18. 03.

Demokracie a prosperita

Jan Štern Přečteno 1792 krát Přidat komentář

Volby do poslanecké sněmovny a nově volby presidenta odkryly jednu zásadní skutečnost. Naše společnost je rozdělena zhruba na dvě stejné poloviny. Jedna polovina je v podstatě spokojená s dosavadním vývojem, podporuje systém liberální demokracie a naší prozápadní orientaci, volila jednu z demokratických stran a jednoho z protikandidátů Zemana. Druhá polovina je nespokojená, vnímá se jako neúspěšná a poražená, dokonce ponížená část společnosti, systém liberální demokracie považuje za podvod, za nímž se skrývá korupce, rozkrádání a tunelování, v členství v EU nevidí zas tak velkou výhodu, NATO více méně neřeší, protože zahraničně bezpečnostní otázky jsou mimo její obzor, volila Zemana a jednu z antisystémových a populistických stran ANO, KSČM, SPD. Cílem první poloviny (počtem spíše menší) je pokračovat v nastoupené polistopadové cestě s tím, že je nutné samozřejmě napravovat chyby a dále postupně zdokonalovat státní a politický systém. Cílem druhé poloviny je prosperita neboli jednoduše mít se dobře, tedy stejně jako Němci nebo Rakušané, a to i za cenu demontáže liberálně demokratického systému. První polovina také víceméně ctí pravolevé rozdělení politických stran a dělí se na ty,co preferují individuální iniciativu a odpovědnost, a na ty, co chtějí spíše solidaritu. Druhá polovina přestala rozlišovat mezi pravicí a levicí, protože jí politický systém zklamal a volí jeho populistickou alternativu, která nemůže být díky své bytostné ne principiálnosti ani nalevo, ani napravo. Existuje samozřejmě nekonečná množina odstínů a variací postojů členů první i druhé skupiny, jejich postoje a názory se prolínají, nicméně ve své podstatě toto rozdělení společnosti platí.

Je evidentní, že druhou (větší) polovinu voličů nelze oslovit prosazováním hodnot demokracie, lidskými právy a dodržováním ústavy a demokratických pravidel. Pokud chce demokratický politik vyznávající systém liberální demokracie uspět i u těchto voličů, musí jim nabídnout věrohodný a přesvědčivý program a vizi vedoucí jasně k prosperitě. Těmto voličům je celkem jedno, jak se k prosperitě doberou. Zda populistickou cestou za cenu demontáže liberální demokracie nebo nějako realistickou a racionální cestou založenou na principech liberální demokracie.

Je jasné, že populisté dnes ovládající tuto část voličů nemohou splnit své sliby. Podstatou populismu je nereálnost nabízených receptů a cest, kterou populisté umně zakrývají před voliči. Vždycky nakonec dojde k selhání populistické politiky, ale to bývá obvykle pozdě. Nelze od nynějška jen neustále čekat na selhání iracionálních slibů populistických stran také proto, že jsou doprovázeny demontáží liberálního systému. Zejména záměr zavádět přímou demokracii (Piráti, KSČM, SPD) jako cesta k větší demokracii a tedy ke všeobecnému štěstí je mimořádně nebezpečná pro osud demokracie u nás. Není tedy možné čekat, až všechny populistické sliby splasknou jako balónek, protože mezitím může dojít ke zničení celého společenského systému.

Liberální demokracie se musí pokusům jí rozebrat bránit nikoli jen tím, že bude poukazovat na výhody demokratického uspořádání, na hodnoty demokracie a lidských práv, to je prostě zoufale málo, to je jenom přesvědčování přesvědčených. Liberální demokracie musí prokázat, že je kompetentní, že má vizi a recept na úspěšnou politiku především v oblasti ekonomiky, musí prokázat, že je nejen svobodná, ale i ekonomicky úspěšná. Dnes už neplatí, že demokracie je automaticky ekonomicky lepší než autokratické systémy, protože tu máme příklad Číny, kde se totalitní politická moc úspěšně snoubí s velice efektivním a prosperujícím ekonomickým systémem. Dnes není situace pro liberální demokracii tak jednoduchá a snadná jako v minulosti. Liberální demokracie musí znovu přesvědčit, že umí nejlépe zajistit ekonomický růst a prosperitu. Buď se tohoto úkolu ujmou tradiční politické strany, nebo musí vzniknout nová liberálně demokratická strana, která přijde s razantní ekonomickou vizí a jasným receptem na ekonomický růst a prosperitu.

Je-li dnes demokracie ohrožena nástupem populistických a antisystémových stran, pak její hlavní obranou musí být hledání, formulování a hlavně prosazování receptů ve veřejném prostoru, které budou úspěšně čelit výzvám globálního kapitalismu a které povedou spolehlivě k prosperitě. Množina občanů, kteří volí demokracii pro demokracii samotnou je menší, než množství těch, kteří chtějí prosperitu i za cenu ztráty demokracie. V takovém prostředí je nalezení a prosazení úspěšného ekonomického konceptu klíčovou podmínkou pro záchranu demokracie. Liberální demokracii nezachrání samotná demokracie a její principy, ale úspěšná ekonomická doktrína prosazovaná v rámci systému liberální demokracie (a nikoliv na její úkor).

Co to dnes znamená 'mít se dobře'? Máme celou řadu ukazatelů jako hrubý národní produkt na hlavu, tempo růstu, míra nezaměstnanosti, inflace, zadluženost domácností, průměrná délka života, ale domnívám se, že většina lidí to vůbec prostřednictvím těchto abstraktních ukazatelů nevnímá. Lidé převážně porovnávají svojí životní úroveň s ostatní společností a s úspěšnými zeměmi a mají se subjektivně tak dobře, jak z tohoto porovnání vycházejí. Můžete jim desetkrát vykládat, jak ekonomika rekordně roste a má nejmenší nezaměstnanost v Evropě, ale pro ně je daleko důležitější jak vycházejí ze srovnání s většinou společnosti a s s vyspělými zeměmi. Zhruba 70% obyvatel nedosáhne na průměrnou mzdu, která se pohybuje okolo 31 tis. Těchto 70% obyvatel se rozhodně nemá subjektivně dobře. A když navíc porovnají svoje reálné příjmy s Rakušany nebo Němci, tak mají o důvod k hořkosti navíc. Taková je politickoekonomická realita. Ekonomika může rekordně růst, ale panuje-li příliš velká nerovnost (subjektivně vnímáno, nikoli objektivně, objektivně jsme na tom z hlediska nerovnosti dobře) v rozdělování, pak se stejně lidi cítí špatně. Stejně tak to platí pro srovnávání s vyspělými státy, zejména jsou-li to nejbližší sousedé. Dokud je propastný rozdíl mezi nimi a námi, dotud není šance dosáhnout subjektivně pocitu, že se máme dobře. Politik, který chce uspět, musí na řešení těchto problémů nabídnout věrohodný a přesvědčivý recept.

Když Občanské fórum ve volbách slibovalo návrat do Evropy (S námi do Evropy), tak většina společnosti to vnímala jako návrat nejen co do svobody a demokracie, ale hlavně co do životní úrovně. Zatímco svobody a demokratické vymoženosti se staly samozřejmou součástí našeho politického systému, tak naše životní úroveň se k nejvyspělejším státům přiblížila jen symbolicky. Pro většinu obyvatelstva se tak sliby dané Občanským fórem nesplnily a v tomto ohledu pro ně nový liberálně demokratický režim selhal. Navíc proměna původně liberální demokracie v klientelistickou demokracii, v níž korupce prorostla do samotné podstaty politického systému, byla dalším důvodem ke zhnusení velké části občanů z politického polistopadového vývoje. Kombinace systémové korupce vedoucí k nástupu klientelistické demokracie namísto liberální demokracie a neúspěchu při dotahování se na ekonomickou a životní úroveň nejvyspělejších států se ukázala jako smrtící pro vývoj důvěry v polistopadový vývoj, což jenom vehnalo velkou část společnosti do náruče populistických a antisystémových stran. Náprava spočívá v tom, že demokratické strany přijdou s přesvědčivým receptem na návrat do Evropy i co do ekonomické a životní úrovně.

18. 03.

Věty, které se u nás neříkají: „Je to nepřítel. Pal!“

Jan Štern Přečteno 2872 krát Přidat komentář

Několik odstavců o norském filmu Králův nesouhlas. Myšlenky, které našince nad postoji některých postav z díla režiséra Erika Poppeho napadají, nutně vedou k novodobým československým a českým dějinám.

Norský film Králův nesouhlas z roku 2016, uvedený nedávno tuzemskou pobočkou HBO (a k vidění je on-line na HBO GO), začíná dlouhou scénou, v níž ve tmě přijíždí neosvětlené německé válečné lodě do norského přístavu. Nereagují na rádiové výzvy. Jsou sledovány z ostrova poblíž pobřeží, na němž je umístěna vojenská námořní pevnost, která má hlídat vjezd do přístavu. Pevnosti velí starý voják, který spolu s dalšími vojáky přijíždějící lodě pozoruje. Osazenstvo pevnosti nemá spojení s vládou ani s nikým z nadřízených složek. Situaci musí vyřešit samo. Vojáci se svého velitele ptají, co mají dělat. On suše odpoví: „Nabíjejte děla!“ Neosvětlená loď nezastaví ani tehdy, když na ni míří světlomety pobřežní stráže. Velitel dá příkaz k palbě. Podřízený voják se ptá, jaké je stanovisko centra a zda nemají nejprve vystřelit varovný výstřel. Velitel silným hlasem zvolá: „Je to nepřítel. Pal!“ Dvěma ranami z děla a poté zásahem torpéd pošlou nepřátelskou bitevní loď ke dnu.

Norsko bylo na jaře 1940 napadeno německými loděmi a letadly proto, že Velká Británie v norských vodách nasazovala miny, aby zabránila volnému průjezdu německých lodí. Hitler považoval Norsko za strategický cíl kvůli jeho pobřeží, jež mělo vysokou vojenskou hodnotu, a také kvůli tamním značným zásobám železné rudy. Němci se snažili přimět vládu v Oslu k tomu, aby přistoupila na jejich propagandistickou verzi, podle níž se napadení Norska vydávalo za pomoc. Nutili ji podepsat memorandum o pomoci Německa Norsku. Když to norská vláda odmítla, provedl norský fašista Vidkun Quisling státní převrat. Němci velmi stáli o to, aby norský král vyjádřil podporu Quislingovi.

S norským králem Haakonem vyjednával německý velvyslanec v Norsku, který byl zastáncem diplomacie a jednání vedoucího k oboustranně přijatelné dohodě, jež by znamenala ukončení bojů a zabíjení. Německý velvyslanec apeloval na norského krále, aby uznal Quislinga za legitimního premiéra nové vlády, zejména s poukazem na oběti mladých Norů, kteří padnou, budou-li boje pokračovat. A samozřejmě s poukazem na rozdíl v zacházení s okupovanou zemí, když je nepřítelem, nebo když naopak je spřátelenou zemí. Norský král byl vystaven nesmírně obtížnému rozhodnutí.

Z naší historie tuto situaci velice dobře známe. Byl to prezident Edvard Beneš, který odmítl obětovat české lidi v boji s absolutní německou převahou a podvolil se Mnichovskému diktátu, ačkoliv většina národa ochotně mobilizovala a byla připravena k obraně země. Byl to Alexander Dubček a s ním celé stranické a vládní vedení, které přijalo ostudnou kapitulaci v podobě Moskevských protokolů a vzdalo tak demokratizační proces zahájený v lednu 1968. Oni tak také učinili ve strachu z toho, co v případě odmítnutí udělají okupační vojska vůči civilnímu obyvatelstvu v naší zemi. V obou případech – ve jménu ochrany obyvatel před, jak říkali, zbytečnými oběťmi – vedení československého státu kapitulovalo před nepřítelem.

Norský král se v analogické situaci zachoval opačně. Zde je jeho projev přednesený před vládou, v němž zdůvodňuje svoje NE německým okupantům:
„Udělalo na mě hluboký dojem, že odpovědnost za neštěstí, které postihne tuto zemi a její lid, odmítneme-li jejich podmínky, bude připsána mně. Je to pro mě velká odpovědnost, tak velká, že se jí děsím. Rozhodnutí učiní vláda, ale můj postoj je jasný, já na německé podmínky nemohu přistoupit, bylo by to v rozporu se vším, co jsem po třicet pět let od příjezdu do této země vnímal jako svou královskou povinnost vůči Norsku. Já se jí nemůžu zpronevěřit. Já se jí nechci zpronevěřit. Nechci, aby můj názor byl pro vládu rozhodující, zpytoval jsem sám sebe a zvažoval svůj postoj a nemohu jmenovat premiérem Quislinga, protože vím, že nemá důvěru lidu. Rozhodne-li se vláda na německé podmínky přistoupit, a já plně chápu důvody, které pro takové rozhodnutí hovoří ve světle hrozícího nebezpečí a toho, že by tolik mladých Norů muselo obětovat život v boji, rozhodnete-li se na tyto podmínky přistoupit, tak nebudu mít jiné východisko, nežli abdikovat. Za sebe i za svůj rod.“

Jen pro doplnění a dovysvětlení: Haakon VII. (1872–1957) byl první norský král od znovuobnovení nezávislosti Norska v roce 1905 a zároveň poslední norský král, který byl korunován (neboť roku 1908 byly korunovace tamním parlamentem zrušeny). Narodil se v Dánsku, norsky se naučil teprve v dospělosti a měl silný přízvuk. Norsko jak v první, tak ve druhé světové válce vyhlásilo neutralitu, ale následkům druhého konfliktu se beztak nevyhnulo. V dubnu 1940 nacisté položili před Haakona volbu: buď se vzdá, podvolí se okupační moci, nebo zemře. Haakon kapitulaci odmítl, utekl, skončil v exilu, v Londýně, ale jako nekapitulující král, který se do vlasti vrátil v červnu 1945. Ostatně oficiálně nikdy nepodala kapitulaci ani norská vláda, byť zrádce Quisling byl u moci.

S jistou závistí jsem sledoval činy krále nebo starého vojáka velícího ostrovní pevnosti. V našich novodobých dějinách totiž nebylo zvykem, aby voják oficiální bojeschopné armády v případě ohrožení státu zvolal: „Je to nepřítel. Pal!“ Naši vojáci bojovali proti nepříteli v cizích armádách, až když už žádný československý stát nebyl. Žádný z našich státních představitelů (až na Františka Kriegela) neřekl NE kapitulaci před nepřítelem. Místo toho jsme mohli sledovat naříkání nad tím, jak druzí jednali o nás bez nás (1938), nebo plačtivé vzlykání, že nemohli než kapitulaci podepsat, ale že se určitě na svobodném vývoji nic nezmění (1968). Žijeme ve státě, jehož představitelé státnost nehájili za cenu svého života. Norové přitom byli v roce 1940 v podstatě také sami. Francie a Velká Británie nedisponovaly vojenskou silou, kterou by jim reálně mohly pomoci. Přesto se Norové bránili, přesto jejich vojáci pálili na nepřítele a umírali přemoženi německou přesilou – a jejich král odmítl uznat kolaborantskou vládu…

Co se u nás od té doby změnilo? Armádu šidíme, kde jen můžeme, a doufáme, že v případě nebezpečí by to za nás NATO „nějak“ zařídilo. Myslím, že nikoho z politiků ani vteřinu nenapadlo, že bychom se sami měli nějak před eventuálním ohrožením bránit. Naopak početná pátá kolona Ruska u nás systematicky kope do Spojených států a NATO, našich spojenců a ochránců. Umíme si představit, že by se kterýkoliv z našich čelných politiků v situaci ohrožení choval s takovou důstojností a odvahou jako norský král?

Vyšlo v Art Zóna ne webu České televize

25. 01.

Všechno bude fajn aneb vás už nikdo k ničemu nepotřebuje

Jan Štern Přečteno 1986 krát Přidat komentář

Dle úvodních titulků laskavě - anarchistický film Všechno bude fajn poskytuje zvláštní obraz světa, v němž je racionalita nahrazena principem směšnosti. Co je směšné, je reálné a tedy pravdivé. Nemá smysl hledat v něm logiku, logika je nahrazena směšností. Což ale vůbec neoslabuje sílu sdělení. Předkládaný obraz světa je brutální a nelítostný.

Předmětem filmu je město Brno, jeho obyvatelé a poměry v něm. Film však nezobrazuje jenom poměry v Brně, Brno je podobenstvím světa jako takového, je to universálně platný předobraz světa. Filosof Hložek film uvádí větou: “svět se skládá především z průměrných lidí a blbců.” A film skutečné svět se dělí na vítěze a poražené, což asi platí všude. Ke straně poražených patří hlavní postava filmu Standa, až příliš důvěřivý a hodný člověk, a jeho těhotná žena Alena, na nichž svět a chamtivý systém úspěšně zkouší své podrazy. Standa se živí jako chodící reklama v podobě obrovské molitanové ruky s vítězně zdviženým palcem. Bývalý student filosofie volá na kolemjdoucí chodce: “dej svýmu životu palec nahoru” a tak trochu to myslí i vážně. Jeho žena Alena je přesvědčená, že pro dítě je nejdůležitější, když jsou jeho rodiče slušní lidé. Standa jí na to skepticky namítá: “Slušní lidi? Jsme hlavně chudí” a pochybuje, zda je vůbec slušné přivést život do tohoto světa. K poraženým lůzrům patří i dvojice důchodců anarchistů, Marie Ludvíková - členka brněnského undergroundu (reálná postava), která sní o tom, že by mohla “ještě jednou na starý kolena někomu rozšlápnout ksicht”, a dále matematik Milan Žaloudek, který tvrdí, že: “nové bestie nás připravily nejen o peníze, ale i o sebeúctu”. Oba jsou rozhodnuti násilím smést nenáviděný nespravedlivý systém.

Na straně vítězů proti nim stojí politici: primátor Richard Lang (“novináři jsou v klidu, půlka jsou dementi a půlka má hypotéky”) a zastupitel a exekutor Ladislav Vodák (“je jednoduchý bejt svině, socky za tebou lezou samy”). Nechybí ani střední třída patřící k vítězům, kterou zastupují spolužáci na třídním srazu z gymplu, kde se kolektivně vysmívají neúspěšnému spolužákovi Standovi.

Zvláštní a svým způsobem klíčovou roli hraje vrstva avantgardních umělců a jejich přátel. Stejně jako ve skutečném Brně je tato vrstva nositelem revoluční změny korupčních poměrů. Nejde ani tak o samotnou uměleckou tvorbu, o níž filosof Hložek skepticky říká: “umění nás drží pevně za koule, v konfrontaci s ním je člověk vždycky za debila”. Více jde o vůli ke změně klientelistického a nespravedlivého systému slovy filosofa Hložka prolezlým blbci v saku, kteří nás pronásledují už od dětství. Nicméně jak Hložek říká: “v demokraciích se ocasů zbavujeme volbami”. A ve filmu volby proběhnou a stejně jako v reálném Brně se lidé ocasů aspoň dočasně zbaví.

Vztah k politice je jako ostatně u většiny věcí ambivalentní. Na jedné straně revoluční umělci vědí, že bez vstupu do politiky se věci nepohnou, na druhé straně jsou přesvědčeni, že politika zkorumpuje každého. Ve filmu vystupuje reálný brněnský aktivista a politik Matěj Holan, který stál v čele 'odstraňování ocasů’ v Brně, ale za ním se v titulku oznamuje, že hlasoval pro vyplacení peněz jakési podezřelé firmě. Čili ani on neunikl prokletí politiky, která slovy filosofa Hložka zkurví každého. Mají to tvůrci filmu těžké, protože se dostávají do bludného kruhu, z nějž není východisko. Politikou opovrhují a varují před jejím korupčním vlivem a současně vyzývají k změně poměrů, což je možné jen politicky.

Brno je vůbec zvláštní fenomén. Autoři filmu k němu mají rozpolcený vztah nenávistné lásky, jakoby nevěděli, zda mají město zatratit nebo naopak zachránit. Hložek na téma Brno říká: “nakonec opice se na tu evoluci taky mohli vysrat, rýpat se tlapou v prdeli a žádný Brno
by nebylo, což by byla svým způsobem škoda”, což je svérázný projev lásky k rodnému městu.


Film se skládá z řady výjevů ze života lůsrů na jedné straně a vítězů na straně druhé prokládaných ironickými filosofickými glosami a písněmi. Jednotlivými obrazy nás provází postava filosofa Karla Hložka, jehož existenciálně nelítostné postřehy se sžíravou ironií reflektují společnost, svět i poměry v něm. V informaci o filmu na webovém portálu Národního filmového archívu se konstatuje, že film “místo uceleného vyprávění zůstal pouhým sledem epizod, jež s nadhledem komentuje a zobecňuje fiktivní postava 'filozofa a reportéra ČST' Karla Hložka”. To je, myslím, nepochopení filmu a jeho látky. Tématem filmu je společnost a poměry v ní. Společnost nemá děj ani vlastní příběh. Výjevy nebo obrazy ze života společnosti jsou jediným možným způsobem, jak takovou obecnou entitu, jako je společnost, nějak znázornit. Ucelené vyprávění ve smyslu uzavřeného příběhu nepřipadá v úvahu. Ucelenost vzniká propojením symbolů jednotlivých výjevů v jeden metasymbol, v jednu metaforu světa, a to se tvůrcům filmu Všechno bude fajn podařilo. Jako referenční filmy k tomuto filmu, které jsou svým způsobem analogické, bych uvedl O slavnosti a hostech Jana Němce nebo Velká nádhera od Paola Sorentina.

Filosof Hložek na začátku filmu praví: “lidská zbytečnost a zoufalství byly tmelem našich dní od nepaměti a bude tak tomu i nadále”. To je definiční východisko filmu i jeho postav. Hrdiny filmu spojuje jedna myšlenka, a sice že všechno je v prdeli. Život nelze vyhrát, je to soutěž o to, kdo je míň v prdeli. Toto sice filosof Hložek řekl o třídním srazu a nikoli o životě, ale stejně tak to mohl říct o životě. A navzdory tomu hrdinové filmu bojují a o něco se snaží, i když jsou bytostně přesvědčeni, že to nemá význam. Je v tom zvláštní patos beznaděje. Zejména když vezmeme v potaz, že v reálném životě hnutí Žít Brno (autoři filmu jsou zakladatelé tohoto hnutí) uspělo a dokázalo vyhrát komunální volby a následně měnit svět k lepšímu. Stejně tak i ve filmu.To je velmi zajímavý paradox, jehož vrcholnou tezí je další výrok filosofa Hložka: “jediná skutečná revoluce, které se člověk dočká, je smrt”. A aby toho nebylo dost, tak úplně na konci filmu po všech titulcích a po závěrečném copyrightu nám hlas mimo obraz oznámí: “vás už nikdo k ničemu nepotřebuje”. A je to.

Navzdory všem těmto téměř nihilistickým hláškám jsem z filmu měl skvělý pocit. Po dlouhé době jsem konečně viděl pro mne zásadní dílo české provenience, které podstatný obsah sdělovalo mistrnou zkratkou, brutálním humorem a správnou absolutní skepsí ke všemu zejména k sobě samému. V minulém roce jsem určitě neviděl lepší český film. Pro mne jasný kandidát na Českého lva.

Vyšlo v ArtZóna na webu České televize

20. 12.

Průsečík aneb život dle zákonů kvantové mechaniky

Jan Štern Přečteno 1844 krát Přidat komentář

Jiří Pehe vydal pozoruhodnou knihu Průsečík. Kdyby dal člověk na kritiku Petra A. Bílka, která vyšla v Respektu, tak by nad knihou mávl rukou. A udělal by chybu. Pan Bílek ve své kritice píše, že knihu zdobí výtečný nápad, což je dle něj asi tak všechno pozitivního. Dál už na knize nevidí nic dobrého. Takřka pateticky vyzývá autora: “Pane doktore, nápad úžasný, ale zkuste ty postavy vybavit životem. Vždyť pokud se nevěnují sexu, povídají si jen o politice stylem učitelů občanské výchovy….Že se příběh vyvine do více verzí, je taky pěkné, ale zkuste to zdůvodnit líp než tím, že žijeme v paralelních světech;” Nevím, co je to za novinku, že kritik žoviálně oslovuje autora a dává mu shovívavě knížecí rady jako nějakému žáčkovi, ale budiž. Horší je, že kritik nepochopil zbla, oč v té knize šlo. Píše, že to, že příběh se vyvine do více verzí, nelze zdůvodnit jen tím, že žijeme v paralelních světech. Jenže kniha je právě založená na tom, že v paralelních světech se odehrávají různé varianty našich životů. To není tak, že životy autor rozvine díky své fantazii do více příběhů, jak to mylně chápe kritik, ale paralelní životy jsou zde autorem tematizovány ontologicky jako něco jsoucího – jsou podstatnou realitou. A Pehe zkoumá, jak je to možné, co se vlastně děje, zda a jak jsou ty paralelní životy propojeny.

Hrdina knihy Tomáš je ženatý a má paralelní vztah se svou studentkou. Zatímco manželka patří do období komunistického režimu, kde mu pomohla vytvořit ochrannou ulitu a zajistit pokud možno klidný život, milenka symbolizuje prudkou proměnu poměrů i jeho života, přináší vzruch a nové perspektivy. Obojího se nemůže vzdát, a tak patovou situaci řeší odjezdem na delší stipendijní pobyt do ciziny, kam sebou bere svojí milenku, zatímco dosud nic netušící manželka zůstává doma. Cestou do Mnichova dojde z nevysvětlitelných důvodů k autonehodě, po níž jeho milenka záhadně zmizí. Autor pak přichází se čtyřmi verzemi možných příběhů, které vysvětlují, co se po nehodě odehrálo. Každý z příběhů má svého protagonistu, který jej současně vypráví.

Pehe se zjevně inspiruje kvantovou fyzikou, v níž platí, že částice se projevují různě - v závislosti na podmínkách pozorování. Pohyb a projev částice může mít nekonečně mnoho různě pravděpodobných variant a teprve aktem pozorování, kterým vstoupíme do pole částice, fixujeme částici na určité místo, jež jsme pak schopni přesně určit. Navíc částice může být na dvou místech současně, protože má jak částicovou, tak i vlnovou povahu. Podobně i v románu J.Pehe mají jeho hrdinové více variant svého příběhu - života, které se paralelně s určitou pravděpodobností odehrávají a které nám jeho účastníci vyprávějí. Dvě varianty svého života nám vypráví hlavní hrdina, další varianty k tomu přidává svědek autonehody, který do příběhu po autonehodě vstoupí. Na závěr nám jakousi výslednou syntézu všech příběhů podává záhadně zmizelá milenka.

Hrdina knihy Tomáš v jedné variantě bezvýsledně pátrá po zmizelé milence a položertem a polovážně uvažuje o tom, že možná žije v jakémsi jiném paralelním životě. Kamarád Uli mu v diskusi na toto téma odpovídá: „Když ale může profesor kvantové fyziky tvrdit, že se tentýž elektron může nacházet na dvou různých místech a přitom instantně komunikovat, tak já klidně můžu tvrdit, že tatáž osoba, když se v nějakém okamžiku rozdvojí a pokračuje ve dvou různých budoucnostech, tak spolu taky mohou ty dvě existence komunikovat. To dává smysl. Nebo ne?“ Román Průsečík je uměleckým pokusem o ontologickou analýzu lidské existence z pohledu bytí jako možnosti a skutečnosti. Jde o čtvrtý modus bytí popsaný v Aristotelově metafyzice. Jsoucno je vždy nejprve možností, která se může a nemusí stát skutečností. Člověk má vždy volbu z mnoha možností, ale může si reálně zvolit jen jedinou možnost, která se stane skutečností. Ostatní možnosti odplynou neznámo kam. Pehe se pokouší udržet neuskutečněné možnosti jako by se staly skutečností. Realita se tak štěpí do velkého množství alternativních životů.

Jak ale paralelně vedle sebe mohou existovat různé varianty života téhož člověka? Tomáš k tomu říká, že podle teorie strun, která zahrnuje jak Einsteinovu obecnou teorii relativity, tak i zákony kvantové fyziky platné pro mikrosvět, se nacházíme v jedenácti rozměrném prostoru, v němž by paralelní světy a životy mohly existovat, aniž by navzájem nějak interferovaly. Otázkou je, zda by existovaly, aniž by vůbec byla nějaká možná vazba mezi nimi, anebo zda by se nějakým záhadným způsobem vzájemně ovlivňovaly. V knize propojení mezi paralelními životy probíhá ve snu. Tomáš tak ve snu vidí místo, kde vrah z jiného života zakopal svojí oběť. Jiné životy se tak propojují v našem podvědomí.

Kniha končí snem dcery Tomášovy milenky, která v něm vidí místo nehody, onoho průsečíku světa před a po nehodě, kde se možnost její existence stala skutečností. Za hudby Sibeliova houslového koncertu sleduje postavy ve všech jejich variantách spolu s její matkou, jak “…se během koncertu jedna druhé začnou dotýkat. Jen letmo, na okamžik, poznávají se. Všichni ti čtyři muži, jeden po druhém, přistupují k mé matce a políbí ji, téměř obřadně, do jejích rudých vlasů. Pak postavy pomalu odcházejí, každá jiným směrem, až se rozplynou.” Kniha nabízí jakousi možnost syntézy paralelních životů ve vědomí a snech budoucích potomků.

Román Průsečík je navenek jakousi zvláštní krimi, která se v podobě rozvíjení paralelních příběhů svých hrdinů dostává ke kladení základních filosofických otázek a která testuje uměleckou formou lidský život jako pohyb bytí v podobě možnosti a skutečnosti. V tomto ohledu je pozoruhodným počinem.

01. 12.

Bude cenou za vládu A.Babiše ztráta demokracie?

Jan Štern Přečteno 2928 krát Přidat komentář

Hlavní otázkou, kterou budeme řešit v příštích čtyřech letech, je, jakou cenu zaplatíme za vládu A.Babiše a hnutí ANO. Je jasné, že jejich vláda je podmíněná podporou Okamury a komunistů, z čehož plyne logický dotaz: co za to budou dotyčné strany chtít. Vzhledem k tomu, že jsou to strany bytostně nedemokratické a proti západní, tak se platit bude jednak postupnou likvidací prvků liberálně demokratického systému a jednak přesunem ze Západu na Východ, tedy odchodem z EU a z NATO. Platidlem za vládu trestně stíhaného Babiše bude naše demokracie a nyní je otázkou, kolik z té demokracie ztratíme, kolik za vládu A.Babiše zaplatíme.

To je ovšem jen jeden úhel pohledu. Samotný Babiš nákupem klíčových médií a jejich ovlivňováním, které narušuje a likviduje princip politické soutěže tedy jednoho z pilířů demokracie, ukazuje, že není žádný demokrat. K tomu přidejme autokratické poměry v hnutí ANO, které je vším jen ne demokratickou stranou. A nyní se A.Babiš spojil s principiálně nedemokratickými silami. Můžeme od toho očekávat synergický efekt, kdy se tyto politické síly spojí k počinům, které daleko přesáhnou to, co si sami uměli představit.

Zatím jsme u obsazování parlamentních pozic a vstávají nám při tom hlasy hrůzou na hlavě. A to je teprve celkem nevinný začátek. Na řadu přijde obsazení ministerstev Babišovými lidmi a samotný výkon vládní moci. Přijde personální čistka v důležitých institucích. Lze bez problémů vyměnit Nejvyššího státního zástupce a otevřít si tak cestu k vrchním státním zástupcům a k dalším pozicím. S problémy sice, ale nakonec lze vyměnit i policejního presidenta nebo ho přitlačit ke zdi a vynutit si zásahy do pro Babiše nepříjemných kriminálních kauz. Lze celkem snadno dvakrát neschválit zprávu o činnosti a hospodaření ČT a Čro, tím odvolat obě rady a posléze navolit s komunisty a SPD nové rady složené jen ze svých lidí. Pak bude cesta do obou veřejnoprávních médií otevřená.

Lze si také představit, že policie a justice nejenže přestane stíhat “citlivé” kauzy, ale dokonce může pod různými záminkami začít šikanovat a stíhat režimu nepohodlné osoby. Nepohodlné firmy se možná zase dočkají ze strany Finanční správy zajišťovacích příkazů, jistou ochutnávku nám už Finanční správa ukázala v minulém volebním období, nyní už může přijít s dokonalým systémem. V médiích se o tom nikde nedozvíme, protože rozhodující část médiích bude ve vlastnictví nebo pod politickou kontrolou vládní moci.

Lze si představit, že definitivním hřebíčkem do rakve bude přijetí zákona o obecném referendu, podle nějž bude následně možné spustit referendum o vystoupení z EU. Samozřejmě že ANO v čele s Babišem bude horovat pro setrvání v EU (stejně jako svého času ve Velké Británii Cameron), avšak obyvatelstvo pod vlivem ruské desinformační kampaně zvolí odchod. A jsme definitivně tam, kde jsme se nacházeli před listopadem 1989. Že je to šílená a absurdní představa? To si lidé před únorem 1948 říkali také, že to přeci komunisté s vyvlastněním a dalšími nesmysly nemyslí vážně, a realita pak předčila veškeré očekávání.

Povolební situaci nepomohlo ani jednání demokratických stran, které odmítaly před i po volbách vládní spolupráci s ANO. ANO bylo tímto způsobem dohnáno do spolupráce s extrémisty a komunisty, protože by jinak nedalo dohromady většinu potřebnou pro důvěru vládě. Nevíme nakolik byly pokusy ANO o spolupráci s demokratickými stranami míněny vážně a nakolik to byly jenom píárové hry pro voliče. V každém případě tyto pokusy o spolupráci nedopadly a výsledkem
povolebního vyjednávání s největší pravděpodobností bude menšinová vláda ANO s podporou komunistů a SPD.

V Listopadu 89 jsme odstraňovali totalitní režim podporováni většinou společnosti, protože v něm komunistická menšina vládla tyranským způsobem většině. Dnes nás naopak většina společnosti na základě demokratických voleb v jistém smyslu navrací zpět před listopad 89. Koalice ANO, SPD a komunistů s velkou pravděpodobností zavede režim, který bude popřením principů liberálně demokratického systému, jež přinesla sametová revoluce. Není to v historii poprvé, kdy po revoluci následuje restaurace neboli do jisté míry návrat starých poměrů. Také u nás s velkou pravděpodobností po listopadové revoluci 1989 přichází říjnová kontrarevoluce 2017.

24. 10.

Zákon o obecném referendu je konec systému liberální demokracie u nás

Jan Štern Přečteno 3235 krát Přidat komentář

Ústavní zákon o obecném referendu, podle něhož by se mohlo hlasovat o vystoupení z EU a z NATO, by v nové sněmovně mohl snadno projít. Podle severu Novinky.cz by pro tento zákon mohlo hlasovat až 152 poslanců, přičemž potřeba je 120 hlasů. Server Novinky.cz k tomu dále uvádí: „Pro by mohlo být 22 okamurovců, 22 pirátů, 15 soc. dem., 15 komunistů a zřejmě i 78 babišovců. V ODS referendum propaguje nově zvolený Václav Klaus mladší, neboť je zastáncem odchodu z EU. U lidovců není názor zcela jednotný, obecné referendum spíš odmítá pravice i STAN.“

Stále je tu ještě senát, který by jako ústavní pojistka měl tento zákon přijatý sněmovnou odmítnout. Ale tady je přání otcem myšlenky, nevíme, co učiní senátoři v zjitřené společenské atmosféře, protože populistický zákon o referendu bude mít ve veřejnosti velkou podporu.

Je nutné si říci, co přijetí takového zákona pro náš demokratický systém znamená. Zákon o obecném referendu je konec systému liberální demokracie u nás. Není to jenom způsob, jak naší zemi dostat z EU a NATO, je to cesta rozvratu demokratických institucí a ústavního pořádku. Od jeho přijetí bude možné formou referenda obcházet nejen poslaneckou sněmovnu a senát, ale i ústavní soud. Celá konstrukce ústavního pořádku, který definuje systém liberální demokracie založený na tom, že většina nemůže bez zábran likvidovat menšinu, že určité pravomoci a politiky jsou v rukou kompetentních institucí a nikoli politiků, kteří mají momentálně většinu, že existuje systém brzd a protiváh, tak celý tento sytém liberální demokracie bude zničen. Výsledkem bude nikoli systém, ale chaos vlády momentální většiny a momentální společenské nálady. Výsledkem bude de facto konec demokracie.

Svým způsobem největším nebezpečím výsledku voleb není populistické ANO, ale Piráti a SPD, kteří mají obecné referendum jako svůj základní politický koncept. Naopak je třeba se spolehnout na to, že ANO a další politické strany nepodlehnou populistickému tlaku na prosazení zákona o obecném referendu. Nejde o nic méně než o osud demokracie u nás.

23. 10.

Tradiční demokratické strany prohrály díky své programové impotenci

Jan Štern Přečteno 4581 krát Přidat komentář

Volby skončily debaklem tzv. demokratických a tradičních stran, s výjimkou ODS, jejíž výsledek nelze ale považovat za výhru. Co nemohlo i nepozornému pozorovateli ujít, je fakt, že tři strany přelezly do parlamentu o pověstný fous. Stačilo málo a tyto strany skončily v propadlišti politického nebytí. A to dle mého názoru není vůbec náhoda, to má svůj skrytý význam. Kdyby nad našimi volbami bděla nějaká vyšší moc, tak by nemohla vyslat naší politické scéně důraznější signál. Takhle to pánové dál nepůjde, máte poslední možnost k nápravě. A co se má napravit, je celkem jasné. Je to politická impotence.

Uvedené strany nevyslaly k voličům žádnou jasnou, srozumitelnou a racionálně podloženou informaci o tom, co s naší zemí hodlají dělat, jak si představují rozvoj naší země, jaké recepty mají na výzvy dnešního globálního světa, jak si představují podporu ekonomického rozvoje apod. Alespoň já jsem žádný takový signál nezaznamenal. Místo toho velkou část energie a předvolební agitace věnovaly boji s hnutím ANO, až z toho měl člověk pocit, že občané nežijí ničím jiným než tím, zda s Babišem spolupracovat či ne.

A ne že by těch politických a ekonomických problémů, které nás tíží, bylo málo. Žijeme v době stále více se globalizujícího světa, v době, kdy řada našich spoluobčanů pociťuje velký strach a nejistotu z toho, co jim globální svět naservíruje. Je pravdou, že dlouhodobě ekonomicky rosteme, máme rekordně nízkou nezaměstnanost, ale většina obyvatelstva z toho zase takový benefit nemá nebo ho prostě necítí. Naše prosperita je založena na nízké ceně relativně kvalifikované práce našich lidí, kterou využívají převážně nadnárodní firmy. Tedy za naší prosperitu děkujeme nízko placeným pracovníkům, kteří ale na našem ekonomickém růstu nikterak neprofitují. A těchto lidí je v naší společnosti většina a této většině prostě došla trpělivost. Dosud volila zprvu ODS, pak ČSSD, ale jejich situace to nijak nezlepšovalo. A tak to dnes hodili Babišovi a ti naštvanější Okamurovi.

Žádná politická strana se touto situací seriosně a do hloubky nezabývá, zejména pak ty strany (napravo od středu), od nichž by se to dalo očekávat. Naše země se v polistopadovém období stala montovnou nadnárodních zahraničních firem. Nevyrostl u nás jediný výrobní podnik, který by aspiroval na to stát se globálním hráčem ať už rozsahem výroby nebo technologickou inovací. Když Volkswagen oznámí přesun výroby Superbu do Německa, tak se naše ekonomika zakymácí v základech. Ukazuje se, že naprosto nemáme pod kontrolou klíčové pohyby v naší ekonomice. Jsme vydáni na milost rozhodování nadnárodních korporací vlastnících klíčové segmenty naší ekonomiky.

V globálním měřítku je takových zemí, jako jsme my, s relativně kvalifikovanou a levnou pracovní silou více a je jen otázka času a náhody, kdy se globální hráči rozhodnou využít jiný region a naší zemi opustí. Nejsme ani náhodou pány vlastního ekonomického osudu a nejlépe to vědí právě ti, na jejichž bedrech naše prosperita leží. A jaké recepty přinesly naše demokratické strany k řešení této situace? Žádné.

Ale kousek od propasti nestojíme jen v ekonomické a výrobní oblasti. Kritická situace je v oblasti důchodového zabezpečení. Populace stárne, obrovským tempem roste počet důchodců na jednoho výdělečného člověka a je jasné, že lidé v aktivním věku tolik důchodců s dnešní úrovní důchodů neuživí. O tom se dlouhodobě ví, mluví, ale skutek utek.

Stejný problém je ve zdravotnictví. Roste jak kvalita zdravotní péče, tak i potřeba jejího většího objemu pro stárnoucí obyvatelstvo, na což evidentně stávající zdroje nestačí a situace se bude do budoucna jenom zhoršovat. Kde jsou recepty na tuto kritickou situaci? Ve volební kampani jsem o tom kromě obecných frází a klišé neslyšel ani slovo.

Zcela neřešená je otázka tzv. vyloučených komunit a lidí na okraji, jejichž počet bez ohledu na velké částky věnované na řešení této problematiky, stále narůstá. Narůstá i propast mezi společností a vyloučenými občany, což se projevuje nárůstem xenofobie a extrémismu.

Rozšířil se takový názor, že hnutí ANO dostalo tolik hlasů díky tomu, že je protestní antisystémovou stranou. I když rétorika A.Babiše byla stále v duchu onoho všetci kradnú, tak si nemyslím, že by zrovna toto mu zajistilo takový úspěch. Podle sociologických dat hnutí ANO považují lidé za velmi kompetentní, rozhodně za kompetentnější než ostatní strany. Skutečnost, že A.Babiš je mimořádně úspěšný podnikatel, spojená s perfektní marketingovou prezentací založenou na jednoduchých, ale účinných heslech typu “nežvaníme, makáme”, “prostě to zařídíme”, “řídit stát jako firmu” vytvořila ve velké části občanů přesvědčení, že A.Babiš a jeho hnutí jsou dostatečně schopní k tomu, aby úspěšně řídili stát. Toto přesvědčení občanů o kompetentnosti Babiše stojí za úspěchem ANO daleko víc než dnes už poněkud anachronická protikorupční rétorika. Je smutné, že k přesvědčení občanů o Babišové kompetentnosti stačilo tak málo, ale ostatní strany proti tomu nepostavily nic, co by stálo za řeč. Takže mu to nakonec k úspěchu bohatě stačilo.

Babiše porazí jedině taková strana, která bude schopná zformulovat racionální a přesvědčivý program obsahující konkrétní recepty na řešení zmíněných problémů. Buďto na to přijdou stávající strany a přijdou s něčím kloudným, nebo s tím bude muset přijít nová politická formace. Pokud se tak nestane, tak tu Babiše máme natrvalo.

16. 10.

Volby 2017 znamenají velký regres naší společnosti

Jan Štern Přečteno 2821 krát Přidat komentář

Podle posledních průzkumů by nedemokratické, antisystémové a populistické strany ANO, KSČM a SPD měly mít v nadcházejících volbách nadpoloviční většinu hlasů blížící se téměř ústavní většině. Dvacet osm let po Sametové revoluci, která nám přinesla demokracii, je nadpoloviční část naší společnosti buďto znechucená demokracií a hledá nedemokratickou a populistickou alternativu, nebo není schopná nedemokratičnost populistů rozeznat a nebo jí prostě nevadí. V každém případě uvedené antisystémové strany s velkou pravděpodobností budou dominovat v příštím volebním období naší politické scéně. Takový volební výsledek bude znamenat zásadní zpochybnění demokratického vývoje u nás, otřese naším zakotvením v západním světě a v jeho strukturách (NATO, EU) a pravděpodobně posune naší zemi rusko-čínským směrem na Východ.

Přitom ekonomicky naše země vzkvétá, vykazuje už několik let největší růst v Evropě, má rekordně nízkou nezaměstnanost. Jak píše německý politolog Jascha Mounk pro server Slate (otištěno v Respektu): „Navzdory velkému pokroku je nálada Čechů špatná. Země je bohatá, ale voliči mají pocit, že je politický establishment podvedl a zklamal. Většina cizinců, které v Praze vidíte, utrácí peníze za pivo, suvenýry a lístky do muzeí, ale Češi z nějakého důvodu mají strach z teroristické hrozby a z migrantů. A ačkoli jim jejich politici vládli poměrně slušně, chystají se zvolit velikášského miliardáře, který jim slibuje, že změní systém. Andrej Babiš je něco mezi Donaldem Trumpem a Silviem Berlusconim: vlastní velkou část českých médií, libuje si v politické nekorektnosti,“

Kde se bere ta nevraživost velké části společnosti (většiny) vůči liberálně demokratickému systému? Je to zklamání z chování politických elit, které tu v éře po opoziční smlouvě zavedly systémovou korupci a klientelistický politický systém? Je to infekce populismu letící světem a napadající jak tradiční bašty demokracie, tak i postkomunistické státy jako Polsko a Maďarsko a nyní i nás? Čeká nás osud Polska a Maďarska, které padají stále hlouběji do propasti populismu s postupným omezováním demokratického systému a které se stávají reálnými troublemakery v rámci EU?

Místo abychom řešili skutečné důležité otázky našeho rozvoje, a sice modernizaci naší ekonomiky, rozvoj inovací a technického pokroku jako základ růstu produktivity práce, reformu zastaralého a podvyživeného systému vzdělání, přechod na zelené technologie, místo abychom řešili klíčové otázky dlouhodobě udržitelného stavu důchodového systému (který směřuje ke kolapsu) nebo zdravotního systému, místo abychom řešili, jak maximálně využít lidského a materiálního potenciálu naší společnosti, tak se dostáváme zpět do bodu nula a znovu se vracíme k základním otázkám zda liberální demokracii nebo autoritativní populismus, zda na Východ nebo na Západ. Jaký neuvěřitelný regres takové tápání znamená v dnešní době, která se raketovým tempem žene dopředu, to si ani nedokážeme představit. Nicméně taková je realita.

Symptomatický je fakt, že tradiční demokratické strany na jedné straně reflektují a hlásají, že v nadcházejících volbách jde o všechno neboli o demokracii, ale samy pro lepší volební výsledek demokratických sil vlastně nic neudělaly a hlavně nic neobětovaly. Tím míním to, že se nespojily do jednoho prodemokratického a prozápadního bloku. Učinily sice pár integračních pokusů, ale nakonec všechny snahy o integraci selhaly, předvolební koalice se rozpadly a strany kandidují v hojném počtu většinou na hranici nebo pod hranicí volitelnosti. Takže je dost pravděpodobné, že značná část prodemokratických hlasů propadne. Takhle boj za udržení demokracie rozhodně nevypadá.

Samozřejmě není vyloučené nějaké překvapení ve prospěch prodemokratických a prozápadních sil, ale spíš to vypadá, že si v příštích čtyřech letech projdeme slzavým údolím.

21. 08.

21.8.1968

Jan Štern Přečteno 2858 krát Přidat komentář

Okupaci 21.srpna 1968 jsem zažil ve věku 15 let. Bohužel nebo bohudík v téměř dospělém věku, kdy je člověk schopen vnímat rozsah tragédie, kterou okupace znamenala. Pražské jaro 1968 přineslo, ať si říká kdo chce, co chce, skutečnou svobodu. Zažil jsem, jak lidé na prvního máje před tribunou bouřlivě zdravili Dubčeka jako nositele nové naděje. Celá společnost žila v opojné euforii nečekané svobody uprostřed Mordoru zemí socialistického tábora. Bylo to něco neskutečného a famózního. A do toho opojení svobodou vtrhlo přes půl miliónů vojáků tzv. bratrských států a udělalo se svobodou rázný konec.

Kdo to na vlastní kůži nezažil, neví jakou nevýslovnou trýzeň nám to způsobilo. Jedině v písních Karla Kryla lze nalézt odlesk této bolesti. Dodnes, když si pustím některou z písní z jeho elpíčka Bratříčku, zavírej vrátka, tak se ve mě otevřou staré rány, jakoby byly živé. Sta tisíce lidí emigrovalo, protože už nesnesli dál žít v nesvobodě poté, co se nadechli oné opojné naděje. Většina nás zůstala a musela velmi zatnout zuby, aby vydržela nápor obnovené totality v podobě tvrdé normalizace.

Jsme národ, který si sám dokáže připravit peklo v podobě komunistického režimu po roce 1948. Nikdo nás k ničemu nenutil, celkem demokraticky jsme si komunistické peklo zařídili sami. Ale jsme také schopni sami se z takového maléru dostat, jak ukázal 68. a poté 89. rok. Jenom na půl miliónovou sovětskou (ruskou) armádu nemáme, ta je nad naše síly. Proto jsme si všichni po Listopadu 89 oddechli teprve poté, co Sovětská vojska odtáhla, a ještě víc, když jsme vstoupili do NATO, kterého se i Rusové bojí. Vždycky, když nějaký blb nebo zrádce začne koketovat s Ruskem nebo zpochybňovat naše členství v NATO, tak se ve mě probouzejí staré vzpomínky a já znovu vidím ruské vojáky na Václaváku.

Vyšlo v Revueprostor.cz

09. 07.

... jinak zůstaneme zemí montoven

Jan Štern Přečteno 2636 krát Přidat komentář

Česká republika vykazuje slušná čísla investic do výzkumu a vývoje. Ale tím se nelze utěšovat. Pro rozvoj země je nyní důležitější, že tuzemské firmy zaostávají v investicích do inovací. Sem by stát měl napřít pozornost.

Moderní politika pracuje s několika základními koncepty, které politické strany nabízejí voličům. Jedním takovým je sociální stát, založený na maximální solidaritě občanů. Jiným je minimální stát, založený na iniciativě jednotlivce a jeho odpovědnosti za svůj osud. Existuje koncept vzdělanostní společnosti, založený na maximálním rozvoji vzdělávacího systému. Existuje koncept opřený o rodinu i koncept ekologický. V poslední době k nim přibyl koncept podpory inovací. Právem.
Kapitalismus totiž čelí výzvám: globálnímu oteplování, nezaměstnanosti mladých, stárnutí populace a rostoucí nerovnosti. Má-li těmto výzvám dostát, pak cílená, masivní a historicky bezprecedentní podpora inovací je nutností. Bude třeba změnit tradiční strategii ekonomické politiky coby pouhých oprav tržních selhání pomocí fiskálních a monetárních nástrojů a přistoupit ke strategii utváření tržního rámce, kde veřejný i soukromý sektor sdílejí jak rizika, tak benefity při tvorbě nových tržních a technologických příležitostí.

Řekni, kde ty firmy jsou?

Tuto klíčovou změnu se pokusila formulovat konference Mission-Oriented Finance for Innovation, konaná roku 2014 v Londýně za účasti vlivných tvůrců politiky, vysokých státních úředníků, špičkových manažerů a investičních bankéřů, ekonomů a akademiků (publikace z konference je volně ke stažení na www.policynetwork.net). Nejeden z jejích účastníků vycházel z pozitivních zkušeností financování inovací v Číně, Brazílii, Izraeli nebo v USA. Ekonomka Marina Mazzucatoová, profesorka na University of Sussex, která spolu s ekonomem Caetanem C. R. Pennou, jenž tehdy působil na Federální univerzitě v Riu de Janeiro, konferenci svolala, uvádí obvykle případ iPhonu a iPadu, jejichž hlavní technické komponenty byly původně vyvinuty v rámci zbrojního výzkumu.
Čili nejen genialita vizionáře Stevea Jobse, ale rovněž technologie vytvořené ve státních institucích USA stály za tím, že se Apple vyvinul v jednu z největších světových firem. Ve zkratce řečeno: stát v kolébce liberálního kapitalismu v rámci podpory inovací podstatně zasáhl do vývoje světové ekonomiky – ve prospěch americké soukromé firmy.
Na konferenci rovněž zaznělo, že stát musí kromě investic do inovací formulovat směr inovačních změn. Inovace jako takové tedy vyžadují nejen firmy ochotné a schopné investovat v dlouhodobě fungujících oblastech, nýbrž i důvěryhodný „podnikatelský stát“ se schopností účastnit se rizikových, nezaručených investičních operací, z nichž má soukromý sektor obvykle strach. Dnes o prosperitě a růstu podstatnou měrou rozhoduje to, zda a jak je stát schopen podpořit technologický pokrok. A to je právě to, co náš stát příliš nedělá!
Jak si na tom z hlediska technické vyspělosti a inovačního potenciálu Česká republika stojí? OECD provádí měření toho, jak na tom státy jsou z hlediska technické vyspělosti a konkurenceschopnosti. Díky tomu máme k dispozici čísla, která poměrně přesně vystihují stav naší ekonomiky.
Začneme dvěma pozitivními ukazateli. Veřejné výdaje na výzkum a vývoj činí v naší zemi 0,87 procenta (za rok 2015) hrubého domácího produktu (HDP), což nás řadí mezi nejvyspělejší státy (tento i následující údaje lze nalézt na www.innovationpolicyplatform. org/content/czech-republic). Tento ukazatel víceméně měří objem investic do vědy a výzkumu (jak základního, tak aplikovaného). Další ukazatel, investice do informačních a komunikačních technologií ve výši 3,7 procenta HDP nás dokonce řadí na druhé místo na světě. Bohužel tím dobré zprávy končí.
Základním ukazatelem technické vyspělosti národní ekonomiky, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje její konkurenceschopnost a perspektivu, je podíl výdajů firem na výzkum a vývoj na hrubém národním produktu (HDP). Jinými slovy: čím větší je objem výdajů na výzkum a vývoj ve firmách, tím jsou technicky vyspělejší, produktivnější a tím větší objem zboží vyrobí a prodají. U nás tento objem v roce 2015 činil 1,1 procenta, což je průměr zemí OECD, ale současně je to na chvostu zemí EU. A hlavně, je to dvakrát méně než u států jako Německo, USA, Švýcarsko, Dánsko, Švédsko nebo Rakousko a třikrát méně, než dosahují státy jako Izrael, Japonsko či Jižní Korea. Není náhodou, že právě vyspělé státy, které mají investice firem do výzkumu a vývoje dvakrát větší než my, mají produkci na hlavu třikrát větší a průměrné platy až čtyřikrát vyšší. Pokud chceme vůbec uvažovat o dohánění vyspělých států v životní úrovni, pak musíme radikálním způsobem něco udělat s objemem prostředků firem investovaných do výzkumu a vývoje.
Počet patentů v poměru k HDP uplatněných na klíčových patentových úřadech v Evropě, Japonsku nebo USA má Česko třikrát menší, než je průměr zemí OECD, desetkrát menší než Německo, Švédsko nebo Izrael a dvacetkrát menší než Japonskoa USA. Tento ukazatel vypovídá nejen o inovativnosti národní ekonomiky, ale je hlavním ukazatelem úspěšnosti takzvaného aplikovaného výzkumu. Přes značné prostředky investované do vědy a výzkumu, a zejména pak do aplikovaného výzkumu (z hlediska objemu investic vědy a výzkumu jsme na úrovni velmi vyspělých států), jsou výsledky žalostné.
Pro financování inovací a zejména startupů (vznik nových firem s novou technologií či s novýmvýrobkem) je klíčový rizikový (venture) kapitál. Inovace jsou sférou z hlediska výsledků velmi nejistou, volný trh nemá dostatek nástrojů ke zjišťování toho, která technologie nebo technická inovace má budoucnost, protože o tom rozhoduje řada netržních okolností. Venture kapitál obvykle pouze nepůjčuje, nýbrž často kapitálově vstupuje do firem, jimž poskytuje prostředky, aby měl možnost ovlivnit chování inovátorů, kteří jsou často v zajetí svých vizí a vynálezů, mají tendenci podceňovat ekonomické hledisko podnikání a dopouštějí se morálního hazardu. V naší zemi je rizikový kapitál v objemu 0,006 procenta HDP, což je čtyřikrát méně než průměr zemí OECD, desetkrát méně než ve Finsku či Švédsku a šedesátkrát méně než u lídrů inovací Izraele a USA. Jinými slovy, v ČR tento kapitál existuje v míře zcela nedostatečné.
Mizerné podmínky pro rozjezd startupů v Česku dokládá další ukazatel: počet firem mladších pěti let uplatňujících patent na patentových úřadech v Evropě, Japonsku a USA, tedy firem relevantních na zahraničních trzích. V roce 2015, kdy bylo měření provedeno, taková firma u nás neexistovala!

Šance jsou prostě nerovné

K tomu připočtěme skutečnost, že naše země se v minulém čtvrtstoletí stala montovnou a servisem více či méně jednoduchých služeb pro nadnárodní firmy. Podíl domácích firem v našem průmyslu na celkové produkci zaostává za úrovní vyspělých států. Pokud nechceme, aby ČR zůstala montovnou pro kolosy, které mohou kdykoliv přesunout svoje provozovny do oblastí s lacinější pracovní silou, musí stát koncepčně podporovat podnikání firem v technicky progresivních a perspektivních oborech. Jen tak zajistí dlouhodobou perspektivu ekonomického růstu, a tím i růstu životní úrovně.
Jako geograficky, demograficky i hospodářsky menší stát jsme vydáni politice velkých korporací, které jsou nositeli hlavních trendů technologického vývoje, a tím i ekonomického úspěchu. Proti takovým korporacím mají tuzemské společnosti malé šance uplatnit se v technicky perspektivních oborech. Ostatně v přístupu k inovacím a know-how jsou nejen naše národní firmy znevýhodněny vůči nadnárodním společnostem. Podle OECD je v přístupu k novým technologiím narušena hospodářská soutěž. Také proto je nutné podporovat inovace a technický rozvoj domácích firem.
Strategií – tedy těch odpovědnějších – tuzemských politických stran jsou státní investice do vzdělání, vědy a výzkumu, což je považováno za dostačující. Tato čísla sama o sobě, jak jsme poukázali výše, nejsou špatná. Jenže: málokdo již zkoumá konkrétní dopad daných investic na podnikání domácích firem. Zejména věda a výzkum žijí ve svém vlastním světě grantů, publikování a konferencí, aniž by z jejich činnosti náležitě a profitovaly domácí firmy. Pokud učiní opravdu významný objev, tak ten se často stane kořistí nadnárodní korporace, která na něm vybuduje velký byznys, aniž by to mělo citelně příznivý dopad pro zemi, v níž objev vznikl a která z valné části zaplatila jeho vývoj. Přičteme-li k tomu žalostně nízký objem našich patentů přihlášených na hlavních patentových úřadech ve světě (rovněž viz výše), pak musíme konstatovat, že přínos tolik vychvalované politiky podpory vědy a výzkumu je pro naši ekonomiku dosud velmi střídmý.

Zapomeňme na klišé

Doba se změnila, s ní se mění i role státu. Stát by obecně měl více podporovat technickou inovaci podniků v rámci národní ekonomiky. Pokud jde o kvantitativní vymezení výše státní podpory pro inovaci, tak lze vycházet z rozdílu mezi ČR a vyspělejšími státy. Podíl vývoje a výzkumu u našich firem na HDP v roce 2015 činil 1,1 procenta, což reprezentovalo 48 miliard korun. Vyspělé země dosahovaly v té době dvakrát vyšší částky, takže nám chybělo dalších plus minus 48 miliard vydaných našimi podniky na výzkum a vývoj. Pokud by měl mít inovační program státu relevantní účinnost, pak by se nutně výše roční plánované podpory na inovace musela pohybovat okolo čtyřiceti miliard. S takto nastavenými prioritami a proporcemi bychom se mohli daleko spíš než teď blížit produktivitě elitních evropských států, jako jsou Německo, Rakousko nebo Dánsko.
Český stát stojí před úkolem vytvořit strategii inovační politiky, v níž určí technologická a výrobní odvětví perspektivní pro inovace z hlediska situace v domácí ekonomice, možností vědecko-technické základny země a stavu kvalifikace domácích lidských zdrojů. Stát musí zformulovat v rámci technicko-ekonomické strategie směry a cíle, jež chce podpořit formou pobídek. Na základě této strategie pak bude (spolu)financovat projekty výzkumu a vývoje soukromých firem.
Financování projektů podnikového výzkumu a vývoje ze strany státu zahrnuje granty, dotace, zvýhodněné půjčky a kapitálové financování. K tomu lze využít stávající Technologickou agenturu ČR nebo by měla být vytvořena nová agentura pro podporu konkurenceschopnosti. Financování inovačních projektů by probíhalo na základě výběrového řízení v návaznosti na veřejné výzvy, z nichž by pro financování dotyčná agentura vybrala nejlepší projekty.
Stát by se stejně tak neměl vyhýbat razantnějšímu propojení „státních“ vědy a výzkumu s byznysem, a to jednak nastavením grantové politiky (aby v rámci možností sloužila potřebám soukromého sektoru v oblasti inovací), jednak činností institucí, jež by zastávaly funkci mostů mezi světem vědy a světem podnikání.
Jestliže se naše společnost – její politická reprezentace, podnikatelské, vědecké a intelektuální elity – rychle nevzpamatuje, tak nadobro ustrneme v krajinách montoven vydaných na pospas nadnárodním společnostem, u nichž budou zdejší politici nedůstojně žebrat, aby u nás se svými provozovnami ještě aspoň nějaký čas vydržely. Soukromá podnikatelská iniciativa při akceleraci technologického vývoje v zemi jako ta naše už nestačí, je třeba prolomit ideologická neoliberální klišé o všemocnosti trhu. Stát musí být do budoucna partnerem soukromopodnikatelské sféry se společným úkolem maximálního rozvoje inovací. Bez podpory inovací státem se česká ekonomika propadne na periferii a bude cele vystavena turbulencím a náhodnému vývoji globální ekonomiky.

Vyšlo 1.7.2017 v Lidových novinách, příloha Orientace

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy