09. 07.

... jinak zůstaneme zemí montoven

Jan Štern Přečteno 2283 krát Přidat komentář

Česká republika vykazuje slušná čísla investic do výzkumu a vývoje. Ale tím se nelze utěšovat. Pro rozvoj země je nyní důležitější, že tuzemské firmy zaostávají v investicích do inovací. Sem by stát měl napřít pozornost.

Moderní politika pracuje s několika základními koncepty, které politické strany nabízejí voličům. Jedním takovým je sociální stát, založený na maximální solidaritě občanů. Jiným je minimální stát, založený na iniciativě jednotlivce a jeho odpovědnosti za svůj osud. Existuje koncept vzdělanostní společnosti, založený na maximálním rozvoji vzdělávacího systému. Existuje koncept opřený o rodinu i koncept ekologický. V poslední době k nim přibyl koncept podpory inovací. Právem.
Kapitalismus totiž čelí výzvám: globálnímu oteplování, nezaměstnanosti mladých, stárnutí populace a rostoucí nerovnosti. Má-li těmto výzvám dostát, pak cílená, masivní a historicky bezprecedentní podpora inovací je nutností. Bude třeba změnit tradiční strategii ekonomické politiky coby pouhých oprav tržních selhání pomocí fiskálních a monetárních nástrojů a přistoupit ke strategii utváření tržního rámce, kde veřejný i soukromý sektor sdílejí jak rizika, tak benefity při tvorbě nových tržních a technologických příležitostí.

Řekni, kde ty firmy jsou?

Tuto klíčovou změnu se pokusila formulovat konference Mission-Oriented Finance for Innovation, konaná roku 2014 v Londýně za účasti vlivných tvůrců politiky, vysokých státních úředníků, špičkových manažerů a investičních bankéřů, ekonomů a akademiků (publikace z konference je volně ke stažení na www.policynetwork.net). Nejeden z jejích účastníků vycházel z pozitivních zkušeností financování inovací v Číně, Brazílii, Izraeli nebo v USA. Ekonomka Marina Mazzucatoová, profesorka na University of Sussex, která spolu s ekonomem Caetanem C. R. Pennou, jenž tehdy působil na Federální univerzitě v Riu de Janeiro, konferenci svolala, uvádí obvykle případ iPhonu a iPadu, jejichž hlavní technické komponenty byly původně vyvinuty v rámci zbrojního výzkumu.
Čili nejen genialita vizionáře Stevea Jobse, ale rovněž technologie vytvořené ve státních institucích USA stály za tím, že se Apple vyvinul v jednu z největších světových firem. Ve zkratce řečeno: stát v kolébce liberálního kapitalismu v rámci podpory inovací podstatně zasáhl do vývoje světové ekonomiky – ve prospěch americké soukromé firmy.
Na konferenci rovněž zaznělo, že stát musí kromě investic do inovací formulovat směr inovačních změn. Inovace jako takové tedy vyžadují nejen firmy ochotné a schopné investovat v dlouhodobě fungujících oblastech, nýbrž i důvěryhodný „podnikatelský stát“ se schopností účastnit se rizikových, nezaručených investičních operací, z nichž má soukromý sektor obvykle strach. Dnes o prosperitě a růstu podstatnou měrou rozhoduje to, zda a jak je stát schopen podpořit technologický pokrok. A to je právě to, co náš stát příliš nedělá!
Jak si na tom z hlediska technické vyspělosti a inovačního potenciálu Česká republika stojí? OECD provádí měření toho, jak na tom státy jsou z hlediska technické vyspělosti a konkurenceschopnosti. Díky tomu máme k dispozici čísla, která poměrně přesně vystihují stav naší ekonomiky.
Začneme dvěma pozitivními ukazateli. Veřejné výdaje na výzkum a vývoj činí v naší zemi 0,87 procenta (za rok 2015) hrubého domácího produktu (HDP), což nás řadí mezi nejvyspělejší státy (tento i následující údaje lze nalézt na www.innovationpolicyplatform. org/content/czech-republic). Tento ukazatel víceméně měří objem investic do vědy a výzkumu (jak základního, tak aplikovaného). Další ukazatel, investice do informačních a komunikačních technologií ve výši 3,7 procenta HDP nás dokonce řadí na druhé místo na světě. Bohužel tím dobré zprávy končí.
Základním ukazatelem technické vyspělosti národní ekonomiky, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje její konkurenceschopnost a perspektivu, je podíl výdajů firem na výzkum a vývoj na hrubém národním produktu (HDP). Jinými slovy: čím větší je objem výdajů na výzkum a vývoj ve firmách, tím jsou technicky vyspělejší, produktivnější a tím větší objem zboží vyrobí a prodají. U nás tento objem v roce 2015 činil 1,1 procenta, což je průměr zemí OECD, ale současně je to na chvostu zemí EU. A hlavně, je to dvakrát méně než u států jako Německo, USA, Švýcarsko, Dánsko, Švédsko nebo Rakousko a třikrát méně, než dosahují státy jako Izrael, Japonsko či Jižní Korea. Není náhodou, že právě vyspělé státy, které mají investice firem do výzkumu a vývoje dvakrát větší než my, mají produkci na hlavu třikrát větší a průměrné platy až čtyřikrát vyšší. Pokud chceme vůbec uvažovat o dohánění vyspělých států v životní úrovni, pak musíme radikálním způsobem něco udělat s objemem prostředků firem investovaných do výzkumu a vývoje.
Počet patentů v poměru k HDP uplatněných na klíčových patentových úřadech v Evropě, Japonsku nebo USA má Česko třikrát menší, než je průměr zemí OECD, desetkrát menší než Německo, Švédsko nebo Izrael a dvacetkrát menší než Japonskoa USA. Tento ukazatel vypovídá nejen o inovativnosti národní ekonomiky, ale je hlavním ukazatelem úspěšnosti takzvaného aplikovaného výzkumu. Přes značné prostředky investované do vědy a výzkumu, a zejména pak do aplikovaného výzkumu (z hlediska objemu investic vědy a výzkumu jsme na úrovni velmi vyspělých států), jsou výsledky žalostné.
Pro financování inovací a zejména startupů (vznik nových firem s novou technologií či s novýmvýrobkem) je klíčový rizikový (venture) kapitál. Inovace jsou sférou z hlediska výsledků velmi nejistou, volný trh nemá dostatek nástrojů ke zjišťování toho, která technologie nebo technická inovace má budoucnost, protože o tom rozhoduje řada netržních okolností. Venture kapitál obvykle pouze nepůjčuje, nýbrž často kapitálově vstupuje do firem, jimž poskytuje prostředky, aby měl možnost ovlivnit chování inovátorů, kteří jsou často v zajetí svých vizí a vynálezů, mají tendenci podceňovat ekonomické hledisko podnikání a dopouštějí se morálního hazardu. V naší zemi je rizikový kapitál v objemu 0,006 procenta HDP, což je čtyřikrát méně než průměr zemí OECD, desetkrát méně než ve Finsku či Švédsku a šedesátkrát méně než u lídrů inovací Izraele a USA. Jinými slovy, v ČR tento kapitál existuje v míře zcela nedostatečné.
Mizerné podmínky pro rozjezd startupů v Česku dokládá další ukazatel: počet firem mladších pěti let uplatňujících patent na patentových úřadech v Evropě, Japonsku a USA, tedy firem relevantních na zahraničních trzích. V roce 2015, kdy bylo měření provedeno, taková firma u nás neexistovala!

Šance jsou prostě nerovné

K tomu připočtěme skutečnost, že naše země se v minulém čtvrtstoletí stala montovnou a servisem více či méně jednoduchých služeb pro nadnárodní firmy. Podíl domácích firem v našem průmyslu na celkové produkci zaostává za úrovní vyspělých států. Pokud nechceme, aby ČR zůstala montovnou pro kolosy, které mohou kdykoliv přesunout svoje provozovny do oblastí s lacinější pracovní silou, musí stát koncepčně podporovat podnikání firem v technicky progresivních a perspektivních oborech. Jen tak zajistí dlouhodobou perspektivu ekonomického růstu, a tím i růstu životní úrovně.
Jako geograficky, demograficky i hospodářsky menší stát jsme vydáni politice velkých korporací, které jsou nositeli hlavních trendů technologického vývoje, a tím i ekonomického úspěchu. Proti takovým korporacím mají tuzemské společnosti malé šance uplatnit se v technicky perspektivních oborech. Ostatně v přístupu k inovacím a know-how jsou nejen naše národní firmy znevýhodněny vůči nadnárodním společnostem. Podle OECD je v přístupu k novým technologiím narušena hospodářská soutěž. Také proto je nutné podporovat inovace a technický rozvoj domácích firem.
Strategií – tedy těch odpovědnějších – tuzemských politických stran jsou státní investice do vzdělání, vědy a výzkumu, což je považováno za dostačující. Tato čísla sama o sobě, jak jsme poukázali výše, nejsou špatná. Jenže: málokdo již zkoumá konkrétní dopad daných investic na podnikání domácích firem. Zejména věda a výzkum žijí ve svém vlastním světě grantů, publikování a konferencí, aniž by z jejich činnosti náležitě a profitovaly domácí firmy. Pokud učiní opravdu významný objev, tak ten se často stane kořistí nadnárodní korporace, která na něm vybuduje velký byznys, aniž by to mělo citelně příznivý dopad pro zemi, v níž objev vznikl a která z valné části zaplatila jeho vývoj. Přičteme-li k tomu žalostně nízký objem našich patentů přihlášených na hlavních patentových úřadech ve světě (rovněž viz výše), pak musíme konstatovat, že přínos tolik vychvalované politiky podpory vědy a výzkumu je pro naši ekonomiku dosud velmi střídmý.

Zapomeňme na klišé

Doba se změnila, s ní se mění i role státu. Stát by obecně měl více podporovat technickou inovaci podniků v rámci národní ekonomiky. Pokud jde o kvantitativní vymezení výše státní podpory pro inovaci, tak lze vycházet z rozdílu mezi ČR a vyspělejšími státy. Podíl vývoje a výzkumu u našich firem na HDP v roce 2015 činil 1,1 procenta, což reprezentovalo 48 miliard korun. Vyspělé země dosahovaly v té době dvakrát vyšší částky, takže nám chybělo dalších plus minus 48 miliard vydaných našimi podniky na výzkum a vývoj. Pokud by měl mít inovační program státu relevantní účinnost, pak by se nutně výše roční plánované podpory na inovace musela pohybovat okolo čtyřiceti miliard. S takto nastavenými prioritami a proporcemi bychom se mohli daleko spíš než teď blížit produktivitě elitních evropských států, jako jsou Německo, Rakousko nebo Dánsko.
Český stát stojí před úkolem vytvořit strategii inovační politiky, v níž určí technologická a výrobní odvětví perspektivní pro inovace z hlediska situace v domácí ekonomice, možností vědecko-technické základny země a stavu kvalifikace domácích lidských zdrojů. Stát musí zformulovat v rámci technicko-ekonomické strategie směry a cíle, jež chce podpořit formou pobídek. Na základě této strategie pak bude (spolu)financovat projekty výzkumu a vývoje soukromých firem.
Financování projektů podnikového výzkumu a vývoje ze strany státu zahrnuje granty, dotace, zvýhodněné půjčky a kapitálové financování. K tomu lze využít stávající Technologickou agenturu ČR nebo by měla být vytvořena nová agentura pro podporu konkurenceschopnosti. Financování inovačních projektů by probíhalo na základě výběrového řízení v návaznosti na veřejné výzvy, z nichž by pro financování dotyčná agentura vybrala nejlepší projekty.
Stát by se stejně tak neměl vyhýbat razantnějšímu propojení „státních“ vědy a výzkumu s byznysem, a to jednak nastavením grantové politiky (aby v rámci možností sloužila potřebám soukromého sektoru v oblasti inovací), jednak činností institucí, jež by zastávaly funkci mostů mezi světem vědy a světem podnikání.
Jestliže se naše společnost – její politická reprezentace, podnikatelské, vědecké a intelektuální elity – rychle nevzpamatuje, tak nadobro ustrneme v krajinách montoven vydaných na pospas nadnárodním společnostem, u nichž budou zdejší politici nedůstojně žebrat, aby u nás se svými provozovnami ještě aspoň nějaký čas vydržely. Soukromá podnikatelská iniciativa při akceleraci technologického vývoje v zemi jako ta naše už nestačí, je třeba prolomit ideologická neoliberální klišé o všemocnosti trhu. Stát musí být do budoucna partnerem soukromopodnikatelské sféry se společným úkolem maximálního rozvoje inovací. Bez podpory inovací státem se česká ekonomika propadne na periferii a bude cele vystavena turbulencím a náhodnému vývoji globální ekonomiky.

Vyšlo 1.7.2017 v Lidových novinách, příloha Orientace

15. 06.

Ach ty kvóty

Jan Štern Přečteno 2187 krát Přidat komentář

Na sporu o kvóty mi nejvíc vadí fakt, že se celá diskuse stočila na otázku trestu EU, když je odmítneme. Jedna strana se hrozí toho, co se stane, když kvóty odmítneme – EU nás nejen finančně postihne, ale výhledově zařadí mezi země druhé kategorie, druhá strana pak furiantsky zvedá nacionalistický prostředník na EU. Jedna strana říká, že máme být solidární s EU, druhá strana zase oponuje, že v otázce migrantů nám nikdo nemůže nic nařizovat, jinak přicházíme o svoji suverenitu. Přitom nejde primárně o to, zda poslechneme EU jako nějakého svého nadřízeného, ale o to zda prostě normálně pomůžeme (nebo nepomůžeme) lidem v nouzi. Zda poslechneme svoje srdce a svůj rozum, nebo zda propadneme xenofóbním emocím. Dva a půl tisíce uprchlíků ze Sýrie není nic, co by trvale poškodilo naši zemi vznikem kulturně nekompatibilních a rizikových komunit, jako to sledujeme v jiných zemích EU.

Jako člověk skeptický k multi kulti konceptu sdílím obavy z masového přílivu migrantů ze Středního Východu nebo z Afriky do naší země v řádech desítek a stovek tisíc a považuji za rozumné tomu v budoucnu, pokud by to mělo hrozit, zabránit. Nicméně nechápu, proč jsme těch dva a půl tisíce uprchlíků přišlých z jasně válečné zóny dávno nepřijali, neubytovali, nezajistili jim vzdělání, pokud možno práci a veškerý komfort k důstojnému životu. Na to snad ještě ekonomicky máme. Kde jsme nechali svoje srdce, svůj soucit, svojí lidskost?

A mohli bychom pak právem vzkázat EU, že tohle je na hodně dlouho poslední várka uprchlíků, že musíme dostat čas na vyhodnocení toho, jak se u nás adaptovali a zabydleli, i toho, nakolik se ukázali jako rizikový faktor. Namísto toho se naše politické elity předhánějí v tom, kdo před volbami více a lépe odmítne přijímání uprchlíků. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsme jako celek normálně lidsky selhali. A to je horší než celé ty sankce, které nás čekají.

10. 06.

Zastavme dotace do fotbalu, dokud se neočistí

Jan Štern Přečteno 2909 krát Přidat komentář

Pivovar Gambrinus po 19 letech zrušil sponzorskou spolupráci s fotbalem. "Kauzy kolem vrcholového fotbalu a dlouhodobá neochota vedení FAČR udělat zásadní kroky pro zlepšení jeho jména poškozují i nás," uvedl v tiskové zprávě marketingový manažer pivovaru Marek Dvořák. Jestliže se takto zachová soukromá firma, která se řídí hlavně ziskem, tak je otázkou, jak se má zachovat stát, který má dohlížet na dodržování pravidel, bojovat s korupcí a vynucovat dodržování zákonů. Jestli někdo měl a stále má vypovědět dotace a podporu (sponzorskou spolupráci) fotbalu, tak by to měl být především stát. Stát, který se řídí jinými kritérii než jen zisk.

Stát by měl zastavit dotace do prostředí, které od hlavy smrdí podezřením z manipulace a korupce. A to do té doby, než si fotbal udělá ve svých řadách pořádek. Pro začátek by měli odejít všichni blízcí i vzdálení spolupracovníci bývalého předsedy Pelty. Do čela fotbalové asociace by se měly postavit osoby požívající veřejné důvěry typu Ivana Haška, které by měli začít s rekonstrukcí celé organizace fotbalového hnutí a zejména s obnovou důvěry. Teprve potom lze uvažovat o znovu spuštění státní podpory fotbalu. Je to tvrdé a už slyším, že to odnesou řadoví členové, ale je mi líto, právě tito řadoví členové si do čela vytrvale volí lidi typu Berbra.

Současně je třeba přemýšlet nad systémem distribuování dotací do fotbalu k jednotlivým oddílům tak, aby byl maximálně transparentní a objektivní. Měl bych celkem jednoduchý návod. Ve fotbale existuje desetistupňový systém soutěží – 1. liga, fotbalová národní liga, česká a moravská fotbalová liga, divize, krajský přebor, 1.A třída, 1.B třída, okresní přebor, 3.třída, základní třída. Celkovou částku, (tedy oněch 629 mil.), od níž se odečte menší část na provoz a konkrétní prioritní projekty, rozdělit na 10 stejných částí, ty přidělit jednotlivým stupňům fotbalové hierarchie a poté vydělit každou částku počtem klubů na dané úrovni a výslednou částku přidělit příslušnému klubu. Každý klub by dostal částku odpovídající jeho kvalitativnímu postavení ve fotbalu (počet klubů narůstá směrem dolů ve fotbalové hierarchii geometrickou řadou, adekvátně s tím bude klesat i dotace pro jednotlivé kluby). Peníze by vyplácelo ministerstvo školství rovnou klubům. Tímto by se zajistilo, aby se instituce FAČR, která nemá důvěru veřejnosti, co nejméně podílela na rozdělování státní dotace do fotbalu.

Dosavadní praxe byla taková, že se klubům distribuovaly peníze na základě počtu členů FAČR v klubu (dle členství) z částky 58 mil. (2016), tedy zlomku celkové částky putující do fotbalu. Většina dotace směřující do fotbalu podléhala subjektivnímu rozhodování vedení FAČR.

23. 01.

Zloba, závist, zášť

Jan Štern Přečteno 16785 krát Přidat komentář

Moderátor Jan Kraus si kdysi všiml, že v populární písni “Modlitba pro Martu”, která se stala hymnou Sametové revoluce, se pro vyjádření negativního jevu, tedy zloby použije postupně pět synonym - zloba, závist, zášť, strach a svár, zatímco pro pozitivní hodnotu mír vystačíme s jedním slovem.
Tedy: Ať mír dál už zůstává s touto krajinou,
zloba, závist, zášť, strach a svár ty ať pominou.
Píseň jako by se skoro vyžívala v popisu stavů frustrace. Z toho Kraus vyvozoval, že zlobu a nenávist máme daleko víc pod kůží, víc odžitou,než ten kladný mír. Inklinujeme spíš k negativní zlobě, než pozitivnímu míru. Zdá se mi to jako trefný postřeh, který dle mé zkušenosti má oporu v realitě a je podmíněn dějinným vývojem, který naše obyvatelstvo zrovna nešetřil. Šest let německé okupace za druhé světové války, poté čtyřicet let komunistické totality nás vybavilo takovou zásobou zloby, že stále z čeho čerpat. Reservoár zloby je tu vždy k dispozici. Stačí pak i malá příčina a vyšplíchne z něj gejzír nenávisti.

Od zloby k nenávisti

Prvním předstupněm nenávisti je zloba, jakési neurčité naštvání a neuchopitelné rozčarování ze života a ze světa. Havel to trefně nazval blbou náladou. Zloba pochází většinou z celkové životní frustrace. Člověk, který je nespokojený sám se sebou, se svým osudem, má často tendenci hledat viníka svojí neradostné situace mimo sebe. Málokdo je tak disciplinovaně sebekritický, aby začal s kritickou analýzou u sebe. A tak obvykle nějakého viníka vlastního nepříliš dobrého osudu najde. Jednou to jsou zlodějští podnikatelé, kteří to tady rozkradli, jindy zase nepřizpůsobiví občané, kteří pobírají nepřiměřené dávky, čímž nás okrádají. Pak tu jsou pravdoláskaři, kteří nás nachytali na krásná slova a udělali kariéry a nechali to tu rozkrást. A nemohou chybět ani zkorumpovaní politici, kteří se obohacují na úkor nás všech. Zloba se obvykle odbude nadáváním na poměry u piva někde v hospodě.

Když však k zlobě přistoupí existenční nejistota, strach a bezmoc, pak se zloba promění v nenávist. To je už zcela jiná písnička. Zatímco zloba se ventiluje nadáváním u piva, nenávist se s tím nespokojí. Nenávist chce činy, akci. Takovým zlomovým bodem proměny zloby v nenávist se stala uprchlická krize. Lidé se začali bát uprchlíků, že je připraví o sociální benefity, že jim seberou práci, že znásilní jejich ženy, že budou agresívní a hluční, že je budou ohrožovat. Tyto obavy jsou někdy racionální, někdy iracionální, ale v každém případě mají nějaké řešení. Jenže když člověk pochybuje o tom, že společnost bude s to nějak tu situaci řešit, nebo když se domnívá, že způsob jejího řešení je úplně jiný, než by si sám představoval, tak se jeho obavy (strach) promění díky bezmoci v nenávist. V nenávist jednak vůči těm, kdo jsou zdrojem jeho obav (např. uprchlíci), a jednak vůči těm, kdo přicházejí se “špatnými” řešeními.

Uprchlická krize spustila destruktivní mechanismy založené na temných pudech, které rozvířily zdejší poměrně klidné vody. Vlny uprchlíků valící se podél hranic naší země vyděsily většinu společnosti a strach z nich se stal určující emocí dnešní politiky. A to přesto, že jen naprosté minimum uprchlíků překročilo hranice naší země a zcela pominutelný počet jich u nás požádal o azyl. Co by se asi dělo, kdyby naše hranice překročily sta tisíce migrantů, jako se to stalo v jiných evropských zemích? Strach z uprchlíků se stal hnací silou naší politiky, jakousi hudbou naší mladé demokracie.

A kde je strach, tam je i jeho sestra - nenávist. Nenávist vůči těm, kdo mi nahánějí strach. Strach se mění v nenávist s rostoucím pocitem ohrožení. Lidé podlehnuvší xenofobii nenávidí muslimské uprchlíky, protože jsou přesvědčeni, že budou ohrožovat naši kulturu, pravidla soužití, zvyky, že nás připraví o sociální benefity. Tito lidé by nejraději každého běžence co nejrychleji zahnali zpátky co nejdál od našich domovů. Nezajímá je, proč k nám přišel, před čím utíká, co ho pronásleduje. Nerozlišují a nehodlají rozlišovat mezi ekonomickým a politickým uprchlíkem. Nehodlají se zabývat takovým detailem jako zda je ohrožen na životě nebo se jen chce mít lépe. Běženec je pro něj ohrožením jeho životního způsobu, jeho kultury a jeho domova. Své názory xenofob jen velmi těžko může v právním státě, kde platí listina lidských práv, prosadit v praxi demokraticky. Zbývá mu jen jediná cesta: stát se náckem. Hranice mezi xenofobem a náckem je velmi tenká a je v logice xenofóbie ji překročit. Lidé navíc nenávidí i ty, kdo uprchlíkům pomáhají nebo s nimi sympatizují, hlavně tzv. sluníčkáře. I ti je ohrožují. A také nesnášejí ty, kdo s nimi jejich strach z uprchlíků nesdílejí a kdo chtějí rozumně v rámci možností uprchlíkům pomoci.

Sluníčkáři se naopak chtějí ujmout každého běžence, ať už je to politický nebo ekonomický uprchlík. Neděsí je počet, ani původ běženců, každý je pro ně člověk, individualita, která má stejná práva na štěstí a blahobyt jako my. Sluníčkář zavírá oči před ošklivými počiny menšin, kterým pomáhá. Nechce, aby se jakkoliv zjišťovalo, jak se chovají jako celek, protože to považuje za rasismus.

Je nasnadě, že v obou případech se jedná o jednostranné vidění a řešení problému. Jedni vidí jen milosrdenství a humanitu, druzí zase jen ohrožení a bezpečnost. Pokud by se společnost skládala jen ze sluníčkářů a xenofobů, tak by se rozpadla, respektive skončila by v občanské válce. Lidé s tak vyhrocenými názory nemají šanci se dohodnout, dorozumět , natož dojednat kompromis. Zde končí slova a zbývá jen holé násilí.


V nenávisti nejsi nikdy sám

Podstatnou složkou nenávisti je kolektiv. Za prvé kolektivní podobu má nepřítel vytvořený na základě falešné generalizace. Jak už si všimnul Václav Havel ve svém pojednání Anatomie nenávisti, v jádru definice kolektivního nepřítele vždy stojí zjednodušující generalizace. Všichni kapitalisté jsou vykořisťovatelé. Všichni podnikatelé jsou zloději, kteří si jenom nakradli. Všichni Židé jsou lakotní a vychytralí. Všichni Zelení jsou fanatici, kteří nás kvůli nějakým motýlům přivedou na mizinu. Všichni politici jsou zkorumpovaní lumpové. Všichni muslimové jsou potenciální teroristé. Kolektiv se daleko snadněji nenávidí, než jeden konkrétní člověk. Do kolektivu si snadno projektuji strašlivé představy, které si s dotyčnou vrstvou lidí spojuji. Naopak u konkrétního člověka hrozí, že mi bude něčím sympatický a bude mi problematizovat mojí nenávist. Nenávist je něco, co musí ven, co se musí ventilovat. Člověk v sobě nemůže pořád nosit nenávist, musí si pro ní najít hromosvod.

Za druhé daleko efektivněji se nenávidí v kolektivu stejně postižených lidí. Proto se lidé velice snadno na základě nenávisti sdružují. V takovém sdružení pak nacházejí nejen lidi společných emocí a předsudků, ale i jistotu v jinak nepříliš přátelském světě. Jistotu, že nejsou se svou frustrací a zlobou sami, jistotu, že konečně našli místo ve světě, kde jsou uznáváni a kde k takovému uznání stačí jednoduše někoho nenávidět. Pro pojmenování lidí sdružených zlobou a nenávistí máme celkem vhodné jméno: dav. Ortega Y Gasset definoval dav jako „…všechno to, co si ze zvláštních důvodů necení sama sebe ani ve zlém, ani v dobrém, ale co se samo cítí být ,jako ti druzí‘ , aniž se ho zmocňuje úzkost, a naopak se ze své totožnosti s ostatními přímo raduje.” (Ortega y Gasset – Vzpoura davů) V tomto se jeho definice davu blíží Heideggerovu dasein, které rovněž vržené do světa každodenního obstarávání splývá s masou ostatních dasein a přehlušuje tak v sobě vědomí svého směřování ke konci a vzdává se tak svého autentického individuálního bytí. Unikání svému individuálnímu bytí založeném na směřování k nevyhnutelnému konci nemusí mít jen podobu plku a žvástu, kterým vytěsňuji podstatné tázání po smyslu, ale i nenávistného útočení na domnělého nepřítele.

Druhou stranou nenávisti je slepota vůči reálným fenoménům, které jsou její příčinou a zdrojem. Na každé nenávisti je něco pravdy, ona se tu nevzala jen tak sama od sebe. Jestliže je víc než polovina našeho obyvatelstva vyděšená z muslimských migrantů, pak to má reálný základ. To, že je ta obava přehnaná, že neodpovídá skutečnému riziku, které sebou muslimští migranti nesou, je jiná věc. Je ale mimořádně důležité brát obavy lidí vážně, protože jejich ignorace je v jejich strachu jenom posiluje.

Paradoxní je, že vlastně skoro žádné uprchlíky nemáme, a přesto se společnost bouří jako kdyby se právě valili ulicemi našich měst. Jako kdyby lidé hledali záminku k nějakému konfliktu, k nějakému boji ať za něco, či proti něčemu. Potřeba radikálně se vymezovat vůči světu je tak silná, že se možná jen hledá záminka k tomu, aby vášně mohly propuknout. Politolog Jiří Pehe definuje vrstvu nespokojených lidí jako “poražené z transformace”. Jsou to lidé, kterým se v polistopadovém vývoji nepodařilo najít si své místo ve světě. To není ekonomická otázka či otázka životní úrovně. Je to otázka smysluplného zařazení do světa a vlastní seberealizace, které jsou nezbytnou podstatou lidské existence a důstojnosti. Velká část společnosti se zřejmě cítí být vyloučena (a reálně je vyloučena) ze života společnosti jako celku, cítí se (je) ponížena a reaguje na to nenávistí a odporem ke všemu, co jde mimo ni.

Nenávist je iracionální

Mluvili jsme o tom, že cílem nenávisti je vždy kolektivní těleso vygenerované falešnou generalizací (zjednodušením). Potřeba nepřítele je tak silná, že potlačí racionální argumenty tak, aby platila manipulativní zjednodušení, na nichž je falešná generalizace postavená. Masaryk kdysi řekl, že myšlení je vlastně vážení. Je to proces v němž, rozum dává určitou váhu argumentům a faktům tak, abychom došli k správnému závěru. A smysl pro míru (váhu argumentů) je to poslední, co nenávistná demagogie potřebuje. Tvrzení, že nás muslimští migranti ohrožují na životě, je evidentně přehnané a mimo dostupná fakta. Jenže celá řada našich spoluobčanů tomu věří a jsou opravdu vyděšeni. Hnutí Blok proti islámu s tímto operuje jako s reálnou skutečností a vytváří tak tlak na občany, kteří podléhají této demagogii. Jejich největším pomocníkem je absence rozumu, iracionalita. Pracuje se jen s čistou emocí, strachem a posléze s nenávistí. Lidé zvyklí používat rozum jsou proti této demagogii a manipulaci imunní. Avšak ve chvílích velkého stresu, frustrace a rostoucích obav hraničících s panikou i racionálně uvažující občané mohou ztratit schopnost rozumě uvažovat a také podlehnou emocím na úkor rozumu. V takovém momentě je společenský organismus jako celek ohrožený infekcí strachu a nenávisti, v takové chvíli už rozum nestačí.

Přitom například problém uprchlíků je racionálně i eticky řešitelný. Je to jen otázka nalezení míry mezi soucitem, čili nezbytnou dávkou solidarity a pomoci uprchlíkům na jedné straně, a mezi zajištěním bezpečnosti našich lidí a jejich domova na straně druhé. Nemůžeme nepomáhat, protože to je nelidské, a současně se nemůžeme přehnanou pomocí zničit, protože to by bylo hloupé a vlastně také nelidské. Myslím si, že takto uvažuje většina naší společnosti. Jenomže ji není slyšet, je to zase ta mlčící česká většina. Hledání míry mezi pomocí a opatrností je úkolem praktické politiky.

Nenávist je infekční

Strašnou vlastností nenávisti je její pandemický charakter. Nenávist je jako sněť, která se šíří společností. Nejednou jsme v dějinách viděli, jak obrovskou rychlostí zachvacuje celé národy, což logicky nakonec vyústilo ve válečný konflikt. Největším nepřítelem nenávisti je rozum. Jenže když je společnost zachvácena infekcí iracionální nenávisti, tak je velmi těžké se tomu postavit. V takové době (Německo před nástupem Hitlera, Československo před Únorem) zastávat racionální postoje veřejně je riskantní a navíc bývá i pozdě. K zastávání rozumných postojů je v takové době nutné mít odvahu.


Nenávist je šancí pro záchodové dědky

Nenávist je šance pro celou řadu lidí, o nichž bychom jinak neslyšeli ani slovo. Jsou to lidé postižení chorobnou ambicí, kteří ale díky své průměrnosti nemají šanci ve standardních poměrech vyniknout. Jejich jedinou šancí je nějaká krize nebo situace, kdy je společnost vychýlena z normálu a kdy je vystavena nějakému traumatu nebo obavě. Jako je dnes například uprchlická krize. V takové chvíli tito ambiciosní lidé naskočí na koně strachu a nenávisti a snaží se tím prosadit a udělat “kariéru”. Ne každý ovšem v takovém úsilí je úspěšný. Kromě ambicí musí disponovat ještě jednou schopností, musí rozumět davu. Historik Dušan Hamšík svojí knihu o Hitlerovi nazval Genius průměrnosti. Jde o to, že ti, kdo se staví do čela pohybu nenávisti, kdo jí podněcují, kdo jí vytvářejí ideologii, jsou nějakým způsobem spřízněni s duší davu neboli s geniem průměru. Je to zvláštní a velice nebezpečná schopnost napojit se na emoce davu a zažehovat a šířit požáry sociopatologických nenávistných projevů ve společnosti a za určitých obzvlášť nešťastných dějinných okolností ovládnout na bázi nenávisti celou zemi.
Hrdinu knihy Egona Hostovského “Sedmkrát v hlavní úloze”, která se odehrává na přelomu 2.světové války, osloví v suterénu na veřejném záchodku člověk obsluhující záchody a varuje ho: dokud jsem tady, tak o mě nevíte, nemusíte se ničeho obávat; ale až mě jednou potkáte tam nahoře, tak vězte, že bude pro vás zle. Po okupaci hrdina knihy záchodového dědka v hloučku kolaborantů nahoře opravdu potká. Bojme se záchodových dědků a rozhodně je nepodceňujme. Oni opravdu číhají v různých suterénech a trpělivě čekají na svojí šanci.

V naší zemi, kde se stavidla nenávisti díky dějinné frustraci spouštějí velmi snadno, se mohou zloba, závist, zášť, strach a svár stát snadno hnací silou politiky. Okamžitě se vynoří celá řada hnutí a stran, které se svezou na této vlně a vytvoří jednotnou frontu strachu a nenávisti. Na vlně nenávisti se dnes kromě nácků veze celá řada politiků včetně prezidenta Zemana, kteří vědomě či nevědomě vytvářejí pomyslný most mezi extrémisty, rasisty a xenofóby a mezi vyděšenými normálními občany. Je pak otázkou, kolik dosud slušných a vyděšených lidí přeběhne po tomto mostě k extrémistům, kolik se dá nalákat jejich agresivní a rasistickou rétorikou. Čím více lidí se nechá strhnout k extrémistům, tím více bude ohrožena naše demokracie. Toto nás ohrožuje nesrovnatelně víc než uprchlíci. Jediné skutečné nebezpečí, které nám dnes hrozí, je narůstající fašizace společnosti.

Vyšlo ve 106.vydání revue Prostor na téma Anatomie nenávisti






30. 11.

Manifest inovativního státu

Jan Štern Přečteno 3482 krát Přidat komentář

Jiří Pehe, Jan Štern


program pro novodobý stát v éře globálního světa

INOVACE, SOUDRUŽNOST, IDENTITA



GLOBÁLNÍ VERSUS LOKÁLNÍ

Hlavní hybnou silou světa se v období po pádu sovětského impéria staly nikoli Spojené státy, jak se většinou předpokládalo, ale zpočátku méně viditelná avšak postupně prudce akcelerující ekonomická globalizace, kterou poháněly mnohem více nové technologie, zejména komunikační, než mocenská politika západních států. Ta samozřejmě přispěla k odbourání některých obchodních bariér a urychlila růst volného obchodu, ale samotná globalizace byla mnohem komplexnější proces.

V prvé řadě umožnila neobyčejnou expanzi nadnárodních korporací a finančního kapitálu i do zemí, kam byl jejich přístup dříve omezený. Zároveň došlo ke globalizaci médií, přičemž nové komunikační technologie spustily proces, v němž se hlavním komunikačním médiem stával internet. Finanční trhy začaly postupně fungovat v pravém slova smyslu planetárně.

Ale nejdůležitějším fenoménem tohoto období byl vznik složitě propojeného systému globální ekonomiky, složeného z největších globálních korporací produkujících rozhodující sortiment zboží a řídícího se vlastními pravidly rozhodování o výrobě, investicích a alokaci zdrojů v podstatě nezávislého na hospodářské a finanční politice národních států. Jednotlivé národní státy vystupují spíš jako servisní organizace plnící příkazy a potřeby tohoto sytému a fungující coby pojistný systém finančních reserv kdykoliv se tento sytém dostane do vážnější krize, viz finanční krize v roce 2008.

Objevil se zcela nový zásadní problém: ve světové i domácí politice i po pádu bipolárního světa zůstávaly hlavními aktéry národní státy, které byly sice schopné spolupracovat na základě mezinárodních smluv, obranných aliancí, popřípadě regionálních integračních uskupení, jako je Evropská unie, avšak nedokázaly držet krok s ekonomickou, finanční a technologickou globalizací. Politika zůstala lokální a stále více tudíž nestačila na řešení globálních výzev.

Nůžky mezi lokálně, v lepším případě regionálně fungující politikou a globálně fungujícím hospodářstvím se přitom od té doby jen dál rozevírají. Situace je o to horší pro malé a střední státy, jako je Česko, které už vůbec nedokáží politicky držet krok s globalizačním vývojem.

Navíc v první dekádě po pádu sovětského impéria (v níž podle Francise Fukuyamy měl začít konec historie v podobě globálního tažení liberální demokracie) začal nástup globalizace vystavovat dříve dlouho stabilní model liberální demokracie stále většímu tlaku. Rostoucí nadvláda globálního kapitálu nad lokálně fungující politikou přispívala ke korumpování politických stran a navíc ukazovala demokratické politiky v národních státech ve stále nepříznivějším světle: tedy jako aktéry, kteří nedokážou s pomocí národní politiky zvládat stále větší počet globálních výzev.

Právě v tomto období také padla dlouho obhajovaná teze, že demokracie a tržní hospodářství jsou vzájemně provázané: Čína a další země ukazovaly, že tržní hospodářství, i když deformované (a v mezinárodní soutěži neférově podporované) zásahy státu, lze provozovat bez demokracie. Globální korporace si uvědomily, že spolupracovat mohou v podobě masivních investic často lépe se zeměmi, které vyznávají jisté typy autoritářství než s pomalými a těžkopádnými demokraciemi.

Významným projevem a výsledkem procesu globalizace se stal rozpad tradičních států v arabském světě a s ním související ozbrojené konflikty vedoucí ke stěhování národů a mezinárodnímu terorismu. Nastartoval se proces, v němž západní státy po každém novém teroristickém útoku přijímají nová bezpečnostní „opatření“, a lidé se sami vzdávají některých svobod.

Ještě horší je, že byl nastartován proces, v němž stále větší množství politických populistů obchoduje se strachem. Slibují ještě větší ochranu výměnou za skutečně radikální opatření: zavírání hranic, rozbití nadnárodní spolupráce, zastavení migrace, atd. Hudbou demokracie se stal strach.


OHROŽENÍ LIBERÁLNÍ DEMOKRACIE

Obchod se strachem, který se spustil po 11. září 2001, a od té doby jen graduje, má oběti nejen v podobě rostoucí moci bezpečnostních aparátů na úkor různých forem svobodnějšího stylu života. Pokud by zůstalo u takových omezení, dala by se ospravedlnit s tím, že ochrana před terorismem nemůže být úplně zadarmo.

Problémem je, že v kombinaci s rostoucím počtem dalších globálních výzev a hrozeb začal strach, který do západní civilizace zasel šokující útok na Světové obchodní centrum a Pentagon, bujet v podobě rakoviny politického populismu a extrémismu. Relativizovány tak jsou postupně některé tradiční pilíře liberální demokracie a hodnoty, které byly páteří poválečné stability.

Stále větší množství politiků reaguje na poptávku po vládě silné ruky, kterou ovšem sami svým alarmismem a populismem pomáhají generovat. Za posledních 15 let tak v západních demokraciích notně ubylo uměřenosti a civilizovanosti. Strach z globálních výzev—masové migrace, terorismu, odlivu pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích, tlaku finančního kapitálu na národní státy--
probouzí zpět k životu běsy, které, zdálo se, Západ navždy pohřbil po 2. světové válce.

Politici pohrávající si s těmito běsy mluví dnes jazykem nepředstavitelným ještě před deseti lety. Útočí na menšiny, jinakost, nadnárodní spolupráci. Chtějí se opevňovat za hranicemi a stavět zdi. A hledají nepřátele i doma. Ti, kdo nesouhlasí s politikou nenávisti a rozdělování, jsou ve jménu „lidu“ či „národa“ atakováni jako nepřátelé.

Není přitom náhoda, že po každé nové politické kalamitě, jakou bylo naposledy britské referendum o brexitu, se ukáže, že nejvíc vystrašená je „šťastná“ poválečná generace dnes starších lidí, která strávila většinu života v relativním blahobytu a politicky i bezpečnostně srozumitelném světě. Týká se to přitom jak lidí na Západě, tak lidí, kteří žili v komunistických režimech.

Srozumitelnost světa jako by začala v posledních deseti letech rapidně mizet. Zatímco mladší, vzdělanější lidé se naučili v tomto prudce se měnícím světě, kde skutečnost stále více splývá s virtuální realitou, do jisté míry žít, mnoho starších a méně vzdělaných lidí ztrácí půdu pod nohama. Není náhodou, že politici, jako je Donald Trump nebo Marine Le Penová spoléhají především na voliče, kteří vidí samy sebe jako „poražené“ v procesu globalizace.

Napětí dál roste i proto, že se džin globálně fungující ekonomiky a technologií už nedá vtěsnat zpět do láhve, z níž byl vypuštěn. Nacházíme se ve víru skutečné revoluce, která mění od základu způsob, jakým funguje svět.


NOVÉ TŘÍDNÍ ROZDĚLENÍ SVĚTA

Svět se rozdělil na ty, kteří se dokážou dobře pohybovat v novém globalizovaném prostředí, kdo jsou s ním plně kompatibilní a pro něž je pozitivní životní výzvou. A na ty, kteří v novém globálním uspořádání jenom ztrácejí, nedokáží se v něm orientovat a prosadit. Mezi tyto dvě skupiny lidí vnesl globální systém jen velmi těžko překonatelnou bariéru.

První skupina lidí vítá globální změny, protože přinášejí naději na řešení globálních ekologických problémů. Jenom v rámci globální politiky je možné řešit takové problémy jako je globální oteplování, omezenost přírodních zdrojů nebo ochranu krajiny a biosu. Jenom v globálním měřítku lze uskutečnit rozvoj nových technologických výzev, které jsou nejen základem ekonomického pokroku i pokroku ve zlepšování kvality života, ale zcela překopávají tradiční výrobní a ekonomické postupy i životní styl.

Druhá skupina se všech těchto globálních změn převážně děsí. Strká hlavu do písku před nutností globálních změn a žádá návrat pod střechu tradičních národních států, které vidí jako poslední možnost ochrany před globální nejistotou. Zatímco první skupina vítá změny, které vycházejí vstříc požadavkům globalizujícího se světa, jako je multikulturalismus, genderová politika, ochrana menšin a boj za jejich práva, druhá skupina staví proti těmto změnám bariéry. Připadá jí, že podrývají přirozenou základnu jejich světa, že narušují kořeny, z nichž vyrostli.

V období po pádu komunismu první skupina dominovala společenskému a politickému dění a prosadila celou většinu ze své politické agendy. Dnes čelíme vzrůstající frustraci lidí druhé skupiny, kteří se začínají bouřit proti pořádkům, které jim „vnutila“ první skupina. Velký nárůst populistických politických hnutí a stran (reprezentovaných jmény a pojmy jako Trump, Brexit, Le Pen, Alternativa pro Německo,) které úspěšně dobývají tradiční bašty západní demokracie, je projevem této revolty. Populismus a nacionalismus je politickým vyústěním a formulací protestů druhé skupiny.


ROLE NÁRODNÍHO STÁTU V TURBULENTNÍ DOBĚ NÁSTUPU GLOBALIZACE

Nabízí se otázka, do jaké míry je národní stát schopen čelit nekontrolovatelným poryvům globálního světa, z nichž má jeho běžný občan tak velký strach. A jakými prostředky a nástroji bude problémům, které globální svět přináší, čelit? Jak může čelit novému třídnímu rozdělení světa? Na rozbouřeném oceánu globálního světa se bezmocně houpou nejenom jednotliví občané, ale i celé státy.

Je evidentní, že klasické postupy levicové nebo pravicové politiky na globální výzvy nestačí. Pravice liberalizací a uvolňováním pravidel regulujících ekonomiku vydává zcela všanc svojí zemi nadnárodním společnostem, které její půdu, suroviny, přírodu, krajinu, ale i obyvatelstvo a jeho pospolitost v zájmu svého podnikání vyždímají a zpustoší. Levice na globalizaci reaguje jedinou metodou, kterou zná, a sice posilováním sociálních benefitů, čímž ale země postupně chudne, slábne a ztrácí konkurenceschopnost.

A nestačí ani radikální přístupy k samotné globalizaci, zejména ty, které ji z národních pozic odmítají anebo ji chtějí ignorovat. Tito „lokalisté“ chtějí vsadit na národní stát jako na poslední útočiště před nekontrolovatelnými poryvy globálního světa. Chtějí, aby je národní stát izoloval od globálního dění, aby využil svoje prostředky k odclonění svých obyvatel od vnějšího světa. To je iracionální představa, která naprosto nechápe, jak malými prostředky ve srovnání s globálními pohyby národní stát dnes disponuje.

Možná, že velké státy jako USA, Čína nebo Rusko jsou s to na nějakou dobu formou dotací a celních zábran chránit svoje teritorium před náporem globální ekonomiky. Ovšem jen za cenu následného katastrofálního ekonomického propadu.

Pro malý a střední stát je taková politika dnes holým šílenstvím. Malé a střední státy mají jen dvě cesty, jak se s globalizací vyrovnat. Jednou možností je dělat to, co dosud levicové i pravicové strany dělají. Tedy v podstatě nedělat nic a nechat své občany, aby se s globálními procesy vyrovnali individuálně sami a snažit se jim v tom pomoci podporou vzdělání tak, aby byli co možná nejlépe připraveni na konkurenční boj o pracovní místa. To ovšem podstatu věci, a sice jak uspět jako stát, neřeší.

Druhou možností je, aby se stát postavil globálním výzvám s novou efektivní vizí a pokusil se o zajištění vlastního důstojného postavení v globálním systému. K tomu je zapotřebí soustředit se zejména na vytvoření soudržnosti v rámci státu, inovace a odpovědnost za transparentní fungování státu.


GLOBÁLNÍ PŘÍSLIBY I HROZBY

Globalizující se svět není jen hrozbou, ale zároveň příslibem a šancí. Největší chybou by bylo zredukovat problém globalizujícího se světa jen na rizika a hrozby, které přináší.

Globální svět není dílo nějakých démonů, ale je to stejné lidské dílo jako je národní stát, firma nebo korporace. Podstatou globalizujícího se světa je geometrickou řadou zesilující technologický pokrok proměňující ekonomiku ve sféru, v níž technika převažuje nad holou výrobou zisku. Tento proces technizace ekonomiky dramatickým způsobem mění celkový kontext výroby, ekonomiky a obchodu na globální úrovni. I finanční trhy, které jsou často vykreslovány jako dominantní síla globálního systému, přitom jen stěží drží krok s vnitřním vývojem globální ekonomiky založené více na technickém pokroku než na výrobě zisku.

O globálním ekonomickém systému se dnes často hovoří jako o jakési formě anarchie, ale to se týká spíš jen fungování méně regulovaných oblastí finančních trhů. Ve skutečnosti je globální ekonomický systém jako celek často daleko víc než národní státy založen na organizované racionalitě, více spoléhá na plánování než na neviditelnou ruku trhu. Je dokonce možné tvrdit, že v dnešní době je spíš stabilizujícím prvkem působícím proti nacionálním a populistickým vášním vznikajícím ve vyprázdněném politickém prostoru.

Pomineme-li finanční krizi v roce 2008, která má svoje příčiny dané v nekontrolovatelném pohybu spekulativního kapitálu, pak globální ekonomika už zdaleka neprochází tradičními obdobími růstu a poklesu, jak jsme tomu byli zvyklí u klasického kapitalismu. V jistém ohledu jsou státy zbaveny tíživé starosti z velkých hospodářských krizí, které postihovaly kapitalistickou ekonomiku. Je to zčásti díky protikrizové ekonomické politice jednotlivých států, ale také stále více ekonomické stabilitě globální ekonomiky jako takové.

To, co dnes propojuje globalizující se svět, je technika. Na rozdíl od klasického kapitalismu, kde honba za tiskem byla rozhodujícím motorem globálních změn. Dnes tímto motorem je technologický rozvoj na bázi vědy a techniky.

Jinými slovy: hlavním způsobem komunikace s globálním světem je technověda. Globální svět ovládaný “planetární technikou” je lhostejný k osudu jednotlivých států, ale nikoli dopředu nepřátelský. S kýmkoliv, kdo je technicky progresivní, se ihned spojí a dá mu šanci. Globální ekonomika to není svět peněz, svět kapitálu, to je svět techniky, znalostí a inovací. Ten stát, který toto pochopí a najde cestu, jak svojí domácí ekonomiky, své podnikatele i zaměstnance v tomto zásadně podpořit, nebude mít v globálním světě problém.

INOVACE - ZEMĚ JE SVÝM EKONOMICKÝM PÁNEM

Podstatou a primární příčinou ekonomického růstu je technologický a vědecký pokrok. Pokud chce stát, který nedisponuje mimořádným přírodním bohatstvím nebo jinou výjimečnou vymožeností, hrát důstojnou roli v dnešním světě, pak musí uspět na poli techniky a technologického rozvoje. Jedině tak se stane důstojným spoluhráčem v globální ekonomice. Průměrnost na tomto poli nebo dokonce technické zaostávání je cestou na ekonomickou a potažmo i politickou periferii.
Dnes tedy rozhoduje nejvíc to, jak je schopen zajistit technologický pokrok v rámci své ekonomiky nebo se na něm významně podílet. Jenže to je právě to, co státy příliš neovlivňují.

Zejména malé a střední státy jsou zcela vydány politice velkých korporací, které jsou nositeli hlavních trendů technologického vývoje a tím i ekonomického úspěchu. Tradiční politické koncepty pracují s konceptem státních investic do vzdělání, vědy a výzkumu jako dostačujících opatření, které mají zajistit ekonomický vývoj. Jenže málokdo už zkoumá konkrétní dopad na podnikání domácích firem. Zejména věda a výzkum žijí ve svém vlastním světě grantů, publikování a konferencí, aniž by z jejich činnosti jakkoliv profitovaly domácí firmy. Pokud učiní nějaký opravdu významný objev, tak ten se stane kořistí nadnárodní velké korporace, která na něm vybuduje velký byznys, aniž by to mělo nějaký příznivý dopad pro zemi, v níž objev vznikl a která zaplatila jeho vývoj.

Stejné je to i s podporou vzdělání, která je tradičním mantrou většiny politických směrů a stran. Vzdělání samo o sobě posiluje konkurenceschopnost jednotlivého občana a nepřímo i zvyšuje atraktivnost dané země. Kvalifikovaná pracovní síla přitahuje kapitál a investice, který ovšem kvalitní pracovní sílu spotřebuje stejně jako potřebné suroviny, aniž by z toho země, která vzdělání zaplatila, něco měla.

Stát musí výrazně a koncepčně poskytovat podporu podnikání v technologicky progresivních a trendových odvětvích. Musí maximálně podporovat vznik a rozvoj nových firem (start-up) investujících do nových a převratných technologií. Musí obecně více podporovat technickou inovaci podniků v rámci národní ekonomiky. Jenom tak se podaří zvýšit v rámci národní ekonomiky podíl podniků, které mají potenciál stát se významnými nebo i globálními hráči. Nestačí jen spoléhat na soukromou iniciativu „venture“ kapitálu, stát je díky svému vědecko-výzkumnému zázemí schopen daleko lépe poznat, kam směřuje technologický pokrok a kde je největší potenciál k technologické revoluci. Bez této podpory je ekonomika malých států vydána náhodnému vývoji a investiční politice velkých korporací.

Paradoxně jedním z největších podporovatelů podnikání v technologicky trendových odvětvích jsou Spojené státy - kolébka kapitalismu volné konkurence, které na tom budují trvalou pozici nejúspěšnější a největší ekonomiky. Například pět hlavních technických vymožeností, na nichž byl vybudován Iphone, produkt, který učinil z firmy Apple jednu z největších firem na světě, dodal firmě stát, respektive ministerstvo obrany v rámci různých vývojových programů. Jsou i další státy, které dramatickým způsobem podporují rozvoj podnikání v technologicky perspektivních oborech, jako je Izrael, Singapur nebo Arabské emiráty.

Pokud si stát nepřeje, aby se jeho země stala montovnou nebo servisem jednoduchých služeb pro velké nadnárodní firmy, které mohou kdykoliv přesunout svoje provozovny do oblastí s lacinější pracovní silou, pak musí aktivně a koncepčně podporovat podnikání firem v technicky progresivních a perspektivních oborech. Jen tak zajistí, aby i v rámci jeho ekonomiky vznikly firmy, které drží otěže technického pokroku a které z toho titulu jsou svými pány. Jen tak zajistí vyšší zisky firem ve své zemi díky jejich vysoké konkurenceschopnosti, lepší pracovní a profesní příležitosti v kvalifikovanějších činnostech pro svoje lidi.


SOUDRUŽNOST - NA KAŽDÉM ČLOVĚKU ZÁLEŽÍ, ZEMĚ JE SEMKNUTÁ

Důležitým faktorem pro úspěšné přežití státu v globálním světě je, nakolik a na základě jakých hodnot je obyvatelstvo stmelené nebo naopak rozdělené. Politika státu by se měla silně a prakticky zaměřovat na rozbíjení sociálních a etnických ghet, na rozvolňování hranic položených mezi jednotlivými sociálními vrstvami a na posilování sociální mobility. Kromě obecné tendence k rozdělení společnosti z titulu globalizace existuje celá řada dalších druhů třenic a sociálního vyloučení.

Nejvážnějším problémem sociálního vyloučení je dlouhodobá nezaměstnanost části obyvatelstva vedoucí k formování vyloučených vrstev obyvatelstva. Člověk bez práce ztrácí schopnost se uživit a stává se tak břemenem společnosti, ale zejména ztrácí svojí důstojnost.

S tímto zlem je nutné bojovat politikou zaměstnanosti založenou na maximální mobilizaci úřadů práce, které musí být zásadně motivované na vracení nezaměstnaných zpět do pracovního procesu. Nejvážnější případy nezaměstnanosti pak je nutné řešit přímou podporou soukromých podniků zaměstnávajících dlouhodobě nezaměstnané a nebo i založením státních podniků prioritně zaměstnávajících vyloučené skupiny obyvatelstva.

Globální ekonomika, do níž vstoupily nové velmi silné ekonomiky nezatížené břemenem sociálního státu - Čína, Indie, Brazílie--útočí pod praporem neoliberální ideologie na sociální stát s cílem co nejvíce zlevnit pracovní sílu a zesílit tak konkurenceschopnost ekonomiky. Tím podemílá institucionální podstatu sociální soudružnosti, na níž je založen liberálně demokratický kapitalismus.

Sociální soudružnost je přitom založena na obecně sdíleném přesvědčení, že majetková i mocenská nerovnost je ve výsledku výhodná pro všechny. Neboli jak říká John Rawls: „Nerovnosti bohatství a pravomocí, jsou spravedlivé pouze tehdy, jestliže vyúsťují v kompenzující blaho pro kohokoliv, zvláště pak pro nejméně zvýhodněné členy společnosti“ Výsledkem neoliberální politiky, včetně jejího útoku na sociální stát, je, že se rozevírají nůžky mezi bohatými a zbytkem společnosti. Životní úroveň bohatých se stává nesouměřitelnou s ostatními vrstvami společnosti. Nejde už o pouhou nerovnost, ale o nesouměřitelnost, a to ve všech ohledech. To je trend neslučitelný s principy, na nichž stojí liberální demokracie.

Neméně závažným problémem je malá prostupnost společenských vrstev a hierarchických struktur. Velká část obyvatelstva si jen velmi těžko razí cestu vzhůru. Rovnost šancí je často jen prázdnou floskulí. Tady je na státu, aby maximálně podporoval rozvoj konkurenceschopnosti všech občanů, zejména pak těch, kteří jsou svým sociálním zařazením hendikepovaní.

IDENTITA - NAJÍT SVÉ MÍSTO

K řádu světa patří, že věci a lidé nacházejí své místo ve světě. Stejně tak i státy musí hledat svoje místo v globalizujícím se světě, nalézat svojí identitu. Každá země je jedinečná a tuto svojí jedinečnost nesmí v universálním světě utopit. Globální svět má tendenci unifikovat prostor, protože se mu tak lépe funguje. Na první pohled se to jeví jako snadné řešení. Tomu nelze v žádném případě ustoupit, to je falešné zapojení do světa, které se vždy nakonec vymstí.

Takovým falešným zapojením se do svět je výprodej národní podstaty kvůli ekonomickému růstu a potažmo růstu životní úrovně za jakoukoliv cenu. Nikdo jiný než stát neochrání krajinu, přírodní zdroje, tradiční pospolitost a kulturu před vpádem globálního světa. Jestliže někde dojde k destrukci národní podstaty, pak viníkem je především místní stát a nikoliv globální síly. Často se démonizují globální síly a procesy, jako kdyby bylo jejich cílem ničit to, co je lokálně jedinečné a nenahraditelné. Je to jenom alibismus těch politiků a činitelů, kteří toto připustili. Ke globálnímu světu patří i zvýšená povinnost národního státu chránit podstatu své země, její tradici a kulturu.


ZÁVĚR

Každá země by měla vstoupit na arény globalizovaného světa s novou energií a s programem odpovídajícím na nové výzvy. Měla by formou podpory inovací posilovat svojí výkonnost, aby nejen obstála v globální ekonomické soutěži, ale aby zajistila svým občanům kvalifikovanou práci a důstojnou existenci. Jen tak se nedostane do nedůstojného vleku všemocných nadnárodních korporací. Měla by se stmelovat nikoli rozdělovat a cíleně budovat spravedlivou společnost. Rozdělená a rozhádaná společnost se v globálním světě stane bezmocnou hračkou v rukou globálních hráčů. A měla by nalézt svoje místo ve světě a toto místo kvalifikovaně a zodpovědně chránit před náporem globálních sil. Jenom silné a stmelené státy, které dobře znají své místo ve světě, obstojí v narůstající globální konkurenci.

I nadnárodní politická integrace, která může být účinnou odpovědí na ekonomickou globalizaci (protože jen globalizovaná politika bude schopná zajistit potřebnou míru globální regulace a globálních standardů), může být úspěšná pouze za předpokladu, že bude vycházet z jedinečného vkladu každého státního útvaru. Tedy že bude kombinací jedinečných přínosů různých zemí, nikoliv byrokratickou snahou o uniformitu. Jinými slovy, snahy každého moderního státu najít své unikátní místo v globálním světě, by neměly být vnímány jako snahy vyčlenit se z procesu politické globalizace, jako cesta zpět k nacionalismu, ale jako snahy o vytvoření smysluplného systému globální dělby práce.


Publikováno v Deníku Referendum.


15. 11.

Chtějí nám dát náhubek

Jan Štern Přečteno 6672 krát Přidat komentář

Vladimír Škutina v šedesátých letech ve společnosti prohlásil, že president Antonín Novotný je vůl. Byl odsouzen za hanobení presidenta republiky a dostal natvrdo jeden rok, který si odseděl. Dopředu samozřejmě věděl, že to tak dopadne, ale přesto to udělal, aby dal najevo, že nikdo nesmí být nedotknutelný. To patří ke svobodě.

V roce 1997 byl paragraf o hanobení presidenta zrušen. Dnes šedesátka poslanců navrhuje do trestního zákoníku vrátit tento paragraf ve znění: Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci, a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci. Tihle snaživí poslanci, kteří toto navrhli, plivli na památku Škutiny, ale i všech “výtržníků”, kteří za minulého režimu dostali daleko větší flastry nejen za hanobení, ale i za tzv. pobuřování nebo poškozování zájmů republiky v zahraničí. To byly podobně vypečené paragrafy. Snad to neprojde, ale člověk neví, co všechno se v době trumpové může stát. Fakt, že v čele států se ocitají komické figury, provokuje o to víc k jejich “hanobení”. A tím také narůstá potřeba to nemilosrdně stíhat.

Pokud se dobře pamatuji, tak paragraf o hanobení presidenta zrušili na popud Václava Havla, pro nějž bylo nesnesitelné pomyšlení, že by někdo měl jít do vězení za verbální útok na něj. Jsou však prezidenti, pro něž je zřejmě nesnesitelné pomyšlení, že by někdo za verbální urážku prezidenta do vězení nešel. A jejich příznivci hned přiskočí a vše zařídí. Náš právní řád samozřejmě chrání veřejné činitele (včetně prezidenta). Verbální útok na veřejného činitele je přestupek trestaný pokutou. Trestat tyto věci vězením, to je posun rovnou do Asie, na Východ. Ti poslanci z ANO, ČSSD a Úsvitu, kteří toto navrhují, patří mentálně na Východ a zjevně usilují o to nás tam dostat.

09. 10.

Proč Babiš vítězí?

Jan Štern Přečteno 20812 krát Přidat komentář

Babiš zvítězil v krajských volbách a velmi pravděpodobně zvítězí i v příštích parlamentních volbách, protože velká část lidí věří tomu, že přinese prosperitu. Věří jeho heslu: Ano, bude líp. Můžeme se tomu smát, můžeme nad tím žasnout, ale taková je realita. Věří mu stejně, jako věřili slibům Václava Klause v 90.letech, že se svým konceptem ekonomické reformy přinese prosperitu. A důvody této důvěřivosti není těžké pochopit

Za prvé heslo „budu řídit stát (kraje) jako firmu“ vůbec voličům ANO nepřipadá špatné. Politologové si nad tím heslem rvou vlasy, ale lidi tomu rozumí po svém: vědí, že u nich ve firmě je pořádek, všechno funguje rychle a efektivně, majitel nesmiřitelně likviduje lenost a nedbalost, zatímco přijdou-li na úřad, všechno trvá věčnost, úředníci jsou líní a pomalí, jednoduché úkony tam vykonávají násobky lidí než ti, kteří by je bez problému zvládli v soukromé firmě. Takže když Babiš slibuje, že na úředníky vezme firemní rákosku, tak to celkem logicky vypadá, že by to mohlo fungovat. Ekonomika vykazuje už druhým rokem velký růst, takže vývoj dává Babišovi za pravdu. I když ekonomové vědí, že s ekonomickým růstem nemá Babiš nic společného, lidé si to nemyslí. Taková je politika. Je jasné, že třeba ve srovnání s ekonomickou reformou Václava Klause, je tento koncept na úrovni téměř mateřské školky, ale u lidí funguje. Je to také jistým vysvědčením pro ostatní politické strany, protože nejsou schopné něčemu tak prostinkému konkurovat.

Za druhé Babiš je jiný než většina politiků. Je na něm ihned vidět, že má za sebou veleúspěšnou podnikatelskou dráhu, je rychlý, věcný, útočný, ale v podstatě normální. Nepoužívá politickou ptydepe, tu hromadu slov, frází a floskulí, kterými politici s oblibou obalují každý plk, který nám s vážnou tváří sdělují. Lidé proto důvěřují tomu, že na rozdíl od běžných politiků, kteří jednají podle zásady, že slibem neurazíš, Babiš dokáže to, co slibuje.

Za třetí má Babiš obrovské finanční zázemí, které mu umožňuje investovat do brilantního politického marketingu, a my dnes bohužel žijeme v době, kdy síla marketingu a billboardů je větší než síla myšlenky.

Za čtvrté disponuje klíčovými centrálními médii, která když nepíší kriticky o něm, tak o něm aspoň nepíší vůbec. Je tedy velmi těžké dostat do širšího společenského povědomí jakoukoliv kritickou informaci nebo názor o Babišovi a jeho konfliktu zájmů.

Za páté Babiš zcela bez skrupulí přizpůsobuje své názory v citlivých a klíčových věcech náladě širší veřejnosti. Není totiž odpovědný žádnému názoru a principům, protože žádné názory nemá a žádné principy (snad kromě toho řízení státu jako firmy) nevyznává. Zná jediný princip, a to dostat se k moci. Je pak jednoduché na příklad říct, že nevezmeme žádného uprchlíka, protože uprchlíci jsou mu ukradení a následky takové politiky nemusí nést. Neztrácí tak politické body v otázkách, které je z principu třeba hájit proti většinovému názoru. Takovou povinnost Babiš zatím na svá bedra nepřijal.

Jak lze porazit Babiše? Babiš se nesporně jednou porazí sám. Jako každý populista naslibuje všechno, ale skutek nakonec vždycky uteče. Až to lidé poznají, přestanou ho volit. Porazí ho tedy sám čas, ale komu se chce takovou dlouhou dobu čekat na jeho politický konec? Než nastane, uplyne řada let a naši společnost a stát to zatíží obrovskými náklady. Pokud chce někdo porazit Babiše dříve, třeba v nadcházejících parlamentních volbách, musí přijít s takovou vizí a programem, který bude přesvědčivě a věrohodně garantovat to, co lidé očekávají od Babiše, totiž prosperitu. Takový program však už musí mít řádné profesionální parametry, musí být podložený solidní a propracovanou ekonomickou úvahou a musí mít úroveň opravdové politiky. Žádné nadávání na Babiše, jak ničí demokracii, volby nevyhraje. A jak se právě ukázalo, paradoxně ho naopak dočasně posílí.

21. 08.

Parlamentní vyšetřovací/zametací komise

Jan Štern Přečteno 3682 krát Přidat komentář

Problematika policejní reformy je velice jednoduchá a není třeba nic vyšetřovat.
Její podstatou je zajistit, aby vedení policie a potažmo politická reprezentace měli přehled o tom, koho policie vyšetřuje. Tím se má pro příště zabránit nemilým překvapením typu Davida Ratha. V zájmu politické reprezentace není, aby její členové zapletení do klientelistických a korupčních aktivit byli trestně stíháni a končili ve vězení. Nikdo samozřejmě nepřizná a nikomu se nikdy nedokáže, že politiky informoval. Naopak to bude vehementně popíráno a odsuzováno. Nicméně víme dobře, že v dobách, kdy policisté museli hlásit nahoru, na čem dělají, byly jejich výsledky co se velké korupce týče nulové.

Proč policejní vedení přišlo s policejní reformou, když stačilo stejně, jako to kdysi udělal ministr Langr, nařídit, aby policisté hlásili každé zahájení vyšetřovacích úkonů na vedení? (Toto nařízení později zrušil policejní president Petr Lessy.) Šlo o to zabalit do rozsáhlé policejní reformy tento jednoduchý cíl tak, aby to veřejnost neprohlédla. A to se podařilo. Vedou se diskuse, jestli ten a onen útvar se měl či neměl spojit s jiným útvarem a podobně. Novináři dnes veřejnost živí hloupostmi typu, že unikly nějaké informace a kdo za tím je, nebo že na komisi byl pozván kancléř Mynář, což je tedy záhada. A to podstatné, že od nynějška vlastně skončilo stíhání velké korupce, protože politici se včas dozvědí, že je má policie v hledáčku, což zcela stačí, aby včas z korupční aktivity vycouvali, se úplně z veřejné diskuse vytratilo.

Samotná parlamentní komise je součástí mlhy vypouštěné okolo policejní reformy. Její předsedou byl zvolen Pavel Blažek, který byl svého času novináři přezdíván don Pablo a ocitnul se v seznamu krajských kmotrů, jimž vyhlásil válku po svém zvolení do čela ODS Mirek Topolánek. Za KDU-ČSL byl do komise vyslán poslanec Jan Bartošek, který o boji s korupcí neví nic, ačkoliv za tutéž stranu ve výboru pro bezpečnost sedí poslanec Ivan Gabal, který má za sebou dlouhou praxi v protikorupční iniciativě a který se kvalifikovaným způsobem angažoval v podobné komisi pro Open Card. Ten se však do komise nedostal. Proč asi? Jediným členem komise, který jakž takž vědomě v dané problematice vystupuje, je paradoxně poslanec za Úsvit Martin Lank.

V jedné věci mají obhájci policejní reformy pravdu: nešlo opravdu o Šlachtu. On byl jenom jednotlivou figurou, která nechtěla pochopit, že přicházejí nové pořádky, v nichž si policie na politiky dovolovat nebude a žádní vrchní nebo nejvyšší státní zástupci jim nepomohou.

11. 07.

Jsme na rozcestí: liberální, klientelistická nebo oligarchická demokracie?

Jan Štern Přečteno 4160 krát Přidat komentář

Kauza policejní reorganizace nás překvapivě zavedla na křižovatku tří možných cest, kterými se demokracie může vydat. Řada komentátorů také psala o tom, že policejní krize je současně bojem o charakter státu. Většinou to mysleli tak, že jde o to, zda o poměrech v policii budou rozhodovat sami policisté (Šlachta a spol.) a nebo jejich nadřízení. V prvním případě komentátoři hovořili o anarchii a policejním puči ohrožujícím demokracii, druhý případ označili naopak za řádné fungování demokracie. Myslím, že celou záležitost z mnoha důvodů jenom zamlžili. Nicméně v jednom měli pravdu: v policejní kauze jde opravdu o charakter naší demokracie.

Pojďme si nejprve rozebrat danou kauzu. Policejní útvar ÚOOZ, který měl na starosti kromě jiného vyšetřování korupčních kauz sahajících do politických sfér, nedával policejnímu vedení žádné informace z živých (rozpracovaných) případů a jediný, kdo měl jeho činnost pod kontrolou a řídil jí, bylo dle zákona státní zastupitelství. Vedení policie se tudíž dozvědělo, co se děje teprve, když došlo k zatýkání nebo domovním prohlídkám, což byly záležitosti, které by tak jako tak pronikly na veřejnost. Toto jednání ÚOOZ bylo v souladu s právním řádem naší země, protože žádný vyšetřovatel jakékoliv věci, pokud je v živém stavu, nesmí podávat o případu informace nikomu jinému, než dozorujícímu státnímu zástupci. To je klíčové ustanovení zákona zajišťující nezávislý výkon policejní činnost a nezávislý dozor této činnosti. Výkon a dozor jsou od sebe odděleny, aby správně fungovaly. Je logické, že sloučí-li se výkon a dozor do jedněch rukou, pak je po dozoru. Vykonávající sám sebe těžko může kritizovat nebo dobře korigovat. Takže pokud by si vedení policie nárokovalo možnost vstoupit do živých případů, pak je to nejen špatně, ale je to i jasné porušení zákona, protože k tomu tu je právě státní zastupitelství.

Vedení policie podporované ČSSD (a dalšími politickými stranami - ODS, TOP09) se rozhodlo s touto praxí skoncovat. Pod záminkou zkvalitnění práce se rozhodlo provést reorganizaci hlavních policejních útvarů zabývajících se velkou korupcí a do struktury nového systému vpašovalo povinnost informovat o probíhajících případech nadřízené policejní šéfy. Není to poprvé, co podobnou praxi někdo zavedl. Předtím to byl ministr Ivan Langer, který dal svým rozhodnutím policistům tuto povinnost hlásit nahoru všechny otevřené a nové kauzy. Cílem jak Langerovy direktivy, tak i uvedené policejní reorganizace bylo, aby vedení policie a potažmo i nadřízené politické vedení mělo přehled o probíhajících kauzách a šetření. Tím se samozřejmě znemožní stíhání velké korupce, protože takto budou všichni dotčení (pokud nebude zájem naopak je z politických důvodů potopit) včas informováni, že se o ně policie zajímá a okamžitě se podle toho zařídí. To byl za Langera a bude za této vlády konec boje s velkou korupcí. Boj proti korupci se do budoucna zredukuje na malé ryby, na kterých politikům nezáleží, ale to je tak všechno.

Ale nejde jen o boj s velkou korupcí. Jde o dodržení ústavního principu rovnosti občanů před zákonem. V Langrově a Chovancově podobě policie se umožňuje, aby se přátelé politiků, různí jejich klienti a korupční osoby, na nichž je zájem, dozvěděli o tom, že jsou nějak policií rozpracováváni. Korupci lze většinou prokázat jen v období přípravy, když proběhne, už je obvykle na dokazování a stíhání pozdě. Proto je skryté rozpracovávání korupčníků v podstatě jediným možným a tedy klíčovým způsobem, jak je chytit při činu. Proto má informace o tom, po kom policie jde, naprosto zásadní důležitost. Stačí jenom takovou informaci pustit a je po stíhání. Tímto způsobem se společnost bude dělit na obyčejné lidi, na nichž není politický zájem, kteří budou pro eventuální korupci nemilosrdně policií stíháni, a na ty důležitější lidi, požívající politickou ochranu, na které se policie v případě korupčního jednání nikdy nedostane. My samozřejmě nikdy nedokážeme, že vedení policie a jejich političtí nadřízení někoho informovali nebo budou informovat. To je právě na tom to kouzelné. My sice víme, že se tak dělo a od nynějška se tak bude dít, ale bez důkazů to bude jenom domněnka. Jedinou jistotou, jak bezpečně zaručit, že se informace nebudou vynášet, je, že vyšetřovatel bude informovat o průběhu živého případu jenom státního zástupce a nikoho jiného. A o to právě šlo v té reorganizaci, tuto garanci zrušit.

Po Listopadu jsme u nás zavedli systém liberální demokracie. Tedy systém v němž vládne většina vzešlá ze svobodných voleb, ale tato vláda je omezená tím, že menšinám jsou garantována určitá práva a svobody. Liberální demokracie se uskutečňuje v rámci pravidel hry, jako je těžko měnitelná ústava, dodržování lidských práv, ochrana práv menšin a respektování nezávislosti některých institucí na volbách daných politických většinách.
“Ještě jinak bychom mohli liberální demokracii definovat i tak, že není jen vládou lidí nad lidmi, ale především vládou zákona nad lidmi. Z toho pak vyplývá důraz na občanskou rovnost jako jeden ze základních definičních prvků liberální demokracie. Zatímco volná soutěž, umožněná svobodou, vytváří sociální a ekonomické nerovnosti, všichni občané jsou si rovni před zákonem. Takové prostředí pak umožňuje svobodné střetávání různých názorů bez nároku kteréhokoliv z nich na monopolní postavení.” Jiří Pehe: Jak je na tom liberální demokracie u nás po 20 letech, Přítomnost léto 2009

V době opoziční smlouvy se začal systém liberální demokracie proměňovat vlivem prorůstání politiky a byznysu. Do hlavních politických stran postupně v různé míře prorostly mafiánské struktury hájící své ekonomické zájmy a systematicky tunelující veřejné prostředky. Vznikl korupční systém, který ovládl rozhodující mocenské páky státu: státní správu, policii, státní zastupitelství a soudy. To samozřejmě neznamenalo úplné ovládnutí státu, ale jeho z hlediska korupční systému klíčové složky: jednak ty, které rozhodují o veřejných zakázkách, a jednak ty pozice v policii a justici, v jejichž moci bylo vyšetřování a trestání ekonomické kriminality a korupce. Analogický proces proběhl i na komunální a krajské úrovni. Vznikl systém, který nazýváme klientelistická demokracie a jehož podstatou je výprodej státní moci za peníze soukromým subjektům a mafiánským strukturám stojícím v pozadí. De facto zde proběhl skrytý státní puč, kdy volení představitelé zobchodovali svojí politickou moc danou jejich mandátem a prodali ji soukromým subjektům. Demokracie z hlediska formálních procedur a postupů navenek fungovala, ale moci se zmocnily mafiánské struktury a tzv. kmotři v pozadí.

Někdy okolo roku 2010 se vzedmula velká vlna nevole proti tomuto systému klientelistické demokracie. Postupně narůstal odpor proti korupci natolik, že se boj proti ní stal jedním z hlavních politických a volebních hesel. Politické strany, které si boj s korupcí daly jako jeden z volebních cílů, se dostaly k moci. Koaliční vláda ANO, ČSSD a KDU-ČSL také přijala a schválila řadu legislativních norem, které účinným způsobem omezovaly korupci. Proběhla zásadní výměna na úrovní nejvyššího a vrchního státního zastupitelství, které následně úspěšně iniciovaly vyšetřování velkých korupčních kauz.

Paradoxem protikorupčního vzedmutí byl vznik hnutí ANO pod vedením oligarchy A.Babiše, jehož dominantním tématem byl boj s korupcí. A.Babiš se díky úspěchu tohoto hnutí, jež se vezlo na vlně protikorupční rétoriky, ve volbách stal ministrem financí a tedy šéfem úřadu, který je hlavním kontrolorem udělování dotací u nás, a přitom jako majitel Agrofertu byl současně jedním z největších příjemců dotací ze státního (Evropského) rozpočtu. Tento mamutí konflikt zájmů u hnutí, které chtělo bojovat s korupcí, voličům nevadil a zřejmě ani nevadí. Přes zoufalou snahu opozice, která si z útoků Babiše udělala hlavní politický program, hnutí ANO nejenže neslábne, ale posiluje. Přitom A.Babiš nakoupil klíčová tisková média, nejposlouchanější zpravodajskou rozhlasovou stanici. Média začali skupovat i další oligarchové, takže dnes u nás už téměř nemáme regulérní (tedy nezávislé) soukromé celostátní médium. Voliči zřejmě přistoupili na Babišovu filosofii, že když to dělá otevřeně (ovlivňuje politicky získávání dotací, ovlivňuje prostřednictvím svých médií veřejnost), tak je to v pořádku. Voličům asi daleko víc vadil předchozí spiklenecký klientelistický systém. Přitom to, co Babiš přinesl, je klasický systém oligarchické vlády. Ta ponechává princip většinové vlády vzešlé z voleb, ale díky své finanční síle ovládá všechny důležité segmenty, které o volbách rozhodují. Za velké peníze si koupí média, které když nepíší pro něj, tak rozhodně nepíší proti němu. Finanční síla mu umožňuje realizovat nejsilnější kampaň, která je několikanásobně silnější než kampaň standardních demokratických stran. Peníze vložené do super drahých kampaní se mu vrátí formou obrovských státních dotací do jeho firem, přičemž velikost dotací má možnost regulérně ovlivnit. Politika je v tomto ohledu v oligarchickém systému byznys s velkou mírou zisku. Samo hnutí je založeno na firemní bázi, to znamená, kdo platí, ten rozhoduje. Sto procent hlasů pro Babiše při jeho zvolení předsedou je jen úsměvným potvrzením této skutečnosti.

Na jedné diskusi vyslovil filosof Daniel Kroupa myšlenku: demokracie prolezlá korupcí vyvolala v život něco daleko horšího, oligarchickpu demokracii. Tak to přesně je. Zatímco v klientelistické demokracii se zneužívá moc k obohacování privátních subjektů z veřejných prostředků, ale podstatou i nadále zůstává demokratická soutěž politických stran, tak v oligarchické demokracii oligarchové díky svojí finanční moci vyřazují z provozu instituty zabezpečující regulérní politickou soutěž (např. skupováním médií), a tím si zajišťují monopolní mocenské postavení. Oligarchové ohýbají pravidla a instituty politické soutěže tak, že potlačují konkurenci jako elementární předpoklad demokratického systému. Oligarchická demokracie přirozeným způsobem vede k diktatuře, je začátkem konce demokracie.

Řada pravicových komentátorů se snaží vyvolat dojem, že Babiše přivedla k moci přehnaná a hysterická reakce na dílčí korupční přestupky tzv. velká protikorupční revoluce (B.Doležal). K takovému závěru lze dojít jenom za předpokladu, že prostě korupci vůbec neregistruji nebo že mi nevadí. Mám za to, že si tito komentátoři spletli příčinu s následkem. Nejdřív tu přece byla systémová korupce a teprve potom následoval prudký odpor proti tomu. Žádná hysterická reakce by se nedostavila, kdyby korupce byla jen dílčím nedostatkem, jak se komentátoři a s nimi spříznění klientelističtí politici snažili veřejnost přesvědčit. Skutečnost, že na protikorupčním odporu vyrostl i Babiš, si musí ti, kdo u nás klientelistickou demokracii zavedli, přičíst jako další poškození této země na vrub sami sobě. Babiš je daň, kterou platíme za systémovou korupci.

Popletení komentátoři skutečnost, že Babiš brání Šlachtu, vysvětlují tím, že Šlachta musel Babišovi nějak sloužit, že je to jeho člověk. Protože proč by ho jinak hájil. Tím zcela nespravedlivě demolují veřejnou důvěryhodnost nejen Šlachty, ale celého jeho útvaru ÚOOZ. Přitom Babiše protikorupční boj nikterak neohrožuje, protože jeho konflikt zájmů je veřejný a de facto schválený od voličů, takže Babiš nikoho korumpovat nemusí. Dotace pro Agrofert Babiš dostane standardní politickou cestou a díky svému politickému postavení danému volebním výsledkem si je dokonce může zcela legálně navýšit, když to bude nutné. Tato skutečnost komentátory nezajímá. Babiš podporou Šlachty velmi levně získává další voliče a jeho preference rostou, zatímco ČSSD klesají. Babišovi nezávislá policie z již uvedených důvodů nevadí a může si dopřát pozici protikorupčního bijce na úkor těch stran - ČSSD,ODS a TOP09, které se nezávislé policie bojí jako čert kříže. V tom je záludnost hrozby oligarchického systému: může se tvářit velmi protikorupčně, protože běžnou korupci ke svým ziskům nepotřebuje. Dotace a další benefity od státu dostane legálně napojením svých velkých korporací na dotační systém státu. Agrofert nepotřebuje chodit do nějakých veřejných soutěží, stačí, když se pohybuje v systému biopaliv, který je založen na státních dotacích. Díky své obrovské velikosti dostane adekvátní obrovský podíl na dotacích, všechno legálně a dle zákona. Stačí jen udržovat při životě politiku státní podpory biopaliv, což je díky jeho politické moci hračka.

Střetnutí o policejní reorganizaci není jenom střetnutím o šéfa ÚOOZ Šlachtu, nebo o nezávislost policie (bude či nebude hlásit vyšetřovatel nahoru, co vyšetřuje), je to souboj principů liberální a klientelistické demokracie. Tedy je to boj o to, zda tu bude vládnout systém liberální nebo klientelistické demokracie. Budou-li policisté hlásit šéfům, koho stíhají pro korupci, pak jsme hluboko v klientelistické demokracii. Nebudou-li hlásit a budou se zodpovídat dle zákona jenom dozorujícímu státnímu zástupci, pak jsme v liberální demokracii. Tak jednoduché to je. Jenže aby to zase tak jednoduché nebylo, tak na svojí příležitost číhá systém oligarchické demokracie ztělesněný A.Babišem. Selže-li totiž demokracie a propadne-li se do jámy klientelistické demokracie, pak se voličům začne nabízet jednoduché řešení v podobě vlády pevné oligarchovy ruky, který zvládne nejen vládu nad státem, ale rovnou přibere i média a začne politiku řídit jako firmu. Je sice po demokracii, ale občané se už nebudou muset rozčilovat nad poklesky politiků. Oligarcha to za ně prostě zařídí.

26. 06.

Brexit aneb co bude s námi?

Jan Štern Přečteno 4291 krát Přidat komentář

Jaké jsou důvody brexitu se určitě dozvíme, jak se postupně budou podrobně analyzovat sociologickým šetřením a následnou kritickou reflexí. My sami odtud těžko můžeme říct, co přesně vedlo oněch 51.9 % Britů, že hlasovali pro brexit. Spíš si můžeme představit, co nám v Čechách na stávající podobě EU vadí, a to si pak analogicky dosadit. Takže jaká jsou negativa EU?

Příliš silný tlak na integraci
EU z nějakého důvodu vycházela z toho, že jediným způsobem, jak se udržet a tedy jediným způsobem existování je stále postupující integrace. Veškeré orgány EU, veškerá jeho aktivita byla prodchnuta obsesivní potřebou stále větší integrace. Přičemž finálním cílem v nikterak nespecifikované budoucnosti je EU jako federativní stát. Tento cíl i tu obsesi stále větší integrací však např. u nás sdílí úzká vrstva lidí, kteří jí často zdůvodňovali tím, že je lepší být bezvýznamným kolečkem ve federální EU než si sami špatně vládnout. To asi není úplně nejoptimálnější koncept. K existenci federálního evropského státu potřebujete lidi, občany, kteří se cítí být na prvním místě Evropany a teprve na druhém Čechy, Poláky, Brity nebo Němci. Ale tak to přeci vůbec není. Občan Evropan tu prostě nikdy nebyl, není a nebude. Vždycky nakonec budeme Angličané, Francouzi, Němci, Poláci nebo Češi. A teprve na pátém místě také Evropany, ale jen jako něco navíc, nikoli jako něco basálního. Je tedy evidentní, že bez občana Evropana nemůže projekt federálního státu dobře dopadnout. Je také logické, že tento tlak na integraci nutně probouzel protitlak, který nabýval na stále větší síle. A brexit je takovým výbuchem kotle, který nevydržel vnitřní napětí.

Přesun moci z Evropské rady na Evropskou komisi
Právě v rámci zmíněného tlaku a integraci došlo k přesunu moci z Evropské rady – orgánu složeného z premiérů jednotlivých států EU na Evropskou komisi – orgánu voleného Evropským parlamentem na základě návrhu členských států a předsedy komise. To je podstatný rozdíl. Zatímco Evropská rada je orgán přímo odvozený od vlád národních států, platí tam právo veta na určité podstatné věci, tak Evropská komise je odvozená od Evropského parlamentu, a tudíž zprostředkovaně přímo od občanů a je tedy na vůli národních států nezávislá. Zatímco na půdě Evropské rady je každý i malý stát ochráněn před přehlasováním velkými státy a rozhodování tohoto orgánu je logicky těžkopádné a někdy díky právu veta neakční, pak v Evropské komisi je malý stát naprosto bezmocný a jen musí akceptovat její rozhodnutí. Evropská komise je pochopitelně daleko akčnější, ale to je právě ten problém. Ukázalo se to na problému uprchlíků a na rozhodnutí o povinných kvótách. Evropská komise několikrát rozhodla o přijetí povinných kvót pro jednotlivé státy včetně sankcí v případě jejich nedodržení, a to zcela dle pravidel a tedy demokraticky, jenže toto rozhodnutí bylo pro řadů států absolutně nepřijatelné a politicky zničující. Evropská komise se tím nehodlala zabývat, protože státy přeci podepsaly Lisabonskou smlouvu, kde se zavázaly k tomu, že se řada věcí se bude rozhodovat většinovým hlasováním (tedy bez práva národního veta), teď prostě musí dodržovat pravidla, na nichž jsme se dohodli. Toto platí u věcí běžné politiky, tam člověk jednou vyhraje, jednou prohraje, ale nikoliv u osudových záležitostí, jakou například je to, zda chci do své země ve větším množství pustit lidi zcela odlišné kultury nebo nikoliv. V takové věci neexistuje někoho přehlasovat, pokud nemá dojít ke zcela zásadní roztržce.

Nekonečná řada norem, slaďování s evropským právem
EU (tedy Brusel) doslova zahltil legislativu členských států nekonečným přívalem nejrůznějších často velmi bizarních norem a předpisů. Obecně se tomu říkalo, že musíme slaďovat domácí legislativu s evropským právem. Často se neměnily zákony proto, že to bude lepší, ale prostě mechanicky proto, že se musí slaďovat. Brusel nás zahltil velkou spoustou detailních, bizarních a nesmyslných požadavků, a přitom podstatné věci, jako je ochrana hranic, řešení migrační krize v místě původu, společná zahraniční politika, společná energetická politika nechával být. To pak EU diskreditovalo v očích občanů a vzbuzovalo v nich pochybnosti o jejích schopnostech rozlišit podstatné od nepodstatného a řešit opravdu důležité problémy.

Kdo vládne EU, Merkelová nebo Juncker?
Samotná praxe vládnutí v EU také zrovna nebudí důvěru. Oficiální orgány a funkcionáři EU dělají svojí práci laxně a bez viditelné koncepce. Velmi často hrají druhé housle a zejména klíčová rozhodnutí dělá neformální, ale velice účinnou cestou za celou EU německá kancléřka Merkelová. Zdá se, že bruselská administrativa produkuje tisíce drobných obtížných výmyslů, ale v případě podstatných rozhodnutí předává kormidlo Merkelové s Hollandem. A to vše zas tichého (ne)souhlasu ostatních zemí, které jsou rády, že za ně Merkelová tahá horké kaštany z ohně. Je to možná často jediná efektivní cesta, ale je to zcela mimo jakákoliv pravidla.
Další nepřijatelnou věcí je, že orgány EU se staly odkladištěm politických mrtvol z celé Evropy. Když si někde neví, co se zasloužilým politikem, který skončil v propadlišti politického boje, tak ho šoupnou do Bruselu. Vrcholní politici EU jsou osobnostně druhá liga a naprosto nezvládají těžká a zásadní politická témata, která mají na stole k řešení. Také proto jsou i rádi, když to za ně vezme kancléřka Merkelová.

Strach z globálního světa
V obecné poloze je brexit výsledkem strachu ze stále se více globalizujícího světa. Většinu rozhodující ekonomické produkce (auta, televize, pračky, ledničky, počítače atd.) vyrábí globální nadnárodní firmy propojené finančně s globálním kapitálem, tzv. trhy, které nemají žádné ukotvení v národních strukturách, dokonce je ani ke své existenci nepotřebují, protože všechno důležité - kapitál, technický rozvoj, kvalifikované pracovní síly apod. si zajistí samy. Tyto globální korporace spolu s finančními trhy vytváří jeden globální technicko ekonomický systém, který funguje téměř nezávisle na národních politikách. Naopak spíše jednotlivé národní politiky jsou tímto systémem úkolovány.
Běžní lidé této situaci nerozumí. Dosud byli zvyklí, že výroba se odehrávala v jednotlivých národních ekonomikách, úspěšné podniky byly páteří národní ekonomiky a byly zdrojem hrdosti a dávaly jistotu ekonomického blahobytu. Dnešní člověk je vystaven globální konkurenci a globálním ekonomickým poryvům, které rozhodují o jeho existenci, avšak kterým vůbec nerozumí a které tím pádem trvale znejisťují jeho život. A proto jako poslední kotvu své existenční jistoty vidí v instituci národního státu a nikoli v nadnárodním útvaru EU. A to i přesto, že logicky má v globální hře ekonomických sil větší šanci nějak ovlivnit vývoj spíš mocná EU, než isolovaný národní stát. To je pro běžného člověka nesrozumitelné, národní stát je mu bližší a v případě dlouhodobé nejistoty sází na něj, i když je to v podstatě iracionální.

Jaký bude budoucí vývoj?
To záleží hodně na tom, jak situaci vyhodnotí klíčové země Německo a Francie. Pokud budou s to pochopit, že přílišný tlak na integraci byl chybou a budou podporovat kroky ke zvolnění a tedy k posílení konceptu EU jako společenství národních států (nikoliv občanů), pak je tu šance. Pokud ale krizi vyhodnotí opačně a rozhodnou se jí řešit zesílením tlaku na integraci třeba jenom s tvrdým jádrem EU s tím, že státy neochotné k takovému procesu vytěsní na okraj (dvourychlostní EU), pak se EU nakonec rozpadne.
Je třeba najít realistickou cestu pro EU, která nebude v otázce další integrace tlačit na pilu. Možná byla Lisabonská smlouva příliš odvážným krokem co se integrace týče, možná zavedla většinové hlasování v některých případech tam, kde mělo zůstat právo veta. Chtělo by to klidnou diskusi, která bude zvažovat a hlavně rozlišovat. Největší tragédií je přístup buď a nebo, nic mezi tím. Tedy buď federalizace nebo rozpad EU. Stejně jako v případě uprchlické krize je třeba realismu založeného na schopnosti rozlišovat a hledat řešení v podobě konstruktivních kompromisů. Jestli se celý proces reflexe brexitu zvrhne na hádku a posléze boj federalistů s euroskeptiky, pak je s EU amen.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy