vyplývá z toho jedno: za každou cenu hledat a budovat mocné, spolehlivé a současně kulturně a historicky kompatibilní partnerství, které zajistí naší zemi svobodný rozvoj. K tomu je zapotřebí usilovat o dlouhodobý konsenzus na zahraniční politice, směřující k tomuto cíli. Dnes je touto dlouhodobou konsenzuální zahraničně-politickou koncepcí členství v EU a NATO. Na síly, které tuto koncepci ohrožují, je třeba hledět jako na škůdce.

Existence menších států a národů není samozřejmá. O právo na ni musí neustále bojovat, musí své okolí přesvědčovat o své je legitimitě a mocenském oprávnění. Malý národ si nemůže dovolit být průměrný a už vůbec ne vnitřně slabý. Ideálně by měl něčím vynikat, překročit svým významem vlastní hranice, přispět světu vynikajícími výrobky, novými technologiemi, vědeckými objevy, kulturními díly či novými společenskými principy. Často míváme sklony podléhat pocitu zneuznané a nepochopené výjimečnosti a sami to kriticky reflektujeme. Je jistě chybou propadat pocitu výjimečnosti tam, kde nic výjimečného není, ale během oněch sta let se nám v mnohém podařilo mezi ostatním zeměmi vyniknout a není důvod na to nebýt pyšný. Ať už to bylo v éře první republiky, kdy jsme téměř osamoceně drželi ve Střední Evropě prapor demokracie a svobody, nebo v 68.roce, kdy jsme probudili naději na možnost zavést demokratický socialistický systém, založený na kombinaci kolektivního a soukromého vlastnictví, a nebo začátkem 90.let, kdy jsme se díky presidentu Havlovi stali nadějí na morální obrodu systému liberální demokracie.

Jaká výzva před nám stojí dnes? Systém liberální demokracie prožívá v celém světě krizi. Nastupují populistická hnutí, která její principy podrývají. Nejúčinnější obranou před nimi je prokázat, že systém liberální demokracie je nejen demokratický a principiálně svobodný, ale že je i nadále nejefektivnějším ekonomickým systémem, který je jako jediný schopen přinést trvale udržitelný a inklusivní ekonomický růst, prosperitu a kvalitu života. To je výzva i pro nás.
Obraťme pozornost od různých strašáků a obav šířících se veřejným prostorem, s nimiž nás otravují nejrůznější obchodníci se strachem, kteří jenom tyto strašáky nafukují a demagogicky nás manipulují, k tématům, jež jsou zásadní pro naší budoucnost, pro naší prosperitu a kvalitu života. Žijeme v inovativní době, kdy se kolem nás valí technický, institucionální a společenský pokrok, nabízející nové netušené možnosti. Je třeba se do tohoto procesu zapojit, stát se součástí pokrokových změn a zařadit se mezi státy, které mu udávají směr. Je třeba vsadit na technologické, společenské, institucionální a kulturní inovace, protože ty jsou základní výzvou této historické epochy. Pojďme se spojit nikoliv na tom, čeho se bojíme, ale na tom, co chceme. Spojme se na vizi inovativní společnosti, která směřuje k udržitelnému růstu, k prosperitě, k sebevědomí a hrdosti na sebe. Ve svých dějinách jsme prokázali výjimečné schopnosti, prokážeme je i dnes.

22. 10.

Posttransformační traumata a otazníky

Jan Štern Přečteno 1968 krát Přidat komentář

Když se počátkem 90.let minulého století rozjížděla ekonomická reforma, všichni zúčastnění říkali, aniž vůbec měli tušení, jak zásadní pravdu vyslovují, že transformační proces a zejména pak proces privatizace bude mít svoje transakční náklady, a to především v podobě korupce, která tento proces bude doprovázet.

Ze dne na den: rozpad státem řízené ekonomiky

Jestli chce někdo porozumět ekonomické transformaci, jestli chce porozumět tomu, před jakými úkoly vlastně stála, a jestli chce spravedlivě zhodnotit její průběh a její výsledky, pak si musí představit následující situaci, v níž se ocitla česká politika a ekonomika v roce 1990. Měli jsme zavedený systém státního řízení ekonomiky do výroby posledního šroubku. Drtivou většinu své produkce jsme vyváželi do socialistických států RVHP a převážnou část této drtivé většiny tvořily stroje a zařízení pro továrny těchto socialistických zemí. Byli jsme jakousi dílnou zemí RVHP, které svoje výrobní prostředky kupovaly od nás. Tento trh zemí RVHP ze dne na den zmizel. Éra RVHP, která sice moc neplatila, ale brala všechno, co jsme vyprodukovali, skončila. Od nynějška jsme museli hledat odbyt pro svoje výrobky na západních trzích, které byly nekonečně náročnější a konkurence samozřejmě nesrovnatelně silnější.

Dále jsme se rozhodli opustit systém řízení ekonomiky a podniků státem, a to co nejrychleji. Prvním důsledkem bylo, že řídící kádry nejen přestaly podniky cíleně spravovat, ale začaly je rozkrádat. To se nám podařilo dočasně zastavit tím, že jsme jim odebrali zásadní manažerská a vlastnická oprávnění, jako je prodej majetku, úvěry nad určitý limit apod. Tím jsme sice (alespoň částečně) zamezili kradení, ale současně jsme jim znemožnili strategické a racionální řízení podniků. Věděli jsme dobře, že takový stav je krátkodobě nesmírně riskantní a škodlivý a dlouhodobě zničující. V perspektivě jednoho až dvou roků se rýsovala hospodářská katastrofa, která by nepochybně zvrátila demokratické výsledky sametové revoluce.

Za této situace přišli reformní ekonomové sdružení okolo Václava Klause s konceptem rychlé privatizace založené na kupónové metodě jako jediné možnosti, jak toto zvládnout. Věřili jsme a museli jsme věřit, protože žádný jiný recept neexistoval, že privatizace nás tímto údolím ekonomické a posléze i politické smrti provede. Věděli jsme, že to nebude zadarmo, že tento proces transformace ekonomiky bude mít svoje transakční náklady (jak se tehdy elegantně říkalo), ale jakékoliv možné a představitelné negativní následky nám připadaly jako dětská legrace proti ekonomickému a politickému krachu, který reálně hrozil. A transformace se povedla, splnila svůj cíl.

Vybudovali jsme tržní ekonomiku založenou na soukromém vlastnictví, v níž většina dosavadních podniků zkrachovala, ale vznikly nové, které si našly zákazníky a odbyt pro své výrobky na nových západních trzích. Nová ekonomika našla svoje místo v rámci světové ekonomiky, dohání v produktivitě a ekonomické výkonnosti vyspělé státy, v poslední době dokonce rekordně roste a má mimořádně nízkou míru nezaměstnanosti. Prostě jsme prošli údolím smrti, přežili jsme a z čistě ekonomického hlediska jsme dokonce přežili více než dobře.

Kupónovka, Šikova reforma a chybějící investoři

V bodě nula před transformací se nabízely v politickém prostoru tři koncepty řešení.
Prvním byla Klausova kuponová privatizace, druhým Zemanova privatizace do rukou zaměstnanců, třetím prodej státního majetku za peníze. Zemanův model privatizace navazoval na Šikovu reformu z osmašedesátého roku, v níž podniky přešly do rukou kolektivu pracujících v daném podniku. Byl to zajímavý koncept, který by možná byl vhodným doplňkem kuponové privatizace. Kolektivy vlastněné pracujícími by noví vlastníci těžko vytunelovali, jak se stalo u velké části privatizovaných podniků. Navíc je otázkou, zda by kolektiv pracujících nebyl lepším správcem majetku než rozdrobení akcionáři, kteří povětšinou nemají ponětí o tom, co se v podniku děje, natož co by se tam dít mělo. Tato varianta byla ovšem v duchu nově zrozeného a dominujícího pravicového myšlení s výsměchem odmítnuta. (Zde se kaje i autor těchto řádků za svojí tehdejší omezenost).
Třetí koncept prodeje majetku za peníze by byl asi nejlepší, kdyby investoři o státní podniky v té době měli zájem. Takový kapitál, který by investoval do něčeho tak podezřelého, jako byly socialistické podniky, prostě na trhu nebyl. Zahraniční investoři si vyzobávali nejlukrativnější podniky, jako byla mladoboleslavská Škodovka, a tím to haslo. Toto nebyla cesta k reálné privatizaci, naopak čekání na zájemce o koupi státních podniků by bylo přesně tou cestou do pekla, o níž jsem hovořil.

Co se týkalo kuponové privatizace, vedl se spor o to, zda se má nejprve vybudovat právní základna v podobě institucí (burza, kapitálový dohled) a zákonů, které by zaručovaly ochranu majetku drobných akcionářů a regulérnost kapitálových a majetkových transakcí. To byl spor mezi ODS a OH (Občanské hnutí). ODS, která byla v té době dominantní politickou silou a spolu s ODA řídila transformační proces, se rozhodla na právníky nečekat. Pamětníci si vzpomenou na emotivní výstup ministra privatizace Tomáše Ježka o tom, jak utíkal před právníky, aby stihl provést proces privatizace, protože ti by mu svou pomalou legislativou privatizaci zrušili. S odstupem času se ukazuje, že by bývalo možná rozumnější s některými věcmi na právníky počkat, například se zřízením burzy a dozoru nad kapitálovým trhem nebo znemožněním toho, aby se s kupóny obchodovalo ještě před jejich převodem na akcie. Většinu kupónů totiž jejich majitelé „prodali“ za pár švestek privatizačním fondům, které na tom po převodu kuponů na akcie pohádkově zbohatly.

Korupce prorůstající systém

Taková je dle mého základní realita transformace. Příběhy, které si naše společnost o transformaci dnes vypráví, obvykle pomíjejí osudovou ekonomickou a politickou nutnost velmi rychle něco udělat s nefunkční ekonomikou, která právě přišla o drtivou většinu trhů pro svůj odbyt. Dnes nejen levice, která v podstatě jen navazuje na Zemanovu předvolební rétoriku z druhé poloviny 90. let o spálené zemi, ale i většina liberálů (a nejen levicových) líčí transformaci jako jedno velké kradení a tunelování. Ve společenské paměti se tedy celá transformace zredukovala na transakční náklady, které s sebou přinesla a které do jisté míry otcové transformace předvídali. Jako kdyby se po transformaci nevyrábělo, neprodávalo a neprosperovalo. Naopak jako kdyby se jen kradlo. To přece nemá s reálným obrazem skutečnosti moc společného.

To nicméně neznamená, že by tyto příběhy veřejnost těžce a trýznivě neprožívala. Kradení a tunelování během privatizace se stalo součástí našeho národního traumatu a silně ovlivňuje chování lidí ve vztahu k politickým stranám, politikům a politickému systému. Politik je pro velkou část lidí sprosté slovo označující podvodníka, lháře nebo zloděje. To je také důvodem toho, proč lidé velmi často volí nové „nezkažené” strany, které jim populisticky naslibují kde co.

Z dnešního pohledu jako by náš běh údolím ekonomické a politické smrti neexistoval. Většina lidí vidí jen to kradení, korupci a tunelování, tedy jenom ony transakční náklady. Svým způsobem se tomu asi nelze divit. Když se v počátcích transformace mluvilo o negativních dopadech (transakčních nákladech), tak samozřejmě v první řadě se mluvilo o korupci, o podvodech a zlodějnách. Nicméně nikoho nenapadlo, v jakou noční můru nastoupivší mladé demokracie se korupce postupem času promění. Když se mluvilo o korupci, mělo se na mysli jednotlivé kradení, byť i třeba v obrovském rozsahu. Ve snu nás nenapadlo, že se korupce promění v systém obchodování politické moci jako takový. Opravdu nikoho nenapadlo, že se demokratický systém promění v klientelistickou demokracii, že dojde k privatizaci veřejné moci do rukou kmotrovských a mafiánských skupin v pozadí. Václav Havel to nazval mafiánským kapitalismem.

Liberálně demokratický politický systém zavedený po Listopadu se díky obrovské korupci, která prorostla do politického systému a stala se jeho bytostnou součástí, proměnil v systém, který politolog Michal Klíma nazval klientelistickou demokracií. Vznikl tady systém, v němž se politická moc obchodovala jako jakékoliv jiné zboží. My jsme to v manifestu Veřejnosti proti korupci nazvali skrytým pučem, v němž byla veřejná moc privatizována za úplatek do privátních rukou různých finančních a mafiánských skupin. Společnost se nakonec proti klientelistickému systému vzbouřila, vzniklo významné protikorupční hnutí, jenže na protikorupčním boji se svezlo i populistické hnutí ANO, které vyvezlo k moci oligarchu, který je vlastně výplodem negativních jevů transformace.

Je otázkou, do jaké míry je klientelistický systém plodem transformace a do jaké míry patří ke kapitalistickému systému jako takovému. Kapitalismus má v povaze usilovat z ekonomických pozic o politickou moc. Prorůstání ekonomické a politické moci je charakteristickým znakem zejména raného kapitalismu. Konec konců podíváme-li se na seriál Imperium Atlantic City popisující plasticky americký politický systém po 1. světové válce plně ovládaný mafií, tak nám přijde náš postkomunistický kapitalismus jako milá a férová společnost. Také je otázkou, jak bude tento systém odolávat protikorupčním opatřením, s nimiž přišla Sobotkova vláda a tlaku veřejnosti, která je na korupci velmi alergická. V každém případě je faktem, že nejskandálnější postavy kmotrů musely odejít z politiky nebo ustoupit do pozadí, řada nejviditelnějších korupčních afér se dostala do zorného pole policejních a justičních orgánů, i když na výsledky v podobě soudních rozsudků si asi počkáme.

Česká republika jako montovna

Dalším výsledkem transformace, která pro veřejnost méně viditelná a srozumitelná, ale není o nic méně významná, je zaostalý charakter naší ekonomiky. Lidově řečeno naše ekonomika je jakousi montovnou pro zahraniční velké společnosti, které využívají kvalifikované avšak levné práce našich lidí. Do značné míry je k nám přilákala politika podpory zahraničních investic, kterou zahájila Zemanova vláda. Naše vlastní podniky vzešlé z privatizace a transformace nestačily táhnout celou ekonomiku, což se projevilo ekonomickou stagnací na konci druhé Klausovy vlády.

Zeman jenom reagoval na slabší výkonnost naší ekonomiky a politikou podpory zahraničních investic dostal do naší ekonomiky další významné podnikatelské subjekty, které pomohly nakopnout naší ekonomiku směrem k růstu a vyšší zaměstnanosti. Prokázal schopnosti velkého politika a pokusil se napravit klíčové nedostatky proběhnuvší transformace. Nedostatečnou výkonnost ekonomiky napravil podporou zahraničních investic, tunelování a rozkrádání polostátních bank vyřešil jejich rychlou privatizací. Korupci chtěl napravit akcí „čisté ruce“, ale ta totálně pohořela, protože zůstala na úrovni politických deklarací a neprobudila k činnosti policejní a justiční orgány. Bohužel přehnaná podpora zahraničních investic z naší ekonomiky udělala víceméně montovnu pracující pro nadnárodní společnosti.

Před dnešní politickou reprezentací stojí dva úkoly zděděné coby transakční náklady po transformaci: za prvé vytlačit klientelistické struktury na okraj politiky tak, aby korupce byla jednotlivým selháním, a nikoliv systémovým projevem; a za druhé podporou inovací a technického vývoje vytáhnout naší ekonomiku z úrovně montovny na suverénní ekonomiku srovnatelnou s vyspělými státy. To jsou úkoly věcné, a řekněme si upřímně, velmi nesnadné. Jenže k řešením těchto úkolů se politici dostanou tehdy, až obnoví alespoň elementární důvěru v politiku, což je možná úkol vůbec nejtěžší.


Vyšlo v Revue Prostor

16. 10.

Oligarcha zabíjí levici

Jan Štern Přečteno 1873 krát Přidat komentář

Všichni teď řeší, co je příčinou pádu levicových stran v posledních volbách. Často to porovnávají s ODS, která si také prošla slzavým údolím a nyní se z toho jakž takž dostává. Myslím, že případ ODS je jiný. ODS vnesla do našeho politického života neskutečnou korupci v podobě systému klientelistické demokracie a lidé to nakonec prokoukli a ODS téměř odepsali. Dnes se nějak ODS změnila, řada z nás však stále nedůvěřivě kouká na novou podobu ODS, kde za slušným předsedou na nás občas vykoukne stará dobrá kmotrovská tvář. Ale věřme, že si s tím ODS nakonec nějak poradí.

Propad ČSSD a komunistů je jiný případ. Ne snad že by ČSSD k nám také nepřinesla klientelistické manýry, o tom není pochyb, ale příčiny pádu jsou jiné. Voliči ČSSD nejsou zase tak hákliví na korupci a klientelismus. V tom příčina propadu ČSSD nebude. Já si myslím, že s pádem levicových stran je to celkem jasné. Vyluxovalo je Babišovo ANO a otázkou je proč. Není to jenom proto, že ANO převzalo levicovou agendu maximálních sociálních benefitů z veřejných prostředků. To samo by nestačilo, protože to vždycky sociální demokraté nebo komunisté přebijou ještě větším utrácením. To, čím Babiš přitáhl levicové voliče, je to, že mu věří, že kromě utrácení peněz na jejich benefity ještě další peníze vydělá tím, jak povede stát jako firmu. Protože když dokázal vybudovat Agrofert, tak proč by totéž nedokázal se státem. To je celé. Levicoví voliči totiž vědí na rozdíl od levicových stran, že peníze je třeba také vydělat, když je chcete utrácet. Že je Babišův koncept nesmyslný a vadný, to je nezajímá. Jim stačí, že jako oligarcha vybudoval obrovskou úspěšnou firmu. Neptají se, jak to udělal a neptají se ani, jak to provede se státem. Prostě mu na základě jeho úspěšnosti v byznysu věří. A toť dle mého vše. A jako jim nevadil klientelismus u ČSSD, tak jim nevadí konflikt zájmů A.Babiše. Je tedy celkem zbytečné hystericky útočit na Babiše, protože tím se tito levicoví voliči určitě nezískají.

01. 09.

Byl rok 1968 světovou výzvou? Kundera, Havel, Šik

Jan Štern Přečteno 1363 krát Přidat komentář

Celých padesát let, které uplynuly od roku 1968, se dohadujeme o tom, co se vlastně stalo, jaký to mělo význam a jak to posunulo nebo neposunulo naší zemi kupředu. A hlavně jakou to mělo před sebou perspektivu, kdyby nedošlo k zásahu bratrských armád. Byl obrodný proces v roce 1968 prostě bojem dvou komunistických frakcí o moc (Václav Klaus, Daniel Kroupa)? Nebo to byla marná snaha o demokratickou reformu nereformovatelného totalitního komunistického systému, který by režim musel stejně potlačit nebo by skončil sám režim (Pavel Tigrid)? Či naopak byl to pokus o demokratický socialismus jako reálnou alternativu vůči kapitalismu (Milan Kundera)?

Hned na podzim roku 68 se rozhořel spor o smysl osmašedesátého mezi dvěma předními protagonisty obrodného procesu, Milanem Kunderou a Václavem Havlem. Kundera ve svém článku Český úděl definoval osmašedesátý rok jako světově významný dějinný čin spočívající v pokusu nastolit životaschopnou variantu demokratického socialismu. „Pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“
Na což Václav Havel reagoval ostrou polemikou nazvanou případně Český úděl? “Opravdu: budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem!“.

Zůstaneme-li u těchto formulací, tak nemůžeme než dát za pravdu Havlovi. Opravdu zrušení cenzury a omezení vlivu tajné policie není z hlediska výdobytků tehdejšího demokratického světa nic světoborného. Jenže ono to nebylo až zas tak jednoduché. Kundera opomněl Šikovu ekonomickou reformu, která obrodnému procesu přidávala další snad i dějinný rozměr.

Šikova reforma byla založená na konceptu kolektivního vlastnictví podniků. Stát zůstával i nadále vlastníkem všech podniků, ale konkrétní správa jednotlivých podniků byla přesunuta na kolektivy pracujících v daném podniku, kteří si volili podnikovou radu (něco jako představenstvo akciové společnosti) a ta jmenovala ředitele. Správa podniku byla omezena na podnikatelskou činnost, podniková rada nemohla podnik prodat nebo vyhlásit bankrot, tyto základní vlastnické operace byly vyhrazeny státu jako konečnému vlastníku. Ale mohla volně disponovat se ziskem, což jí dávalo plnou podnikatelskou volnost. Současně Šikova reforma zredukovala účinnost plánovacího systému, který měl pouze stanovovat rámcové hospodářské cíle. Podniky měly mít podnikatelskou volnost v rámci konkurenčního prostředí tvořeného samostatnými podniky vlastněnými kolektivy pracujících. Samozřejmě že reforma měla řadu omezení plynoucích z toho, že stát zůstával konečným vlastníkem výrobních prostředků, a sice že nový podnik mohl založit jenom stát, podniky měly omezenou možnost rozšiřovat svoje podnikání do jiných odvětví, existoval stále státní monopol zahraničního obchodu. Současně reforma povolila individuální podnikání na živnostenské bázi, přičemž se počítalo s tím, že bude omezen počet pracovníků, které může soukromník zaměstnat.

Stejně jako demokracie byla povolená jen napůl, protože stále zůstával mocenský monopol komunistické strany, tak zavedení tržních principů mělo zůstat na poloviční cestě. Jenže to byl jenom začátek nějaké cesty. Z povahy procesů, které demokratická a ekonomická reforma nastartovaly a které mají vysoce expanzivní charakter, plyne, že by nezůstaly na poloviční cestě. Komunistický mocenský systém by se jak v politické, tak i v ekonomické rovině dostal do příkrého rozporu s obrovským tlakem na další uvolnění. Je v logice věci, že by stejně nakonec komunistický monopol padl a nebo by zkrachovala demokratická reforma. A stejně tak by sílil tlak na uvolnění rukou pro podniky, aby mohly expandovat mimo své odvětví. Stejně tak by se stupňoval tlak stovek tisíců drobných podnikatelů na možnost rozšířit své úspěšné podnikání. Jestliže byla ex post Šikova reforma vyhodnocena ekonomy jako nefunkční polovičatá reforma nereforma, pak tato hodnocení nebrala v potaz další přirozený vývoj, který by dříve či později prorazil umělé hranice stavěné vládnoucí komunistickou byrokracií.

Celkově se v rámci obrodného procesu rodila velice zajímavá společenskoekonomická formace směřující v politice postupně k parlamentní demokracii a v ekonomice k systému založeném na samostatně podnikajících podnicích vlastněných kolektivem pracujících a na individuálním podnikání samostatných osob, který by do jisté míry v sobě obsahoval prvky tržní ekonomiky. Bylo by zajímavé sledovat, jak by si takový ekonomický a politický systém vedl v porovnání s kapitalistickými státy. Hlavní rozdíl by nakonec mezi nimi byl v tom, že v kapitalistickém systému mezi vlastníky dominují hlavně akcionáři, zatímco v našem systému by to byli zaměstnanci daného podniku. Kdo by byl lepším hospodářem? Akcionáři, kteří dnes většinou ani netuší, co se v podniku děje a jediné, co je zajímá, je výnosnost akcií? Nebo zaměstnanci podniku, kteří by nepochybně tlačili na co nejvyšší mzdy a je možné, že by většinu zisku utopili ve mzdách, ale o podniku by věděli mnohem víc než akcionáři a navíc by k němu cítili na rozdíl od akcionářů loajalitu. Toť otázka, na níž se už odpověď nedozvíme, protože bratrské armády tomu zatnuly tipec.

Další a podstatný rozdíl mezi kapitalistickou ekonomikou a ekonomikou založenou na kolektivním vlastnictví by byl v tom, že kolektivní vlastník nezná pojem dividenda. Soukromý vlastník část zisku reinvestuje do svého podniku, část použije na zvýšení mezd a část zisku v podobě dividend spotřebovává v rámci osobní spotřeby. Podniky v kolektivním vlastnictví by měly jen první dvě možnosti, jak použít zisk: reinvestice do podniku a navýšení mezd. V tomto systému neexistuje osobní spotřeba zisku. Jestliže v roce 2017 činila v USA hodnota čistého příjmu z korporátních dividend dosáhla 990 mld. dolarů (U.S. Bureau of Economic Analisis), což činilo zhruba 5% hrubého domácího produktu, pak si podle toho můžeme udělat představu o tom, jakých úspor by dosáhl systém, který by žádné dividendy neproplácel.

Vývoj v Číně ukazuje, že pro komunistický systém není až takový problém zavést úspěšně tržní ekonomiku v rámci socialistického hospodářství. Systém vlády jedné strany se v klidu snese společně s tržním hospodářstvím a soukromým vlastnictvím. Velký ekonomický růst Číny v posledních dvaceti letech je výsledkem takové koexistence. Proč by se tedy v reformovaném socialistickém systému v Československu, které by navíc bylo oproti Číně demokratické, nemohl odehrát podobný ekonomický zázrak? V takovém případě by kapitalistický řád považovaný dosud při všech jeho chybách a omezeních za jedinou možnou variantu společenskoekonomického uspořádání, dostal v podobě československého socialismu s lidskou tváří vážného konkurenta.

Vyšlo zkrácené v deníku Právo

26. 06.

Konec kapitalismu?!

Jan Štern Přečteno 2789 krát Přidat komentář

Jakkoliv je globalizace zásadním a možná na první pohled nejdůležitějším fenoménem dnešní doby, jde stále jen o fenomén, jev, vnější manifestaci hlubšího pohybu a podstatnější reality. Už jenom ze samotné definice globalizace jako procesu integrace a sílícího vědomí světa jako jednoho celku je evidentní, že v ekonomické oblasti se globalizační pohyb dostává do rozporu s vlastním principem kapitalistické ekonomiky založeném na svobodném individuálním podnikání na bázi nabídky a poptávky řízeném neviditelnou ruku trhu. Neviditelná ruka trhu založená na neomezené svobodě podnikajících subjektů je opakem integrace a potřeby reflektovat svět jako jeden celek.

Volný trh je založen právě na vyloučení možnosti toho, aby kterýkoliv aktér volné soutěže ovlivňoval, či dokonce integroval trh za nějakým účelem v jeden celek. Oproti tomu globalizace je jedna velká výzva k celkové zpětné vazbě, k sebereflexi a následné regulaci. Bytostným rysem globalizace je směřování k seberegulaci z pozice poznání celkového pohybu. Jinými slovy globalizace je výzva k plánování a řízení globálních parametrů (omezení znečišťování kysličníkem uhelnatým na prvním místě). Toto směřování opačným směrem, než jak velí kapitalistická logika, je jen indikací toho, že se něco zásadního děje s kapitalismem jako takovým. Něco, co je skryto za procesem globalizace.

Zcela zásadní roli v procesu globalizace hraje technika, která prorůstá tělem ekonomiky, společnosti a našimi životy geometricky se zrychlujícím tempem. Proces technizace proměňuje charakter ekonomiky, což souvisí s uvedenou změnou kapitalismu. Globální ekonomický systém narazil na limity, které si stále více žádají uplatnění konceptu udržitelného vývoje jako jediné racionální a technicky průchodné varianty lidské existence na planetě. Technika na jedné straně a koncept udržitelného vývoje na straně druhé se ukazují jako dvě stránky téhož procesu. Zřetelně se zde také rodí nová planetární subjektivita neboli vědomí těchto limit a nutnosti na ně nějak reagovat v rámci nových postupů a jde jen o to, který dějinný subjekt si koncept techniky spojené s konceptem udržitelného vývoje osvojí a začne ho prosazovat v praxi.

Technokratismus

Podstatou dnešní etapy globalizace je vznik vnitřně propojeného systému globální ekonomiky, složeného z největších globálních korporací produkujících rozhodující sortiment zboží a řídícího se vlastními pravidly rozhodování o výrobě, investicích a alokaci zdrojů v podstatě nezávislého na hospodářské a finanční politice národních států. V tomto systému se vyrábějí rozhodující produkty spotřebního koše, auta, televize, ledničky, počítače, mobily, myčky ad. Tento systém se řídí jinými pravidly než klasický kapitalismus. Motorem je zde technologický pokrok na bázi vědy a techniky a nikoli už jen honba za ziskem.

To, co dnes zejména propojuje globalizující se svět, je technika. Na rozdíl od klasického kapitalismu, kde honba za ziskem byla rozhodujícím motorem globálních změn. Hlavním způsobem komunikace globálního světa je technověda. Globální svět ovládaný „planetární technikou“ je lhostejný k osudu jednotlivých států, ale nikoli dopředu nepřátelský. S kýmkoliv, kdo je technicky progresivní, se ihned spojí a dá mu šanci. Globální ekonomika to není už jen svět kapitálu, je to svět techniky, znalostí a inovací. Kapitalismus v klasické podobě není dnes dominantním politicko-ekonomickým řádem, ale přežívá na okraji ekonomiky a společnosti. Ekonomika se ve své rozhodující části na globální úrovni řídí jinými principy a zákony než kapitalismus. Globální charakter finančního kapitálu je ale v rozporu s národním rozměrem států, které nemají možnost vstoupit do globálních ekonomických procesů a jakkoli je ovlivnit, protože fungují nad rámec jejich národních pravomocí.

Kapitalista-podnikatel se proměňuje ve finančního kapitalistu-akcionáře. Finanční
kapitál zaujímá navenek vedoucí pozici v ekonomice. Kapitalista-podnikatel se proměnou
v akcionáře, jehož hlavní aktivitou se stává podnikání (spekulace) na burze, přesunul do
sféry finančního kapitálu a nemá už mnoho společného s výrobním kapitálem a s klasickým
podnikáním. Jeho pouto k podnikání (výrobě) je redukováno na starost o pouhou finanční
ziskovost firmy, jejíž akcie vlastní. Dnes někteří ekonomové hovoří o finančním kapitalismu fungujícím vedle klasického kapitalismu.

Finanční kapitál je v principu globální a je i globálním tmelem ekonomiky. Podnik namísto dosavadního kapitalisty-podnikatele řídí a spravuje manažerská, technická a administrativní vrstva, která se tak stává klíčovou strukturou ekonomiky. Oddělení vlastnictví od řízení a správy podniku je největší změnou, která se v éře kapitalismu odehrála. Tento proces popsal americký ekonom John K. Galbraith v knize The New Industrial State (1979) a tuto novou řídící vrstvu pojmenoval „technostructure“. Skutečnost, že vlastník-kapitalista resignuje na to nejpodstatnější a nejvlastnější, co v podnikání může být, a sice řízení a správu vlastního podniku, a žije jako nějaký rentiér z dividend, je doslova revoluční. To neznamená, že se kapitalismus mění a vyvíjí, že jde o nějaké další stadium kapitalismu, o jakýsi postkapitalismus, to je konec kapitalismu. Kapitalista jako kategorie přestává existovat a kde není kapitalista, tam těžko může být nějaký kapitalismus. Ekonomika, kterou řídí technostruktura, již není kapitalistickou ekonomikou, ale novou jinou ekonomikou. My pro ni razíme název technokratismus podle nového skutečného vládce ekonomiky – technostruktury.

Systém soukromého vlastnictví se stal v rozhodující části ekonomiky, kde převažuje
akciový způsob vlastnictví a akcie jsou volně obchodovány na burze, čirou formou.
Korporace a podniky řídí a ovládá technostruktura, přičemž reálný vliv skutečných
vlastníků – akcionářů na chod podniků, na výrobu, investice a vývoj je zanedbatelný.
Aktivita vlastníků se vyčerpává pouze spekulativními obchody s akciemi na burze, samotný chod
podniků neznají, objektivně ani znát nemohou a většinou je ani příliš nezajímá. Ve skutečnosti parazitují na organismu podniků, korporací a firem, odsávají z nich kapitál v podobě vysokých dividend, které si nikterak nezaslouží.

Trh versus oligopol

V rozhodující globální části ekonomiky, v technokratismu, je systém volného trhu, kde výrobci v rámci konkurenčního boje bojují na základě nabídky a poptávky o úspěch a kde vládne neviditelná ruka trhu, nahrazen plánovitým systémem, v jehož rámci je tržní síla výrobců natolik velká, že jsou s to víceméně kontrolovat ceny i objemy prodaného zboží. Firmy se zde proměňují ve velké korporace. Klasický trh se mění v oligopol. Oligopol není ani klasický trh volné konkurence, ale není to ani monopol, jak to často traduje klasická politická ekonomie. Je to tržní struktura, která umožňuje do určité míry kontrolovat nebo alespoň předvídat ceny a objemy prodané produkce, a přitom zachovat potřebnou míru konkurence.

Hospodářskou činnost řídí nejen cenové signály trhu, ale vůle k trvalému vylepšování
technických vlastností výrobků a výrobních prostředků a technologií používaných k jejich
výrobě. Velké korporace v této části ekonomiky postupují v součinnosti (oligopol) v rámci trvale udržitelného zlepšování svých produktů jako základny pro stabilní ekonomické prostředí, což jim umožňuje dlouhodobě plánovat technicky, znalostně, materiálně, personálně a marketingově velice složitou výrobu. Velké korporace si na současné úrovni a hlavně složitosti technického vývoje nemohou objektivně dovolit nejistoty plynoucí z trhu založeného na prostém mechanismu nabídky a poptávky.

Kapitalismus předpokládá motivaci pro činnost vycházející z hledání zisku. To se dnes na
všech úrovních výrobního procesu proměňuje. Management (technostruktura) u velkých
korporací namísto zisku upřednostňuje stabilitu a trvale udržitelný technologický vývoj, na
zisku lpí jen úzká vrstva akcionářů, kteří parazitují na těle podniků a korporací. Zaměstnanci
na všech dalších úrovních, s výjimkou mechanické manuální práce, se v práci realizují,
vidí ji jako projekci svých vlastních tvůrčích představ a cílů. Pekuniární vztah k práci zaměstnanců už není jedinou motivací, důležitou motivací se stává seberealizace zaměstnanců v procesu tvůrčího hledání řešení pro cíl zadaný firmou. Firma je schopná definovat obecně cíl, ale jeho tvůrčí vyřešení je úkolem pracovníků a firma je v tomto životně závislá na tvůrčích schopnostech zaměstnanců.
Z toho vyplývá vzájemný respekt firmy a zaměstnance, firma zaměstnancovi dává práci –
možnost seberealizace (a adekvátní mzdu odpovídající jeho pracovnímu zařazení
v daném ekonomicko-kulturním prostředí), zaměstnanec firmě odevzdává relativně tvůrčí
řešení úkolu, které je v daném čase a místě originální, zaměstnanec je v jistém smyslu
„nenahraditelný“, jeho hodnota není dána jeho platem, ale jeho tvůrčím přínosem pro firmu.
Zaměstnanec je vázán na prvním místě vztahy loajality, identifikace a adaptace a teprve
na druhém místě vztahem pekuniárním. Čistě pekuniární vztah k práci je ponechán profesím
vykonávajícím mechanickou, ubíjející a manuální práci a pracovníci těchto profesí jsou na
spodním žebříčku společenské hierarchie, pohlíží se na ně jako na lidi potencionálně
ohrožené, v nouzi, jsou to zpravidla první beneficienti sociálních programů a pomocí.

Zbytkový kapitalismus v podobě volného trhu existuje sice i nadále, ale jen v oblasti výrobků produkčně i technologicky nenáročných, jejichž výroba je snadno dostupná komukoliv, kdo disponuje standardně velkým kapitálem na rozjezd takové výroby. I do této sféry však vstupují velcí hráči, kteří hlavně v koncové části ekonomického řetězce (zpracování prvotních surovin, distribuce) vytvářejí oligopolní struktury velkých obchodních řetězců a zpracovatelů prvotních surovin a kteří postupně přeměňují poslední diaspory kapitalismu volné konkurence na plánovací systém. V lůně kapitalismu se vyvinul nový ekonomický systém, technokratismus, který postupně vytlačil kapitalismus na okraj ekonomiky.

Nové třídní rozdělení světa

Člověk, který je součástí nového systému technokratické ekonomiky, už není klasický homo economicus (egoistický a racionální), ale homo technicus (kooperativní a tvůrčí). Být součástí tohoto systému znamená být jiným (v jistém ohledu vyspělejším) člověkem, než jakým člověk byl v éře kapitalismu. I když technokratický ekonomický systém zahrnuje přes polovinu objemu ekonomické produkce, tak početně jde o daleko menší množství lidí. Většina obyvatelstva nadále zůstává uvnitř kapitalistického systému, který má lokální charakter. A v tom je podstata problému. Technokratismus je globální systém ekonomiky, zatímco stále ještě existující (zbytkový) kapitalismus funguje na lokální úrovni. Většina lidí se pohybuje v systému, který je na ústupu a který je nahrazován výkonnějším a progresivnějším systémem. To generuje nové třídní rozdělení světa na ty, kteří už jsou součástí nového (globálního) technokratického světa, a ty, kteří zůstávají ve starém (lokálním) kapitalistickém systému. Odtud plynou i různé pohledy na celospolečenské problémy a jejich řešení. Svým způsobem lidé z obou světů vidí problémy světa z téměř opačných pozic a hodnotových paradigmat.

Ve sféře kapitalismu na lokální úrovni vládne neviditelná ruka trhu, který je nelítostným
bojem všech proti všem na principu hry s nulovým ziskem, u zaměstnanců dominuje
pekuniární motivace k práci, práce je obtížným břemenem, hlavním benefitem a cílem
je co nejvyšší mzda a volný čas. Kapitalisté-zaměstnavatelé jsou motivování výhradně honbou za ziskem. V této sféře se prosazuje konzumerismus a chamtivost. Lidé kapitalismu se cítí ohroženi nástupem globalizace, a proto požadují ochranný deštník národního státu. Trump vítězí v presidentských volbách právě tím, že slibuje návrat pracovních míst (výrobu iphonů vrátit zpátky z Číny, výrobu automobilů z Mexika). Že je to nesmysl a že žádná vláda (pokud nebude totalitní diktaturou) nemůže soukromé firmy donutit, aby přesunuly výrobu dle jejího přání, voliče v podstatě nezajímá. Právě to ale právě otevírá poptávku po nedemokratických metodách.

Populisté všeho druhu nabízejí ochranný deštník národního státu nejen před ekonomickou nejistotou, kterou přináší globální ekonomika, ale před všemi „novotami“, jako jsou genderová problematika, ochrana menšin, registrované partnerství, politická korektnost, multikulturní koncept, tedy před vším, co rozvrací „přirozený“ svět, narušuje stávající kulturní paradigma a tradiční společenské a rodinné uspořádání. A zejména pak ochranu před masovou migrací. Ta se jeví jako tak zásadní politické téma, že je s to změnit, či dokonce destruovat demokratický systém. Velká část této populace by byla ochotná obětovat liberální demokracii jistotě hráze před přílivem uprchlíků a ekonomických migrantů.

Lidé technokratismu jsou kosmopolitní, otevření výzvám moderního světa, jejich osobní
kariéra je založená na komunikaci, spolupráci a na přijímání globálních procesů jako šance na
osobní růst a uspokojující kariéru. Lidé technokratismu nejsou jen lidé spjatí s provozem
technokratické ekonomiky, ale organicky k nim patří i lidé z akademické, vědecké a
výzkumné sféry, která má pro technokratický systém zcela zásadní význam, a rovněž lidé
z neziskového sektoru, z kultury (z kulturního průmyslu, což je sféra, která absorbuje
pracovní sílu vytěsněnou technologickým pokrokem).

Světy kapitalismu a technokratismu existují vedle sebe, prolínají se v rámci jednotlivých
států, avšak nejsou kompatibilní. Jen obtížně hledají společné hodnoty a body zájmu.
A vlivem migrační krize v době volného pohybu osob v globálním rozměru se
stupňuje konflikt o koncept multikulturního soužití, který se stal katalyzátorem zásadního
rozdělení společnosti na globální a lokální občany. Konflikt vyvolaný migrační krizí však
svádí k tomu zjednodušovat celou záležitost na multikulturní otázku nebo otázku
migrantů, a tedy na boj globálního s lokálním. Není tomu tak! Situace je daleko složitější a konflikt rozdělující společnost má daleko hlubší kořeny spočívající především v existenci dvou ekonomicko-společenských formací, kapitalismu a technokratismu, vedle sebe. Konfliktní soužití těchto dvou světů zakládá nový klíčový politický zápas (podobný, jako byl konflikt mezi prací a kapitálem), který se pravděpodobně stane základním společenským a politickým antagonismem 21. století.

Vyšlo v deníku Právo, příloha Salón
Detailně tuto problematiku zpracovává moje kniha Technokratismus.

18. 03.

Demokracie a prosperita

Jan Štern Přečteno 2290 krát Přidat komentář

Volby do poslanecké sněmovny a nově volby presidenta odkryly jednu zásadní skutečnost. Naše společnost je rozdělena zhruba na dvě stejné poloviny. Jedna polovina je v podstatě spokojená s dosavadním vývojem, podporuje systém liberální demokracie a naší prozápadní orientaci, volila jednu z demokratických stran a jednoho z protikandidátů Zemana. Druhá polovina je nespokojená, vnímá se jako neúspěšná a poražená, dokonce ponížená část společnosti, systém liberální demokracie považuje za podvod, za nímž se skrývá korupce, rozkrádání a tunelování, v členství v EU nevidí zas tak velkou výhodu, NATO více méně neřeší, protože zahraničně bezpečnostní otázky jsou mimo její obzor, volila Zemana a jednu z antisystémových a populistických stran ANO, KSČM, SPD. Cílem první poloviny (počtem spíše menší) je pokračovat v nastoupené polistopadové cestě s tím, že je nutné samozřejmě napravovat chyby a dále postupně zdokonalovat státní a politický systém. Cílem druhé poloviny je prosperita neboli jednoduše mít se dobře, tedy stejně jako Němci nebo Rakušané, a to i za cenu demontáže liberálně demokratického systému. První polovina také víceméně ctí pravolevé rozdělení politických stran a dělí se na ty,co preferují individuální iniciativu a odpovědnost, a na ty, co chtějí spíše solidaritu. Druhá polovina přestala rozlišovat mezi pravicí a levicí, protože jí politický systém zklamal a volí jeho populistickou alternativu, která nemůže být díky své bytostné ne principiálnosti ani nalevo, ani napravo. Existuje samozřejmě nekonečná množina odstínů a variací postojů členů první i druhé skupiny, jejich postoje a názory se prolínají, nicméně ve své podstatě toto rozdělení společnosti platí.

Je evidentní, že druhou (větší) polovinu voličů nelze oslovit prosazováním hodnot demokracie, lidskými právy a dodržováním ústavy a demokratických pravidel. Pokud chce demokratický politik vyznávající systém liberální demokracie uspět i u těchto voličů, musí jim nabídnout věrohodný a přesvědčivý program a vizi vedoucí jasně k prosperitě. Těmto voličům je celkem jedno, jak se k prosperitě doberou. Zda populistickou cestou za cenu demontáže liberální demokracie nebo nějako realistickou a racionální cestou založenou na principech liberální demokracie.

Je jasné, že populisté dnes ovládající tuto část voličů nemohou splnit své sliby. Podstatou populismu je nereálnost nabízených receptů a cest, kterou populisté umně zakrývají před voliči. Vždycky nakonec dojde k selhání populistické politiky, ale to bývá obvykle pozdě. Nelze od nynějška jen neustále čekat na selhání iracionálních slibů populistických stran také proto, že jsou doprovázeny demontáží liberálního systému. Zejména záměr zavádět přímou demokracii (Piráti, KSČM, SPD) jako cesta k větší demokracii a tedy ke všeobecnému štěstí je mimořádně nebezpečná pro osud demokracie u nás. Není tedy možné čekat, až všechny populistické sliby splasknou jako balónek, protože mezitím může dojít ke zničení celého společenského systému.

Liberální demokracie se musí pokusům jí rozebrat bránit nikoli jen tím, že bude poukazovat na výhody demokratického uspořádání, na hodnoty demokracie a lidských práv, to je prostě zoufale málo, to je jenom přesvědčování přesvědčených. Liberální demokracie musí prokázat, že je kompetentní, že má vizi a recept na úspěšnou politiku především v oblasti ekonomiky, musí prokázat, že je nejen svobodná, ale i ekonomicky úspěšná. Dnes už neplatí, že demokracie je automaticky ekonomicky lepší než autokratické systémy, protože tu máme příklad Číny, kde se totalitní politická moc úspěšně snoubí s velice efektivním a prosperujícím ekonomickým systémem. Dnes není situace pro liberální demokracii tak jednoduchá a snadná jako v minulosti. Liberální demokracie musí znovu přesvědčit, že umí nejlépe zajistit ekonomický růst a prosperitu. Buď se tohoto úkolu ujmou tradiční politické strany, nebo musí vzniknout nová liberálně demokratická strana, která přijde s razantní ekonomickou vizí a jasným receptem na ekonomický růst a prosperitu.

Je-li dnes demokracie ohrožena nástupem populistických a antisystémových stran, pak její hlavní obranou musí být hledání, formulování a hlavně prosazování receptů ve veřejném prostoru, které budou úspěšně čelit výzvám globálního kapitalismu a které povedou spolehlivě k prosperitě. Množina občanů, kteří volí demokracii pro demokracii samotnou je menší, než množství těch, kteří chtějí prosperitu i za cenu ztráty demokracie. V takovém prostředí je nalezení a prosazení úspěšného ekonomického konceptu klíčovou podmínkou pro záchranu demokracie. Liberální demokracii nezachrání samotná demokracie a její principy, ale úspěšná ekonomická doktrína prosazovaná v rámci systému liberální demokracie (a nikoliv na její úkor).

Co to dnes znamená 'mít se dobře'? Máme celou řadu ukazatelů jako hrubý národní produkt na hlavu, tempo růstu, míra nezaměstnanosti, inflace, zadluženost domácností, průměrná délka života, ale domnívám se, že většina lidí to vůbec prostřednictvím těchto abstraktních ukazatelů nevnímá. Lidé převážně porovnávají svojí životní úroveň s ostatní společností a s úspěšnými zeměmi a mají se subjektivně tak dobře, jak z tohoto porovnání vycházejí. Můžete jim desetkrát vykládat, jak ekonomika rekordně roste a má nejmenší nezaměstnanost v Evropě, ale pro ně je daleko důležitější jak vycházejí ze srovnání s většinou společnosti a s s vyspělými zeměmi. Zhruba 70% obyvatel nedosáhne na průměrnou mzdu, která se pohybuje okolo 31 tis. Těchto 70% obyvatel se rozhodně nemá subjektivně dobře. A když navíc porovnají svoje reálné příjmy s Rakušany nebo Němci, tak mají o důvod k hořkosti navíc. Taková je politickoekonomická realita. Ekonomika může rekordně růst, ale panuje-li příliš velká nerovnost (subjektivně vnímáno, nikoli objektivně, objektivně jsme na tom z hlediska nerovnosti dobře) v rozdělování, pak se stejně lidi cítí špatně. Stejně tak to platí pro srovnávání s vyspělými státy, zejména jsou-li to nejbližší sousedé. Dokud je propastný rozdíl mezi nimi a námi, dotud není šance dosáhnout subjektivně pocitu, že se máme dobře. Politik, který chce uspět, musí na řešení těchto problémů nabídnout věrohodný a přesvědčivý recept.

Když Občanské fórum ve volbách slibovalo návrat do Evropy (S námi do Evropy), tak většina společnosti to vnímala jako návrat nejen co do svobody a demokracie, ale hlavně co do životní úrovně. Zatímco svobody a demokratické vymoženosti se staly samozřejmou součástí našeho politického systému, tak naše životní úroveň se k nejvyspělejším státům přiblížila jen symbolicky. Pro většinu obyvatelstva se tak sliby dané Občanským fórem nesplnily a v tomto ohledu pro ně nový liberálně demokratický režim selhal. Navíc proměna původně liberální demokracie v klientelistickou demokracii, v níž korupce prorostla do samotné podstaty politického systému, byla dalším důvodem ke zhnusení velké části občanů z politického polistopadového vývoje. Kombinace systémové korupce vedoucí k nástupu klientelistické demokracie namísto liberální demokracie a neúspěchu při dotahování se na ekonomickou a životní úroveň nejvyspělejších států se ukázala jako smrtící pro vývoj důvěry v polistopadový vývoj, což jenom vehnalo velkou část společnosti do náruče populistických a antisystémových stran. Náprava spočívá v tom, že demokratické strany přijdou s přesvědčivým receptem na návrat do Evropy i co do ekonomické a životní úrovně.

18. 03.

Věty, které se u nás neříkají: „Je to nepřítel. Pal!“

Jan Štern Přečteno 3476 krát Přidat komentář

Několik odstavců o norském filmu Králův nesouhlas. Myšlenky, které našince nad postoji některých postav z díla režiséra Erika Poppeho napadají, nutně vedou k novodobým československým a českým dějinám.

Norský film Králův nesouhlas z roku 2016, uvedený nedávno tuzemskou pobočkou HBO (a k vidění je on-line na HBO GO), začíná dlouhou scénou, v níž ve tmě přijíždí neosvětlené německé válečné lodě do norského přístavu. Nereagují na rádiové výzvy. Jsou sledovány z ostrova poblíž pobřeží, na němž je umístěna vojenská námořní pevnost, která má hlídat vjezd do přístavu. Pevnosti velí starý voják, který spolu s dalšími vojáky přijíždějící lodě pozoruje. Osazenstvo pevnosti nemá spojení s vládou ani s nikým z nadřízených složek. Situaci musí vyřešit samo. Vojáci se svého velitele ptají, co mají dělat. On suše odpoví: „Nabíjejte děla!“ Neosvětlená loď nezastaví ani tehdy, když na ni míří světlomety pobřežní stráže. Velitel dá příkaz k palbě. Podřízený voják se ptá, jaké je stanovisko centra a zda nemají nejprve vystřelit varovný výstřel. Velitel silným hlasem zvolá: „Je to nepřítel. Pal!“ Dvěma ranami z děla a poté zásahem torpéd pošlou nepřátelskou bitevní loď ke dnu.

Norsko bylo na jaře 1940 napadeno německými loděmi a letadly proto, že Velká Británie v norských vodách nasazovala miny, aby zabránila volnému průjezdu německých lodí. Hitler považoval Norsko za strategický cíl kvůli jeho pobřeží, jež mělo vysokou vojenskou hodnotu, a také kvůli tamním značným zásobám železné rudy. Němci se snažili přimět vládu v Oslu k tomu, aby přistoupila na jejich propagandistickou verzi, podle níž se napadení Norska vydávalo za pomoc. Nutili ji podepsat memorandum o pomoci Německa Norsku. Když to norská vláda odmítla, provedl norský fašista Vidkun Quisling státní převrat. Němci velmi stáli o to, aby norský král vyjádřil podporu Quislingovi.

S norským králem Haakonem vyjednával německý velvyslanec v Norsku, který byl zastáncem diplomacie a jednání vedoucího k oboustranně přijatelné dohodě, jež by znamenala ukončení bojů a zabíjení. Německý velvyslanec apeloval na norského krále, aby uznal Quislinga za legitimního premiéra nové vlády, zejména s poukazem na oběti mladých Norů, kteří padnou, budou-li boje pokračovat. A samozřejmě s poukazem na rozdíl v zacházení s okupovanou zemí, když je nepřítelem, nebo když naopak je spřátelenou zemí. Norský král byl vystaven nesmírně obtížnému rozhodnutí.

Z naší historie tuto situaci velice dobře známe. Byl to prezident Edvard Beneš, který odmítl obětovat české lidi v boji s absolutní německou převahou a podvolil se Mnichovskému diktátu, ačkoliv většina národa ochotně mobilizovala a byla připravena k obraně země. Byl to Alexander Dubček a s ním celé stranické a vládní vedení, které přijalo ostudnou kapitulaci v podobě Moskevských protokolů a vzdalo tak demokratizační proces zahájený v lednu 1968. Oni tak také učinili ve strachu z toho, co v případě odmítnutí udělají okupační vojska vůči civilnímu obyvatelstvu v naší zemi. V obou případech – ve jménu ochrany obyvatel před, jak říkali, zbytečnými oběťmi – vedení československého státu kapitulovalo před nepřítelem.

Norský král se v analogické situaci zachoval opačně. Zde je jeho projev přednesený před vládou, v němž zdůvodňuje svoje NE německým okupantům:
„Udělalo na mě hluboký dojem, že odpovědnost za neštěstí, které postihne tuto zemi a její lid, odmítneme-li jejich podmínky, bude připsána mně. Je to pro mě velká odpovědnost, tak velká, že se jí děsím. Rozhodnutí učiní vláda, ale můj postoj je jasný, já na německé podmínky nemohu přistoupit, bylo by to v rozporu se vším, co jsem po třicet pět let od příjezdu do této země vnímal jako svou královskou povinnost vůči Norsku. Já se jí nemůžu zpronevěřit. Já se jí nechci zpronevěřit. Nechci, aby můj názor byl pro vládu rozhodující, zpytoval jsem sám sebe a zvažoval svůj postoj a nemohu jmenovat premiérem Quislinga, protože vím, že nemá důvěru lidu. Rozhodne-li se vláda na německé podmínky přistoupit, a já plně chápu důvody, které pro takové rozhodnutí hovoří ve světle hrozícího nebezpečí a toho, že by tolik mladých Norů muselo obětovat život v boji, rozhodnete-li se na tyto podmínky přistoupit, tak nebudu mít jiné východisko, nežli abdikovat. Za sebe i za svůj rod.“

Jen pro doplnění a dovysvětlení: Haakon VII. (1872–1957) byl první norský král od znovuobnovení nezávislosti Norska v roce 1905 a zároveň poslední norský král, který byl korunován (neboť roku 1908 byly korunovace tamním parlamentem zrušeny). Narodil se v Dánsku, norsky se naučil teprve v dospělosti a měl silný přízvuk. Norsko jak v první, tak ve druhé světové válce vyhlásilo neutralitu, ale následkům druhého konfliktu se beztak nevyhnulo. V dubnu 1940 nacisté položili před Haakona volbu: buď se vzdá, podvolí se okupační moci, nebo zemře. Haakon kapitulaci odmítl, utekl, skončil v exilu, v Londýně, ale jako nekapitulující král, který se do vlasti vrátil v červnu 1945. Ostatně oficiálně nikdy nepodala kapitulaci ani norská vláda, byť zrádce Quisling byl u moci.

S jistou závistí jsem sledoval činy krále nebo starého vojáka velícího ostrovní pevnosti. V našich novodobých dějinách totiž nebylo zvykem, aby voják oficiální bojeschopné armády v případě ohrožení státu zvolal: „Je to nepřítel. Pal!“ Naši vojáci bojovali proti nepříteli v cizích armádách, až když už žádný československý stát nebyl. Žádný z našich státních představitelů (až na Františka Kriegela) neřekl NE kapitulaci před nepřítelem. Místo toho jsme mohli sledovat naříkání nad tím, jak druzí jednali o nás bez nás (1938), nebo plačtivé vzlykání, že nemohli než kapitulaci podepsat, ale že se určitě na svobodném vývoji nic nezmění (1968). Žijeme ve státě, jehož představitelé státnost nehájili za cenu svého života. Norové přitom byli v roce 1940 v podstatě také sami. Francie a Velká Británie nedisponovaly vojenskou silou, kterou by jim reálně mohly pomoci. Přesto se Norové bránili, přesto jejich vojáci pálili na nepřítele a umírali přemoženi německou přesilou – a jejich král odmítl uznat kolaborantskou vládu…

Co se u nás od té doby změnilo? Armádu šidíme, kde jen můžeme, a doufáme, že v případě nebezpečí by to za nás NATO „nějak“ zařídilo. Myslím, že nikoho z politiků ani vteřinu nenapadlo, že bychom se sami měli nějak před eventuálním ohrožením bránit. Naopak početná pátá kolona Ruska u nás systematicky kope do Spojených států a NATO, našich spojenců a ochránců. Umíme si představit, že by se kterýkoliv z našich čelných politiků v situaci ohrožení choval s takovou důstojností a odvahou jako norský král?

Vyšlo v Art Zóna ne webu České televize

25. 01.

Všechno bude fajn aneb vás už nikdo k ničemu nepotřebuje

Jan Štern Přečteno 2401 krát Přidat komentář

Dle úvodních titulků laskavě - anarchistický film Všechno bude fajn poskytuje zvláštní obraz světa, v němž je racionalita nahrazena principem směšnosti. Co je směšné, je reálné a tedy pravdivé. Nemá smysl hledat v něm logiku, logika je nahrazena směšností. Což ale vůbec neoslabuje sílu sdělení. Předkládaný obraz světa je brutální a nelítostný.

Předmětem filmu je město Brno, jeho obyvatelé a poměry v něm. Film však nezobrazuje jenom poměry v Brně, Brno je podobenstvím světa jako takového, je to universálně platný předobraz světa. Filosof Hložek film uvádí větou: “svět se skládá především z průměrných lidí a blbců.” A film skutečné svět se dělí na vítěze a poražené, což asi platí všude. Ke straně poražených patří hlavní postava filmu Standa, až příliš důvěřivý a hodný člověk, a jeho těhotná žena Alena, na nichž svět a chamtivý systém úspěšně zkouší své podrazy. Standa se živí jako chodící reklama v podobě obrovské molitanové ruky s vítězně zdviženým palcem. Bývalý student filosofie volá na kolemjdoucí chodce: “dej svýmu životu palec nahoru” a tak trochu to myslí i vážně. Jeho žena Alena je přesvědčená, že pro dítě je nejdůležitější, když jsou jeho rodiče slušní lidé. Standa jí na to skepticky namítá: “Slušní lidi? Jsme hlavně chudí” a pochybuje, zda je vůbec slušné přivést život do tohoto světa. K poraženým lůzrům patří i dvojice důchodců anarchistů, Marie Ludvíková - členka brněnského undergroundu (reálná postava), která sní o tom, že by mohla “ještě jednou na starý kolena někomu rozšlápnout ksicht”, a dále matematik Milan Žaloudek, který tvrdí, že: “nové bestie nás připravily nejen o peníze, ale i o sebeúctu”. Oba jsou rozhodnuti násilím smést nenáviděný nespravedlivý systém.

Na straně vítězů proti nim stojí politici: primátor Richard Lang (“novináři jsou v klidu, půlka jsou dementi a půlka má hypotéky”) a zastupitel a exekutor Ladislav Vodák (“je jednoduchý bejt svině, socky za tebou lezou samy”). Nechybí ani střední třída patřící k vítězům, kterou zastupují spolužáci na třídním srazu z gymplu, kde se kolektivně vysmívají neúspěšnému spolužákovi Standovi.

Zvláštní a svým způsobem klíčovou roli hraje vrstva avantgardních umělců a jejich přátel. Stejně jako ve skutečném Brně je tato vrstva nositelem revoluční změny korupčních poměrů. Nejde ani tak o samotnou uměleckou tvorbu, o níž filosof Hložek skepticky říká: “umění nás drží pevně za koule, v konfrontaci s ním je člověk vždycky za debila”. Více jde o vůli ke změně klientelistického a nespravedlivého systému slovy filosofa Hložka prolezlým blbci v saku, kteří nás pronásledují už od dětství. Nicméně jak Hložek říká: “v demokraciích se ocasů zbavujeme volbami”. A ve filmu volby proběhnou a stejně jako v reálném Brně se lidé ocasů aspoň dočasně zbaví.

Vztah k politice je jako ostatně u většiny věcí ambivalentní. Na jedné straně revoluční umělci vědí, že bez vstupu do politiky se věci nepohnou, na druhé straně jsou přesvědčeni, že politika zkorumpuje každého. Ve filmu vystupuje reálný brněnský aktivista a politik Matěj Holan, který stál v čele 'odstraňování ocasů’ v Brně, ale za ním se v titulku oznamuje, že hlasoval pro vyplacení peněz jakési podezřelé firmě. Čili ani on neunikl prokletí politiky, která slovy filosofa Hložka zkurví každého. Mají to tvůrci filmu těžké, protože se dostávají do bludného kruhu, z nějž není východisko. Politikou opovrhují a varují před jejím korupčním vlivem a současně vyzývají k změně poměrů, což je možné jen politicky.

Brno je vůbec zvláštní fenomén. Autoři filmu k němu mají rozpolcený vztah nenávistné lásky, jakoby nevěděli, zda mají město zatratit nebo naopak zachránit. Hložek na téma Brno říká: “nakonec opice se na tu evoluci taky mohli vysrat, rýpat se tlapou v prdeli a žádný Brno
by nebylo, což by byla svým způsobem škoda”, což je svérázný projev lásky k rodnému městu.


Film se skládá z řady výjevů ze života lůsrů na jedné straně a vítězů na straně druhé prokládaných ironickými filosofickými glosami a písněmi. Jednotlivými obrazy nás provází postava filosofa Karla Hložka, jehož existenciálně nelítostné postřehy se sžíravou ironií reflektují společnost, svět i poměry v něm. V informaci o filmu na webovém portálu Národního filmového archívu se konstatuje, že film “místo uceleného vyprávění zůstal pouhým sledem epizod, jež s nadhledem komentuje a zobecňuje fiktivní postava 'filozofa a reportéra ČST' Karla Hložka”. To je, myslím, nepochopení filmu a jeho látky. Tématem filmu je společnost a poměry v ní. Společnost nemá děj ani vlastní příběh. Výjevy nebo obrazy ze života společnosti jsou jediným možným způsobem, jak takovou obecnou entitu, jako je společnost, nějak znázornit. Ucelené vyprávění ve smyslu uzavřeného příběhu nepřipadá v úvahu. Ucelenost vzniká propojením symbolů jednotlivých výjevů v jeden metasymbol, v jednu metaforu světa, a to se tvůrcům filmu Všechno bude fajn podařilo. Jako referenční filmy k tomuto filmu, které jsou svým způsobem analogické, bych uvedl O slavnosti a hostech Jana Němce nebo Velká nádhera od Paola Sorentina.

Filosof Hložek na začátku filmu praví: “lidská zbytečnost a zoufalství byly tmelem našich dní od nepaměti a bude tak tomu i nadále”. To je definiční východisko filmu i jeho postav. Hrdiny filmu spojuje jedna myšlenka, a sice že všechno je v prdeli. Život nelze vyhrát, je to soutěž o to, kdo je míň v prdeli. Toto sice filosof Hložek řekl o třídním srazu a nikoli o životě, ale stejně tak to mohl říct o životě. A navzdory tomu hrdinové filmu bojují a o něco se snaží, i když jsou bytostně přesvědčeni, že to nemá význam. Je v tom zvláštní patos beznaděje. Zejména když vezmeme v potaz, že v reálném životě hnutí Žít Brno (autoři filmu jsou zakladatelé tohoto hnutí) uspělo a dokázalo vyhrát komunální volby a následně měnit svět k lepšímu. Stejně tak i ve filmu.To je velmi zajímavý paradox, jehož vrcholnou tezí je další výrok filosofa Hložka: “jediná skutečná revoluce, které se člověk dočká, je smrt”. A aby toho nebylo dost, tak úplně na konci filmu po všech titulcích a po závěrečném copyrightu nám hlas mimo obraz oznámí: “vás už nikdo k ničemu nepotřebuje”. A je to.

Navzdory všem těmto téměř nihilistickým hláškám jsem z filmu měl skvělý pocit. Po dlouhé době jsem konečně viděl pro mne zásadní dílo české provenience, které podstatný obsah sdělovalo mistrnou zkratkou, brutálním humorem a správnou absolutní skepsí ke všemu zejména k sobě samému. V minulém roce jsem určitě neviděl lepší český film. Pro mne jasný kandidát na Českého lva.

Vyšlo v ArtZóna na webu České televize

20. 12.

Průsečík aneb život dle zákonů kvantové mechaniky

Jan Štern Přečteno 2388 krát Přidat komentář

Jiří Pehe vydal pozoruhodnou knihu Průsečík. Kdyby dal člověk na kritiku Petra A. Bílka, která vyšla v Respektu, tak by nad knihou mávl rukou. A udělal by chybu. Pan Bílek ve své kritice píše, že knihu zdobí výtečný nápad, což je dle něj asi tak všechno pozitivního. Dál už na knize nevidí nic dobrého. Takřka pateticky vyzývá autora: “Pane doktore, nápad úžasný, ale zkuste ty postavy vybavit životem. Vždyť pokud se nevěnují sexu, povídají si jen o politice stylem učitelů občanské výchovy….Že se příběh vyvine do více verzí, je taky pěkné, ale zkuste to zdůvodnit líp než tím, že žijeme v paralelních světech;” Nevím, co je to za novinku, že kritik žoviálně oslovuje autora a dává mu shovívavě knížecí rady jako nějakému žáčkovi, ale budiž. Horší je, že kritik nepochopil zbla, oč v té knize šlo. Píše, že to, že příběh se vyvine do více verzí, nelze zdůvodnit jen tím, že žijeme v paralelních světech. Jenže kniha je právě založená na tom, že v paralelních světech se odehrávají různé varianty našich životů. To není tak, že životy autor rozvine díky své fantazii do více příběhů, jak to mylně chápe kritik, ale paralelní životy jsou zde autorem tematizovány ontologicky jako něco jsoucího – jsou podstatnou realitou. A Pehe zkoumá, jak je to možné, co se vlastně děje, zda a jak jsou ty paralelní životy propojeny.

Hrdina knihy Tomáš je ženatý a má paralelní vztah se svou studentkou. Zatímco manželka patří do období komunistického režimu, kde mu pomohla vytvořit ochrannou ulitu a zajistit pokud možno klidný život, milenka symbolizuje prudkou proměnu poměrů i jeho života, přináší vzruch a nové perspektivy. Obojího se nemůže vzdát, a tak patovou situaci řeší odjezdem na delší stipendijní pobyt do ciziny, kam sebou bere svojí milenku, zatímco dosud nic netušící manželka zůstává doma. Cestou do Mnichova dojde z nevysvětlitelných důvodů k autonehodě, po níž jeho milenka záhadně zmizí. Autor pak přichází se čtyřmi verzemi možných příběhů, které vysvětlují, co se po nehodě odehrálo. Každý z příběhů má svého protagonistu, který jej současně vypráví.

Pehe se zjevně inspiruje kvantovou fyzikou, v níž platí, že částice se projevují různě - v závislosti na podmínkách pozorování. Pohyb a projev částice může mít nekonečně mnoho různě pravděpodobných variant a teprve aktem pozorování, kterým vstoupíme do pole částice, fixujeme částici na určité místo, jež jsme pak schopni přesně určit. Navíc částice může být na dvou místech současně, protože má jak částicovou, tak i vlnovou povahu. Podobně i v románu J.Pehe mají jeho hrdinové více variant svého příběhu - života, které se paralelně s určitou pravděpodobností odehrávají a které nám jeho účastníci vyprávějí. Dvě varianty svého života nám vypráví hlavní hrdina, další varianty k tomu přidává svědek autonehody, který do příběhu po autonehodě vstoupí. Na závěr nám jakousi výslednou syntézu všech příběhů podává záhadně zmizelá milenka.

Hrdina knihy Tomáš v jedné variantě bezvýsledně pátrá po zmizelé milence a položertem a polovážně uvažuje o tom, že možná žije v jakémsi jiném paralelním životě. Kamarád Uli mu v diskusi na toto téma odpovídá: „Když ale může profesor kvantové fyziky tvrdit, že se tentýž elektron může nacházet na dvou různých místech a přitom instantně komunikovat, tak já klidně můžu tvrdit, že tatáž osoba, když se v nějakém okamžiku rozdvojí a pokračuje ve dvou různých budoucnostech, tak spolu taky mohou ty dvě existence komunikovat. To dává smysl. Nebo ne?“ Román Průsečík je uměleckým pokusem o ontologickou analýzu lidské existence z pohledu bytí jako možnosti a skutečnosti. Jde o čtvrtý modus bytí popsaný v Aristotelově metafyzice. Jsoucno je vždy nejprve možností, která se může a nemusí stát skutečností. Člověk má vždy volbu z mnoha možností, ale může si reálně zvolit jen jedinou možnost, která se stane skutečností. Ostatní možnosti odplynou neznámo kam. Pehe se pokouší udržet neuskutečněné možnosti jako by se staly skutečností. Realita se tak štěpí do velkého množství alternativních životů.

Jak ale paralelně vedle sebe mohou existovat různé varianty života téhož člověka? Tomáš k tomu říká, že podle teorie strun, která zahrnuje jak Einsteinovu obecnou teorii relativity, tak i zákony kvantové fyziky platné pro mikrosvět, se nacházíme v jedenácti rozměrném prostoru, v němž by paralelní světy a životy mohly existovat, aniž by navzájem nějak interferovaly. Otázkou je, zda by existovaly, aniž by vůbec byla nějaká možná vazba mezi nimi, anebo zda by se nějakým záhadným způsobem vzájemně ovlivňovaly. V knize propojení mezi paralelními životy probíhá ve snu. Tomáš tak ve snu vidí místo, kde vrah z jiného života zakopal svojí oběť. Jiné životy se tak propojují v našem podvědomí.

Kniha končí snem dcery Tomášovy milenky, která v něm vidí místo nehody, onoho průsečíku světa před a po nehodě, kde se možnost její existence stala skutečností. Za hudby Sibeliova houslového koncertu sleduje postavy ve všech jejich variantách spolu s její matkou, jak “…se během koncertu jedna druhé začnou dotýkat. Jen letmo, na okamžik, poznávají se. Všichni ti čtyři muži, jeden po druhém, přistupují k mé matce a políbí ji, téměř obřadně, do jejích rudých vlasů. Pak postavy pomalu odcházejí, každá jiným směrem, až se rozplynou.” Kniha nabízí jakousi možnost syntézy paralelních životů ve vědomí a snech budoucích potomků.

Román Průsečík je navenek jakousi zvláštní krimi, která se v podobě rozvíjení paralelních příběhů svých hrdinů dostává ke kladení základních filosofických otázek a která testuje uměleckou formou lidský život jako pohyb bytí v podobě možnosti a skutečnosti. V tomto ohledu je pozoruhodným počinem.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy